Nedávno mi telefonovala paní F., matka dvaadvacetiletého muže (říkejme mu Boris), který byl hospitalizovaný na psychiatrii s diagnózou obsedantně kompulzivní poruchy (měl nutkavou potřebu neustále si mýt ruce). Byla evidentně rozrušená a zmatená. Před pár hodinami se vrátila ze schůzky s psycholožkou, která jí řekla, že u syna byla zjištěna závislost na alkoholu a musí podstoupit nejméně čtyřměsíční léčbu na speciálním oddělení. Paní F. byla v šoku. Nepovažovala dosud Borisovo pití za problém, Boris sám byl ze stanovené diagnózy podobně vyděšený. Sedla k internetu, začala vyhledávat informace o závislosti, narazila na nějaký můj článek a rozhodla se mi zavolat.
Diagnostická past
V úvodním telefonátu s paní F. mě hned zaujal slovník, který používala, když citovala psychiatričku. Samotná věta „U vašeho syna byla zjištěna závislost…“ navozuje dojem hmatatelnosti, jako by závislost byla něco, co se dá vidět, na co se dá sáhnout anebo co se dá objektivně prokázat pomocí nějakého přístroje. Přitom psychiatr nemá v ruce nic jiného než slova, přesněji sadu otázek, která se v nepříliš změněné podobě vyskytuje v diagnostických manuálech přes padesát let. Jsou to podobné otázky, jaké můžeme najít v populárních testech lifestylových časopisů (zejména před Silvestrem anebo po Silvestru). Pod titulkem ve stylu Hrozí vám závislost? následují otázky: Jak často pijete? Kolik jednotek alkoholu většinou vypijete? Míváte „okna“? Pijete někdy i ráno? Podobný, možná o něco sofistikovanější dotazník použila psychiatrička na Borise, který při svém studiu vysoké školy chodil se spolužáky na pivo a občas se opil. Někdy, když úspěšně složil zkoušku v dopoledním termínu, pil i ráno.
Pod rouškou vlastní nezávislosti začali psychiatři čím dál víc pronášet diagnózy závislosti u druhých.
Nebezpečí těchto testů, a psychodiagnostiky obecně, spočívá v umělém vytržení určitého chování z celkového kontextu života. Dotazník hledá charakteristiky, které se statisticky významně objevují u lidí přicházejících do léčeben. Zásadním způsobem ale opomíjí jedinečné okolnosti jejich života, které jsou v důsledku tím nejpodstatnějším, co rozhoduje, zda něco označíme za problém. Všichni například víme, že život studentů je úzce svázán s pitím alkoholu, stejně tak jako s užíváním dalších drog, a není možné tento kontext opomenout. Intoxikace je jedním ze způsobů, které mladý člověk využívá ke zvládnutí velkých a často překotných změn tohoto období. Je to přechodový stav, po kterém v drtivé většině případů přijde stabilní životní styl. Pravda, o něco nudnější…
Pokud se však v této době člověk dostane „do spárů“ psychiatrického zařízení a je na něj aplikován test závislosti, hrozí riziko, že se z přechodového stavu stane doživotní nálepka. „Musíte se jít léčit na čtyři měsíce do nemocnice,“ zněl ortel ženy v bílém plášti, která „vyšetřovala“ Borise. Samozřejmě je možné se tomuto doporučení zasmát a jít domů takzvaně „na reverz“ (a to Boris následně také udělal), většinou se to ale neobejde bez nepříjemných následků. Paní F. měla pro syna vytipované jiné zařízení, kam by mohl ambulantně, leč intenzivně docházet na terapii svých úzkostných potíží. Tam však žádali doporučující zprávu z nemocnice. A lékařka odmítala takové doporučení vydat, pokud Boris nebude řešit „svou závislost“.
Nemáte problém? Takže máte problém!
V pozadí celé této situace spočívá jeden psychiatrický trik. Jako typický projev závislosti se v diagnostických příručkách uvádí, že pacient „nemá náhled na nemoc“ respektive „je v odporu“. To znamená, že dotyčný nevnímá svoje pití alkoholu (popř. užívání jiných drog, hraní automatů a podobně) jako problém. Když řekne, že je závislý, může to být bráno pouze jako polehčující okolnost („alespoň má náhled“), a když řekne, že není, je to stvrzení názoru lékaře, že vlastně je. Tato „geniální“ klička zcela uvolňuje lékaři ruce k rozhodování o tom, „co s ním“.
Historie tohoto přístupu sahá do 19. století, do období rozmachu takzvaného „hnutí za střízlivost“. Manželky náruživých pijáků pálenky se sdružovaly ve spolcích, kde si stěžovaly na své chotě investující velké množství času a peněz do alkoholu a tedy zanedbávající své rodiny. Vytvářely plány pro zákaz alkoholu, což se jim alespoň ve Spojených státech na krátkou dobu také podařilo. Jejich důvody byly samozřejmě velice opodstatněné a racionální (navrhované řešení už o poznání méně), protože opravdu mohly zblízka pozorovat destruktivní účinky, které měl alkohol na jejich muže.
Pokud něco vnímáme jako problém, není nutné si ho nechat posvětit vyšší autoritou.
