Aktuální článek
Hledači nehmotných rozkoší

Hledači nehmotných rozkoší

Profilový obrázek
  • K islámu a muslimům se dnes váže mnoho zjednodušujících předsudků, pod kterými poněkud zaniká barvitost muslimského světa. Pojďme se podívat mezi islámské mystiky, jejichž životním a náboženským cílem je především splynutí s Bohem – a k této zkušenosti užívají i látky měnící vnímání, kupříkladu hašiš či opium.

Žebráci a chuďasové

Část muslimů kladla důraz na zbožnost hlubší, než jakou jim ukládalo právo šaría, od prvopočátků islámu. Už mezi příznivci a přáteli proroka Mohameda se objevili první lidé, kteří kladli na úctu k Bohu větší důraz než ostatní a mnohem vášnivější prožívali jeho vzývání. Později se tato náboženská horlivost šířila v asketických i mystických podobách a hnutích, které mimo jiné zapracovávaly i prvky z jiných kulturních tradic, například jógy, židovské kabaly, novoplatonismu či křesťanské gnóze.

Některé koránské verše přímo vybízejí k hledání pravdy mimo tento svět, k odpoutání se od smyslových prožitků a všední reality. Asketici, kteří se těchto pobídek snažili držet, byli nazýváni různými jmény, jako záhid – plačtivec, fakír – chuďas, či derviš – žebrák. V 8. století se pak tito asketičtí věřící začali sdružovat do škol a zároveň se oddělil proud intuitivního hledání a pojímání Boha, jehož příznivci dostali nové jméno – súfí, mystikové. Mystické hnutí se posléze rozšířilo i za hranice tehdejšího islámského světa, a jeho největší mudrcové – mezi jinými například Al-Ghazálí – byli studováni a respektováni i ve středověké Evropě.

Časem se mystická hnutí začala štěpit na různé taríky neboli bratrstva, sdružená kolem svých mistrů. Vytvářely se a zaváděly vlastní stezky k dosažení Boha, tedy různé druhy duchovních cvičení, způsobů askeze a nazírání reality. A tady se dostáváme k drogám. Některá mystická bratrstva jich využívala jako omamného prostředku, který usnadňoval extázi nebo byl zárukou přímé cesty k Bohu, i když pro některé se jednalo pouze o výmluvu toho, jak si užít. Lákadla pozemských potěšení (či lidská touha si užívat) byla mnohdy tak silná, že se určitá hnutí zcela proti přesvědčení ostatních mystiků i proti Koránu samotnému začala oddávat extázi zcela jiného druhu, než je ta pocházející od Boha.

Mystikové mimo zákon

Na území mezi Íránem a Indií existuje relativně početná menšina mystiků a asketů, volně se pohybujících po tomto území tak, jak jim radí jejich vnitřní (Boží) hlas. Jsou nezávislí na jakýchkoli náboženských i světských pravidlech a institucích, a protože celý svůj život zasvětili odříkání, jsou vládní mocí povětšinou tolerovaní. Sdružují do různých bratrstev a řádů, které však od sebe lze mnohdy těžce rozlišit, už jen proto, že mají bezpočet různých názvů a jmen. Jedno označení je však všem těmto potulným dervišům společné. Jsou kategorizováni jako bi-šar neboli „ti, kdo stojí
mimo náboženské právo“ – tedy šaríu, kterou buď ignorují, nebo dokonce záměrně porušují.

Mezi těmito extatiky svojí nezávislostí zvláště vynikají afghánští malangové, kteří se dokonce téměř nesdružují do hromadnějších skupin a žijí životy zcela oddané kočovnému životnímu stylu. Nosí výstřední oděvy, kterými se schválně odlišují od umírněných, zákonu podléhajících dervišů z „mainstreamových“ taríků, praktikují celibát a především – užívají drogy, čímž se protiví Koránu i ortodoxnímu pojetí islámu. Stejně jako prorok Mohamed neumějí číst a své učení si tak výhradně předávají ústní formou, především zpěvem, a praktikují specifickou formu magie. Žijí zcela odříznutí od společnosti. Dalo by se říci, že jsou to „profesionální cizinci“. Přespávají na ulicích, v různých boudách, stanech či jeskyních, nezřídka se také skrývají ve svatyních nebo na hřbitovech. Usedlé populaci nedůvěřují a vyhýbají se jí. Jediná pravidla, kterými se malangové řídí, jsou ta, která jim sdělí přímo Bůh či jejich tajemný světec a patron jménem Chidr.

