Aktuální článek
Nice people take drugs: Ray Charles

Nice people take drugs: Ray Charles

Profilový obrázek
  • Jako malý měl červené autíčko. Miloval červenou. A také barvu plamenů a blesků na nebi. Jednou kdesi řekl, že kdyby nebyl hudebníkem, stal by se zřejmě pyromanem. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, stejně jako téměř celá generace černých amerických muzikantů a hudebních vizionářů dvacátého století. Ray Charles.

Georgia on my mind

Jeho matka Aretha byla v dětství adoptována jako sirotek rodinou Robinsonových. Krátce předtím, než se měl narodit její první syn, ji rodina poslala k příbuzným do Albany v Georgii, kde se 23. září 1930 narodil Ray Charles Robinson jako potomek Arethy a jejího tehdy již ženatého adoptivního bratra Baileyho Robinsona. Když bylo chlapečkovi půl roku, vrátila se s ním matka zpět k rodině do Greenville na Floridě. Tam vyrůstal s ní, s babičkou, s otcovou právoplatnou manželkou Mary Jane, a o rok později se svým čerstvě narozeným bratrem Georgem v chudinské čtvrti. Otec Bailey Robinson byl námezdní dělník na železnici, u Rayova bratra zůstal otec neznámý. I v chudinské čtvrti patřili mezi ty nejchudší.

Když bylo Rayovi pět let, jeho čtyřletý bratříček se nešťastnou náhodou začal topit v neckách a v Rayových dětských silách ho nebylo možné zachránit. Nedlouho potom mu začaly hnisat oči a Ray začal pomalu ztrácet zrak. Diagnóza: glaukom aneb tehdy zanedbaná léčba zeleného zákalu. V sedmi letech Ray zcela oslepl. Přesto si pamatoval po celý život, jak vypadá svět kolem něj. Poznal blankyt nebe i zelenou barvu louky, věděl, jak vypadá žena s blond vlasy. Jen nové odstíny barev pojmenované jako meruňková a podobně si představit neuměl. Tak jako tak by to pro něj byla ztráta času. K tomu, co pro něj  bylo v životě důležité, nepotřeboval bezpodmínečně vidět. Dokázal odhadnout lidi i bez pohledu na ně a věděl, že i člověk vidomý by měl občas umět vypnout světlo.

Kroky k hudbě

Ray se poprvé setkal s pianem v místním obchodě spojeném s kavárnou, kde si ho už jako tříletého bral majitel koloniálu pan Pit (vlastním jménem Wiley Pitman) na klín a učil ho hrát. Tam seděl, hrál a zpíval písničku „Come On, Little Playmates, Come On and Play with Me“. Hudbu znal hlavně z baptistického kostela, kde se již tradičně zpívaly gospely. Mr. Pit zakoupil později do svého obchodu jukebox a z něj malý Ray poprvé uslyšel blues. Ta bedna byla plná bluesových nahrávek průkopníků tohoto žánru, jako byli Tampa Red, Blind Boy Phillips a Washbord Sam, hvězdy dřevního blues třicátých let minulého století. Pak přišlo rádio a s ním country z Nashvillu.

Matka ho ani jako slepého nešetřila, neustále mu kladla na srdce, aby se necítil jako mrzák a nedopustil, aby se tak na něj dívali ostatní. Takže Ray pomáhal, kde mohl, a byl tak houževnatý, že dokonce jako slepý jezdil na kole.
Jelikož Ray nemohl chodit do místní školy s normálními dětmi, zapsala ho Aretha jako sedmiletého do internátní školy pro nevidomé, neslyšící a retardované v St. Augustine, zhruba 300 kilometrů od domova. Tam se učil Braillovu písmu a dalším praktickým předmětům jako například pletení košíků či tomu, jak opravovat radiopřijímače nebo automobily. Hlavně se tam však naučil hře na klavír, varhany, klarinet, alt saxofon a trubku. Komponoval a psal hudbu v Braillově písmu. Na klavír hrál cokoli, od Chopina po jazzového pianistu Arta Tatuma. Jen ke hře na kytaru měl odpor. Pamatoval si slepé černochy s kytarou žebrající v prachu ulice s plechovým táckem před sebou, a takhle on dopadnout v žádném případě nechtěl. Ray žádný soucit nepotřeboval. Byl tvrdohlavý a hrdý. Měl svou hudbu a touhu v ní obstát.

