John Browning měl příležitost nahlédnout pod pokličku novodobého vampyrismu ve francouzské části New Orleans, kde se zúčastnil rituálu s všeříkajícím názvem „krmení“. Procedura začíná prakticky jako chirurgický zákrok, kdy druhý zúčastněný – piják – nejprve vydezinfikuje malou plochu kůže na zádech „dárce“ alkoholem, aby ji následně na několika místech propíchl skalpelem na jedno použití. Jakmile zmáčkne kůži, objeví se temně rudé kapky krve, načež přiloží ústa k ráně a saje. „Několikrát se ze mě napil, pak místo opět očistil a zalepil,“ popisuje nevšední zážitek Browning. Na chuť krve má údajně vliv mnoho faktorů, jako třeba krevní skupina nebo co a v jakém množství pijete a jíte. „Člověk, který pil mou krev, byl trochu zklamaný, protože jsem prý neměl tu správnou kovovou příchuť,“ vypráví dnes s rozpaky.
Co by člověk neudělal pro vědu
Browning má od dětství strach z jehel a na první vampýrskou zkušenost se podle vlastních slov příliš netěšil. „Nemám rád, když na kůži cítím cokoli ostrého,“ přiznává. Přesto sebral všechnu odvahu a navzdory počátečnímu odporu se stal zdrojem životadárné tekutiny – to vše v rámci jeho vlastního výzkumného projektu financovaného Louisianskou univerzitou, jehož cílem je poznat společnost „skutečných upírů“ v New Orleans. Z počátku si nebyl jistý, představuje-li „krmení“ jakýsi zvrácený náboženský rituál, fetišistickou úchylku nebo jde jen o výplod chorých myslí.
Než se s pijáky poprvé setkal, podezříval je, že se jedná o pomatence, kteří nejsou schopni rozlišit realitu od fikce: „Očekával jsem, že narazím na poblázněné fanoušky knížek o upírech, kteří to berou kapku do extrému.“ Nicméně po bližším seznámení s komunitou novodobých vampýrů musel svůj pohled na věc přehodnotit. Naprostá většina krvesajů totiž nevěří na paranormální jevy, nehltá Drákulu a nesleduje krvavé horory. Dokonce nemají žádné zjevné psychické poruchy. Tvrdí ale, že trpí fyzickými obtížemi, mezi něž patří zejména častá nevolnost, bolesti hlavy nebo křeče v žaludku – a na ty jim pomáhá právě konzumace krve jiných osob. „Jen ve Spojených státech máme takových lidí tisíce. Nemyslím si, že jde o nějakou náhodu nebo krátkodobý trend,“ upozorňuje Browning a dodává, že jejich zdravotní obtíže a vzorce chování jsou opravdovou záhadou.
Masoví vrazi nebo mírumilovní upíři
Vampyrismus je v západním světě pro mnoho lidí tabu a v posledních desetiletích se o něm hovořilo především v souvislosti s brutálními vraždami, jako tomu bylo třeba v případě nechvalně proslulého amerického maniaka Roda Ferrella, kterého k jeho běsnění údajně inspirovala počítačová fantasy hra ze světa upírů. „O vampýrech se nemluví, a když už, pak si většina z nás vybaví děsivé scény z filmů a knih. Komunity pijáků krve jsou proto uzavřené a k nově příchozím členům se staví velmi ostražitě,“ vysvětluje D.J. Williams, sociolog z Univerzity v Idahu. Dokladem toho budiž i fakt, že všichni pijáci, kteří byli ochotní spolupracovat na tomto článku, požádali o zachování anonymity.
