Aktuální článek
Závislost je jinde: Politika neuronů

Závislost je jinde: Politika neuronů

  • Ačkoli se v tomto seriálu snažíme hledat závislost „jinde“ než v mozku, tentokrát se vydáme právě do centra nervového systému. Najdeme tam však něco úplně jiného, než o čem jsme se učili v hodinách biologie na střední.

Zkuste si představit následující situaci v blíže nespecifikovaném státě. Malá podnikatelská skupina začne prosperovat, růst a propojovat se s dalšími skupinami, firmami, institucemi a organizacemi. S některými si udržuje partnerské vztahy, nad jinými získá zásadní vliv. Nezůstane však pouze u podnikatelského sektoru: sbližuje se s bankami, politickými stranami a médii, až nakonec vzniká složitý komplex prakticky ovládající celou zemi. Pro lidi žijící v ČR by tato představa neměla být až tak složitá. Pokud se vám to podařilo, vězte, že zhruba tak vypadá nová metafora závislosti. 

Neuronová klika

Marc Lewis je neurovědec, který se v posledních letech začal intenzivně zabývat tím, jak nové perspektivy v jeho oboru mění náš pohled na závislost. A došel k překvapivému a zároveň přesvědčivému závěru: závislost není nemoc mozku, jak se snaží tvrdit většina jeho kolegů. Závislost je sice doprovázena řadou neurochemických změn, ty se ale prakticky neliší od těch, které můžeme pozorovat v průběhu období zamilovanosti, zvýšené sportovní aktivity anebo při učení se novým věcem. Ve své knize s názvem Biologie touhy píše: „Výzkumníci na poli lékařství mají pravdu, že se skrze závislost mozek mění. Ale způsob, jakým se mění, má co do činění spíše s učením a rozvojem – nikoliv chorobou.“
Lewisovy teze týkající se závislosti odrážejí zásadní obrat na poli neurověd, který se v současnosti odehrává. Mozek přestává být vnímán jako stroj nebo důmyslný počítač. Mechanistickou metaforu nahrazuje ekosystém, komunita nebo sociální síť, o mozku tedy můžeme uvažovat například jako o internetu nebo rovnou o lidské společnosti. Neurony jsou lidi, nervová spojení (dendrity a axony) jsou vztahy mezi nimi. A podobně jako vývoj lidstva je i vývoj mozku jednak nepředpověditelný, a jednak neustálý. Změna je jeho přirozenou a základní charakteristikou. Neexistuje „správná“ nebo „normální“ podoba mozku, tak jako neexistuje správná nebo normální podoba společnosti.
Procesy, které můžeme pozorovat při rozvoji závislosti, se podle Lewise od jiných příliš neliší. Není důvod je vnímat jako patologii anebo je označovat za poruchu. Opakovaná konzumace určité látky nebo vykonávání činnosti vyvolávající slast může posilovat některá nervová spojení, například spojení mezi skupinami neuronů regulujícími emoce a skupinami neuronů regulujícími myšlení a paměť. Tato nově posílená spojení se mohou propojovat s dalšími v celé nervové soustavě, například s regulátory čichu, zraku, bolesti, a postupem času mohou mít zásadní význam v každodenním životě člověka. Vzniká tak tedy jakási „neuronová klika“, mocenská struktura ne nepodobná politicko-podnikatelsko-mediálnímu impériu zmiňovanému v úvodu.
Tento nový pohled na závislost jako na svého druhu rozvoj, spíše než nemoc, vůbec neznamená, že by mělo jít o něco méně závažného, než jsme si mysleli. Ostatně sám Marc Lewis si prošel zhruba osmiletou závislostí na opiátech a nepopírá, že se jednalo o velice temné a bolestné období. Nadmíru užitečný je však tento pohled při úvahách o rozvoji závislosti, možnostech změny a především o zotavení. Je v něm obsažena daleko větší naděje. Protože pokud jsou neurony stále v pohybu a změna je neustálá a nepředpověditelná, pak ji můžeme očekávat s daleko větší pravděpodobností, než když bychom závislý mozek viděli jako porouchaný stroj nebo nemocný orgán. Příběhy lidí, kteří závislost překonají, se už přestávají jevit jako výjimečné nebo téměř zázračné. Jsou to sice obdivuhodné, leč poměrně běžné úspěchy lidí, kterým se podaří výrazně změnit svůj život.

