Za jedním z nejuznávanějších a nejznámějších současných výtvarných umělců jsme se vypravili na Žižkov. A jako obvykle, když se ocitneme v této části Prahy, jsme v těch křivolakých uličkách zabloudili. Přišli jsme o něco později a trošku jsme se lekli, protože malíř a sochař Jaroslav Róna na nás hleděl velice přísně. Ale to prý jen proto, že už je poslední dobou ze všech možných rozhovorů do médií unavený a že se spíš než na nás potřebuje soustředit nasvoji tvorbu. Byl to ale jen okamžik ve výtahu. Během rozhovoru hodně vyprávěl a hlasitě se od srdce smál. Pochopili jsme, jaká energie je ukrytá v magickém realismu jeho díla, jež je zároveň trošku temné, ale vyznačuje se i velkou nadsázkou. A taky jsme pochopili, že Jaroslav Róna mluví řečí, která je srozumitelná celému světu.
V roce 1987 jste spolu s dalšími výtvarníky založil výtvarnou skupinu Tvrdohlaví. Vedle vás ještě existovala podobná skupina 12/15 – Pozdě, ale přece. Byli jste kamarádi, anebo konkurenti?
My jsme byli o něco mladší, i když se to asi s odstupem času nezdá. A jich jsme si vážili. Jiří Načeradský ze 12/15 byl takový můj mentor a já něco jako žák. On byl vlastně první opravdo- vej umělec kromě mého profesora Stanislava Libenského, s kterým jsem se seznámil, navíc takovej neoficiální. Michael Rittstein, to byla tehdy hvězda, a Kurta Gebauera jsme měli rádi pro jeho svobodomyslnost a pro to, jak změnil pohled na sochařství u nás.
Vlastně jste po dlouhých desetiletích navázali na prvorepublikovou tradici
uměleckých skupin.
Většina jich byla po osmačtyřicátém roce komunisty rozpuštěna. Některé skupiny, jako surrealisti, třeba existovaly dál, ale nikdo z nich nesměl vystavovat. Takže jako by nebyly. A my jsme byli první, kteří oficiálně oznámili vytvoření výtvarné skupiny Tvrdohlaví. První výstavu jsme si udělali v roce 1987 v Lidovém domě v Praze-Vysočanech. A skupina 12/15 měla hned nato výstavu v Kolodějích, kam jsme dorazili jako spřátelená delegace Tvrdohlavých a uspořádali jsme takzvané předávání darů, takovej hezkej happening.
Mimochodem, už máte dárek pro kolegu Františka Skálu k jeho nadcházejícím šedesátinám? (Slavilo se 7. února – pozn. red.)
To je dobrá otázka! Přestože na pozvánce píše, že žádný dary nechce, já mu samozřejmě ně- jakej dar dám, ale ještě ho nemám,
A teď konečně o vás. Kde jste vyrůstal?
Já prožil dětství na Letný a na Pankráci. Nejdřív na Letenský pláni a ve Stromovce, což bylo skvělý. Od čtvrtý třídy základní školy jsem začal dost intenzivně plavat a pak jsem byl asi tři roky v experimentální sportovní škole v Podolí. Z celýho dětství si vlastně pamatuju skoro jenom to plavání. Učil jsem se velice špatně, byl jsem naprosto nesoustředěnej, zato jsem ale hodně četl. I při vyučování. A ve volným čase jsem se věnoval válčení s jinejma partama kluků na Pankráci. Tam byla tehdy taková prérie, kde se odehrávaly docela brutální bitvy mezi hordama místních dětí. To byla moje hlavní činnost. Sport, dobrodružný knížky a válčení.
A pak jste šel na učňovskou školu. Proč?
