Jednoho klidného večera jsem se vydal na návštěvu ke skřítkům. Není vůbec snadné se k nim dostat, ale naštěstí jsem od nich už před lety obdržel pozvání a nedávno jsem dokonce našel klíč od jejich příbytku. I když správnější by asi bylo říct, že klíč si našel mě. Ke skřítkům, kteří obývají svět úzce propojený s naším, sice vedou i jiné cesty, ale nač chodit oklikou, když je k dispozici zkratka?
Jakýsi moralista k ní dal značku zákazu vjezdu, protože se obával, že by se některý
z návštěvníků mohl rozhodnout u skřítků zůstat, ale jich samotných se na názor neptal, což o jeho dobrých úmyslech jistě nesvědčí. A protože odmítnout pozvání a nevyužít nabídnutý klíč by bylo nezdvořilé, začal jsem se chystat na cestu. Zahnal jsem pochybnosti, zklidnil jsem mysl, vložil klíč do zámku, zapálil u něho plamínek a nasál prapodivnou vůni kouzelného koření. Jenže ani s ním není vstup do říše skřítků hračkou. Dvířka jsou tvořena trhlinami v předivu našeho světa, a když jsem je pootevřel, začaly jimi prosakovat zářivé a barvité obrazce, složité ornamenty a vzory tvořené z pravidelných geometrických tvarů. Právě z tohoto materiálu samovolně vznikají skřítkové… Projít k nim skrz tenkou membránu na okraji našeho matrixu se mi však nepodařilo, i když jsem si byl jistý, že tam jsou. Věděl jsem o nich, cítil jsem jejich přítomnost, a oni zas věděli o mně. Snad jsem je skrz trhliny i na okamžik zahlédl, ale povídat si nechtěli. Nebo nemohli, protože jsem zůstal stát na prahu.
Dál jsem jít nechtěl či nemohl a jen jsem fascinovaně zíral na tu zvláštní podívanou, na smršť oslnivě lesklých trojúhelníků a na jiný svět, který se zdál být téměř hmatatelným a skutečným. Po chvíli fraktálový tanec tvarů pominul a za několik minut jsem byl zpátky. Pořád jsem byl v myšlenkách tak trochu se skřítky, ale nepřipadal jsem si nikterak omámeně. Moje mysl byla o poznání méně „zmaštěná“ než po konopí, ba naopak bych řekl, že uvažování bylo přesnější a jasnější než v základním stavu.
Ne, tohle vůbec nebylo šílenství, i když to tak na první pohled vypadá. Nejen pro člověka lpícího na střízlivém materiálním světě může být konfrontace se zcela jinou realitou šokující. A hádám, že kdybych býval prošel branou, šok by se dostavil také. Malé nahlédnutí tedy jistě nebylo na škodu. Obvyklé problémy všedního dne vypadaly najednou banálně, což pravděpodobně nebyla iluze. Jsou však skuteční samotní skřítkové? Žijí uvnitř mého vědomí, obývají zapovězená zákoutí našeho světa, anebo přebývají v jiné dimenzi, která existuje nezávisle na té naší? Vedou dvířka dovnitř do osobního nevědomí, ven do nevědomí kolektivního, či rovnou do jiné úrovně existence? Je to všechno jen mentální cirkus a klam, jak se nám snaží namluvit vládcové našeho světa? Nebo jsou tyto vize jen stíny ega, které se všemi prostředky zuby nehty snaží zabránit tomu, aby se aspoň na chvíli stalo irelevantním a vědomí dokázalo nahlédnout pravou podstatu skutečnosti?
Nadšenců, kteří navštěvují skřítky pravidelně, není mnoho. Na první pohled to přitom zní docela lákavě – čekáte třeba na vlak, máte patnáct minut času, nikdo nikde, je krásný letní večer… Tak proč si neukrátit čas krátkou návštěvou mechanických skřítků? Vždyť za deset minut budete zpátky a ve vlaku budete mít o čem přemýšlet. Ale přesto to skoro nikdo nedělá. Dívat se trhlinami v časoprostoru do jiných světů jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle je divná představa a divní jsou prý i ti, kteří to dělají běžně. Ani já se mezi ně nezařadím a zůstanu na zemi. Jenom jednou za čas se vydám na krátký výlet na druhou stranu. Skřítkové na mě jistě počkají.
Klíč k jiným světům hledejte zde.