Co nejdál od smutku

Už ve dvanácti začal hrát s různými kapelami a od patnácti, kdy se coby pradlena k smrti upracovala v pětatřiceti letech jeho matka, si hraním jako sirotek musel skutečně vydělávat na živobytí. Otec mu zemřel, když mu bylo deset. Hrával v Tampě a v Orlandu někdy za tak malý honorář, že stačil na půlku plechovky sardinek denně. Pracoval pro každého, kdo mu zaplatil. Ve svých třinácti hrál dokonce jako jediný černoch s bílou country & western kapelou The Florida Playboys. Při koncertech vždycky stálo piano někde poblíž okna, aby měl v případě, že ho nějací bílí opilci (chodilo na ně jen bílé publikum) budou chtít zase věšet, připravenou únikovou cestu. A jelikož už toho měl asi všeho po krk, rozhodl se v necelých osmnácti, že odjede z Floridy pryč. A to někam hodně daleko.


Už se tam necítil dobře, ale z New Yorku a Chicaga měl strach. Řekl tedy kamarádovi, ať rozloží mapu a jede prstem po západním pobřeží USA až úplně nahoru. A ať mu řekne, co tam je. „Nevím, co to je, ale jmenuje se to Seattle,“ odpověděl kamarád. „Je to velký?“ zeptal se Ray. A kamarád řekl, že to tak vypadá. Ray na to: „Dobrá, tak právě tam vyrazím. Uvidíme, jestli tam někoho jako já nebudou potřebovat!“ A tak i učinil. Neznal tam jediného člověka, o samotném Seattlu slyšel poprvé v životě. Doposud vůbec nevěděl o jeho existenci, ale celkem rozumně usoudil, že je-li to velkoměsto, bude tam jistě i hazard, holky, alkohol a tedy i především bary otevřené celou noc. A že se v nich jistě najde jedno piano, na něž by mohl za peníze hrát. Psal se březen 1948 a Ray byl chudý a nevidomý černoch, jedoucí sám do neznáma, vzdáleného přes tři tisíce mil. 

V Seattlu ho angažovali v jedné z náleven, kde hrál na klavír a snažil se imitovat Nata Kinga Colea a Charlese Browna, své idoly a hudební hvězdy čtyřicátých let. Vydělával 125 dolarů týdně a měl pocit, že je ten nejbohatší barový muzikant v celém Seattlu. Pořídil si byt, elektrické klávesy a televizi a každé ráno u jeho dveří přešlapoval tehdy čtrnáctiletý Quincy Jones a prosil ho, aby mu ukázal, jak skládá a aranžuje hudbu. Přátelství vydrželo těmto dvěma hudebním géniům po celý život. S novým působištěm v Seattlu si zvolil i nové jméno, příjmení Robinson přestal používat, aby si ho lidé nepletli s tehdy slavným černým boxerem Sugar Ray Robinsonem. Imitováním Nata Kinga Colea vydělával peníze a vše se zdálo být v pořádku. Až na to, že když se ráno Ray Charles probouzel, musel myslet na posluchače, kteří za ním v baru chodili a říkali mu: „Hej, chlapče, jsi skvělej, zníš úplně jako Nat King Cole!“ Říkali mu „chlapče“, ani si nepamatovali jeho jméno, možná ho ani neznali.

Ray se rozhodl, že musí začít skládat a hrát svou vlastní hudbu, aby si ho konečně pořádně zapamatovali. Na oslovení chlapče ať si najdou někoho jiného! Aby si ho už nikdy s nikým nepletli, vyrobil si vlastní hudbu. Vzal kousek blues („ďábelské“ hudby) a kousek gospelu (hudby určené Bohu), trochu jazzu a všechno smíchal dohromady. A tak vznikl jeho soul. Hudba duše. Hudba Raye Charlese, slepého černého kluka, který dokázal slyšet blues, gospel a jazz jako nikdo jiný. Písněmi „I Got a Woman“ anebo „Drown in My Own Tears“ a dalšími konečně začal spontánně vyjadřovat to, co skutečně cítil. Nebyl to kalkul pro obecenstvo, jak si mnohdy mysleli někteří přemoudřelí hudební kritici, ani to nebylo kacířství, jak to tehdy nazývala církev.