Jak jsem si během vyučování pořád četl, moje učitelka matematiky nade mnou úplně zlomila hůl a zcela rezignovala na to mě učit. Dávala mi stabilně čtyřku a jinak se o mě vůbec nezajímala. Díky tomu jsem neudělal pak přijímačky z matematiky na výtvarnou školu, na Hollarku, i když talentovky jsem udělal. Nepřijali mě a můj otec vytipoval nějakej pro mě přijatelnej učební obor a rozhodl, že se půjdu učit na kožešníka. Mělo to svoje klady i zápory, bylo to náročný a svým způsobem i umělecký řemeslo, kde jsem se naučil přesnosti, pečlivosti a hlavně trpělivosti, což pro mě byla dobrá průprava do budoucna.
Chtěl jste být odjakživa malířem?
Já měl takový definitivní prozření, když jsem byl na filmu Krzysztofa Zanussiho Iluminace, kdy ke mně opravdu promluvil nějakej hlas shůry, že budu malířem. O sochařství se kupodivu ještě nezmiňoval. Bylo mi osmnáct. Ten film byl o člověku, který hledá svoje místo v životě. A já tenkrát vzbudil v noci rodiče a sdělil jsem jim, že budu malířem. Po učňáku jsem se matematiku a další věci naučil, udělal jsem zkoušky a šel jsem rovnou do druhýho ročníku na Hollarku. Měl jsem dělat jedenáct rozdílovejch zkoušek ze všech možnejch předmětů. Jenže jsem nevěděl, jak se rychle doučit němčinu, ruštinu, fyziku, chemii, matiku a další věci. A jednou jsem takhle seděl v Klášterní vinárně a vedle mě dvě asi třiadvacetiletý holky a ptaly se mě, proč jsem tak strašně smutnej. Já jsem jim říkal o těch zkouškách a ony řekly, že mě to doučej. Jedna byla specialistka na fyziku, chemii a podobný věci, a ta druhá zase dělala jazyky. Něco neuvěřitelnýho! Přes léto mě to prostě všechno naučily. Já mám v životě takový zvláštní situace, jako by je místo mě řídil někdo shůry.
To máte dobře zařízený.
Mně se to tak opravdu děje. Jednou mě otec vyhodil z domova, protože tam všude smrděly barvy, jak jsem maloval. Všechno mi sbalil do batohu , že to musí z domu pryč. A já jsem nevěděl, co dělat, protože malovat jsem prostě přestat nemohl. A přesně v tu chvíli zazvoní telefon a volá můj kamarád keramik, že sehnal ateliér někde v Michli a že když ho s ním opravím, můžu tam taky bejt. A takhle to mám dodneška. Já vždycky jen tak sleduju, co se se mnou vlastně zamýšlí.
Pak jste studoval UMPRUM ve sklářském ateli- éru Stanislava Libenského. Jaké byly umělecké školy tehdy a jaké jsou teď?
Za komunistů tam třeba nepřijímali lidi z prostředí disidentských rodin. Ale zase na druhou stranu nebyla celá republika přecpaná všelijakýma uměleckýma školama, kam berou každýho, kdo udrží v ruce pastelku. Celej uměleckej prostor se teď zahlcuje polotalentovanýma lidma, kteří většinou chrlí dost nesrozumitelnej „art“. Tehdy se na školy více hlásili lidi se skutečným talentem. Oni v té době i ti komunističtí pedagogové měli zájem o to, aby tam měli talentovaný a inteligentní lidi. Ne všichni profesoři té doby byli neschopní umělci. Na uměleckých školách je i v téhle době řada problematických pedagogů. I když je svoboda.
Nebo možná právě proto.
To je taky jeden z důvodů, proč jsem skončil jako pedagog na Akademii výtvarných umění. Člověk tam furt musel přemítat nad hloubkou kreace ze zmačkanejch novin nebo nad nějakým Fuck Art dílem. A vy se nechcete pořád s někým hádat a něco kritizovat. Jakmile začnete něco kritizovat, a já jsem to dělal velice často, to mi věřte, ocitnete se v nekonečných konfliktech s kolegy a žijete tam v hroznejch vztazích. Jestli někdo někoho učí, že umění je cokoli, čeho se dotkne geniální ruka tvůrce, tak OK, ať je to učí. Každej učí to, co sám považuje za významné. Jenže vy pak během roku takovéhle práce z jiných ateliérů musíte hodnotit! Musíte vypracovávat posudky, snažíte se dobrat smyslu toho díla, které vytvářejí občas úplně rozháraní a někdy i psychicky nemocný lidi, a to je opravdu náročný. Tím nechci říkat, že to je vždycky takhle, ale je to tak často.
