Spisovatel, herec a bývalý pašerák drog Howard Marks, popisovaný svými blízkými jako krásný, zábavný a inspirativní člověk, prohrál ve věku 70 let souboj s rakovinou. Když loni o své nemoci informoval veřejnost, prohlásil, že nelituje toho, jaký život vedl. Jeho úmrtí bylo oficiálně oznámeno v neděli.
Správňácký pašerák
Marks k sobě poprvé přitáhl pozornost čtenářů v roce 1996, kdy vyšla kniha jeho pamětí nazvaná Mr. Nice. O rok dříve byl ve Spojených státech propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za drogové delikty. Podle Jamese Browna, bývalého Marksova kolegy, přítele a tvůrce magazínu Loaded, byl moderním lidovým hrdinou, jehož život byl plný legrace, nečekaných zvratů a různých ilegálních aktivit.
Po vystudování univerzity v Oxfordu se rozhodl živit pašováním konopí.
Brown pro deník Guardian popisuje, jak vlastně došlo k tomu, že Marks začal v polovině devadesátých let, tedy ještě předtím, než se proslavil svou autobiografií, psát pro Loaded: „Volal mi Steve Pyke, a prý že fotil nějakého chlápka na obálku jeho knihy, že ten chlápek zrovna vylezl z basy, má zajímavý příběh a musíme ho okamžitě zlanařit do Loaded.
Takže jsem si přečetl tu knihu a dal mu práci sloupkaře. Později mi řekl, že to byla jeho vůbec první práce po tom, co ,se polepšil‘. Měsíc co měsíc jsem mu v den, kdy byla uzávěrka, musel zavolat, a on mi pokaždé řekl, ať mu dám ještě tři čtvrtě hodiny. A opravdu, za 45 minut mi z faxu na stole lezl článek.
Většinou to byly jen zprávy o jeho aktuálních zkušenostech z celnice, ale bylo skvělé mít ho za člena redakce. Zosobňoval všechno, co jsme milovali. Jeho kniha Mr. Nice byla vynikající dílo a on byl pro nás vzorem.“
Brown má dodnes doma vystavenou velkoformátovou Pykeovu fotografii Markse.
Oxfordský legalizátor
Howard Marks se narodil v roce 1945 ve městě Bridgend ve Walesu. Po vystudování univerzity v Oxfordu se rozhodl živit pašováním konopí. V roce 1988 byl zadržen americkými úřady a odsouzen k 25 letům odnětí svobody, které si měl odpykat ve věznici Terre Haute, proslulé tvrdým zacházením s trestanci. V roce 1995 byl propuštěn na podmínku.
Po propuštění se Marks stal obhájcem legalizace konopí. V interview pro magazín Observer z ledna loňského roku poprvé veřejně připustil, že trpí rakovinou, a mimo jiné prohlásil: „Legalizace konopí na předpis je určitě vítaná věc. Osobně ale nechci čekat, až dostanu rakovinu, abych si mohl legálně zakouřit. Přál bych si, aby bylo konopí legální také pro rekreační užívání, a jsem velmi potěšen vývojem ve Spojených státech. Po osobní zkušenosti s americkým právním systémem bych si nikdy nemyslel, že právě Amerika půjde v této oblasti světu příkladem.“
Marks se mimo jiné angažoval i v hudební branži. V roce 1996 nahrál se skupinou Super Fury Animals single Hanging. Vedl nahrávací label Bothered a vystupoval také jako DJ. Na filmovém plátně se krátce objevil ve filmu Human Traffic, kde s hlavími hrdiny diskutoval o „špekové politice“. V roce 2006 byl podle jeho knihy memoárů Mr. Nice natočen stejnojmenný film. Hlavní roli v něm ztvárnil Marksův přítel Rhys Ifans.
Se svými vystoupeními procestoval celou Británii a diváky bavil vzpomínkami na divoký život pašeráka drog. Jeho vlastní one-man show se jmenovala Audience u pana Správňáka. Pět let pracoval jako sloupkař pro magazín Loaded.
Nadějný politik
Ve volbách v roce 1997 kandidoval Marks ve čtyřech volebních obvodech a jeho hlavním politickým programem byla legalizace konopí. Později se podle vlastních slov u nově zvolené labouristické vlády zasazoval o vytvoření postu jakéhosi drogového velvyslance. „Z politické scény mě vyštípal tehdejší drogový car Keith Halliwell,“ vzpomínal s úsměvem. Brown se s Marksem naposledy setkal na obědě u příležitosti oslav dne velšského patrona svatého Davida 1. března loňského roku.
„Legalizace konopí na předpis je určitě vítaná věc. Osobně ale nechci čekat, až dostanu rakovinu, abych si mohl legálně zakouřit.“
„Měl vždycky dobrou náladu, byl moudrý a život bral s nadhledem. Vždycky se ptal, jak se má rodina. Byl to skvělý člověk. Jsou nás tisíce, kdo jsme měli to štěstí se Howardem Marksem setkat, a všem nám bude moc chybět.“
V loňském rozhovoru pro Observer Marks prohlásil, že se musel naučit plakat, aby se se zprávou o své nemoci vyrovnal: „Nikdy předtím jsem neplakal. Ve vězení jsem byl smutný a nešťastný, ale jenom uvnitř. Navenek jsem musel dělat drsňáka, protože jsem se bál dát najevo slabost. Koneckonců jak dlouho tady ještě můžu být? Nechci žít do 350.“
Na závěr rozhovoru Marks dodal: „Připadá mi trochu zvláštní, že jsem ani na chvíli neupadl do deprese. Myslím, že lidi už přežili horší věci. Hlavní je vrátit se co nejdřív k běžnému životu, k normální každodenní rutině, a prostě žít dál.“
Zdroj: www.theguardian.com
Článek o životě Howarda Markse, který vyšel v Legalizaci č. 17, si můžete přečíst zde.