Malangové mají pověst svatých mužů, kteří dokážou konat kouzla a zázraky, podobně jako indičtí jogíni. Nosí dlouhé zcuchané vlasy, někdy svázané do uzlu, pěstují si mohutné plnovousy a halí se do rouch barvy černé, rudé nebo zelené, která je oblíbenou barvou jejich patrona Chidra (též přepisován jako Chizr apod.). Jiní dávají přednost výstředním oděvům sešitým z kusů látek či pouhé bederní roušce nebo nahotě. Někteří dervišové si po vzoru indických sanjásinů potírají nahá těla popelem. Ti nejoddanější malangové nosí dokonce kolem krku, rukou či kotníků pevně utažené, těžké okovy, aby ukázali světu, že jsou „otroky Božími“. Základním stavebním kamenem stezky malangů k dosažení extáze ale není výstřední oblékání, nýbrž masivní užívání hašiše. Nazývají jej „lékem duše“ a konzumují jej různými způsoby za jediným cílem: získat a prohloubit mystické zážitky. Mladší učedníci svým mistrům dokonce jako součást zasvěcení do mystických tajů dervišské životní filosofie shánějí a připravují hašiš či podpalují připravené dýmky.


Avšak malangové rozhodně nejsou jen pasivními konzumenty. K dalším technikám dosažení mystického vytržení patří také vířivé extatické tance či zpěv, který je těmto dervišům stejně přirozený jako mluva, například nekonečné zpívané opakování Božích jmen. Spolu s extatickým zpěvem a tancem je tedy hašiš pro malangy zkratkou přímo k Bohu. A tajemný světec Chidr? Západní tradice konopných nadšenců v čele s Josephem Campbellem jej ztotožnila – jak jinak – s konopím, přesněji konopným nápojem bhangem. Jak říká Campbell: „Pro stoupence islámu je duch svatý v bhangu… je to duch velkého proroka Chidra, čili Eliáše.“ To, že je bhang zasvěcen Chidrovi, by prý mělo být přirozené, protože zelená je barva Chidra i vychládajícího bhangu. Kde se z inhalace hašiše stalo pití mnohem lehčího konopného nápoje, se však již nedozvíme. Zdali má Joseph Campbell pravdu či ne, ponecháme otevřené spekulacím, jisté však je – ačkoli celá bhangová teze působí až přehnaně romanticky –, že barvou svatého Chidra je skutečně zelená a že je jediným dalším rádcem vedle Boha, jehož nechají malangové, stojící striktně mimo jakýkoli zákon, promlouvat do svého života a řídit jejich kroky.

Zhýralí panovníci

Nejen v dnešní době, ale i v minulosti bylo užívání drog nedílnou součástí muslimského světa. Například na území dnešního Íránu se na přelomu 15. a 16. století začala formovat nová Perská říše, jejíž panovníci vyznávali šíitskou formu islámu. Safíovská dynastie, která se zde postupně chopila moci, využívala ke svým vojenským výbojům klany takzvaných kizilbašů. Jednalo se o poměrně různorodé militantní skupiny, které obývaly území Ázerbájdžánu, Anatolie (Malé Asie) a Kurdistánu. Jejich víra byla směsicí islámských i předislámských praktik, mimo jiné i šamanismu či animismu, z nichž si uchovali především víru v reinkarnaci a stěhování duší. Pod vlivem Safíovců, kteří se v této době ještě nechápali jako politická síla, ale jako mystické šíitské hnutí očekávající brzký příchod mesiáše, poté oficiálně přijali šíitský islám, ačkoli jejich kulturní praktiky se příliš nezměnily.

Zajímavý je však především vztah kizilbašů k safíovské dynastii. Na jednu stranu zformovali elitní kavalérie, které pomáhaly Safíovcům vojensky formovat rodící se stát, a sloužili jako jejich osobní garda, na stranu druhou chápali svůj vztah k Safíovcům z mystického hlediska. Sami sebe viděli v postavení žáků, takzvaných muridů, a Safíovce zase jako súfijské mistry, tedy muršidy. Tato mystická úcta ke svým „mistrům“ jim dodávala až nadpozemskou víru v nezranitelnost na bitevním poli. Zuřivě bojovali za své vůdce, často se vrhali do bitevní vřavy beze zbroje, a především vynikali drastickým průběhem svých bojových rituálů, v nichž se odráželo právě dědictví animismu: divoce se opíjeli vínem, pili krev svých nepřátel a pojídali jejich maso.