Asi to jinak nejde, máme svobodu, tak se dělá umění takhle.
Když si dneska otevřu nějakou velkou knihu o současným umění, dvě třetiny z toho, co je v tý publikaci zastoupený, jsou nesrozumitelný předměty, oblepený komplikovanejma textama. Já už se na to nemůžu ani dívat a jsem z toho opravdu nešťastnej. Jezdím na bienále do Benátek a na další přehlídky, ale třeba jenom letos tam byly nekonečný videa demonstrující politický a sociální postoje autorů. Na výtvarným bienále, kdy by člověk očekával výtvarný věci, byla jenom třetina uměleckých děl opravdu výtvarných. Já už se k tomu i nerad vyjadřuju.
Nemusíte. Mluvte o sobě.
Já začal kresbou a grafikou. Lepty, linoryty, suchou jehlou. Pak teprve přišly obrazy a
plastiky. A teď dělám všechno souběžně. Polovinu týdne maluju a druhou půlku sochařím. Já si i hodně veliké sochy zvětšuju sám, jenom teď právě realizuji žulové sochy, tak samozřejmě využívám práce kameníků. Jinak si všechno dělám sám.
Moje obrazy jsou spíše zvláštní výjevy a lidské figury tam většinou nejsou to hlavní.
Toho sedmimetrového bronzového Jošta v Brně jste vymodeloval sám v téhle velikosti?
Jasně. Bez jediného pomocníka. Já vám něco povím. Já nesnáším, když mi na to někdo šahá. Jsem přesvědčen, že když se mi toho někdo dotýká, dává do toho svoje fluidum, který mi to kazí.
Mám tady takovou blbou otázku: Co pro vás znamená tvorba a práce?
Stejně blbě bych asi odpověděl, že je to pro mě smysl života. Ale ona to není blbá otázka! Jeden kunsthistorik, kterej se jmenuje Tomáš Pospiszyl, napsal kdysi o skupině Tvrdohlaví, že bereme umění jako hobby. Jako když si doma lidi po nedělích jen tak něco kutěj. A že s tím opravdovým uměním má umělec umírat, asi myslel malovat svojí krví nakaženou AIDS a tak. Já bych k tomu chtěl jenom říct, že sice podle pana Pospiszyla beru umění jako hobby, ale na druhou stranu jsem díky tomu umění neměl nikdy pořádnou rodinu, většinu života jsem žil rozvedenej a nikdy jsem vlastně nedělal vůbec nic jinýho než umění, a věnuju tomu minimálně deset hodin denně. Nevím, jestli má hodně lidí takovýhle hobby?
Asi na něj ta vaše tvorba působí příliš lehce.
Dost možná. Anebo si myslí, že si tak jenom někde příštipkaříme.
Dá se tvořit pod vlivem nějakých návykových látek?
To bohužel vůbec není možný. Já při práci nepiju ani víno. Až večer, když už jsem unavenej, to si pak skleničku vína nebo panáka třeba dám, ale přes den nikdy. Při malbě potřebujete absolutní koncentraci, takže piju většinou jen zelenej čaj. Jednou jsem si dal v Mikulově docela silnou marihuanu, abych zkusil, jak to funguje při tvorbě, a pamatuju si, že jsem míchal barvy na paletě a furt jsem míchal a míchal, a najednou koukám, že už hodinu furt dokola roztírám nějakej okr. To mi úplně stačilo, vůbec jsem neměl potřebu to přenášet na plátno. To prostě nejde. Ani u sochařství ne. Já jsem teď třeba řadu měsíců strávil na lešení, ve výšce, zavěšený na lanech, dost nebezpečně jsem balancoval, a kdybych neměl úplně ostré smysly, mohl bych spadnout a zmrzačit se.
