Na pokraji zájmu
S objevem N,N-DMT se na rozdíl od LSD či lysohlávek nepojí žádný fascinující příběh – v laboratoři ho vyrobil již ve třicátých letech minulého století kanadský chemik Richard Helmuth Fredrick Manske. Trvalo však téměř čtvrt století, než se zjistilo, že jde o halucinogen přítomný v celé řadě rostlin. V hojné míře se vyskytuje v kořenech Mimosa tenuiflora a v listech tropických keřů (Diplopterys cabrerana či Psychotria viridis), ze kterých se tradičně připravují varianty nápoje ayahuasca. Najdeme ho i v mnoha druzích akácií či v chrastici rákosovité (Phalaris arundinacea). Často se však vyskytuje spolu s příbuznými látkami 5-MeO-DMT a bufoteninem s rovněž psychedelickými, ale přeci jen odlišnými účinky.
Podivuhodné však bylo zjištění, se kterým přišel roku 1961 americký biochemik Julius Axelrod. Pozdější laureát Nobelovy ceny za medicínu objevil v králičích plicích enzym schopný zprostředkovat přeměnu tryptaminu na DMT, což inspirovalo ostatní vědce, a brzy bylo DMT nalezeno i v lidském mozkomíšním moku, v krvi a v moči. Nebylo však vůbec jasné, kde se tam onen psychedelický halucinogen vzal. Pochází z potravy, nebo si ho tělo opravdu vyrábí samo? Někteří vědci se dokonce vážně zabývali teorií, že právě přehnaná produkce tělu vlastního DMT způsobuje psychózy, ale nikdy se to nepotvrdilo.
Do pekla nebo do nebe?
Svými účinky se DMT řadí mezi psychedelické halucinogeny a strukturálně je velmi podobné psilocybinu a psilocinu (účinné látky lysohlávek lze nazývat též 4-PO-DMT a 4-HO-DMT). V jednom ohledu se však od nich odlišuje – v trávicím traktu je enzymem monoaminooxidázou (MAO) rozloženo tak rychle, že do mozku doputuje jen zanedbatelné množství. To však nebylo ani pro tradiční uživatele ayahuasky překážkou – hlavní ingrediencí je kromě rostlin obsahujících DMT také liána Banisteriopsis caapi, jejíž kmen obsahuje alkaloidy harmalin a harmin, které funkci MAO dočasně zablokují.
Maďarský farmakolog Stephen Szára, který učinky DMT objevil, však o ayahuasce mnoho nevěděl, protože mechanismus jejího působení byl odhalen až koncem sedmdesátých let. Pokusným osobám i sobě aplikoval pár desítek miligramů látky vpíchnutím do svalu, což funguje spolehlivě – účinky nastupují do pěti minut, po čtvrt hodině dosahují vrcholu a půl hodiny až hodinu po užití se již stav vědomí vrací do normálu. Ve srovnání s účinky psilocybinu či LSD trvajícími celé hodiny (o déle působících psychedelikách ani nemluvě) je celý zážitek velice krátký, ale o to intenzivnější a vyznačuje se vizemi při zavřených i otevřených očích. Při dávkách vyšších než 125 miligramů ztrácely pokusné osoby vědomí, což však není dáno toxicitou DMT – která je nízká – ale spíše nesnesitelnou intenzitou navozeného zážitku. Szára se přitom k DMT dostal tak trochu nechtěně – původně chtěl experimentovat s LSD, ale švýcarský výrobce Sandoz jeho objednávku zamítl s tím, že poskytnout LSD státu ovládanému komunisty by mohlo být nebezpečné.
Účinky skutečně bývají natolik silné, že odradily a vyděsily i Williama Burroughse, který před experimenty s DMT dokonce varoval. Jay Stevens popsal zážitek jako „pekelnou půlhodinu“, ale Alan Watts ho shledal „nepříliš zajímavým“. Až Timothy Leary, Richard Alpert a Ralph Metzner se děsivými či nepřesvědčivými zážitky ostatních nenechali odradit a k DMT přistupovali jako k jakémukoli jinému psychedeliku. A zjistili, že při vhodném setu a settingu nejde o trip do pekla, ale spíš do nebe, i když poněkud zvláštního. Dale Pendell o pár desetiletí později psal o vzrušujícím „flirtování se šílenstvím“, ale nemyslel to zle. Samotný „výlet“ se vzpírá jakémukoli popisu a bývá těžké si z něj přinést něco zpět. Vyznačuje se halucinacemi či spíše fraktálovými vizemi rychle se měnících ornamentů v zářivých barvách a často jde o plnohodnotnou návštěvu jiných světů obývaných podivnými entitami nebo cizími bytostmi (a i ty se rychle mění či „samoreplikují“). Silně ovlivněno bývá též vnímání času – i pět minut se může pořádně protáhnout.
