Proč ti říkají Mallory?
Mallory mi začali říkat motorkáři, podle filmu Olivera Stonea Takoví normální zabijáci a jeho hlavní hrdinky.
Na jakou otázku se tě rozhodně nesmím ptát?
Na chlapy. Na to je uvalený embargo. Chlapi jsou prostě moje neštěstí.
Začněme teda tím, co ve filmu nebylo. Jaká jsi byla jako malá holka?
Ty brďo, já byla neskutečně hodná a poslušná! Jezdila jsem na koni, s tátou trampem chodila do lesa. Až když se narodil brácha a celej ten můj svět se překotil směrem k němu, to jsem nesla děsně těžce.
Čím jsi chtěla být?
Já jsem chtěla bejt žokejem.
Ty? Vždyť vážíš aspoň pětasedmdesát kilo! Žokej musí vážit nejvíc třicet, jako Josef Váňa.
Díky, teď jsi mi teda polichotil! Ale už tehdy jsem stejně měřila metr osmdesát, což bylo moc. Do Chuchle na žokeje mě teda nevzali a do učňáku na chovatele koní taky ne. Ve finále jsem skončila jako chovatelka prasat, skotu a ovcí. A to mi zůstalo dodneška, páč pětadvacet let v hospodě, co si budeme povídat, to je v podstatě to samý. Všichni jsou tu zastoupený.
Jaký jsi měla teda rodiče?
Můj táta byl opejkač, moje máma hipísačka. Takže trošku schíza. Máma mě učila poslouchat Rolling Stones a Doors a táta mě tahal na čundry.
Umíš hrát na kytaru?
Jo. Táta byl úžasnej hráč, ale když učil mě, věnoval mi asi tak dvě hodiny a pak prohlásil, že jsem neskutečný dřevo a že mi sladký dřevo do ruky nepatří. Takže já jsem samouk. Podle brožurky Na kytaru bez not. Ve třinácti jsem pak s tátovo kapelou nacvičila písničku na pět akordů, kterou jsem složila právě pro něj. A víš, co je úlet? Že ještě dneska, když zajdu na nějakou hranou, tak ji tam občas slyším.
A pak se do týhle idyly narodil tvůj brácha. Kolik ti bylo?
Třináct, což je fakt šílenej věk na takový změny. Jseš ještě napůl malá holka a zároveň se už připravuješ na to, že budeš ženská. A mě do toho prostě hodili. Konec přízně, všichni se teď budeme motat kolem mimina. A co hůř, ty se o něj budeš starat! Taťka maká a máma musí bejt taky zrovna někde jinde. Vožení kočárku, vaření a podobný věci. Mami a tati, to fakt soráč!
Oni to přece neudělali schválně, jen ti to asi blbě podali.
Chraň Bůh, já jim to nevyčítám. Ale oni mě semleli úplně na totál. Jenže na mě neměli čas, takže mi dovolili jezdit k babičce do Mostu. A v nádražce v Chomutově jsem se dostala do party a zamilovala se tam. Byly to bohužel samý smažky. To bylo ještě hluboko za totáče a tenkrát se ampule morfinu dala na knižní burze koupit za dvě pade. A já začala tímhle a rovnou do žíly. Ve třinácti.
Takže jsi nezačala pervitinem?
Nene, to mě naučili vařit, až když už jsem byla asi pět let závislá na opiátech. Když mě poprvé zavřeli, na vazbě jsem jen „přes piškoty“, to jest jenom po hlase, poznala člověka, kterej mě po mým propuštění na půl roku odvezl do Leningradu, kde jsem vařila. Tehdy jsem byla fakt jenom malinkej kousek od velkýho průseru! Já měla ještě starou školu, dělala jsem i uzavřený chemický reakce, prostě všechno. Měla jsem dost dobrý učitele. Ale z Leningradu jsem se pak dostávala dost složitě.
Proč jsi byla zavřená?
Ty vole, jako každej jinej feťák, ne?
Za distribuci?
Ne, to vůbec ne! Nikdy!
Tak jsi vykrádala lékárny!
Jsi blázen? Moje první odsouzení – paragraf 187, nedovolená výroba a držení omamných látek a jedů. To bylo ještě za bolševika. Tenkrát to bylo ale opravdu trapný. To nebylo za žádný vaření. Odsoudili mě za to, že jsem si přes rozdrcený tablety protlačila vodu. A klasifikovali to jako výrobu kodeinu hydrolýzou. Zřejmě nevěděli, co je to hydrolýza. Dostala jsem osmnáct metrů natvrdo, protože jsem měla bejt odstrašující případ. Oni nás tehdy sebrali asi osmnáct a řekli mi, že jako prvotrestanka nemůžu dostat vysokej trest, tak ať to vezmu na sebe. Prej že dostanu jenom podmínku. Pěkná blbost.