Jsem závislý na svojí tvorbě, buď na ni jenom myslím, nebo přímo tvořím, anebo na ni nadávám.
Kam nejdál do světa se dostalo vaše dílo?
Některé svoje věci mám ve Spojených státech a v Austrálii. Ale zajímavý příběh má můj obraz Archa. Je na něm namalovaná loď, taková potápějící se archa civilizace. Inspiroval jsem se takzvanou Velikou zdí v Zimbabwe, což je velmi slavná archeologická památka, kdy mi její elipsovitý tvar evokoval tuhle loď. A jednoho dne mi volá velvyslanec z Pretorie v Jihoafrické republice, že by si chtěl koupit můj obraz na výzdobu svojí pracovny. Přijel a koupil přesně tenhle, který byl inspirovaný Afrikou a ten obraz tam taky odjel. Žádný jiný v Africe nemám. Další z podivuhodných věcí, co se mi dějou.
A co sochy?
Jednu takovou, Labyrint, mám na Krétě, a jednu monumentální mám také dnes již v zahraničí, v Bratislavě na břehu Dunaje.
Když už jsme u toho zahraničí, uvažoval jste někdy za minulého režimu o emigraci?
Já jsem vlastně skoro o ničem jiným neuvažoval. Proto se mi taky zpozdil celej můj život, já jsem si tehdy ani netroufal založit rodinu, furt jsem jenom čekal, jak dlouho v tom komunismu ještě vydržím žít. Ke konci režimu jsem se ocitl v hledáčku estébáků, který mi začali trochu vyhrožovat, ale zase tak velkej tlak, abych se cítil nějak zvlášť ohroženej, to nebyl, a poměry se navíc začaly hodně uvolňovat. Já jsem tehdy i dvakrát docela nadlouho vycestoval, takže možnost emigrovat jsem měl. Jenže jsem vnitřně strašně připoutanej k Praze a ke svýmu prostředí tady, takže jsem prostě utéct nedokázal.
Proč o vás měla StB zájem?
Já jsem chodil dlouhá léta díky otci na Židovskou obec, kde jsme měli jako studenti zdarma obědy placené mezinárodní židovskou organizací Joint. Znal jsem se tam s lidmi a estébáci prostě sháněli donašeče. A když jsem se pak zapojil do neoficiální umělecké scény, ještě přitvrdili. Já je poslal do prdele, takže mě ze sekce „kandidát tajné spolupráce“ přeřadili do sekce „nepřítel státu“. Informoval mě o tom přímo Pavel Žáček (zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimům – pozn. red.).
Hrozil za to nějakej trest?
Vyhrožovali mi, že nedodělám UMPRUM a že půjdu na vojnu do nějaký trestný jednotky plný kriminálníků, kde mě sejmou. A tak mi jeden můj kamarád, lékař, napsal na moji žádost posudek, že nemůžu jít na vojnu, ale že musím do nemocnice. Potom jsem nastoupil tradiční psychiatrická kolečka a vybojoval jsem si modrou knížku.
Odkdy se živíte pouze uměním?
Odjakživa. Já jsem začal prodávat svoje věci celkem brzo, ne nějak moc, ale na obživu mi to víceméně stačilo. A když ne, měl jsem kamaráda, takovýho skvělýho máničku jménem Jiří Matějka, zvaný Matěj, kterej mi dohazoval kšefty na Barrandově. Tam jsem dělal různý rekvizity nebo kulisy. Obrazy jsem tehdy prodával i do Západního Německa a mně třeba jeden takovej prodanej obraz vystačil na půl roku na všechno. Pro Němce to bylo levný a pro nás to byly veliký peníze.
Takže vlastně ideální život. Má život umělce nějaký zádrhele?
V tvůrčím životě jsou nejhroznější problémy okolo vztahů, rodin, rozvodů a dětí, aspoň pro mě to byly strašný věci. Jinak si myslím, že jsem pro svůj život chytl docela dobrou dobu.
Věříte v Boha?
Věřím v energii, která vytváří pohyb a tím i život.
