Stejně jako historici nastavili časovou osu na období před naším letopočtem a po našem letopočtu, i můj život se rozdělil na období před „blázincem“ a po něm. Opravdu po něm?? Po pravdě přiznávám, že jsem nevěděl, do čeho jdu. Až po návratu se mi kamarád, který takových pobytů po různých léčebnách včetně zahraničních absolvoval několik, svěřil, že mi o průběhu léčby neřekl, protože bych si to rozmyslel.
Do blázince
První myšlenka, která mě napadla po vstupu do psychiatrické léčebny, neprávem do určité doby nazývané mnou blázinec, byla: Kurva, co tady dělám? Chce se mi brečet. Dva měsíce před sebou. V blázinci. Vybavuji si film Přelet nad kukaččím hnízdem. Jack Nicholson mi dodává trochu síly. Dva dny před tím jsem nespal a cesta dlouhá 500 km mi na svěžesti taky moc nepřidala. Vnímal jsem jen jednotlivé budovy, některé s mřížema, některé bez. Prostředí, ve kterém je blázinec zasazen, vůbec nevnímám. Jen lidi a budovy. Cesta k mému novému domovu je od vrátnice dlouhá asi 150 metrů. Ověšenej taškama čekám… Co vlastně čekám? Jestli potkám blázna? V ten moment mi tak přišel každej. Jen ne já. A přitom jdu vedle sebe a se sebou už 45 let.
Příjem
Ty krávo, to je mazec. Lékařka byla příjemná, nicméně mi pokládala otázky, které jsem do té doby bral jako své soukromí a tudíž mi ve své ješitnosti příjemné nebyly. To jsem ještě nevěděl, že otázky na příjmu jsou jen začátkem, a to velice mírným. Ženatý? Ano, zatím ano. Podruhé. Děti? Dvě z předchozího manželství a dvě ze zatím současného. Zaměstnanec? Ano. V jaké oblasti? Státní správa. Konkrétně? Daně. Jak dlouho. Na mě až moc. Pijete? Ne. Kouříte? Ano. Drogy? Co tím myslíte? Zakázané látky. Ano, ganža. Jak často? Často. Proč? Těžký deprese. Pomáhá vám to? Ano. Tak se jí tady budete muset vzdát. Žádný alkohol, žádné jiné zakázané látky. Porušení je důvodem pro vyloučení z léčby. Navazování sexuálních vztahů je důvodem pro vyloučení z léčby. Vše záleží jen na vás. A teď běžte do druhého patra, sestra vám ukáže váš pokoj a řekne vše potřebné. Je mi zase do breku. Do prdele, co se to děje? Co mi řekne potřebnýho? Snad do mě naperou nějaký léky a bude líp, ne? Ne.
V prvním patře chodí babičky a dědečkové. Maj tady bejt lidi tak nějak stejně starý jak já. Je cejtit moč. Smrad, zápach nebo vlastně součást každé nemocnice. Vybavují se mi vzpomínky na dětství, kdy jsem chodil za mámou do práce. Pracovala v nemocnici a ta součást byla prostě součástí toho prostředí. Pokaždý, když vejdu do podobnýho prostředí, tak to prostě čekám. Je to jako smrad na nádraží, smrad v metru, smrad v práci. Každý prostředí to má a bez toho by to snad ani nebylo ono. Patří to k tomu, a bez toho by to fakt nebylo ono. Alespoň pro mě. Když si představím zaplivanou knajpu bez kouře a smradu z hajzlů, je mi na blití spíš z těch idiotů v Bruselu a jejich papoušků tady. Ve státě, kde slovy Karla Kryla stále „demokracie dozrála do žaludečních vředů“. Druhý patro, postavený jako půdní vestavba, na mě při vstupu působilo příjemně. Jasně, byl jsem vysranej, ale už odevzdanej.
