Není tomu tak dlouho, co Irsko v souvislosti s drogami vyvolalo celosvětový mediální poprask – 11. března tohoto roku jsme mohli dokonce i v českých médiích narazit na titulky typu „Irsko omylem legalizovalo užívání a držení desítek drog včetně extáze, lysohlávek a ketaminu“.
Neplánovaný experiment
Celá legalizace měla velmi krátké trvání, jednalo se totiž o „nedorozumění“ justice a vlády. Nejvyšší soud v jednom případě rozhodl, že část stále platného protidrogového zákona z roku 1977 neplatí, protože jeho poslední rozšíření nebylo přijato parlamentem, ale rozhodla o něm pouze vláda (stejný problém řešil v létě 2013 i český Ústavní soud, když zrušil vládní dekriminalizaci držení „malého“ množství drog pro vlastní potřebu). Současná irská vláda proto narychlo svolala mimořádnou schůzi parlamentu a přijala novelu, která legalizované drogy znovu zakázala, nicméně přechovávání a užívání desítek drog zůstalo po dobu dvou dní legální.
Zastánci války proti drogám patrně očekávali, že v Irsku propukne feťácká apokalypsa, v ulicích budou řádit astrální cestovatelé na ketaminu a z oken budou padat houfy zhoubovaných individuí – nic podobného se ale nestalo a vláda tak mimoděk předvedla všem Irům, že legalizace drog nemusí automaticky znamenat katastrofu. Události posledních měsíců, jimž se budeme věnovat dále, ostatně ukázaly, že pohled na drogovou problematiku se v dnešním Irsku mění jak u některých politiků, tak u veřejnosti, odborníků na zdraví a závislosti, a dokonce i u představitelů zákona. Vzhledem k hluboce zakořeněné křesťanské představě, že všechny drogy jsou špatné a hříšné, je současný vývoj v zemi s tak silnou náboženskou tradicí překvapivý i pro nejednoho experta. Z historie navíc víme, že Irsko po celé 20. století ochotně kopírovalo tvrdé prohibiční zákony přijímané mezinárodním společenstvím.
Historické okénko
První irský protidrogový zákon byl přijat již v roce 1870, kdy byl celý ostrov ještě součástí Velké Británie, a týkal se především regulace obchodu s opiem a morfiem. Po skončení války o nezávislost v roce 1921 vznikla samostatná Irská republiky v dnešní podobě, přičemž šest z dvaatřiceti krajů zůstalo součástí britského království jako Severní Irsko. Irská republika přijala svůj první Zákon o nebezpečných drogách v roce 1934 a vyslyšela tak požadavky Společnosti národů (předchůdce OSN) ohledně boje s produkcí narkotik. V průběhu padesátých a šedesátých let byl zákon několikrát doplněn, aby reagoval na proměnu drogového trhu, zejména co se týkalo rostoucí poptávky po psychedelických drogách a konopí a také kvůli rozšíření nových a nedostatečně regulovaných léčiv, mezi něž patřily amfetaminy, barbituráty a trankvilizéry.
Ve zprávě z roku 1971, kterou si nechalo vypracovat ministerstvo zdravotnictví, se mimo jiné dočteme, že v Irsku se v té době téměř neužíval heroin a že na trhu s ilegálními drogami vládlo především LSD s konopím. Podle často citovaného prohlášení tehdejšího poslance Dr. Hugh Byrnea byla například světoznámá univerzita Trinity College místem „masové produkce LSD (…) a recept na jeho výrobu volně koloval po celém kampusu.“ V roce 1977 byl pak přijat Zákon o zneužívání drog, který rozdělil ilegální substance do několika skupin podle jejich nebezpečnosti a možného lékařského využití (obdobně jako je tomu například v sousední Velké Británii nebo ve Spojených státech). Tento zákon byl postupně pozměňován podle aktuálního vývoje, nicméně jeho základní obrysy zůstávají do dnešních dní stejné.
Heroinové překvapení
Ani přijetí Zákona o zneužívání drog ovšem nemohlo zabránit neočekávanému vývoji na globální drogové scéně v následujících letech. Na konci sedmdesátých let začalo do západní Evropy proudit obrovské množství heroinu z Asie (jako hlavní důvody se uvádějí pád íránského režimu a sovětská invaze do Afghánistánu), což vedlo k rapidními nárůstu počtu uživatelů i v Irsku, konkrétně zejména v hlavním městě Dublinu. Podle takzvané „Bradshawovy zprávy“ z roku 1983 užilo heroin alespoň jednou za poslední rok alarmujících 12 procent dublinských dětí ve věku 15 až 19 let.
Tehdejší politická garnitura zareagovala typicky: zvýšením trestů za drogové přečiny a celkovým utužením represe. Je sice pravdou, že od konce šedesátých let vznikala i centra pro léčbu drogově závislých a některá z nich byla dokonce financována z veřejných rozpočtů, nicméně primární politikou všech vlád byla vždy tvrdá prohibice, nikoli snižování rizik. O „úspěchu“ represivního přístupu svědčí například to, že v polovině devadesátých let (tedy zhruba patnáct let po začátku irské „heroinové epidemie“) žilo v zemi podle oficiálních odhadů kolem 13 500 problémových uživatelů opiátových drog.
Útoky na headshopy
Období let 2000–2014 nepřineslo žádné významné změny v protidrogové legislativě nebo přístupu vládnoucích politiků a jedinou větší novinkou se staly takzvané headshopy, které ve větších městech začaly vyrůstat jako houby po dešti. Tyto obchody nabízejí nejen kuřácké potřeby, ale také syntetické produkty, jež mají být jakousi náhražkou například konopí, nicméně mohou mít řadu velmi závažných vedlejších účinků. V roce 2010 byl proto přijat zákon, který většinu těchto produktů postavil mimo zákon, a počet obchodů rychle klesl z více než stovky na zhruba desítku.