Co byste dělal, kdybyste nebyl sochařem a malířem?
To mám jasně vymyšlený. Byl bych scenáristou. To by mě bavilo nejvíc. Asi bych nedokázal dobře psát romány, ale myslím, že bych uměl dobře pracovat s filmovým médiem a vymýšlet to tak, aby to fungovalo. Vyhledával a vymýšlel bych témata a ta pak zpracovával pro film. Takže scenáristika a dramaturgie.
Děláme spolu rozhovor pro časopis Legalizace, takže se chci zeptat, co vy a závislosti?
Můj život hodně poznamenaly vztahy se ženami, což mě na jednu stranu nabíjelo a na druhou stranu destruovalo. To byla jedna z mých hlavních a celoživotních závislostí. Zjednodušeně řečeno, měl jsem hodně vztahů. Další závislost mám na svojí tvorbě, buď na ni jenom myslím, nebo přímo tvořím, anebo na ni nadávám. Co se týče návykových látek, byl jsem jednu dobu tak náruživej kuřák, že když mi v ateliéru došly cigára a nebyly kde koupit, chodil jsem k metru na Želivského sbírat vajgly. Ty jsem pak rozdrobil a dokuřoval. To jsem opravdu dělal. Chodil jsem tehdy s jednou intelektuálkou, která jenom kouřila a pila kafe, a já se vedle ní stal kuřákem. Začínal jsem těma nejsilnějšíma značkama, kubánskýma partagaskama a ligeroskama a skončil jsem u balených cigaret. Pak jsem kouřil už tak strašně, že jsem nemohl vůbec modelovat ani malovat. Měl jsem furt prsty od barev, cigára se nedaly pořádně balit a všechno to zdržovalo. Nakonec jsem třeba jednou rukou modeloval a druhou kouřil, až jsem si řekl, že to takhle dál nejde. Postupně jsem kouřit přestal, ale není to tak, že bych to nenáviděl. Občas si cigáro dám.
Je vidět, že všechno děláte s velkou vášní a nadoraz!
To teda jo. Co se dalších návykových látek týká, piju poměrně dost vína, bez něj si život neumím představit.
Co to je, poměrně dost?
Řekl bych, že skoro každej večer vypijeme s mojí ženou jednu až dvě láhve vína.
To už by doktor Nešpor řekl, že jste těžkej alkoholik, a rovnou by vás zavřel do Bohnic.
Ale já to takhle provozuju už řadu let, nijak se to nezhoršuje, ani mě to nijak neomezuje v životě. Když během tří čtyř hodin vypije člověk sedmičku vína, tak to není zas tak moc.
Co marihuana a jiné drogy?
Marihuanu jsem kouřil poprvé někdy na vysoké škole, ale nikdy mě to nenaplnilo žádným štěstím, naopak všechny ty časoprostorový propady a podobný věci mě znejisťujou a dostávám z nich záchvaty hrůzy. Mám v sobě i hodně temné stránky, takže jsem během toho zažil i pekelné věci a traumatické zážitky. Potom jsem v roce 1984 odjel do Ameriky jako asistent svého profesora Libenského, a v jedné nádherné škole uprostřed lesů jsme učili obor tavené sklo. Tam jsem se dostal k hodně silnejm odrůdám marihuany, kterou tam kouřili studenti ve vodní dýmce a po třech práskách byl člověk celou noc úplně mimo sebe. Ale skamarádil jsem se tam s takovýma dvěma klukama a s nima jsem si dal acid, LSD. Byl to tak nepatrnej papírek, že mě vůbec nenapadlo, že by to na mě mohlo nějak působit. Pak jsme odjeli džípem do hor, džíp se převrátil do příkopu, ale nám se nic nestalo. Byla tam úplně neuvěřitelná krajina s vyhořelýma pařezama. Ty pařezy byly tak obrovský, že jsme si všichni tři vlezli do dutiny jednoho z nich a dívali se nahoru do nebe. Na nebi svítily hvězdy a z nich šly dolů takový stříbrný ručičky a chladily nám naše rozpálený mozky. To bylo hrozně příjemný. A pak jsme stáli pod takovýma obrovitýma rostlinama, přesličkama, a pamatuju si, jak tam mezi nima stojím a vidím, jak rostou a já rostu s nima. No, měl jsem pocit, že chápu celej princip vesmíru a všechny vztahy. Byl to strašně silnej, ale i děsivej duchovní zážitek.