Tradiční lék
Krev ale nepatřila vždy mezi zapovězené artikly a ve středověku byla dokonce považována za lék na některé choroby a neduhy. V 15. století nechal údajně osobní lékař papeže Inocence VIII. vykrvácet tři mladé muže, aby se z jejich teplé krve pokusil svému umírajícímu pánovi navrátit zdraví. V pozdějším období byla krev užívána také k léčbě epilepsie – nemocní trpící touto chorobou se snažili získávat čerstvou krev u šibenic, z popravených zločinců. „Krev představovala médium spojující tělesno a duchovno,“ vysvětluje Richard Sugg z Univerzity v Durhamu, autor publikace o „mrtvolné medicíně“, který v současné době pracuje na knize o vampyrismu. Naši předkové podle něj věřili, že spolu s krví mladého, zdravého jedince pozřou také část jeho duše, jež má schopnost léčit neduhy těla i ducha příjemce. Od podobných praktik bylo postupně upouštěno s nástupem osvícenství a s ním spojenou pruderností, která se ve společnosti rozšířila v 18. a 19. století. Zdá se však, že rituál pití krve i nadále přežíval v malých uzavřených společenstvích. V době před rozvojem internetu byli jejich členové do značné míry izolováni, dnes ale existují specializované stránky, portály a servery, kde si mohou vyměňovat zkušenosti. „Z námi získaných poznatků vyplývá, že komunity upírů existují prakticky ve většině velkých měst po celém světě,“ říká Williams.
Opatrnost a uzavřenost
Když John Browning začínal se svým výzkumem, narazil na bariéru tajemství a mlčení. „Novodobí upíři se kvůli strachu z prozrazení stali přeborníky ve skrývání a rozhodně nestojí o popularitu,“ vysvětluje výzkumník. V době, kdy se rozhodl věnovat studiu vampyrismu, žil Browning v městě Baton Rouge asi hodinu jízdy od pulzujícího New Orleans, města proslaveného prolínáním nejrůznějších etnik, náboženství a alternativních subkultur. Bylo mu jasné, že právě tady má největší šanci osobně potkat živého upíra, a proto dnem i nocí procházel ulicemi a vyhledával místa, kde se podle něj mohli lidé s touto zálibou scházet, jako například „gothic“ kluby. Jak sám říká, spíše než strach při tom pociťoval zvědavost: „Měřím 195 centimetrů a vážím sto kilo, takže se jen tak něčeho neleknu.“ Horší než možné napadení bylo podle Browninga riziko, že objekty své studie vyděsí nebo odradí: „Tím, že se mnou mluví, dávají v sázku své soukromí i kariéru.“ Na jednom z průzkumů terénu se zapovídal s majitelem obchodu s gotickým oblečením, který nenápadně ukázal na mladou ženu se dvěma dětmi v jedné z uliček. Browning se ji rozhodl oslovit a představit jí svůj výzkumný projekt: „Chvíli mě poslouchala, pak se usmála a mezi rty se jí zablýskly dva od pohledu velmi ostré upíří tesáky. Řekla mi, že by možná o pár lidech věděla.“
Pestrá komunita
I když s Jennifer vzápětí ztratil spojení, tento malý úspěch ho povzbudil k dalšímu hledání. Nakonec se mu podařilo navázat kontakt s větší skupinou pijáků, s kterými se začal setkávat pravidelněji, aby s nimi diskutoval o jejich netradičním koníčku. A čím hlouběji se do komunity dostával, tím překvapivější a barvitější spektrum členů objevoval. Někteří jedinci mají typické tesáky a spí v rakvích, naprostá většina se ale o podobné extrémy nezajímá. „I když se píše 21. století, spousta z nich nikdy neviděla ani seriál Pravá krev a o upírskou literaturu a filmy se zajímají zhruba stejně jako kdokoli z nás.“ Zdá se, že vampyrismus má mnoho různých podob. Členové komunity mají běžná zaměstnání, jsou to barmani, sekretářky nebo zdravotní sestry, někteří jsou praktikující křesťané, jiní ateisté. Moderní pijáci krve se neplíží po hřbitovech, nechodí do gotických klubů a nepořádají krvavé orgie. Některé skupiny se věnují péči o lidi bez domova, jejich členové pracují jako dobrovolníci v útulcích pro zvířata a obecně se zapojují do společenského života.