Psychedeličtí cestovatelé
Experimentátoři rychle přišli na to, že injekčních stříkaček není třeba, protože DMT je možno také kouřit (přesněji řečeno inhalovat jeho výpary). Při tomto způsobu užití stačí o něco menší množství a účinky nastupují ještě rychleji. Vrchol trvá jen 3 až 5 minut a následuje zhruba 20 minut návratu do normálu. Což není nutně nevýhoda – ve Spojených státech šedesátých let se DMT v nadsázce přezdívalo „byznysmenův trip“.
Záhy se rozšířily i další způsoby užívání – už v sedmdesátých letech byla k mání sušená petržel (případně divizna) napuštěná DMT, což sice zjednodušilo užívání, ale komplikovalo dávkování. Vzhledem k rychlému nástupu i odeznívání účinků je však inhalace nesnadná a vyžaduje cvik, protože dávku je třeba vdechnout co nejrychleji (pokud možno najednou) a držet ji v plicích co nejdéle, čemuž odporně „plastová“ chuť kouře nikterak nepomáhala (vaporizéry tenkrát ještě nebyly k mání). Není proto divu, že jakmile bylo tajemství účinků ayahuasky odhaleno, undergroundoví psychonauti začali „vařit“ nápoje vlastní. DMT je v rostlinné říši hojně zastoupeno a také harmalin se kromě amazonské liány vyskytuje též v harmale stepní (Peganum harmala, známá též jako syrská routa), takže o suroviny nebyla nouze. Sklepní šamani přišli také s „farmahuaskou“ sestávající z více či méně čistého DMT a inhibitoru MAO bez dalších příměsí, která se užívá ve formě pilulky. A již koncem devadesátých let byla sláva ayahuasky tak velká, že i v Česku vycházely v alternativních webových magazínech návody na „českou houbovou ayahuasku“ – odvar z lysohlávek a harmaly…
Ayahuaskové analogy dosáhly obzvláštní popularity v Austrálii, kde nakonec vznikl i zcela nový vynález zvaný changa. Šlo o listy liány Banisteriopsis caapi obohacené DMT extrahovaným z tamních akácií a výsledný účinek byl opět trochu nový, odlišný od ayahuasky i od inhalovaného DMT. Nakonec se changa vydala v nejrůznějších obměnách do světa a dorazila také do Evropy, kde naštěstí spolu s DMT pořád zůstává spíše raritou. A to přesto, že DMT lze relativně snadno izolovat z rostlinného materiálu či vyrobit v laboratoři. Proč tomu tak je? Odpovědí jsou patrně právě jeho účinky – právě díky nim se DMT asi nikdy nestane masově užívanou rekreační drogou jako LSD a lysohlávky. Ten trip je totiž až příliš skutečný. Tak moc, že i skeptikům se vtírá do mysli nepříjemná otázka, zda jde skutečně jen o drogu…
Třetí oko
Julius Axelrod, který jako první přišel s myšlenkou endogenního výskytu DMT, se proslavil především výzkumem šišinky (epifýzy), malého orgánu v mozku. Objevil, že tato žláza vyrábí z aminokyseliny tryptofanu neurotransmiter serotonin a spánkový hormon melatonin. Šišinka bývala považována za „třetí oko“, což kupodivu není představa zcela nereálná, protože u některých plazů, obojživelníků, ryb a mihulí úzce souvisí se světločivným výrůstkem nacházejícím se na jejich hlavě. René Descartes šišinku považoval za sídlo duše a tyto představy přetrvaly dodnes, i když samozřejmě mimo oblast vědy.
Není proto divu, že mnozí v tom všem začali vidět jakousi skrytou souvislost. A když americký guru přírodní celostní medicíny Andrew Weil na jedné přednášce před třiceti lety mimoděk prohlásil, že je téměř jisté, že DMT se tvoří v epifýze, psychofarmakologičtí nadšenci z řad amatérů i vědců přijali myšlenku za svou, ačkoli Weil neměl pro své tvrzení žádné důkazy.