Heroin

Ray Charles kdysi shrnul třemi slovy to, jaký vliv měla slepota na jeho kariéru: „Žádný, žádný, žádný.“ Poukazoval na to, že hrát na piano začal už ve třech letech, kdy ještě viděl, a pak pokračoval dál, i když v sedmi letech oslepl. „Dělal jsem to, co bych dělal tak jako tak. Takže to, že nevidím, s tím nemá nic společného. Slepota mi nic nedala a ani mi nic nevzala.“ A skutečně, Ray Charles se po celý svůj život choval jako vidoucí člověk, vůbec nebral ztrátu zraku jako hendikep. A jako naprosto normální vidomý muzikant té doby začal brát drogy. A to tím nejklasičtějším a nejpřímějším způsobem. Nejprve alkohol a marihuanu. Vzápětí na to heroin intravenózně. I u vidomého člověka ne tak snadná věc, u nevidomého nepředstavitelná. Zcela nevidomý člověk, který si bez pomoci ostatních aplikuje do různých žil na svém těle pomocí takzvaného kapátka, což bylo něco jako injekční stříkačka bez pístu, ale s balonkem na konci, je v podstatě unikum. Nemluvě o tom, jak si jako slepý sám drogu ředil. Ale když uvážíme, že jako malý a už slepý dokázal jezdit na kole, později prý i na motocyklu, teprve pak si uvědomíme, s jakou vervou a odhodláním se bránil přijmout svůj hendikep. Po smrti matky, kterou velice těžce nesl, se v Seattlu seznámil s heroinem velmi dobře. Známost to byla intenzivní a trvala téměř dvacet let. Zpočátku si drogu dopřával dvakrát až třikrát týdně, postupem doby se interval mezi aplikacemi samozřejmě zkracoval. Od počátku neměl pocit, že je na heroinu závislý, to asi nemá nikdo. Se závislostí bojoval spíše až ke konci, kdy se mu stávala přítěží. Komplikovala mu osobní život, ten profesní ne zcela bezprostředně, ale Ray neuměl skoncovat s heroinem sám od sebe. Zřejmě protože prostě nechtěl.

Ale zpět ke kariéře. V roce 1950 se „brother Ray“, jak si sám rád říkal, stěhuje s celým svým triem ze Seattlu do Los Angeles. Začátky jsou tam tvrdé a nikdo jim nedá nic zadarmo. Spíš to vypadá, že zadarmo budou hrát oni, takže se trio brzo rozpadá a Ray vystupuje jako host v bluesové kapele Lowella Fulsona. Stále více si profiluje vlastní styl, po dvou letech se od skupiny osamostatňuje a po dalších dvou letech hraní s nájemnými doprovodnými skupinami, většinou mizerné kvality, dává dohromady vlastní sedmihlavou kapelu, kde dá naplno zaznít něčemu, co vychází přímo z jeho duše. Do kapely zároveň integruje tříčlenný ženský pěvecký sbor, což do té doby na pódiu vidět nebylo, zpěváky byli především muži.

V této době se Charles podruhé oženil. První manželství trvalo jen několik měsíců a bylo bezdětné. První dítě však již měl, ale nemanželské. Se svou první ženou se rozvedl v roce 1951. Druhé manželství uzavřel v roce 1955 s Dellou Beatricí Howardovou, s níž zůstal třináct let a měl s ní tři děti. Ani tento vztah nebyl nijak zvlášť šťastný, neboť Ray byl devět měsíců z roku na turné, kromě toho se oddával svým intenzivním závislostem a často se stýkal i s jinými ženami. S heroinem byl na tom koncem padesátých let už tak, že ho bral minimálně dvakrát denně. Přesto se mu profesně velmi dařilo. V roce 1959 složil téměř bezděčně a jen jako přídavek písničku „What’d I Say“. Je to možná jeho nejznámější píseň, v níž se krásně propojuje gospel a rhythm and blues a celé to zní jako upřímné a naléhavé kázání v kostele. Až na to, že na jakýkoli chrám Páně je trochu moc sexy. Píseň se stala obrovským hitem jak mezi afroamerickým obyvatelstvem, tak i mezi bílými posluchači.

A aby těch hudebních stylů nemíchal dohromady málo, vydal v roce 1962 desku Modern Sounds in Country and Western Music, což byla v té době přelomová záležitost. Rasová segregace byla stále realitou a málokdy se stávalo, že černí muzikanti hráli a zpívali bělošskou hudbu po svém. Bývalo to naopak. Deska sklidila navzdory tomu velký úspěch. A nejlépe se prodávala písnička „I Can’t Stop Loving You“, kterou původně složil bílý country zpěvák Don Gibson v roce 1957. Až Charlesova cover verze tuto píseň definitivně proslavila po celém světě. A černý a bílý svět se začaly pozvolna prolínat mezi sebou. Černý Ray Charles nedlouho poté vydává další album ve stylu country.

