Saviano provází čtenáře světem plným násilí a popisuje komplexní mechanismy, jež kartely používají k získání moci a peněz; zároveň ale vysvětluje, jak kokain ovlivňuje životy milionů lidí včetně nás, a to nezávisle na tom, zda ho užíváme, nebo ne. Je přesvědčený, že jediným řešením veškerých problémů s drogami je jejich legalizace, a nezastírá, že najít odvahu vstoupit to temných zákoutí lidské společnosti a neztratit přitom víru v lidskost bylo velmi těžké.
Ve své první knize Gomora jste odhalil fungování neapolského podsvětí a obchod s drogami. Co vás přivedlo na myšlenku psát právě o kokainu?
V Gomoře jsem použil Neapol jako lupu, která mi umožnila pochopit dynamiku moci kartelů. Principy fungování zločineckých organizací jsou všude na světě stejné. V Nula nula nula (český název nové knihy – pozn. redakce) jsem se na tuto problematiku zaměřil z hlediska pašování drog – počínaje převozem z místa jejich původu po pašeráckých stezkách k dealerům a konče jejich distribucí konzumentům. Zajímaly mě hlavně zisky, kde vznikají a především v čí kapse končí. Cokoli se týká kokainu, ovlivňuje život každého z nás. Kapitál pocházející z obchodu s drogami doslova zamořil legální ekonomiku.
Od vydání Gomory v roce 2006 žijete pod policejní ochranou. Jak dnes vypadá váš všední den a jak se život pod dohledem projevuje na vaší práci?
Můj každodenní život je spíše popřením života. Nemohu chodit svobodně ven. Nemohu se spontánně rozhodnout, že se půjdu projít. Každý krok musím předem konzultovat a koordinovat s bodyguardy. Chybí mi to, co činí lidský život zajímavým – náhoda. V mém světě se nic neděje jen tak a všechno musí být dopředu naplánováno. Jsem ve značně schizofrenní situaci. Znám pouze dvě polohy – buď absolutní izolaci mezi čtyřmi stěnami hotelových pokojů a bezpečných domů či bytů – anebo totální viditelnost, kdy se účastním veřejných akcí a natáčení televizních pořadů a hovořím k milionům lidí.
Ovlivňuje to samozřejmě i mou práci. Jsem poměrně známý, což mi velmi usnadňuje spolupráci s policií, soudy, bývalými dealery a členy zločineckých organizací. Do způsobu, jakým píšu, se ale podle mne promítá klaustrofobie, která se stala hlavním rozměrem mého života. Ať se snažím sebevíc, nedokážu se zbavit silně stísněného pocitu.
Napsal jste, že „k tomu, aby člověk mohl pochopit svět kokainu, musí se zaměřit na Mexiko“. Můžete to nějak blíže vysvětlit?
Mexiko je srdcem světového obchodu s drogami. V minulosti byla drogovou velmocí číslo jedna Kolumbie, od devadesátých let ale vliv Mexika soustavně roste. Na vině je úpadek největších kolumbijských drogových kartelů: Medellínského a Calijského kartelu.
Mexiko v průběhu několika málo let opustilo pozici tranzitní země, kde byl kolumbijský kokain pouze dělen a distribuován dále na americký trh, neboť mexické kartely ovládly celé distribuční sítě. Přitom platí to samé jako v jiných legitimních odvětvích: většina zisku zůstává v rukou překupníků, nikoli samotných výrobců. Je také důležité si uvědomit, že Spojené státy jsou odbytištěm pro 25 procent narkotik prodávaných na mezinárodním černém trhu a že hranice mezi Amerikou a Mexikem je dlouhá 3 145 kilometrů. Tyto skutečnosti hrály při posilování role Mexika jako drogové velmoci klíčovou roli.
Brutální narkobaroni jako nedávno opětovně dopadený „Prcek“ El Chapo Guzmán jsou v Mexiku často považováni za hrdiny. Proč tomu tak je?
El Chapo je pro mě něco jako Steve Jobs obchodu s kokainem. Je svrchovaným vládcem kartelu Sinaloa, tedy organizace, které projde rukama zhruba čtvrtina všech drog později distribuovaných na americkém trhu. Kartel pod jeho vedením vypral prostřednictvím evropských a amerických bank miliardy dolarů. Přitom je to člověk z lidu, syn chudého farmáře, jenž se stal jedním z nejbohatších lidí na světě.
V zemi, kde je práce špatně placená a těžko dosažitelná a kde všudypřítomná korupce podkopává důvěru občanů ve státní instituce, nabízejí mafiáni jako El Chapo lidem zaměstnání a ochranu. V jistém slova smyslu převzali roli státu. V očích prostého lidu jsou jako Robin Hood – bohatým berou a chudým dávají.