Někteří politici přitom upozorňovali na to, že prohibice nových syntetických drog povede pouze k tomu, že se místo v headshopech budou prodávat přímo na ulicích – a zda by tedy nebylo lepší mít je alespoň částečně pod kontrolou v legálních obchodech, které policie a další orgány mohou kontrolovat (na rozdíl od prodejců na černém trhu). Nicméně většina politické reprezentace i veřejnosti byla zásadně proti a v některých menších městech a venkovských oblastech se začaly objevovat jakési bizarní domobrany proti těmto obchodům a drogám obecně – jedna taková skupina z města Letterkenny na západním pobřeží v březnu 2010 dokonce umístila výbušninu do místního headshopu s textem „první a poslední varování“, načež majitel obchod okamžitě zavřel.
Co se změnilo
Většina Irů zkrátka nikdy neměla nelegální drogy a jejich uživatele nebo dokonce prodejce v lásce, spíše naopak. Jak je tedy možné, že se zde během posledních dvou let podařilo nastartovat poměrně věcnou diskuzi o nutnosti reformovat protidrogové zákony tak, aby vycházely z principů snižování rizik, nikoli utužování represe? Hlavních důvodů je hned několik: ukončování prohibice konopí v amerických státech, zvyšující se informovanost veřejnosti o celosvětovém selhání války proti drogám a celková liberalizace irské společnosti – a v neposlední řadě osobnost Aodhána Ó Ríordáina.
Snad každý Ir má nějakého předka, který v průběhu posledních čtyř století emigroval do Spojených států, a obchodní, kulturní i náboženské pouto mezi oběma zeměmi je stále velmi živé – jinými slovy, většina Irů má mnohem větší přehled o tom, co se děje za velkou louží, než o tom, co se děje v Bruselu nebo Praze. Díky internetu si dnes můžeme udělat jasný obrázek o tom, jakým fiaskem je válka proti drogám – v Irsku si to ve stále větší míře uvědomují především mladší generace. Nejlepším příkladem celkové liberalizace irské společnosti v posledních letech je referendum z května letošního roku, v němž obyvatelé rozhodovali o povolení sňatků homosexuálům. Výsledky byly šokující, zejména pro zástupce katolické církve v zemi: více než 62 procent občanů se vyslovilo pro – a jak víme ze Spojených států, reformy zákonů týkající se gayů a lesbiček bývají často následovány reformou protikonopných zákonů.
Aodhán Ó Ríordáin (ročník 1976) přinesl do zkostnatělých politických struktur Irské republiky svěží vítr. Bývalý ředitel školy a později zástupce dublinského primátora byl v dubnu 2015 jmenován ministrem zodpovědným za národní drogovou strategii a od té doby stihl představit několik zásadních návrhů na liberalizaci protidrogové legislativy země.
První kroky k ukončení války
Druhého listopadu 2015 informoval deník Irish Times o plánu mladého ministra na dekriminalizaci držení a užívání konopí, kokainu, heroinu a dalších drog. „Jsem pevně přesvědčen o tom, že k zneužívání zakázaných substancí musíme začít přistupovat jinak, pokud chceme být v boji s drogovými a alkoholovými závislostmi úspěšní,“ nechal se slyšet Ó Ríordáin. V rámci „radikální reformy“ posvětil také zřízení speciálních injekčních místností ve čtyřech největších irských městech, kde si závislí budou moci aplikovat drogy v hygienických podmínkách. V rámci osvětové kampaně jezdí po městech a sdílí s posluchači své zkušenosti s dekriminalizací v Portugalsku, které opakovaně navštívil, nebo z doby, kdy jako zástupce dublinského starosty musel opakovaně řešit injekční užívání drog na veřejnosti. Do příštího roku, kdy mají proběhnout všeobecné volby, chce Ó Ríordáin získat podporu pro reformy i u ostatních politických stran. Zatím se mu – celkem překvapivě – podařilo získat pozornost vedoucích zástupců policie, kdy se například ředitel Odborového svazu irské policie P. J. Stone vyjádřil ve smyslu, že „jsou vítány jakékoli inovativní ideje, které by mohly pomoci zlepšit současnou drogovou situaci“. A především policejní prezidentka Nóirín O’Sullivanová v reakci na Ó Ríordáinův plán prohlásila, že podporuje „jakoukoli racionální debatu o drogové problematice“.
Mezi odborníky na závislosti i legalizačními aktivisty se hovoří o tom, že Ó Ríordáin je na místní politické scéně naprosto nečekaný zjev, který dokáže přesvědčit většinovou veřejnost o nutnosti zmírnění prohibičních zákonů. Na druhou stranu je pravdou, že po volbách příští rok může být zase „jen“ ředitelem školy. Ale ani tak se nedá vyloučit, že dokázal nastartovat liberální reformy protidrogových zákonů v jedné z nejvíce konzervativních zemí Evropy.
Zdroje:
- European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction: Drug Policy Profiles – Ireland, 2013.
- Pat Rabbitte a kol.: „First Report of the Ministerial Task Force on Measures to Reduce the Demand for Drugs“, 1996.
- John Bradshaw: „Drug Misuse in Ireland 1982–1983“, 1983.
- www.irishtimes.com
- www.drugsandalcohol.ie
- www.thejournal.ie
- www.irishstatutebook.ie