Prvním safíovským vládcem, který se chopil moci na perském území, se stal šáh Ismá’íl. Stejnou měrou byl politickým i náboženským vůdcem. Ve velké míře holdoval alkoholu a dokonce prý místo číše na víno používal lidskou lebku, vykládanou zlatem a drahým kamením. Ke konci svého života rezignoval na jakékoli politické aktivity, užívaje si pouze svého statutu šáha a náboženské úcty, kterou mu projevovali jeho vazalové. Jediné aktivity, kterým věnoval pozornost, bylo pití vína, lov divé zvěře a společnost mladých chlapců. Po jeho smrti se Ismá’ílův syn, šáh Tahmásp, rozhodl učinit těmto „pohanským praktikám“ přítrž. K tomuto kroku se částečně rozhodl i proto, aby oslabil moc kizilbašů, kteří se snažili využít smrti jeho otce k získání vůdčích pozic. Učinil proto veřejné pokání za otcovy hříchy a postavil mimo zákon do té doby legální a hojně užívané omamné substance: alkohol a konopí. Zároveň s nimi zakázal prostituci a jiné obskurní sexuální praktiky, jako třeba homosexualitu. Jedinou látkou, která zůstala legální, bylo opium, protože sloužilo jako lék utěšující bolest, a jako takové se samozřejmě nadále hojně užívalo. 

Ti, kdo nedbali Tahmáspova zákazu a rozhodli se dát si doušek vína i po jeho oficiálním zákazu, měli smůlu: trestem za porušení zákona byla smrt, nejlépe na očích veřejnosti. Kupříkladu jednoho vládního hodnostáře, který byl přistižen při pití vína během sexu s prostitutkou, na rozkaz šáha zavřeli do sudu a shodili z minaretu. Většina milovníků vína, lehkých děv či konopí si tak raději nechala zajít chuť. Safíovci se však svého extatického dědictví nikdy nevzdali úplně, a po smrti šáha Tahmáspa se až do konce jejich vlády nad Íránem střídala období prohibice s obdobími legality různých omamných látek. Třeba opium se do ilegality nedostalo nikdy, jeho užívání v tehdejším Íránu bylo rozšířené od těch nejchudších vrstev až po samotné šáhy, a i díky svým bolest tišícím účinkům se těšilo povětšinou úctě. Naopak konopí mělo statut spíše „drogy pod úroveň“, protože bylo rozšířené převážně mezi chudými lidmi a některými súfijskými řády. Na mystické dědictví, na kterém si vybudovali Safíovci svou autoritu súfijských muršidů, se tou dobou dávno zapomnělo.

Súfismus očima západu

S příchodem šedesátých let a nadšenců této psychedelické generace přišel přirozeně i zájem o východní kultury, jejich učení, moudrost a samozřejmě také způsoby dosahování mystických zážitků skrze účinky různých drog. Nejen výše zmíněný Joseph Campbell, který byl v tomto ohledu spíše nadšeným teoretikem, obrátil svoji pozornost k muslimským súfijským řádům. Například britský autor a nadšenec Robert Irwin se vydal do „tajemného Orientu“, aby zde pátral po spirituálních prožitcích a zkušenostech. V knize Memoirs of a Dervish: Sufis, Mystics and the Sixties zpracoval zážitky z cest po Alžírsku. Svět extáze a zázraků, po kterém prahl, nalezl mezi derviši a fakíry. Konvertoval k islámu a stal se dervišem. Poté se vrátil do své rodné Anglie a jako velký nadšenec zde propagoval arabskou kulturu. Ve svých memoárech vypráví jak o drogových zážitcích, mystických stavech a životě súfiů, tak o jejich mučení a politickém útlaku. Knihu lze rozhodně doporučit všem, které problematika súfismu a jeho spojení s drogovou kulturou zaujala hlouběji.

Islámský svět je co do kulturních forem, způsobů přístupu k životu a tradic stejně bohatý a rozmanitý jako ten náš, a je jen na nás, kam zaměříme svůj pohled. Zdali se budeme dívat jen na blízkovýchodní režimy a jejich politiku, která je často v rozporu s evropskými hodnotami, a podle nich posuzovat celý zbytek tohoto barvitého světa. Nebo zda zacílíme svůj pohled hlouběji, mezi obyvatele těchto a mnoha dalších zemí, kteří se i přes mnohdy velice složité podmínky k životu snaží udržet svoje kulturní dědictví, své tradice a rituály živé. Dobrou inspirací jsou v tomto ohledu jistě zvyklosti, které jsou nám sympatické a blízké, a zároveň nám mohou nabídnout nové zkušenosti – jako například nenacházet v užívání drog jen potěšení, ale i kultivaci vědomí a duše, která rozhodně nemusí být náboženského charakteru.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!