V roce 1964 je na tom finančně už velmi dobře, bydlí s rodinou ve vlastním domě s nahrávacím studiem a vlastní nahrávací společností. Na koncerty létá většinou vlastním letadlem. Téhož roku je na letišti v Bostonu zadržen s větším množstvím heroinu. Bylo to během několika let již potřetí, kdy byl obviněn za stejný trestný čin – držení omamných látek. Odsoudili ho k pětileté podmínce a pokutě deseti tisíc dolarů, to však jen v případě, že se bude ze své závislosti léčit. V opačném případě ho čekal nástup do vězení. Aby zabránil sociálnímu i profesnímu propadu, s ohledem na svou rodinu a především kvůli skutečnosti, že by při své slepotě a těžké závislosti na heroinu kriminál asi ve zdraví nepřežil, nastoupil v srpnu 1965 na odvykací kúru v nemocnici svatého Františka v Lynwoodu v Kalifornii. Odmítal brát léky a se závislostí se vypořádal po svém. Paličatě. Zvracel a zvracel a zvracel, až v něm podle jeho slov nezůstala ani kapka onoho jedu jménem heroin. Celé to trvalo neuvěřitelných 96 hodin nonstop. Po této době byla fyzická závislost pryč – a psychiku si Ray zoceloval od dětství permanentně. Následná léčba se protáhla na půl roku.

Ray Charles nestál nakonec více než rok na pódiu. Sice pracoval ve studiu, ale nebyl schopen předstoupit před publikum. Až když mu soud definitivně potvrdil pětiletou podmínku, začal opět koncertovat. Úspěch na sebe opět nenechal ani chvíli čekat. Song „Crying Time“ se stal obrovským hitem a písní „Let’s Get Stoned“ se zpěvák vypořádává s odsouzením, podle něj nespravedlivým.

Bez drog 

Ray měl velmi složitý osobní život. Mezi přáteli a v branži měl přezdívku „womanizer“ – asi nejen proto, že byl průkopníkem ženského pěveckého sboru při koncertech. Sice byl ženatý pouze dvakrát, ale přesto měl dohromady dvanáct přiznaných dětí s devíti ženami. Jeho děti mu zatím přidaly do rodiny jedenadvacet vnoučat a pět pravnoučat. To číslo není samozřejmě konečné. Když zpíval píseň „I Got a Woman“, v žádném případě nežertoval.Od roku 1965 už drogy nebral, celá další léta až do své smrti byl světově uznávaným hudebníkem a úspěch a sláva ho už neopustily. Dožil se třiasedmdesáti let. Ale jeho téměř dvacetiletá závislost na nejtvrdších drogách ho nakonec stejně dostihla. Zemřel 10. června 2004 ve svém domě v Beverly Hills v rodinném kruhu, ovšem na selhání jater v důsledku cirhózy a komplikace způsobené hepatitidou typu C.

Naposledy vystupoval ještě 25. ledna 2004 se svým bandem Ray Charles Trio ve Skirball Cultural Center v Los Angeles. Při zpětném srovnání dvou největších amerických popových hvězd a průkopníků afroamerické populární hudby je jasně vidět odlišná povaha Raye Charlese a Elvise Presleyho. Elvis, ač ne zdaleka či vědomě závislý na drogách, ale hlavně na lidech kolem sebe, žil životem malého kluka a zemřel ve dvaačtyřiceti letech. Ray Charles, narkoman a požitkář každým coulem, se dožil mnohem vyššího věku, aniž by zemřel v zapomnění. Byl tvrdohlavý, přímočarý a nezlomný. A nejen na pódiu. Sám jednou řekl: „Jde o to, že se navenek cítím tak jako uvnitř. Že na sebe můžu být pyšný. Chci, aby lidé říkali: ,Ten Ray, ten nám to zase nandal!‘ – a ne aby si někde vzadu šeptali: ,Chudák stará, on to měl vždycky těžký, ale dřív, dřív teda bejval lepší!‘ Jakmile bych tohle jednou zaslechl, a ještě k tomu by měli pravdu, končím.“ Prostě Ray Charles. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!