Měl jste LSD víckrát?
Ne, pak už nikdy, tohle mi stačilo. Ale vtipný na tom bylo, že jsem měl druhej den ve škole nějakou přednášku v angličtině, se kterou jsem teprve začínal. A já po tom tripu najednou mluvil úplně plynule a bez problémů. Pak se to teda zase zhoršilo. Taky jsem měl trošku problémy s chůzí, asi týden jsem nějak nemohl došlápnout na zem a furt jsem měl dojem, že se mi noha zastavuje tak patnáct centimetrů nad zemí. A pořád jsem se rozhlížel, jestli si toho nevšimli lidi. Pak už jsem se všem dalším návykovým látkám vyhýbal. Kromě alkoholu. U toho vím, že ho nějak zvládám a můžu normálně fungovat.
Jste pro legalizaci léčebného konopí, marihuany vůbec a ostatních drog?
Marihuana je látka vyzkoušená už po staletí, ne-li po tisíciletí, takže ano. A když je v ní něco, co lidem pomáhá, tak ať se to co nejrychleji umožní. Stejně každej, kdo chce, si marihuanu sežene, a pokud se budou lidi za tohle perzekuovat, myslím že je to stejně neodradí. Ale ostatní drogy by měly zůstat nedostupný! Zažil jsem, jak se z talentovaných a schopných lidí díky nim stanou kreatury, se kterýma nejde už v životě počítat. Můj blízký kamarád, intelektuálně nadprůměrný člověk, který mě v mládí přitáhl k výtvarnému umění a k hudbě, který měl fantastickou knihovnu, byl celej dospělej život narkoman a nuzák a troska. Taky jsem se jednou zamiloval do holky, u který jsem až později zjistil, že je drogově závislá. To pro mě bylo hrozný prozření.
Na čem byla závislá?
Na heroinu. Byla to přitom taková vysloveně andělská bytost. Já sám jsem vyrůstal v rodině, kde mi nikdo moc nedopřál nějakou změkčilost. Abych mohl fungovat a žít, musel jsem se o sebe postarat sám. Žádné velké pochopení jsem očekávat nemohl. Kdybych spadl do nějaké závislosti, byla by to moje smůla a konec. Ale je to samozřejmě hlavně otázka osobních dispozic. Jsou typy lidí, kteří jsou zkrátka odsouzeni k tomu, aby žili v závislostech, a jsou takový, kteří to mají jinak.
Jste docela velkej cestovatel, kde se vám líbilo nejvíc?
Asi největší radost v životě jsem zažil v Mexiku. Když jsem tam přijel poprvé, měl jsem pocit, že jsem přijel domů, tam kam patřím. Tam lidi úplně jinak vnímají čas a úplně jinak v tom čase fungujou. Jsou takoví zpomalený. A navíc katolíci, takže je to tam trochu jako v Evropě. Když tam jste, přejde i na vás to jiný vnímání času, odhlédnuto od toho, že je to tam strašně barevný a veselý a všechno se vám tam líbí. Já tam byl šťastnej. Hodně často taky jezdím do Izraele, mám tam příbuzný a i tam jsem zažil dost zajímavých, ale i temných věcí. Jinak na mě velkej dojem udělaly cesty po Indii. Indie je na jednu stranu velkolepá, na druhou stranu až brutálně děsivá. Máte pocit, že se dotýkáte nebes, a zároveň víte, že jedinec tam nehraje vůbec žádnou roli. Nádhernej čas jsem prožil kdysi i na ostrově Bali. Buddhisti jsou hrozně otevřený a nekonfliktní lidi, s nima jsem se cítil nádherně. Kdyby byl svět buddhistickej, byl bych šťasten.