V psychiatrech získaly členky hnutí za střízlivost úzké spojence. Pod rouškou vlastní nezávislosti začali psychiatři čím dál víc pronášet diagnózy závislosti u druhých. A nebyla v tom jen čirá sympatie s bohulibými záměry manželek pijáků. Více diagnóz znamená také více pacientů, více pacientů znamená možnost lobbovat za víc peněz do systému. Počet diagnostikovaných závislých tak raketově vystoupal a roste dodneška, pořád se také „vylepšují“ diagnostické nástroje a diagnózy jako takové. Princip je však stále stejný. Položím člověku pár otázek na intenzitu, frekvenci, projevy a pak vynesu diagnózu závislosti, ať se mu to líbí, nebo ne.
A co ta TVOJE závislost?
Z uvedeného by se mohlo zdát, že závislost je pouhým mocenským nástrojem zdravotníků, a do určité míry to tak určitě je. To ale nevylučuje laický, původní význam toho slova, který předcházel jeho vstupu do medicíny. Ten se týká zejména vlastního pocitu závislosti. Nezažíval někdy v životě každý ten pocit, že je k něčemu silně připoután, že ho „něco“ táhne k tomu, aby dělal to či ono, aby užíval to či ono, a nedaří se mu to vlastní vůlí ovlivnit? Možná ano, jen málokdo ale potřeboval potvrzení tohoto pocitu od lékaře. Proč taky? Můžeme o něm začít mluvit s druhými, nikoli však za účelem, aby nás definovali nebo posuzovali, ale proto, abychom získali více síly jej řešit. Přesně s tímto záměrem můžeme navštívit i psychiatra, psychologa nebo jiného odborníka, měli bychom ale vyžadovat, aby respektovali naše definice problému a nevnucovali nám svoje.
Často můžeme „pozorovat“ závislé chování u druhých. V tom případě nám ale také příliš nepomůže, pokud k dotyčnému přistoupí osoba v bílém plášti, se stetoskopem na krku, a vyřkne diagnózu. Možná zažijeme chvilkový pocit uspokojení, že jsme se nepletli, že ten druhý je OPRAVDU závislý, i když říká, že ne. Z dlouhodobého hlediska ale celý problém spíš zakonzervujeme. Pokud něco vnímáme jako problém, není nutné si ho nechat posvětit vyšší autoritou. Mluvme o něm zejména s tím, koho se to týká, a s lidmi okolo. Když nás chování druhého omezuje nebo nám ubližuje, chtějme konkrétní změny. Můžeme chtít, aby náš partner neprospal celé dny, když máme konečně víkend pro sebe. Můžeme chtít, aby naše dcera chodila domů v čase, na kterém se předem domluvíme. Můžeme chtít, aby nás otec vyzvedl ze školy tak, jak slíbil. Ale nechtějme po nich, aby si přiznali, že jsou závislí, a šli se léčit. To je jejich věc.
Nechtějme po nich, aby si přiznali, že jsou závislí, a šli se léčit. To je jejich věc.
Rozpouštění
Revoluční článek zmíněný v úvodu nezůstal jenom u teorie. Oba zmínění autoři, Andersonová a Goolishian, byli také terapeuti, a tak se přirozeně zabývali tím, jaký užitek má tento přístup pro jejich praxi. Všechny lidi komunikující o problému označili za členy „problémového systému“ a přiřadili k nim i sebe, jako pomáhající odborníky. Za svůj úkol považovali zejména usnadnit „rozpouštění“ tohoto problémového systému. Proto také neúnavně a opakovaně kriticky vystupovali proti diagnostické kultuře, která problémy spíše utužuje a zabraňuje jejich rozpouštění. Harry Goolishian už zemřel na začátku devadesátých let, ale Harlene Andersonová v jejich společné práci pokračuje a je hlavní představitelkou takzvané kolaborativní psychoterapie.
Pokud by se tedy ne-diagnosticky a kolaborativně uvažující odborník dostal do kontaktu s rodinou paní F. a Borise, dělal by v určitém smyslu opak toho, co zmíněný personál v nemocnici. Snažil by se nejprve velice citlivě připojit k tomu, co už je označeno jako problém – v tomto případě k úzkostem spojeným se špínou na rukách. Pátral by po dalších osobách, které jsou do komunikace ohledně tohoto problému zapojeny, chtěl by se s nimi spojit a s jejich pomocí tomu problému co nejlépe porozumět. V dalším kroku by pak podpořil jiné vzorce jednání a vzájemných interakcí, například takové, které směřují spíše k uklidnění, posílení a sebedůvěře než k úzkosti. A v neposlední řadě by podporoval všechny zúčastněné, aby přicházeli s vlastními nápady a řešeními. Rozhodně by nevytvářel nové problémy a nebránil rodině v realizaci vlastních postupů.
S paní F. se nám nakonec podobně smýšlející odborníky podařilo najít. Jsou s Borisem v kontaktu ohledně jeho úzkostných stavů a ideu závislosti nikterak nepodporují. Diagnózu ze zdravotnické dokumentace sice vymazat nedokážou, ale pokud půjde vše dobře, zbude Borisovi po pár letech jen matná vzpomínka na nepříliš šťastně fungující psychiatrický systém.
Zdroje:
Harold Goolishian, Harlene Anderson, Lee Winderman: „Problem determined systems: Towards transformation in family therapy.“ Journal of Strategic and Systemic Therapy 5 (1986): 1–14.
Harlene Anderson: Konverzace, jazyk a jejich možnosti. Brno: NC Publishing (2009).