Sestra, u které jsem se hlásil, byla velice příjemná. Následuje zase smršť otázek. Podobné nebo stejné jako předtím. Nejsem si jistý. Po tý cestě jsem rád, že sedím. Myslím na postel a na to, jestli tam budu sám. To by bylo skvělý. Dostávám program na celý týden, který mě čeká následující dva měsíce. Zběžně do toho koukám. Ty vole, skupinové terapie, tematické skupiny, tělocvik, arteterapie, psaní deníku pro sebe i pro potřeby psycholožky Mgr. Kochtové a psychiatra, pana primáře Kryla. Mimo jiné lidí, na které velice často, rád a s vděkem myslím. Taneční terapie… To ne! Tanec se mi hnusil od tanečních, které jsem absolvoval, abych splnil matčin sen o dobré výchově. No nevím. Mám pocit, že v tomhle se mi to nepovedlo. A ani nemohlo. V komunitě byla spousta lidí, kteří měli stejný problém. Kontakt s cizím člověkem takzvaně natěsno. Možná to tak má i spousta dalších lidí, nicméně vzhledem ke své vnímavosti mám okolo sebe jakousi bublinu nebo imaginární obruč, která mi až dosud napoví, koho si můžu k tělu připustit blíže. Stejnou vnímavost mám při podání ruky. Lidem, kteří podávají ruku stylem leklé ryby, nevěřím. Nebo se mám alespoň na pozoru. Nejednou se mi to vyplatilo.
Vše je o lidech a o skupinách
Ubytování bylo v dvoupokojové místnosti. Dvě skříně, umyvadlo, jeden záchod pro čtyři chlapy. Přál jsem si být sám. Na školeních jsem neměl rád přítomnost cizích lidí. Možná to tak má víc lidí. Spát s člověkem, kterého jsem nikdy neviděl. Já měl štěstí. Můj „spolublázen“ byl moc fajn kluk. Celkem nás v komunitě bylo, mám pocit, dvanáct lidí. Osm žen a čtyři muži. Protože se jednalo o otevřené oddělení, při mém příchodu tam byli někteří už měsíc a za měsíc, po jejich odchodu, přišli další „depresáři“. Nejhorší pro mne bylo, když odešli postupně všichni ti, kteří tam byli, když jsem nastoupil. Moc na ně vzpomínám a dosud jsem s několika lidmi v kontaktu. Ačkoli se opravdu všichni obyvatelé komunity snažili, nebyl jsem prvních pět dní schopen pochopit, o čem to vlastně je. Mezi obyvateli komunity byli lidé od dělnických profesí až po manažery. Po pravdě musím říci, že se mi po nich stýská. Byl stanoven pevný řád. Budíček, hygiena, rozcvička, snídaně, ranní komunita a denní program.
Ranní komunita byla alespoň pro mne zajímavá. Když si to dnes vezmu zpětně, udělal jsem při ní spoustu chyb. Ranní komunita slouží k tomu, aby se obyvatelé komunity vrátili k minulému dni, pověděli si, jak se cítí, a vyříkali si případné neshody mezi sebou. Samozřejmě nikdo není ideální, takže neshody se objevovaly. Ranní komunita, když budu mluvit za sebe, mě naučila, že i věci, které mi na druhém vadí, musím říci jasně, přímo a do očí, ale ne s výčitkou. Hlavně bez afektu. Prostě naučit se komunikaci.
Máte pocit, že v komunikaci mezi lidmi nevidíte problém? Během pobytu v léčebně jsem zjistil, že komunikace, respektive pochopení jeden druhého, se týká každého z nás. K tomu sloužily skupinové terapie. Vynikající způsob, jak se naučit mluvit, a hlavně pravdu. Pravda je věcí relativní, nicméně úspěch terapií závisí alespoň podle mého názoru jen a pouze na ní. Na skupinových terapiích jsem zjistil, jak moc mě předchozí zaměstnání poznamenalo na duši. Naprosto černobílé vidění světa. Altruista nesnášející lež a nespravedlnost. Bohužel jsem se s těmito vlastnostmi setkával téměř celý aktivní život. Na skupinových terapiích jsem přišel na to, že velice záleží na způsobu, jakým mluvím; že i když se jedná o dobrou myšlenku nebo názor, nemusí být přijat většinou jen z důvodu, že jsem svým způsobem mluvy vyvolal v ostatních nepříjemný pocit. Ze začátku to pro mne bylo peklo. Jakmile se mi něco nelíbilo, dával jsem svou nelibost okamžitě najevo. Špatně. Úspěch terapií totiž nespočívá ve výčitkách, nýbrž ve snaze pochopit, proč to dělám špatně nebo proč to na ostatní působí nepříjemně.
