Dobrá psychonautická kniha se podle mého názoru pozná podle tří věcí. Za prvé, respektuje opojení. To znamená, že ho zná, rozumí mu a k droze přistupuje jako k autonomní síle, jejíž působení nelze plně ovládat. Za druhé, přesahuje opojení. To znamená, že drogovou zkušenost chápe jako cestu k něčemu dalšímu, především pak k lepšímu porozumění sobě samému. Za třetí, chápe drogu jako řecké PHARMAKON, jako jed i lék zároveň, vidí světlou i temnou stranu její opojné moci.
Všechny tyto předpoklady splňuje kniha Pojídač hašiše amerického autora 19. století Fritze Hugha Ludlowa. Pojídač hašiše vyšel v roce 1857 jako současník Melvillova Moby Dicka (1851), Thoreauova Waldenu (1854) nebo Whitmanových Stébel trávy (1855) a patří tak do období vzniku samostatné americké kultury, spjaté s filosofickým transcendentalismem nebo s malířstvím Hudsonské školy. I když Pojídač hašiše nepatří k vrcholným dílům doby, jeho literární kvality umožnily Ludlowovi vstup do bohémského prostředí newyorských uměleckých kruhů, kde se uhnízdil jako literární a umělecký kritik, novinář a hybatel kulturního dění.
Kdykoliv se droga dostane do kontaktu s nějakým smyslovým uspořádáním, výsledná vize se bude skvět stejným ovocem nadpřirozené krásy nebo hrůzy. To hašiš dělá jak ze Syřanů, tak ze Sasů orientálce.
V rámci psychonautického psaní patří Pojídač spolu s Baudelairovými Umělými ráji (1860) a Zpovědí anglického poživače opia (1821) Thomase De Quinceyho do trojice klasických textů 19. století. S oběma knihami má Pojídač mnoho společného. Je psán obdobně vytříbeným poetickým stylem, dodržuje memoárovou formu, je spojením střízlivého rozboru zkušenosti s barvitým vykreslením fantastických vizí, a především líčí souboj s temnou stranou opojení. Ludlowův hašišový amalgám je, podobně jako drogové eseje Ernsta Jüngera nebo kniha O hašiši Waltera Benjamina, namíchán z odkazů na literaturu (od Homéra po anglický romantismus) a filosofii (Pythágorás, Hume, Hegel, mystika), a v kultivované drogové zkušenosti vidí možnost myšlenkového experimentu. Využívá zčásti cestopisné a zčásti fantaskní obrazy z Orientu, Indie, Číny i Evropy, své zkušenosti ilustruje malbami i hudebními skladbami a celou směs zahušťuje romantickou citlivostí k přírodě a lidskému nitru, říznutou americkým pragmatismem.
Stálé setrvávání v oblasti stínů a přeludů, krás a přízraků, démonů i božského jasu poživače nakonec vyčerpává a odcizuje běžnému světu.
Fantastické cesty
Tato barokní divokost dělá z Pojídače opia vskutku opojné čtení. Ve dvaceti čtyřech kapitolách a na zhruba dvou stech stranách Ludlow rozebírá čtyři roky hašišového života. Užívání hašiše bylo v té době zcela legální. Ludlow sám začínal s takzvaným Tildenovým extraktem, který byl dostupný v lékárnách po celé zemi. Dávkoval si ho po zrnkách, přičemž první účinnou dávkou, jež se postupně zvyšovala, bylo třicet zrnek, což odpovídá snězení zhruba dvou gramů čistého hašiše.
Nebylo o tom pochyb, projevila se síla hašišového účinku. Mým prvním pocitem byl nekontrolovatelný děs – pocit, že se mi dostane něčeho, o co jsem vůbec nežádal.
Klíčem k tomu, jak Ludlow chápe hašišové opojení, je romantické pojetí fantazie. Fantazie je v romantismu chápána jako nejvyšší lidská schopnost, která svou spontaneitou a vztahem k nekonečnu přesahuje i lidský rozum. Ludlowova naprostá důvěra v sílu fantazie se projevuje hlavně tím, že mezi popisem zkušenosti a vlastní fantazií nerozlišuje. Hašiš je pro něj vstupenkou do říše představ a podstatou hašišové zkušenosti je pro něj cesta fantastickými prostory halucinačních vizí. Hašiš je pro Ludlowa „droga cestování“. Pod jejím vlivem stačí „usilovně soustředit své myšlenky na konkrétní část světa a celá naše fantazie se pak stane vskutku topografickou. Když delirium vrcholilo, stačilo, když mi někdo jen naznačil horu, divočinu nebo tržiště, a okamžitě jsem tam byl. Byl jsem přímo na těch místech, plaval jsem proti proudu času, procházel se Luxorem, Palmýrou a Babylonem za starých časů, hleděl jsem na neporušené sloupy Parthenonu.“ Halucinační proudění imaginace je podle Ludlowových pozorování spojeno také s rozdvojením. Nejprve je to rozdvojení já – na jedné straně cestovatel fantastickými místy, svědek krásných i děsivých vizí, a na druhé straně střízlivě pozorující a hodnotící rozum. A pak je to rozdvojení duše a těla, které tvoří podstatu celé zkušenosti. Díky hašiši se osvobozujeme od nadvlády tělesných smyslů a můžeme volně putovat nekonečnou rozlohou představivosti, jež přesahuje běžně známý čas a prostor.
V průběhu mé komplikované halucinace jsem najednou vnímal, že má existence je dvojí. Jedná má část se nezadržitelně otáčela ve víru této úžasné zkušenosti, ta druhá seděla a z výšky se dívala na svého dvojníka.
Až na dno opojení
Odpoutaná duše je nejprve šťastná, protože v opojeném putování halucinačními světy nachází blaženost. Takto odpoutaná duše však začne po delší době užívání strádat. Úžasný svět fantazie je oproti normální zkušenosti natolik lákavý, že se pojídač musí k hašiši stále vracet, a jeho strádání vyplývá z nestřídmosti. Stálé setrvávání v oblasti stínů a přeludů, krás a přízraků, démonů i božského jasu poživače nakonec vyčerpává a odcizuje běžnému světu. Vyčerpává ho přebytkem příliš intenzivních prožitků a chaotickou nespoutaností bez řádu. Tato přílišnost zároveň působí odcizení, protože obyčejná zkušenost je najednou příliš mdlá a nedostatečná. Honba za dalším opojením pak vede už jen k netečné lhostejnosti. Zkušenost s hašišem dospívá do fáze, kdy už dále nic nového nedává a jen bere. Ludlow proto uzavírá svůj hašišový příběh takto: „Zkoumání prostřednictvím nadpřirozených výletů už dále nebylo možné. Podněty se vyčerpaly. Nashromážděná mentální fakta, sloužící jako potravu údivu, došla. Rozum, Právo i Vůle ukazovaly, že zbývá jen jediné. Sebrat již shromážděné údaje a pokud možno odhalit jejich význam, jejich vzájemné vztahy, a zjistit, co nám říkají o činnosti svého zdroje, mysli.”