Jedním z těch, kdo se tou myšlenkou začali zabývat, byl psychiatr a psychofarmakolog Rick Strassman, kterému se počátkem devadesátých let podařilo po mnoha letech prolomit embargo na psychedelický výzkum a spolu se svým týmem podával DMT dobrovolníkům pod lékařským dozorem. V roce 2001 vydal knihu DMT: The Spirit Molecule (DMT: Molekula duše), ve které se kromě svého výzkumu věnuje i nejrůznějším spekulacím, často až příliš bláznivým. A i když opakovaně zdůrazňoval, že pro své domněnky nemá důkazy, našlo se mnoho zapálených čtenářů, kteří považovali za fakt, že DMT se tvoří v šišince, a nepochybovali ani o spojitosti tohoto halucinogenu s duší (a také se zrozením i se smrtí). Věřili i v jeho způsobilost zpřístupnit paralelní vesmíry a zprostředkovat komunikaci s mimozemšťany (nebo obyvateli jiných dimenzí). Strassmanova snaha uvést vše na pravou míru byla marná. Fanoušci se nenechali odradit a nepodložená víra v souvislost DMT se šišinkou pevně zakořenila nejen v psychedelické komunitě, i když skeptičtější psychonauti měli značné pochybnosti. Roku 2013 se však skeptici přestali smát, když vědci (mezi kterými byl i Rick Strassman) konečně spolehlivě prokázali výskyt endogenního DMT v epifýze potkanů. Možná nás tedy čekají ještě mnohá překvapení.
Elfové z hyperprostoru
Největšího věhlasu ze všech příznivců DMT bezpochyby dosáhl psychedelický vypravěč Terence McKenna. Neúnavný popularizátor lysohlávek nedal dopustit ani na DMT, jehož účinky popisoval natolik poutavě, že de facto pro své následníky definoval, jak má správný „trip“ vypadat. Popisoval setkání se „mechanickými elfy“ se samo-měnícími fraktálovými „těly“ a v devadesátých letech dosáhl takové popularity, že spustil novou vlnu zájmu o přírodní psychedelika a do velké míry ovlivnil undergroundové hnutí rave. Zážitky pod vlivem DMT bývají opravdu natolik zvláštní a přesvědčivé, že mnoho uživatelů skutečně uvěřilo, že nejde o pouhé halucinace či „projekce ega“, ale o komunikaci s bytostmi z jiných dimenzí či vzdálených končin vesmíru.Bohužel představa, že DMT umožňuje vědomí toulat se skrytými rovinami skutečnosti obývanými roztodivnými entitami, je sice lákavá (neubránili se jí ani vědci), ale stěží testovatelná, protože entity odmítají spolupracovat a naopak si kladou vlastní požadavky. I v psychedelické komunitě se dosud vedou vášnivé spory o to, jestli byla McKennova interpretace výletů správná, nebo neúplná a subjektivní. Pravdou však nepochybně je, že setkání se zvláštními bytostmi a cizími entitami bývají pod vlivem DMT velice častá. Povšiml si toho už v padesátých letech Szára – i jeho pokusné osoby popisovaly humanoidní i zvířecí bytosti, lidičky, elfy či trpaslíky. Jiní badatelé zas endogenním DMT vysvětlovali domnělé „únosy mimozemšťany“.
Strašák chytrých lidí
Zážitky pod vlivem DMT se vymykají popisu a jsou natolik jiné, že milovníky střízlivého, přehledného a známého světa děsí už jen jejich nepřesný popis. Představa, že by takový výlet chtěl někdo normální podstoupit dobrovolně, je jim zcela cizí, což vede k tomu, že experimentátoři s tímto psychedelikem jsou vnímáni jako hrozba a prohlašováni za nemocné. Bojovníci za střízlivý svět už před padesáti lety DMT spolu s dalšími psychedeliky zakázali a i naše zákony jsou nastaveny tak, že prakticky nerozlišují mezi DMT, LSD či heroinem. Z nástrojů způsobilého zprostředkovat nevšední zážitek a poznat své nitro (případně cizí bytosti a jejich světy) jsme učinili strašáka. A to navzdory tomu, že jde o látky nenávykové a při vhodném způsobu užití i relativně bezpečné. DMT a další psychedelika dnes plní roli „uprchlíka chytrých lidí“ – málokdo je zkusil, ale kdekdo se jich podvědomě bojí. Poslední půlstoletí však nasvědčuje, že tyto zvláštní látky tu s námi už zůstanou. Záleží jen na nás, jestli s nimi budeme navěky bojovat, nebo je přijmeme za své. A ruku na srdce – nemáme už těch strašáků až moc?