Dalším mým problémem byla vzdorovitost. Po pravdě nevím, zda jsem se jí úplně zbavil, ale mám pocit, jak kdysi řekl pan Werich – cituji: „Voni by si vládcové měli každý ráno opakovat, že člověk je sice tvor přizpůsobivej, ale taky nepřizpůsobivej, a to ho šlechtí, protože nepřizpůsobovat se nedobrejm věcem, to vždycky znamená pokrok v lidský společnosti. Takovýho nepřizpůsobivýho nemůžete vohnout, toho můžete jedině zlomit, ale zlomenina není přizpůsobení.“ S tím nejde než nesouhlasit. To je můj názor. Za ostatní mluvit nemohu. Komunita vlastně fungovala na principu rodiny. Nebo by tak měla fungovat. Ve zlém i v dobrém. Nejhorší zážitek, který jsem v rámci komunity zažil, byla krádež peněz.
Pokoje se nezamykaly, ale v každém pokoji měl každý svou zamykatelnou skříň. Každý byl při nástupu upozorněn, že si za své věci ručí sám a jsou k tomu na pokojích určené prostory. Jednalo se otevřené oddělení, což znamená, že po ukončení denního programu byl čas volna, který jsme mohli využít podle sebe. Jet do města, jít na procházku a podobně. Ač se to nezdá, byl denní program velice náročný, hlavně na psychiku, a tak byly procházky mimo areál léčebny alespoň ze začátku velice příjemné. Po jedné takové procházce jsem se vrátil zpět. Spoluobyvatelka komunity přiběhla, že se další spoluobyvatelce ztratilo dost peněz. Takže já přišel na léčbu kvůli tomu, že jsem neunesl fakt, jak se rozkrádá státní rozpočet, a tady se krade taky?? Udělalo se mi úplně špatně. Pokuste si představit, že celou dobu jste mezi lidmi, kterým věříte, se kterými trávíte šestnáct hodin denně, a najednou tohle. Atmosféra v komunitě byla neúnosně napjatá. Ačkoli jsme se všichni pokoušeli dělat, jako že se nic nestalo, pořád to viselo ve vzduchu. Dost mi to připomínalo atmosféru mého předrozvodového období. Nepříjemný pocit doma, vzduch, který by se dal fakt krájet, no hnus.
Takové situace se řešily interakční skupinou. Byl při ní přítomen pan primář, paní psycholožka a sestra. V postavení mediátorů, kteří korigovali celou skupinu v případě, kdyby došlo k hádce. Tyto skupiny měly obrovský význam. Mluvím za sebe. Vyříkali jsme si všichni všechno. Vzhledem k tomu, že si za své věci opravdu každý ručil sám, bylo to jen na nás, jak se s tím jako komunita vypořádáme. Dodnes nevěřím tomu, že peníze ukradl někdo z nás. Ale to je samozřejmě jen domněnka. Každopádně personál – mediátoři – celou situaci zvládli naprosto úžasně a hlavně bylo důležité, že jsme si o celé nepříjemné situaci dokázali bez emocí, afektu a v klidu promluvit. Prostě jsme pochopili, že když se jedná o otevřené oddělení, kam má přístup kdokoli, každý si je za své věci zodpovědný sám. Možná se to jeví jako nedostatečné nebo nejasné zdůvodnění anebo to vyznívá nespravedlivě, nicméně to tak je. Samozřejmě za podmínky, že vám někdo nehází klacky pod nohy ve vlastním zájmu a pro vlastní prospěch.