Kde byste chtěl žít, kdyby to nebylo v Čechách?
Zcela jednoznačně na Maltě ve Vallettě. Nejúžasnější místo, kde jsem v životě byl. Pro mě číslo jedna.
Kdybyste měl stroj času, co by bylo číslo jedna historicky?
To ale jenom pod podmínkou, že bych si mohl sám rozhodnout, co bych v tý době byl.
Tak jo, klidně. Císař nebo papež?
Mně by nejvíc vyhovovalo bejt svobodnej korzár někdy v sedmnáctým století. Občas prostě přepadat nějaký lodě, loupit a pak to prohýřit na pirátském ostrově Tortuga. Já jsem chtěl bejt vždycky pirátem. Mě vůbec námořnictví vzrušuje, klidně bych mohl místo loupení podnikat i objevný zámořský plavby. Velice obdivuju plavení se po moři, kormidlování, plachtění a tak. Podobně to mám i s lítáním.
Mně by nejvíc vyhovovalo bejt svobodnej korzár v sedmnáctým století. Přepadat lodě, loupit a pak to prohýřit na pirátském ostrově Tortuga.
No tak do toho!
To bohužel nejde, protože to všechno potřebuje čas a já jsem toho názoru, že aby člověk dělal něco pořádně, může mít jenom jednoho koníčka. Ono úplně stačí, že dělám malířství i sochařství zároveň. Už to člověka deptá. Mám pocit, že to nedělám pořádně, když se nevěnuju ani jednomu na sto procent. Do toho nejde mít ještě další koníčky jako lodě nebo letadla. Když jsem učil na akademii, vždycky jsem se ptal studentů, jaký mají koníčky. A oni si mysleli, že mi musí říct, že mají nějakýho koníčka! Nevěděli, že je to naopak. A pak jsem jim říkal, jo tak vy máte koníčka? No tak když máte koníčka, pak nepotřebujete dělat výtvarný umění. Umělci mají mít koníčka jenom jednoho.
Tak ještě pár rychlejch otázek, ať vás nezdržujeme a můžete se věnovat svýmu koníčku.
To bude teda gigant rozhovor!
Takový jsou všechny rozhovory pro Legalizaci. Takže: Jak vypadá váš všední den?
Ráno, teda spíš dopoledne vstanu, dám se trochu dohromady, abych mohl fungovat a začnu vyřizovat administrativu, spojenou s mojí prací, dělám různý pochůzky, vyřizuji poštu a podobně. Až někdy kolem čtvrtý odpoledne začínám malovat nebo sochařit, což dělám tak do deseti jedenácti večer. Já si prostě většinu věcí vyřizuju úplně sám, do toho různý rozhovory nebo natáčení, takže jsem docela vytíženej.
Hrajete ještě s Františkem Skálou a Alešem Najbrtem v hudební skupině Tros Sketos?
Donedávna jsme ještě hráli, vlastně občas pořád hrajeme, pořád se cítím být členem, ale musím říct, že jsem to teď trochu přerušil, protože v souvislosti s tou mojí brněnskou sochou Jošta jsem se ocitl v dost velkým psychickým i fyzickým útlumu, že už jsem nebyl ani schopen dělat jiný věci a musel jsem se odebrat do termálních lázní v Budapešti, kde jsem se dával dohromady.
Umělci mají mít jenom jednoho koníčka.
Jak dlouho jste tu obrovskou sochu dělal?
I s administrativní přípravou tři roky. A dva roky z toho denně deset hodin práce včetně sobot a nedělí, bez dovolených. Byl jsem k tý soše úplně přikovanej. Než se to odlije do bronzu, musíte furt běhat kolem tý hliněný sochy, starat se o ni, aby neztvrdla, aby nezmrzla, aby nespadla, pořád prostě něco hlídat. A ta socha není tak zaplacená, abych si mohl dovolit najmout nastálo někoho, kdo by to dělal za mě.
Mně osobně se moc líbí. Jaké na ni máte ohlasy vy?