Okouzlení

Magda se vrátila domů kolem třetí ráno, spát ale nemohla. Bušilo jí srdce jako nikdy předtím a v hlavě cítila obrovský tlak. Bolest zesilovala, vůbec nevěděla, co má dělat. Ten večer si poprvé šňupla pervitin, ve společnosti své nové lásky, Patrika. Bylo to jako krásný sen, ten je ale nenávratně pryč. Dlouho necítila takovou blízkost – k Patrikovi i ke všem okolo. A jistotu sama v sobě. Teď je to ale všechno naopak, tenhle příšerný stav nikdy nezažila a vůbec neví, jestli to tak má být, anebo jestli něco není špatně – jestli nezkolabuje nebo rovnou neumře. Bolest začíná být nesnesitelná. Nahoře v ložnici spí rodiče, ani na vteřinu ale neuvažuje o tom, že by je vzbudila. Vždyť jí je patnáct! Častější myšlenky má na to, že by se vydala na pohotovost, jenomže to by asi v důsledku vyšlo nastejno jako říct to rodičům. Zbývá jediná varianta. Doplazit se k telefonu v předsíni a zavolat Patrikovi. „Za chvíli jsem u tebe,“ slyší na druhém konci. Cítí lehkou úlevu.
Patrik nehlučně zaparkuje před domem, Magda ho už čeká venku, schoulená na schodech. Nejistou chůzí se přiblíží k autu a nasedne dovnitř. Obejmou se. Patrik vytahuje malý papírek a brčko, větší krystalky pervitinu rozdrtí lžičkou. Podává brčko Magdě a naznačuje jí, aby si šňupla přímo z papírku. Magda si bez váhání přikládá brčko k nosní dírce a vtahuje bílý prášek. Trochu nepříjemně jí slzí oči, ale během pár vteřin se jí tělem rozlévá slastný pocit, snad ještě lepší než večer. Přitiskne se k Patrikovi. Je jí dobře. Nádherně. Nepopsatelně. Tu noc u Magdy nedošlo k poškození mozku. Naopak, došlo k vytvoření mnoha důležitých spojení. Prefrontální kortex společně se striatem získaly zcela novou zkušenost. Ještě nikdy bolest nezmizela tak rychle a ještě nikdy nedošlo k tak masivnímu vyplavení dopaminu. V takových případech je potřeba důkladně uložit veškeré informace o okolnostech tohoto „zázraku“, o všem, co se dělo kolem. Patrik, nažloutlý prášek, brčko, Patrikovo auto… to všechno teď budou signály, že by opět mohlo přijít něco tak velkého. Právě se odehrál důležitý moment Magdina vývoje nervových drah.


Odkouzlení

Tento příběh Magdy a Patrika se odehrál před více než patnácti lety v jednom malém středočeském městě. Magda před touto osudovou nocí strávila rok v jižní Evropě s rodiči, kde měl její táta práci. Když se vrátila domů, nestačila se divit, jak se její okolí změnilo. „V té době brali perník všichni lidi, který jsem znala z dřívějška
ze základky. Opravdu všichni, celý okruh mých známých. Asi taková móda to tam byla, nebo já nevím,“ říká s odstupem. Navíc se její nejbližší kamarádky zamilovaly do starších kluků, kteří měli i v Magdiných očích v sobě něco exotického a neodolatelného: odvahu, sílu, jezdili v drahých autech a šuškalo se o nich, že dělají nebezpečné věci spojené s drogami. To jejich prestiž ještě zvyšovalo. S jedním z nich si padla do oka i Magda. Jmenoval se Patrik.
Okamžité posílení pozitivní zkušenosti s pervitinem v průběhu toho večera, kdy bylo Magdě zle, vyneslo tuto látku na přední příčky Magdina zájmu. Intimní vztah s Patrikem, který navíc zajišťoval téměř neomezený přístup k pervitinu, způsobil, že během prvního půl roku měla Magda jen málo střízlivých dnů. Poměrně brzy také začala rozpoznávat některé ne až tak příjemné aspekty užívání pervitinu: rozpadající se nosní přepážka, Patrikovy nezvladatelné výbuchy vzteku, odstřižení se od všech činností, které jí dělaly radost předtím.
První zlom přišel po roce a půl. V partě kolem Patrika došlo ke konfliktům, k policejnímu zatýkání, skupinka se v podstatě rozpadla, Patrik nastoupil na léčení. Magdiny kamarádky se se svými kluky rozešly, jedna z nich dostala od rodičů přísné domácí vězení. Magda byla najednou hodně sama, zůstal jí jeden kamarád ze základky, který drogy nebral a naopak ji ponoukal k jiným činnostem – čtení knížek, procházkám se psem. Pervitin brala čím dál méně, a i když namísto toho začala experimentovat i s jinými drogami včetně heroinu, střízlivých dnů bylo stále víc.