Ale tys seděla víckrát, ne?
Jo, to ale až v době, kdy už jsem brala hérák. Tehdy jsem se živila krádežema. Chodila jsem do butiků, kde jsem kradla a byla jsem v tom dost dobrá. Brala jsem, co lidi chtěli. Já měla svoje zákazníky, taxikáře, pingly a podobný. Kradla jsem v drahejch obchodech a dokázala jsem ukrást cokoli. Paradoxně mě ale zašili za to, že jsem ukradla v obyčejným obchodě pletací jehlice a čepici s tasmánským čertem. Já vim, že je to směšný, ale ve vazbě jsem se potkala s holkama, který zašili za krádež čokoládovýho bonbónu, protože byly v podmínce. Seděla jsem s jednou, na kterou se vykašlal starej a ona zůstala sama s třema dětma. Byla na tom tak blbě, že jí ruplo v kouli a šla vyloupit klenotnictví.
Byla ozbrojená?
Jo, to byla. Vlítla tam, svázala klenotníka a jeho syn zatím přes sklad utekl zadem a zavolal policii. A ona nechala svázanýho klenotníka klenotníkem, sedla si na pult a s pistolí v klíně čekala, až si pro ni přijedou. Dostala pět a půl roku. Kradla pro svý děti, protože už nevěděla co.
Kolik sis odseděla celkem?
Přes pět let.
Jak jsi to snášela?
Hele, úplně v pohodě. Lidi si asi budou myslet, že jsem magor, ale já i v tý base jsem si dokázala najít svoje místo. Umím malovat, jsem výřečná a taky jsem uměla napsat odvolání, když někdo potřeboval.
Mallory přeruší rozhovor a zavolá do prostoru před námi: „Třikrát věneček se šlehačkou! Děkuji!“ Za chvíli nám donesou tři rumy a malinovku. Odmítáme, ale Mallory říká: „Hele, neblbněte, aspoň to bude autentický!“
Jak tě režisérka Třeštíková našla?
Měla jsem už po terapeutický komunitě a připravovala jsem se zpátky do života a Helena zrovna točila dokument Když musíš, tak musíš. K tomu tématu potřebovala čtyři ženský, co berou nebo braly drogy. Jednu uživatelku, jednu bejvalou uživatelku, jednu v léčení a jednu „Mallory“. Kromě mě tam taky byla Katka (hrdinka stejnojmenného dokumentu Heleny Třeštíkové – pozn. red.) a další dvě holky v různým stádiu léčby. Sešly jsme se a já hned mluvila rovnou na kameru. To bylo kolem roku 2002. A pak mě Helena oslovila s tím, jestli bych nešla do časosběru, protože se jí do toho původního dokumentu všechno, co chtěla, nevešlo. A tak to nakonec trvalo s přestávkama třináct let.
A bylo ti to natáčení příjemný? Měla jsi do toho chuť?
No, příjemný… Jednou mi jeden můj bejvalej řekl, že jsem pro Helenu Třeštíkovou jenom materiál. Že to přátelství a důvěra je vlastně jenom z mý strany. Ona je každopádně profesionálka, ale já jsem v ní získala sakramentsky a kurevsky dobrou přítelkyni. Ne všecky věci se točily, ale kdykoli jsem potřebovala a zavolala jsem jí, vždycky si na mě našla čas. Doteď si voláme tak dvakrát týdně a ona se zajímá o to, jak žiju. Je to prostě rozhovor dvou kamarádek. A já jsem na to děsně pyšná. Pokaždý mě uklidní a povzbudí.
Kdybys na tom filmu mohla něco změnit, co by to bylo?
Helena neudělala nic blbě. Ale já bych chtěla někdy udělat třeba promítání nesestříhanejch záběrů, co se do filmu nevešly. Spousta těch sekvencí z třináctiletýho natáčení se logicky do filmu kvůli jeho stopáži dát nemohla. A taky si myslim, že spousta těch záběrů tam nebyla dána úmyslně.
Proč?
Byly asi moc drsný. To, co Helena točila a v jakých to bylo podmínkách a tak vůbec. Já bych ale prostě udělala tejden promítání Mallory a bylo by! Ta roštěnka, tím myslim Helenu, musí bejt masochistka, když se dívá na všechno, co točila a co by tam bylo třeba dát, ale už se to tam prostě nevejde! Přesto mi dala obrovskej prostor.
Jaký to bylo, když ti řekli, že jedeš s filmem a s režisérkou na festival do Karlových Varů?