Zatímco jedna skupina vampýrů se prostřednictvím požití krve snaží získávat duchovní energii, druhá (zvaná také medicínští sangvinisté) věří, že jejich organismus potřebuje krev jiných lidských bytostí čistě ze zdravotních důvodů. Do této skupiny patří i CJ!, se kterou jsem se seznámil na internetu. „Upírství jako takové nás nijak nezajímá,“ prozradila mi. „Je to jen škatulka, do níž nás zařazuje společnost – pijeme přece krev, a to dokonce lidskou.“
Nová energie a vitalita
Při rozhovorech se členy komunity Browning zjistil, že u většiny z nich se hlad po krvi poprvé objevil někdy na začátku puberty. Jeden z prvních dotazovaných upírů vzpomínal, jak zhruba ve věku mezi třinácti a čtrnácti lety začal být permanentně unavený a zesláblý a neměl energii ani na to, aby se normálně bavil s kamarády. Když se jednou při nevinné strkanici s bratrancem poranil a začala mu téct krev, zkusil vysát ránu ústy – a najednou pocítil příval energie. S postupem času se u něj pouhá chuť na krev změnila v nutkavou potřebu. Podobnou zkušenost prodělala většina vampýrů, s nimiž jsem hovořil. Kromě chronické únavy byly dalšími příznaky bolesti hlavy nebo křeče v břiše. Zmiňovaná CJ! navíc trpí syndromem dráždivého střeva, který se jí daří léčit jen pitím krve: „Někdy stačí panák, jindy musím vypít celou sklenici, aby můj zažívací systém zase šlapal jako hodinky.“ Její kamarádka Kinesia má podobné zkušenosti: „Moje střeva se třeba týden ani nepohnou. Mám hlad, ale pokud pozřu cokoli jiného než svoji ‚medicínu‘, dělá se mi špatně. Když piju krev, cítím se o sto procent lépe. Můžu jíst cokoli, mizí i úporné bolesti svalů a kloubů. I psychicky jsem na tom mnohem líp. Účinky trvají zpravidla zhruba dva týdny, záleží ale samozřejmě na tom, kolik krve a jak často konzumuji.“
Darujte nám svou krev
Není asi třeba zdůrazňovat, že dárců je nedostatek. Asi těžko oslovíte neznámého člověka s prosbou, jestli by vám nedal napít krve. Většina zdrojů CJ! pochází z okruhu nejbližších přátel, kteří mají pochopení pro její potřeby. Kinesia zase pije krev svého manžela, který ji pravidelně zásobuje čerstvými dávkami. Někteří upíři za krev platí. Ať už je mezi dárcem a příjemce jakýkoli vztah, je vždy založen striktně na dobrovolném a informovaném souhlasu obou stran. „Dárci je věnována maximální péče, musí být zdravý a cítit se uvolněně,“ potvrzuje Kinesia.
Browning měl příležitost se na vlastní kůži přesvědčit, že samotný odběr se mnohem více podobá odbornému lékařskému zákroku než násilnému útoku, jaký známe z filmů. Oba účastníci bývají nejprve testováni na možnou přítomnost pohlavních a dalších krví přenosných chorob. K proniknutí do kůže jsou nejčastěji používány jednorázové skalpely nebo injekční stříkačky, které jsou vyjmuty ze sterilního obalu a znovu dezinfikovány přímo před očima dárce. Stejná pozornost je pak věnována očistě kůže v místě odběru. Pokud příjemce pije krev přímo z rány, pečlivě si očistí a osuší rty i ústní dutinu – vyčistí si zuby a vykloktá ústní vodou.
Někteří upíři mají hlubší znalosti medicíny a mohou tak k získání potřebné tekutiny využívat sofistikovanější metody. CJ! používá nástroje na podvázání cév a nitrožilní kanyly a stejně jako zdravotní sestry nechává dárce před odběrem několikrát zmáčknout gumový balónek. To jí usnadní nalezení a napíchnutí vhodné žíly. Pokud se jim podaří získat více krve, než bezprostředně potřebují, smíchají ji s antikoagulantem, tedy látkou zabraňující jejímu srážení, a zmrazí ji ve vzduchotěsných nádobách. Krev je možné míchat také s některými bylinami nebo čaji, což dále prodlužuje její trvanlivost.