doporučujeme

Druhý zlom se stal u Magdy doma. Máma u ní v pokoji našla injekční stříkačky, a protože už předtím něco tušila, nedalo se zapírat. Naprosto zoufalá volala hned manželovi, který byl zrovna na zahraniční služební cestě, ale změnil si let a druhý den stál ve dveřích Magdina pokoje. Magda čekala spílání, výčitky a zákazy, ale přišlo něco úplně jiného. „Pomůžu ti, zaplatím ti tu nejlepší léčbu, udělám cokoli,“ řekl a Magda poprvé v životě viděla v tátových očích slzy. „Jenom chci, abys byla v pořádku.“ Všichni dohromady se domluvili, že Magda si dodělá maturitu a hned po ní odjedou všichni, celá rodina, na delší dobu do zahraničí.
Třetí a poslední zlom přišel, když zemřela Magdina babička. Byli ještě pořád mimo ČR a Magda ten pobyt nesla hodně těžce. Nemohla si tam najít žádné kamarády, nic ji nebavilo, škola, kterou jí vybrali rodiče, už vůbec ne. Babiččina smrt ji hodně zasáhla a sama se nabídla, že odjede zpátky do Čech a bude se starat o dědečka. Rodiče váhavě souhlasili a Magda to od nich brala jako podpůrné gesto důvěry. Při pobytu doma se přihlásila na vysněnou vysokou školu a byla přijata. Postupně si našla novou skupinu lidí, mezi kterými se cítila dobře a jejichž hodnoty byly na hony vzdáleny od těch, které jí učarovaly u Patrika.
Když člověk přestává užívat pervitin, dějí se v mozku podobné změny, jako když začíná. Mají ale jiné směřování. Zatímco na začátku jsou to striatum a amygdala, které za bohaté podpory dopaminu iniciují změny, vysílají nové podněty a šíří nová spojení do celého mozku, pak při přestávání je to prefrontální kortex. Ten je spojen spíše s myšlením, plánováním a kontrolou impulzů. Možnost přemýšlet sama nad sebou a nad svým životem, kterou Magda získala díky rozpadu party, společně se zaměřením se na dokončení školy, vedla k upevňování jiných, komplexnějších spojení v mozku. A celý proces potom uzavřel rozvoj nového pocitu sounáležitosti, pro který byly více než změny v mozku důležitější změny v Magdině sociální síti. 

Přesměrování touhy

Marc Lewis ve své knize píše, že „většina bývalých závislých tvrdí, že pro ně, zejména v pozdějších fázích zotavení, nebyl až tak důležitý pocit bezmoci, jako spíše zmocnění.“ Při klasické „léčbě závislostí“ se však stále pracuje spíše s bezmocí. Klienti, respektive pacienti jsou považováni za lidi, kteří ztratili veškerou kontrolu nad svým životem a nikdy nebudou schopni ji zcela získat zpět. Přísná abstinence od všech drog včetně alkoholu je jedinou cestou, jak udržet „nemoc“ na uzdě. To je dokonalá ukázka aplikace mechanistické metafory mozku potažmo závislosti. Závislý mozek je z tohoto pohledu stroj, který se porouchal. A není jiného řešení než smířit se s omezením jeho fungování. Nový neurovědecký výzkum nám ale dává jiná vodítka. Závislý mozek je systém podléhající vlivné ideologii. A jakkoli silná, podmanivá a dlouhotrvající tato ideologie je, vždy k ní existuje celá řada alternativ. Zapotřebí je posílení těchto alternativ, podpora nových spojení a vazeb a spíše přeměna stávající ideologie než její zničení. Nechceme ani nemůžeme v sobě přece zničit touhu po slasti, radosti a nových zážitcích. Jde pouze o to ji nasměrovat tak, aby nás celé nepohltila.

Zdroje:
• Lewis, M. (2015). The Biology of Desire. New York: Public Affairs.
• Nepustil, P. (2014). Bez léčby to jde. Brno: MUNI Press.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!