Aktuální článek
Američtí psychiatři léčí duševní choroby pomocí psychedelik

Američtí psychiatři léčí duševní choroby pomocí psychedelik

Redakce
  • Pro mnoho z nás je Baltimore znám jako nechvalně proslulá heroinová metropole Spojených států amerických. William Richards se tento obrázek snaží změnit a pasovat největší město státu Maryland na centrum psychedelického výzkumu.

Pro mnoho z nás je Baltimore znám jako nechvalně proslulá heroinová metropole Spojených států amerických. William Richards se tento obrázek snaží změnit a pasovat největší město státu Maryland na centrum psychedelického výzkumu. 

Stovky dobrovolných tripařů

Na Lékařské fakultě Univerzity Johnse Hopkinse běží již patnáctým rokem program spolufinancovaný právě Richardsem, v jehož rámci jsou stovkám dobrovolníků podávány látky měnící vědomí.

Richards, který je odborníkem na psychologii náboženství, je přesvědčen o tom, že „posvátné molekuly“ propůjčující psychedelickým drogám jejich úžasné vlastnosti jsou v podstatě klíče k doposud uzavřeným dveřím v lidském mozku. 

Podstatou mystického vědomí jsou těžko popsatelné nebo měřitelné pocity jednoty, intuitivní vědomosti, požehnání, nejasné vnímání času a prostoru.

Nejspolehlivější a tím pádem i nejčastěji užívanou látkou je psilocybin, jehož zdrojem jsou lysohlávky. Tato látka zprostředkovává člověku mystické prožitky a zkušenosti a vykazuje slibné výsledky při léčbě širokého spektra duševních chorob od úzkostí přes posttraumatickou stresovou poruchu až po závislosti.

Stará záliba

William Richards se studiu psychedelik začal věnovat už v roce 1963 a je přesvědčen o tom, že tyto látky mohou nejen léčit nemocné, ale také pomáhat v duševním rozvoji i zdravým jedincům. Samotnému termínu psychedelika se ve své praxi vyhýbá a k označení podobných sloučenin používá výraz „enteogeny“, který lze volně přeložit jako „tvořitelé vnitřního boha“.

Výzkumu se samozřejmě nemůže zúčastnit každý. Podmínky jsou přesně stanoveny a striktně dodržovány, každý účastník je před přijetím podroben důkladným fyzickým i psychologickým testům. „Bill patřil k týmu, který se jako vůbec první ve Spojených státech zabýval výzkumem terapeutického potenciálu psychedelik,“ vysvětluje Dr. Albert Garcia-Romeu, jenž se v programu Univerzity Johnse Hopkinse podílí na studii zkoumající využití psilocybinu k léčbě závislosti na tabáku.

Jednoduchá terapie

Doktor Garcia-Romeu popisuje terapii jednoduše: „Dá se říci, že subjektu podáme celkem vysokou dávku látky, v důsledku čehož u něj dojde k transformativnímu prožitku. Tomuto samozřejmě předchází důkladná příprava a po odeznění účinků nezbytná pomoc při zpracování nové zkušenosti, která uživateli pomůže ji vstřebat a uplatnit v běžném životě.“ 

S dalšími výzkumy enteogenů poroste i zájem a do projektů se budou zapojovat další a další univerzity. 

Tato skupina vědců dokončila první „novodobý“ výzkum psilocybinu a jeho psychedelických účinků v roce 2006. Studie byla v akademických kruzích vysoce ceněna pro svou přesnost a důkladnost a tehdejší ředitel Národního institutu pro návykové látky (National Institute of Drug Abuse) ji označil za významný milník v chápání látky. Vědecky podložených důkazů od té doby výrazně přibylo.

Richards tvrdí, že se mu ve spolupráci s kolegy daří vyvolávat mystické prožitky s vysokou spolehlivostí, dokonce se jim podařilo empiricky potvrdit hypotézu Carla Junga o kolektivním nevědomí. Zakladatel analytické psychologie v ní tvrdí, že existuje archetyp obraznosti sdílený všemi lidmi nezávisle na původu a kulturním zázemí.