Zodpovědný přístup ke zdraví
„Celá naše komunita si zakládá na opatrnosti a velmi zodpovědném přístupu ke zdraví,“ tvrdí Alexia, upírka z Velké Británie, která se podle vlastních slov před prvním odběrem dlouho věnovala studiu i praktickým nácvikům. Samotná konzumace je podle ní naprosto neosobní, asi jako když si dáte acylpyrin. Bezprostředně po požití krve netrpí pijáci žádnými vedlejšími účinky. Přestože konzumace přílišného množství železa může být pro lidský organismus toxická, dávka obsažená v běžné porci krve nepředstavuje žádné významné nebezpečí. Browning na základě svých výzkumů potvrzuje, že není znám žádný případ zdravotních komplikací po pozření krve.
Riziko infekce se ale podle Tomase Ganze z Kalifornské univerzity v Los Angeles zcela vyloučit nedá: „Krevní testy prováděné na venerologických klinikách nepokrývají celé spektrum krví přenosných chorob, určitě ale pomohou odhalit ty nejzávažnější jako AIDS nebo žloutenku typu B a C.“ Ideální by samozřejmě bylo, kdyby měl příjemce krve k dispozici úplné zdravotní záznamy dárce a naopak. Narážíme ale opět na uzavřenost komunity, jejíž členové se nechtějí se svou zálibou svěřit ani lékařům, protože se bojí hysterických reakcí a případných následků. Není jasné, jak by například úřady reagovaly při styku s novodobými upíry a zda by se jim například sociální pracovníci nepokusili odebrat děti.
Jen málo dnešních vampýrů je ochotno se o svém koníčku bavit tak otevřeně jako CJ!. O tom,že pije krev, mluvila jak se svým praktickým lékařem, tak s psychiatrem: „Oba byli velmi vstřícní a ochotní, bohužel mi ale z odborného hlediska nebyli schopní říci nic nového.“ Většina upírů, se kterými jsem měl možnost hovořit, by se pití krve ochotně vzdala – podle jejich tvrzení jim ale současná medicína nenabízí žádnou adekvátní alternativu. „Nechceme znovu a znovu prožívat stejné zdravotní obtíže. Chceme žít jako normální lidé, a pokud nám to konzumace krve umožňuje, budeme se jí držet,“ brání se Kinesia a Alexia s ní souhlasí: „Kdyby lékaři našli příčinu mých problémů a dali mi pilulku, která je vyléčí, brala bych ji všemi deseti.“ Obě upírky mají vlastní teorii o tom, proč jim právě krev pomáhá. Jsou přesvědčené, že jejich trávicí trakt není schopen přijímat živiny z běžné stravy. Krev jim pomáhá tyto látky rozpustit, díky čemuž je tělo dokáže lépe zpracovávat.
Možná si to namlouváme…
Až překvapivě mnoho členů komunity otevřeně přiznává, že jejich zdravotní potíže mohou být psychosomatického původu. CJ! se tuto sebekritickou myšlenku nezdráhá vyslovit nahlas: „Je klidně možné, že si to jen namlouvám a že je to jen v hlavě.“ Toto přesvědčení přimělo mnohé z nich k přerušení konzumace krve – chtěli zjistit, zda příznaky samy odezní. To se ale většinou nestalo. Kinesia byla kvůli špatnému zdravotnímu stavu dokonce hospitalizována: „Po čtyřech měsících bez přísunu krve jsem se v podstatě fyzicky zhroutila. Měla jsem velmi nízký puls, jakmile jsem se ale začala trochu pohybovat, tlouklo mi srdce jako o závod, 160 tepů za minutu. Následovala těžká migréna a v extrému i bezvědomí. Moje srdce se zuby nehty snažilo udržet tělo v chodu.“
Tomas Ganz se domnívá, že všechny tyto symptomy by mohly být psychického původu. Lékaři totiž stále nejsou schopni přesně definovat, jaký vliv na celkový zdravotní stav člověka má jeho mozek. „Mohlo by se jednat o velmi silný placebo efekt podobný tomu, jaký u jiných osob nastává po požití výrazně hořkých substancí, barevných tekutin a dalších látek, které nevypadají ani nechutnají jako běžné potraviny,“ domnívá se vědec z Kalifornské univerzity. „Účinek může být dále umocněn jistou ritualizací konzumace a také pocitem výjimečnosti, který takové jednání navozuje.“ Připočteme-li k tomu fakt, že krev má vysokou nutriční hodnotu a projímavé účinky, je snadné si představit, že pijákům může přinášet krátkodobou úlevu od psychických problémů i zažívacích obtíží.