Tři týdny předtím mi přišlo potvrzení akreditace pro dvě osoby. A tak jsem se zeptala svý kamarádky, jestli by se mnou nejela na festival. Řekla, že klidně, protože si myslela, že jde o nějakej rockovej fesťák.
A čekala jsi, že se film o tobě setká s takovým úspěchem?
Čekala jsem, že po dlouhý době uvidim Jiřího Bartošku, kterej mi kdysi, ještě jako anonymní narkomance děsně pomohl. A čekala jsem, že když už je ten film na takovým fesťáku, že kolem toho nějakej povyk bude. Ale že nebude tak hustej. Ale nejvíc bylo to, že když už jsem to měla všechno za sebou, projekce, rozhovory a podobný věci, zjistila jsem, že tam v letním kině hraje Omega (slavná maďarská rocková skupina, fungující již od roku 1962 – pozn. red.). Ty vole, toho jsem se nemohla nezúčastnit!
Taky mám svý idoly, ale tuhle kapelu vůbec neznám. Jenže já jsem starej ignorant.
Poprvé od začátku festivalu jsem využila služeb asistentky, kterou mi přidělili, a využila jsem toho, že jsem VIP. A teď si představ, jak mě, starou fetku a kriminálnici, veze po Varech limuzína k letnímu kinu, kde všichni fotografové a novináři čekají, kdo slavnej z toho auta vyleze. A vylezla jsem já v tričku Sons of Anarchy a v křiváku. Už načatá a s partou šílenejch lidí. A po koncertě jsem potřebovala logicky podpisy! Tak jsme šly do zákulisí a sedíme tam takhle před tou šatnou a číháme. A já najednou vidim pašáka dva metry, sto osmdesát kilo, jak nese flašku Chivas Regal a nějaký skleničky. Řikám: „To je náš chlap!“ Tak jsme tam vklouzly a bylo! Měla jsem je podepsaný úplně všude. Kromě setkání s Jirkou Bartoškou to bylo z toho fesťáku pro mě nejvíc. Můžeš bejt nadšenej z toho, že jsi se dostal mezi takový lidi. Můžeš bejt nadšenej z neskutečnýho aplausu a odezvy diváků, že tě objímají a komunikujou s tebou. Ale na těch párty si připadáš stejně opuštěnej a cizí. HBO párty, blablabla párty, na to peču.
Takže samý dobrý zážitky!
A taky moje poslední vzpomínka na mámu. Čtrnáct dní po festivalu mi umřela. Ale viděla to. Táta už to nestihnul, umřel půl roku před ní. A já vim, že na mě máma byla pyšná.
Ve filmu je vidět, že se na tebe furt lepí takoví chlapi, kteří jenom využívají toho, že jsi silná a že všecko zvládneš a vyřešíš i za ně. Proč?
No protože je nechám.
A ani teď, po tom filmu, to není jiný?
Ne, vůbec ne. Prostě já vyzařuju něco, co zrovna tyhle typy přitahuje. Ty slabochy mezi chlapama. Já vždycky dělala v hospodách. Najdeš v hospodě dobrýho a „normálního“ chlapa?
Kdo by byl pro tebe ideální partner?
Ty píšeš do nějakýho časáku pro ženy? Dobrá, řeknu ti to, i když žádnej takovej, myslím, neexistuje. Chci, aby byl tolerantní, aby dokázal vydejchat, že můžu bejt v něčem silnější, a aby mě podržel i ve chvíli, kdy budu slabší. A hlavně aby měl rád mýho syna.
Aby tě uměl pochválit?
Jo, to je důležitý.
Máš ráda sama sebe?
Ne, to nemám.
Proč?
Já nevim. Neumím to, kurva, popsat. Já si dávám lásku přes druhý lidi. Proto dělám asistenci bezdomovcům a drogově závislým. Proto pomáhám lidem, i když mám sama hovno.
Myslíš, že na tvůj vztah k chlapům má taky vliv tvůj vztah s otcem?
Jasně, že jo. Můj táta mi nikdy neřekl, že jsem udělala něco dobře. Poprvé mi řekl, že mě má rád tři týdny před smrtí. Ten údiv, s jakým mi to řekl! To bylo poprvý a naposledy, co jsem to od něj slyšela.
Kolik je teď tvýmu synovi Kryštofovi?
Čtrnáct. Vycházíme spolu skvěle, i když díky tomu, jak a kdy se mi narodil, je to trošku složitější. Trpí totiž ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou – pozn. red.). A je děsně velkej, měří ve svým věku sto osmdesát devět cenťáků.
Podstoupila jsi kromě detoxu po porodu ještě jinou terapii?