Dětské oddělení a oddělení „padlých andělů“
Mám své vlastní děti. Svůj volný čas jsem po čase přestal trávit návštěvami města. Po čase jsem přišel na to, že léčebna je vlastně svět, ve které opravdu platí pravidla, logický řád, a hlavně možnost říci své názory beztrestně – prostě to, co mi v „normálním demokratickém světě“ chybí. Areál léčebny byl rozlehlý a působil velice příjemně. Klid, rozlehlé trávníky se spoustou stromů, zahradnictví, pro mne nádhera. Zajímal jsem se tedy o možnost, zda je možné – jistěže po dohodě
s personálem – vzít nějaké děti na procházku po areálu. Odpověď, kterou jsem dostal, dostala mě. Nejde to. Proč? Víte, jsou tam děti s velice traumatickými zážitky, děti, které za sebou mají sebepoškozování, děti, které se pokusily o sebevraždu, děti zneužívané, prostě věci, které mě do té nenapadly, že by byly možné. Ostatně jejich „prožitky“ byly vidět i na kresbách, které kreslily na daná témata. Dobro a zlo, Můj nejhorší zážitek, Můj největší úspěch a podobně. Za sebe musím říci, že to byl první z mých nejděsivějších zážitků z léčebny. Při mé představivosti mi běhal mráz po zádech. Mám pocit, že většina lidí za celý život neprožije tolik hrůz, co dětští pacienti během svého zatím kratičkého života.
Je to normální?
Druhý můj nejděsivější zážitek se přihodil během večerní procházky. Chodil jsem si sednout na lavičku před hřištěm. Za ním bylo umístěno oddělení pro léčbu závislostí. Sedím, kouřím, je asi půl deváté večer a najednou se z oddělení závislostí začal ozývat příšerný křik. Brek, prosby, křik přecházející do zvířecího řevu. Abstinence. Když jsem toho člověka potkal asi po deseti dnech, byla vidět naprostá vyčerpanost, a snad by se dalo říci, spíše jdoucí lidský stín. Mezi pacienty z oddělení závislostí bylo dost velice chytrých lidí. Podle mého názoru jsme na tom byli všichni stejně s tím rozdílem, že oni své úzkosti řešili nejčastěji alkoholem, a my užíráním se sami sebou. V očích a tvářích každého z nich byl vidět kus jejich pohnutého života. Života, jehož složitosti nedokázali řešit jinak než alkoholem. A my zase léky. Ještě nyní, když píšu tyto vzpomínky, z toho nemám dobrý pocit. Některé vzpomínky na děti a opravdu těžce nemocné jsou nezapomenutelné, Po celou léčbu jde o to, obejít se bez léků nebo minimalizovat jejich užívání a přijít na to, že ve skutečnosti je vše pouze v hlavě. Pochopit, že nejsme každý stejný, že to, co přijde „normální“ jednomu, nemusí přijít „normální“ druhému, a naopak.
Jako příklad mohu uvést spoluobyvatele komunity. Nejprve jsem si na něj nemohl zvyknout, byl „jiný“. To jsme byli my všichni. Na skupinách, kde je opravdu potřeba pozorně poslouchat problémy ostatních a pomoci je řešit, nevydržel v klidu. Při jedné takové skupině si hrál s hodinkami a ve finále si je pověsil na ucho. Samozřejmě že tím upoutal pozornost ostatních a můj spolubydlící a já jsme se ho zeptali, samozřejmě ne tak, jak bychom měli, zda mu přijde normální pověsit si hodinky na ucho. Do tohoto tématu vstoupil pan primář a zeptal se na věc, ve které jsem měl alespoň podle mě jasno. „Petře, a co je podle vás normální? Jste přesvědčen o tom, že existuje norma na normálnost? Existují pouze zákony. Vše ostatní je o toleranci a pochopení.“ Přiznávám se, že mi těchto pár vět dalo hodně.
Slušnost, tolerance, pochopení. Nikdy jsem neposuzoval lidi podle oblečení, ale podle chování. Díky léčebně jsem se naučil snaze o pochopení. Měl jsem zažité určité vzorce chování, které mě vlastně celou dobu omezovaly. Je nutno pochopit, proč se ten který člověk chová tak, jak se chová. Snažit se pochopit, že i člověka, jehož jednání, chování, vystupování se mi nelíbí, je potřeba pochopit a neodsuzovat pouze na základě jediné zkušenosti s ním. Za svůj život jsem potkal mnoho lidí, kteří na první pohled vypadali velice příjemně a mile, opak byl ale pravdou. Pak jsem potkal spoustu lidí, jejichž chování bylo dejme tomu malinko nekonformní, a ve skutečnosti ta drsná slupka, kterou se chránili před žravým světem, skrývala nesmírně laskavé srdce. (Pokračování příště.)