Léčba závislostí

Jedním z účastníků programu byl mladík, který začal už na střední škole pravidelně užívat heroin, byl zatčen, uvězněn a následně jako čerstvě dvacetiletý propuštěn na podmínku s tím, že se zapojí do projektu terapeutického užívání LSD. Cílem pokusu bylo ověřit, zda mu látka pomůže bojovat se závislostí.

V závěrečné zprávě popisuje mladík vize zvláštních tančících postav, přičemž když později seděl v čekárně, narazil na stejné výjevy v knize hinduistického umění – jednalo se o tančící bohy Šivu a Višnu. „Vtrhl do ordinace,“ popisuje Richards, „a rozrušeně opakoval: Tohle jsem viděl! Přesně to jsem viděl! To je ono!“

Tančící bohové a andělé představují pouze jednu skupinu zážitků, které je Richardsův tým za pomoci psychedelik schopen při správném dávkování a načasování vyvolat. Složitějším modelem je takzvané „propojené vědomí“ – mystický stav vědomí popisovaný vizionáři mnoha náboženství, během nějž se subjekt a objekt mimo dosah času a prostoru spojí v jedno.

V sedmdesátých letech se výzkumu psychedelik věnovaly kapacity všude na světě a centrem byla západní Evropa.

Richards uvádí, že podobný stav zažilo v průběhu výzkumu přibližně 75 procent účastníků: „Existuje bezpočet různých variant a možností, některé rysy mají ale všechny společné. Podstatou mystického vědomí jsou těžko popsatelné nebo měřitelné pocity jednoty, intuitivní vědomosti, požehnání, nejasné vnímání času a prostoru a hluboce pozitivní zážitky.“

Posvátné vědomí

Richards vychází z vlastních zkušeností. Jeho kniha Sacred Knowledge (Posvátné vědomí) začíná podrobným popisem autorova prvního psychedelického zážitku, k němuž došlo v roce 1963 ve sklepě laboratoře v Německu. Nudné vyplňování dokumentace se náhle změnilo v intenzivní mystický prožitek, který obrátil jeho život vzhůru nohama.

„Ke svému úžasu jsem v zorném poli mohl sledovat překrásné mnohorozměrné geometrické obrazce, jak se vynořují a mizí, aby je v zápětí vystřídaly další zářící symetrické vzory, které vtahovaly mou mysl hlouběji do nitra duše,“ píše Richards a pokračuje: „Zanedlouho se zdálo, že jsem se já sám stal těmi obrazci a vzory, ztratil jsem vlastní identitu a existoval pouze ve splynutí s nimi. Zjevilo se mi zářící a všeobjímající vědomí.“

V práci s psychedeliky pokračoval Richards nejprve v Německu, později pak v nemocnici Spring Grove v americkém státě Maryland. V roce 1977 byl však výzkum vládou zakázán a na celých dvaadvacet let byl uložen k ledu. 

Psychedelická renesance

Získat všechna potřebná povolení pro práci s psychedeliky je stále složité, protože tyto látky jsou i dnes zařazeny mezi nejnebezpečnější narkotika bez jakéhokoli výzkumného a medicínského potenciálu. Blýská se ale na lepší časy a postoj státních institucí k serióznímu výzkumu se zlepšuje.

„Jako když se v noci díváte na oblohu a nejdříve vidíte jen pár hvězd, pak víc a víc a brzy chcete vidět celou galaxii,“ vypráví nadšeně Richards. „S dalšími výzkumy poroste i zájem a do projektů se budou zapojovat další a další univerzity. Lidé se postupně přenesou přes obavy, že by mohla utrpět jejich pověst, pokud by se nějak angažovali ve výzkumu psychedelických látek.“ 

Zajímá nás, zda může být mystický zážitek pro náboženský obřad přínosem.