Později jsem byla rok a čtvrt v terapeutický komunitě na Karlově pro matky s dětma. Před nastoupením jsem byla s prckem v kojeňáku v Krči, než jsem se vyčistila a než mě vzali do léčebné komunity. Další rok doléčovák a pak azylový domy. Ale před detoxem jsem v tom byla sama, nemají ti co dát. Musíš si sehnat matroš a pak zpátky k inkubátoru, kde leží tvoje dítě v absťáku, fakt strašlivý.
A po všech těch léčbách už jsi byla v klidu?
Já už jsem v klidu čtrnáct let. I když jsem mezitím byla na ulici, ale drogy už jsem nebrala.
Můžou tě drogy ještě pořád ohrozit?
To snad už ne. Mě ohrožuje třeba stav, když na mě leze chřipka. Když mě bolej svaly a klouby, připomíná mi to absťák. A v tu chvíli se ta chuť objeví. Ale já už se ji naučila překonat.
A zdá se ti o drogách?
Nezdá, „nitrožilní sny“ nemám. Spíš takový, že když někoho takovýho ve snu vidím, snažím se ho od toho odradit. Já trpím poúrazovou epilepsií, a když je to moje bažení ve chvíli virózy moc silný, přeroste v epileptickej záchvat. A to mě jakoby „chrání“. Sice trošku drsná ochrana, ale dobrá. Když si prokousnu jazyk nebo rozbiju hubu, je to furt lepší, než si znova šlehnout.
Jaký drogy jsi teda v životě zkusila?
Nešlo by to opačně? Nezkusila jsem třeba PCP a ayahuasku. Jinak asi všechno.
Proč lidi berou heroin, i když vědí, že na něj můžou docela snadno umřít?Protože ta droga zazdí všechno negativní. To, že tě zneužívá fotr, že se ti dějou jiný hnusný věci, že ti seberou dítě a ty jsi na ulici, na to ti hérák pomůže úplně zapomenout. Aspoň na začátku to tak je. Jsi šťastnej a cejtíš se dobře. I kdyby ti hořela střecha nad hlavou, je ti to fuk. Heroin tě odvede do úplně jinýho světa. Nedá se to moc popsat, protože je to chemický.
Jak dlouho jsi ho brala ty?
Osm let. Když jsem otěhotněla a čekala Kryštofa, brala jsem tak tři, čtyři gramy denně. Což je hodně. Chtěli mě dát na tenkrát ještě experimentální metadonovou léčbu, ale to by pak to narozené dítě odvykali po porodu ještě asi půl roku, takže jsem řekla ani náhodou! Já sama jsem to za měsíc stáhla ze tří gramů na necelýho půl gramu denně. Bylo mi zle jak psovi. Já tim hérákem krmila vlastně jenom ten plod!
Dá se tahle droga v „normálním“ životě něčím nahradit? Můžeš bejt stejně šťastná i bez ní?
Dá. Záleží na tom, jak si to postavíš. Věci, který jsem měla tenkrát na héráku, se dneska snažim, říkám snažim, nějak vyzdívat muzikou, filmy, lidmi a podobně.
Co když je ti smutno nebo se nudíš?
Tak to se mi po tom stejská. Když se cejtim oslabená nebo jsem prostě v hajzlu, první, co mi vlítne do palice, jsou zase ty jedy. Proto beru antidepresiva a chodím na terapii. Když mi to někdy přeroste přes hlavu, jdu do pakárny. Je důležitý o tom s někým mluvit.
Máš nějaký touhy a sny?
Chci, aby byl můj syn šťastnej a netáhl si se mnou ty moje sračky. A jednou bych si chtěla na motorce projet americkou Route 66.
Co jsi vždycky chtěla říct a nikdo se tě na to ještě nezeptal?
Proč jste se mě, sakra, nezeptali, jak funguju normálně? Proč jste se mě, sakra, nezeptali, jaký je to, když jsem sama doma a spím sama? Jak je strašný to lítání po úřadech? Jak je hrozný žít s představou, že jsem ublížila někomu, kdo je mi nejbližší? Nikdo se mě na to neptá.
Já se tě na to ptát taky nebudu, protože celej tenhle rozhovor je na to odpověď.
Já prostě žiju a rvu se, jak můžu. Ale někdy se cejtim pořád ztracená.
Můžeš vzkázat něco lidem závislých na drogách, popřípadě čtenářům Legalizace?
Jsem čtrnáct let čistá a pořád je to boj. Jestli si myslíte, že to boj není, myslíte si to špatně. Máte to na celej život. Nejlepší by bylo, kdyby lidi při každým prvním nášlehu nebo šňupnutí zažili toxickou psychózu se vším všudy. Aby se zeblili, zesrali, dostali stíhu, aby hned na začátku poznali, co jim to přinese za pár let. Ten experiment za to fakt nestojí.