Skutečnost, že El Chapo několikrát ponížil a zesměšnil představitele nenáviděné státní moci, mu v očích veřejnosti propůjčuje gloriolu mytické neporazitelnosti. Jeho legendární útěky z nejpřísněji střežených věznic, které opustil tajným tunelem nebo ukrytý v kontejneru se špinavým prádlem, připomínají spíše scény z akčních filmů než běžný život.
Tip Legalizace: České vydání Savianovy knihy ZeroZeroZero (Nula nula nula) si můžete zakoupit v edici magazínu Legalizace a na stránkách www.legalmarket.cz.
Obchod s kokainem i dalšími ilegálními látkami je neodmyslitelně spojen s násilím, vraždami a válkami gangů. Jak na vás působí praktiky a metody, které kartely využívají?
Rozsah a míra násilí, jež se v Mexiku v důsledku drogových válek stalo každodenní realitou, jsou naprosto nepředstavitelné. Tamější lidé si na něj ale již zvykli.
V nejmocnějších kartelech, jakým je například pro svou brutalitu a míru násilí často zmiňovaný gang Los Zetas, platí jediné pravidlo, a to že žádná pravidla neexistují. Násilí přitahuje pozornost a ta s sebou přináší popularitu. Krutost je považována za ctnost. Los Zetas pochopili také důležitost přítomnosti na internetu, především na sociálních sítích. Své zločiny si nahrávají a videa ukazující vraždy, mučení, stětí (to je takříkajíc jejich obchodní značkou) nahrávají třeba na YouTube. Mrtvá těla nepřátel jsou často znetvořena a vystavena jako výstraha dalším potenciálním odpůrcům. Mužům uřežou genitálie, které jim nacpou do úst a těla pak nechávají na veřejných místech. Znám je i případ, kdy oběti doslova amputovali celý obličej a přišili ho na fotbalový míč.
Hranice mezi Spojenými státy a Mexikem patří mezi nejvytíženější pašerácké trasy světa. Jak je to s objemem pašovaných narkotik a způsobech převážení?
Každý centimetr 3 145 kilometrů dlouhé hranice se dá využít k pašování drog, ať už po povrchu, nebo podzemními tunely. Existují snadné metody, kokain se dá ukrýt do dvojitého dna kufru auta nebo pod palivovou nádrž. Představivost pašeráků nezná mezí a přítomnost kontrolních stanovišť je pro ně spíše výzvou než hrozbou.
V době nedávno minulé byly objeveny například katapulty, které byly schopné vymrštit balíky s drogami daleko za americkou hranici. Používají se i rogala – cihly lisovaného kokainu se umístí do schránky pod pilotem a bezprostředně po vstupu do amerického vzdušného prostoru jsou uvolněny a shozeny na zem. Kluzák se pak nikým nerušen vrátí do Mexika. Tímto jednoduchým a těžko zpozorovatelným způsobem je najednou možné přepravit až 120 kilogramů čistého kokainu.
Italská policie nedávno oznámila, že zabavila majetek v hodnotě přibližně dvou miliard eur pocházející z nelegálního obchodu s drogami. Vydala také příkazy k zadržení 41 předních členů syndikátu ’Ndrangheta. Tato mocná zločinecká organizace nebude v České republice příliš známá, můžete proto stručně zmínit, kde jsou její kořeny a v čem se liší od jiných evropských mafií?
’Ndrangheta je zločinecká organizace původem z Kalábrie, která patří mezi nejchudší italské regiony. Chybí zde napojení na dálniční síť a infrastruktura i ekonomika v oblasti je celkově v tristním stavu. Je nepsaným pravidlem, že zločinu se nejvíce daří právě tam, kde se nedaří nikomu a ničemu jinému.
V mnoha ohledech převzala organizace roli státu. Strážci zákona jsou bezmocní a na dodržování pořádku proto paradoxně dohlížejí zločinci. Tam, kde není vláda schopna stimulovat ekonomický růst a rozvoj, nabízí ’Ndrangheta služby ve všech představitelných odvětvích, od levné dopravy a pohonných hmot až po vymáhání dluhů. Druhou stranou mince je lichva a vydírání, které jsou pro podobné organizace velmi lukrativním zdrojem příjmů.
’Ndrangheta patří mezi nejnebezpečnější odnože mafie, protože je pevně spjata s regionem a má silnou podporu místních. Kalábrie je jejich domácí hřiště, jejich vlast. Toto pouto se pak zrcadlí ve striktním dodržování zvykového práva. Nejde jen o právo krve, tedy příslušnost k rodu a k zemi, ale také o nepsaná pravidla fungování všech obchodů, na nichž se členové organizace podílejí.