Ohlasy jsou různý. Vzbudila obrovský mediální zájem, ale i zájem obyčejných lidí. Trošku to bylo i směšný, nějaká fotografka to nafotila z podhledu, kdy nohy koně a jeho krk budí dojem penisu v erekci, a najednou toho byl plnej internet a mě si pak do svého pořadu pozval pan Veselovský, kdy mi jako první věc dal před obličej fotku s tím penisem a já na to měl nějak reagovat, což mně bylo dost trapný. A do Brna se začala sjíždět celá Morava, kolem celého náměstí byla fronta na tuhle fotku! Jinak od loňského 28. října, kdy jsem tu sochu odhalil, mi vlastně každý den chodí z Brna dopisy, které jsou jednoznačně pozitivní, snad jen jeden byl negativní. Někteří odborníci nebo lidi, co o sobě tvrdí, že jsou odborníci, se vůči tomu vymezují negativně, ale já jsem to takhle nějak očekával. Tady v Čechách většinou potřebují vědět, co na to říkají za hranicemi směrem na západ, a když to nikdo nerozhodne tam, tak ani tady si odborníci netroufají nic pozitivního, ale ani negativního říct. Já jsem toho názoru, že národ, kterej neumí posuzovat vlastní kulturu a musí se neustále dívat přes hranice, co tam oni na to, a národ, který se nedokáže bránit nepříteli, nemá právo na existenci.
Udělal jste někdy sochu nějaký ženský?
Asi dvě, takový malý, ale to nebyly v pravým slova smyslu ženy, spíš něco jako ženské idoly. Já ženy nemaluju, lidský tělo obecně pro mě není moc frekventovaný námět. Mužská těla na mých obrazech jsou spíše namalované sochy než živé figury. Postavy jenom propůjčují mým obrazům měřítko. Moje obrazy jsou spíše zvláštní výjevy a lidské figury tam většinou nejsou to hlavní.
Máte nějaký slabosti nebo úchylky? Vím, že rád tancujete a že jste trochu exhibicionista a bavič.
I kdybych úchylky měl, tak se nima čtenářům Legalizace svěřovat nebudu. Tancoval jsem velice rád do té doby, než moji nohu napadla artróza. A exhibicionista? Když se napiju, vyprávím rád nejrůznější historky a dobře se u toho bavím a snad tím bavím i druhé. Jinak se v těchto věcech od průměru asi moc neliším.
Bojíte se smrti?
Smrti samotný ne, to je jenom změněnej stav. Víc se bojím stárnutí, nemohoucnosti a umírání. Dlouhý umírání, to je něco strašlivýho.
Je nějaká otázka, na kterou se vás ještě nikdo nezeptal a vy byste na ni chtěl přesto odpovědět?
Jestli se chci vůbec narodit. Ale odpovědět bych zatím nedokázal.
A ještě na úplný závěr váš vzkaz čtenářům časopisu Legalizace.
Drazí čtenáři, utužujte tělo i ducha a nekuřte marihuanu! – Doufám, že to tam dáte!
Jaroslav Róna (*27. 4. 1957 v Praze)
je významný český malíř, sochař a grafik. Také scénograf, literát, zpěvák a amatérský herec. Vystudoval SOŠ výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a obor sklářské výtvarnictví na UMPRUM v ateliéru Stanislava Libenského. Věnuje se střídavě malbě a sochařské tvorbě, tedy plastice, ale i rozměrným sochám do veřejného prostoru. Jeho tvorba se vyznačuje příklonem k magickému realismu a lidská postava jako taková je většinou pouze doplňkem či obecenstvem jeho osobitých děl. Z jeho realizací soch do veřejného prostoru je nejznámější socha Franze Kafky na pražském Starém městě mezi Španělskou synagogou a katolickým kostelem svatého Ducha, a loni odhalená, sedmimetrová jezdecká socha markraběte Jošta v Brně, nazvaná Odvaha. Dílo Jaroslava Róny je zastoupeno v soukromých sbírkách i galeriích po celém světě. Žije a pracuje v Praze.