… anebo jsme opravdu nemocní
Otázkou zůstává, zda touha po krvi může být příznakem závažnějších duševních onemocnění. Diagnóza je ale podle amerického psychiatra Stevena Schlozmana z Harvardovy univerzity složitá. „Pokud by se mi pacient svěřil, že používá podobné praktiky a obává se, že nad nimi přestává mít kontrolu, pravděpodobně bych u něj diagnostikoval psychózu. Takové jednání se totiž zcela vymyká přijímaným vzorcům chování v naší společnost,“ vysvětluje. „Jako lékař bych se samozřejmě snažil zachovat nestrannost a zjistit, zda konzumace krve má pro dotyčného i nějaká hmatatelná pozitiva.“ Browning i Williams se shodují, že v průběhu rozhovorů s upíry nezaznamenali žádné viditelné známky psychických chorob. Jejich názor sdílí i Joseph Laycock z Texaské státní univerzity, který se zabývá studiem sebeidentifikace pijáků krve v moderní době: „Jejich motivace se liší člověk od člověka, spojuje je ale logický a racionální přístup. Jejich chování pramení z prosté fyzické potřeby pít krev.“
Upírství dobře ilustruje závažné a dlouho diskutované dilema psychiatrie: Jak zabránit zbytečné medikaci osob, jejichž chování je sice neobvyklé a pro někoho možná nepřijatelné, nikoli ale nebezpečné, a současně zachytit ty pacienty, kteří odbornou pomoc opravdu potřebují? Tomas Ganz nevnímá upíry jako narušené jedince: „Jako společnost máme tendenci vnímat nevšední chování některých lidí jako známky duševních chorob. Pokud se to ale odehrává s dobrovolným a informovaným souhlasem dvou svéprávných dospělých, jak je tomu v případě všech námi pozorovaných pijáků krve, nevidím žádný důvod ke znepokojení.“
Otevřená budoucnost
Jak se komunita pomalu otvírá, nabízí se vědcům více příležitostí k hledání odpovědí na podobné otázky. Upíři pod vedením Kinesie ale nechtějí čekat a sami podnikají první kroky. Oslovili soukromé laboratoře provádějící genetické a mikrobiální testy jejich krve. „Nesnažíme se obhajovat to, co děláme. Chceme jen zjistit, co našemu organismu chybí, a nalézt společensky přijatelnější způsob, jak to získat. Vlastně hledáme alternativní způsoby léčby,“ vysvětluje CJ!. Ať už bude výsledek jejích bádání jakýkoli, setkání s upíry ukázalo Johnovi Browningovi, že k těmto lidem je třeba přistupovat se stejným respektem jako k jakékoli jiné minoritě. „Úplně na začátku jsem čekal, že potkám partu podivínů v černém, kteří na mě budou cenit nabroušené tesáky. V průběhu výzkumu jsem ale zjistil, že se v podstatě jedná o obyčejné lidi. Problém nevidím ani tak v nich jako v tom, jak jsou vnímáni společností. Neměli bychom je a priori odsuzovat jen proto, že nechápeme motivy jejich chování,“ upozorňuje vědec. Vampyrismus je podle něj součástí identity dnešních pijáků lidské krve a pomáhá jim vyrovnat se s nejrůznějšími obtížemi. „Jejich fyzické i duševní problémy mají reálný základ. Nemáme tušení, o co jde, ani oni sami to nevědí, ale snaží se s tím bojovat všemi dostupnými prostředky.“
Zdroj: www.bbc.com