Ve svém optimismu se ale Richards snaží zůstat nohama na zemi: „V sedmdesátých letech se výzkumu psychedelik věnovaly kapacity všude na světě. Centrem byla západní Evropa. Proběhla čtyři velká mezinárodní vědecká sympozia a v odborných periodikách vycházel bezpočet článků a referátů na velmi vysoké úrovni. Nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo prostě skončit. Ale stalo se.“

Vzhledem k tomu, že je jednou z mála osob, které se pohybovaly na čelných postech výzkumných projektů a kterým bylo zákonem umožněno používat psychedelika, považuje Richards sdílení shromážděných informací a poznatků za svou povinnost.

Něco víc

„Změněné stavy vědomí jsou více než pouhé emoce,“ vysvětluje. „Jsou v nich ukryty jinak nedostupné vědomosti. Jednoho dne by v tom správném kontextu měly být k dispozici odborníkům ve všech profesích. Představte si tým fyziků na prahu významného objevu – chápou princip a znají potřebné matematické vzorce. Dejte jim psychedelika a můžete se vsadit, že získají úplně nový pohled na problém. Objeví nové aspekty, které budou schopni popsat a začlenit do svých teorií.“

Většina Richardsova výzkumu se soustředí na duchovní rozměr psychedelických zážitků. Jeho tým v nedávné době dokončil přípravnou fázi praktického testování, jehož se zúčastní 75 dobrovolníků ochotných učit se nové meditativní techniky za pomoci psilocybinu. Podílí se ale také například na pokusech ve spolupráci s náboženskými vůdci přímo v jejich kongregacích: „Zajímá nás, zda může být mystický zážitek pro náboženský obřad přínosem.“

Mystici mezi námi

„Mystici se mezi námi pohybovali odjakživa. Jsou to lidé, u kterých se transcendentální zážitky objevují spontánně. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že Šankara, Plótínos nebo mistr Eckhart užívali psychedelika. Kdo ví, možná uměla jejich těla vytvářet tyto látky vlastními biochemickými metabolickými procesy. Důležité ale je, že měli obdobné zážitky a popsali je ve svých dílech.“

Ti z nás, kdo nejsou schopni generovat psychedelika takříkajíc svépomocí, možná potřebují organismus jen trochu popostrčit.

Richards tvrdí, že v současné době nemá potřebu užívat drogy. Nedávno ale podnikl expedici do Jižní Ameriky, aby vyzkoušel ayahuasku – silný halucinogen konzumovaný tamějšími šamany při náboženských rituálech.

„Proti užívání psychedelik nic nemám, jen momentálně nemám potřebu to dělat,“ tvrdí. „Mám pocit, že můžu do konce život zpracovávat to, co jsem už s psilocybinem a LSD zažil, a až přijde fyzická smrt, prožiju všechno znovu. Nepotřebuji se opakovaně přesvědčovat, že Bůh tam někde opravdu je,“ směje se zestárlý experimentátor.

Pro zdravé i nemocné

K změněným stavům vědomí dopomohl v průběhu své kariéry lidem všech ras, od dvacetiletých mladíků po osmdesátníky, mužům i ženám, zdravým i umírajícím: „Měl jsem tu čest pracovat s různorodými osobnostmi, jejich zážitky se ale překvapivě do značné míry shodovaly. I zdraví lidé si uvědomují svou smrtelnost a prožitky bývaly často velmi hluboké.“

Richardsovi samotnému pomohla psychedelika vyrovnat se se smrtí manželky, která podlehla před desítkami let rakovině, a ke všem dobrovolným účastníkům výzkumných projektů má silné osobní vazby, jak potvrzuje například Twig Harper, jenž provozuje v Baltimoru studio s deprivační nádrží (floating tank): „Klíč k úspěchu vidím v tom, že máte kolem sebe zkušené průvodce časem i prostorem, kteří vám ukážou cesty na ta správná místa. Samotné chemické reakce nemohou nahradit jejich zápal, nenásilné vedení a řízení celého sezení. Když si podobné sezení uděláte s partou kamarádů, nikdy nedosáhnete stejných výsledků.“

Harper se na chvíli zarazí a pak dodá: „I když myslím, že i normální odpolední pokec s Billem by byl pro každého nevšedním zážitkem – ani by si nemusel dávat houbičky.“

Zdroj: www.theguardian.com

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!