Právě tato provázanost činí z ’Ndranghety jednu z nejrespektovanějších zločineckých skupin a umožňuje jí kontrolovat většinu drogového byznysu mezi Evropou a jižní Amerikou.
Pašeráci drog obchodují výhradně za hotové. Své nezákonné příjmy ale musejí nějak legalizovat. Jak probíhá praní špinavých peněz a jakou roli v něm hrají banky?
Vždy jsem tvrdil, že největším problémem zločineckých organizací není peníze vydělat, ale vyprat. Disponují obrovským množstvím hotovosti, což z nich činí velmi atraktivní klienty pro každou banku. To platí dvojnásob v období ekonomických krizí, kdy mají finanční instituce nedostatek likvidního kapitálu.
Předseda Úřadu OSN pro drogy a zločin (UNODC) Antonio Maria Costa prohlásil v roce 2009, že zdrojem veškerého likvidního kapitálu některých bank byly v krizovém roce 2008 příjmy z nezákonných aktivit mafie. Jen díky těmto financím přežily tyto banky těžké období hospodářské recese.
Finanční sektor byl v té době prakticky paralyzován. Bankám chyběl volný kapitál a nebyly tedy ochotny ani schopny půjčovat peníze. Snížení bezpečnostních požadavků bylo z jejich úhlu pohledu logickým krokem, umožnilo ale přelití špinavých peněz mafie z šedé zóny ekonomiky na legální účty. Mezibankovní půjčky byly financovány ze zisků z obchodu s drogami a dalších nezákonných aktivit.
Velká část ze zmiňovaných 352 miliard dolarů, které podle odhadů odborníků projdou každoročně rukama drogových kartelů, byla najednou absorbována legitimním ekonomickým odvětvím. Je smutné, že tato skutečnost nikoho nezarazila a nevyvolala žádnou reakci. Západní demokracie by přitom podobná praxe měla děsit.
Politici musí pochopit, že organizovaný zločin není jen jedním z mnoha problémů. Je to podhoubí, které plodí další a další zlo. To je základní premisa, z níž je třeba vycházet – jen tak bude možné současnou neutěšenou situaci vyřešit.
Tvrdíte, že by kokain měl být legalizován. Opravdu si myslíte, že tudy vede cesta k úspěchu?
Prohibice drog jednoznačně selhala. Dnes už můžeme říct, že vždy a všude. Věřím, že se nám podaří vytvořit prostor pro otevřenou debatu a vysvětlit všechny přínosy a negativa legalizace, protože moc dobře víme, že pro část společnosti je stále nepředstavitelné, že by měl stát zastřešovat a kontrolovat výrobu a prodej drog. Je ale třeba uznat, že prohibice byla a je primární příčinou rozšíření vlivu zločineckých organizací, které ovládají mezinárodní obchod s drogami. Taková je realita a žádné výmluvy nás před ní neochrání.
Diskuze na toto téma zatím v Evropě na nejvyšších politických místech bohužel neproběhla. Vlády napříč kontinentem zavírají oči a tváří se, že problém neexistuje. Zodpovědnost za dodržování zákonů se snaží přenést na policii. Jediným výsledkem represe jsou ale věznice plné „malých ryb“ – dealerů na samém konci drogového řetězce a uživatelů. Skuteční zločinci, kteří ovládají dodavatelské sítě a těží z nelegálních aktivit, zůstávají neviditelní a nepotrestaní.
V samém závěru Nula nula nula píšete: „Shlédl jsem do propasti a stal se zrůdou.“ Jak vás práce na této knize změnila?
Po Gomoře jsem chtěl v další knize popsat svět mezinárodního zločinu. Kvůli tomu jsem hodně cestoval, navazoval kontakty s orgány činnými v trestním řízení, setkával se s policejními informátory, bývalými členy i vůdci mafie, vrahy a drogovými dealery většího i menšího významu. Vstoupil jsem do světa, který se od toho našeho, všedního a normálního, liší pouze na první pohled.
Rozhodl jsem se nechat naplno pohltit touto temnou realitou, díky čemuž jsem si uvědomil několik důležitých věcí: Lidé, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že stojí na straně dobra a že zlo je jim na hony vzdáleno, lžou sami sobě. Neexistuje čisté dobro a ani čisté zlo, každý má své motivy a ospravedlnění pro své jednání. Pokud prohlédnete skrz závoj iluzí a spatříte dno propasti, není cesty zpět. Propast vás pohltí.
Zdroj: nationalgeographic.com