Přestože The Culture High začíná poměrně provařeným záznamem policejní razie, která se odehrála v roce 2010 v americkém státě Missouri a při které rozpumpovaný policista záhy po vstupu do rodinného domku neváhal pro jistotu zastřelit poštěkávajícího psa, z nepřeberného množství filmových dokumentů o konopí, které se na nás valí ze všech stran, tento audiovizuální počin zásadně vyčnívá.
Ale po pořádku: že půjde o zásadní a netradiční počin, bylo zřejmé už v roce 2012, kdy se producentům snímku podařilo na KickStarteru vybrat 240 tisíc dolarů potřebných pro započetí příprav natáčení – přičemž avizovaným cílem bylo vybrat o 50 tisíc doláčů méně…
Tradiční rozhodně není ani stopáž, ve které nám nakonec parta tvůrců snímek naservírovala: na dokument, který není postavený na situacích, ale na klasických mluvících hlavách, jsou dvě hodiny přeci jen odvážné.
Lidi dělají spoustu věcí, aby se zbavili strachu z toho, že jsou naživu.
Brett Harvey však není jen režisér, nýbrž i zdatný kameraman, a tak jsou výpovědi protagonistů a protagonistek zaznamenané a prostříhané z mnoha úhlů, a aby se divák přeci jen náhodou nezačal nervózně ošívat, vypomáhá si Harvey množstvím ilustračních záběrů. Ale protože ani to by na některé vzdorovité diváky nemuselo platit, potáhl celé dvě hodiny emotivní hudbou, která rázem celý film mění v jeden velice dlouhý podmanivý videoklip.
A samozřejmě, nezajímavý není ani samotný obsah!
Hlavně ať je sranda
Kromě obvyklé armády aktivistů, vědců či bývalých policistů povolali tvůrci filmu do boje také několik komiků, z nichž patrně nejvíce vyčnívá americký srandista Joe Rogan. Komici v tomto jinak seriózně laděném americkém snímku hrají opravdu důležitou roli: mají totiž přirozenou schopnost zabalit a jednoduše ozřejmit složité společenské procesy do lakonických bonmotů. Například Roganova hláška „Marihuana je smrtelná jedině v případě, když z letadla CIA vypadne desetikilovej balík trávy a spadne někomu na hlavu“ opravdu nedává příliš prostoru pro jakoukoli protiargumentaci.
Film samozřejmě není rozvernou stand-up komedií, zejména ze začátku však komici odvádějí podstatný kus práce a vytvářejí tak ideální podhoubí pro postavy z akademičtějšího prostředí, které se dostávají ke slovu později. Co je však nejdůležitější: odborné komentáře se s ubíhajícím časem netýkají jen marihuany, ale berou si na paškál širší společenské témata. Marihuana je tak spíše jen jakousi rozbuškou, vstupní branou k rozsáhlejším úvahám o světě, ve kterém žijeme.
Válka proti podstatnému jménu
Film se tak například příliš nezabývá faktografickou historií války proti drogám, ale zamýšlí se nad ní obecněji: Co to vůbec znamená, když vyhlásíme válku proti podstatnému jménu?
Jednoduše a působivě vše vysvětluje spisovatel a aktivista Howard Bloom, podle kterého jsme my, lidé, stejně jako bakterie, jejichž nejsme nic více než potomci, válkou zkrátka motivovaní. Jednoduše nás rajcuje představa konfrontace. Jsme jako mravenci, kteří si hledí svého, ale jakmile ucítí příslušný feromon značící invazi, všeho necháme a hlásíme se do boje. A pokud je nablízku válka proti odlišné kultuře či životnímu stylu, teprve se rozpálíme do běla! Válka proti drogám, válka proti teroru… Jste-li politik, dosaďte si libovolné podstatné jméno a zaručeně budete slavit úspěch.
Nezbývá než tento krátký odstavec o válce uzavřít výstižnými slovy jedné z dalších postav: „Víte, co je na válce proti drogám vůbec nejzajímavější? Jak moc dlouho trvá a jak málo toho dosáhla…“
Právo na chybu
Podobně věcně jako film argumentačně rozmetá válku proti drogám, popasuje se i s tématem závislosti, kterému se ve snímku věnuje zejména specialista Gabor Mate. Střízlivě podotýká, že na závislost není dobré nazírat jen jako na něco, co nám ubližuje. Je potřeba ptát se také: Co nám závislost dává? V čem nám pomáhá?
Protože v době, kdy společnost zpitá alkoholem považuje za drogy jen ty, které jsou oficiálně nelegální, je přiznání si, že všichni máme nějakou svoji drogu, na které jsme závislí, patrně tím nejlepším východiskem. Zbývá už jen vyřešit, zdali by nám někdo naši závislost měl odepírat. Gabor Mate to vidí jasně: „Společnost nám nemůže odpírat právo na chybu.“ A nejinak to vidí i kolega komediant, Joe Rogan: „Pro lidi je život moc veliký sousto. Hledají něco na rozptýlení. Lidi dělají spoustu věcí, aby se zbavili strachu z toho, že jsou naživu.“
Ve vězení musí být plno!
Namísto informací a práva na chybu se však lidem dostává něčeho úplně jiného. Film stručně glosuje smutný fakt, že celá čtvrtina všech lidí, kteří jsou na planetě umístěni ve vězení, se nenachází nikde jinde než v zemi svobody – Americe. A ještě smutnější je fakt, že výrazná část těchto lidí je za mřížemi právě kvůli drogám.
Názory, které dříve prorokovali smrdutí blázniví hipíci, teď šíří virtuální hipíci.
Faktem zdaleka nejsmutnějším je však to, že potřeba zaplnit věznice (zhusta soukromé) slouží často jako argument pro pokračování války proti drogám. Ale vlastně proč ne: vždyť co by dělali všichni ti zaměstnanci vězeňské ostrahy? Přece nezůstanou bez práce, no ne? Jestli ono by vlastně nebylo nejlepší zakázat úplně všechno. Vytvořili bychom tím tisíce nových pracovních příležitostí u policie!
Při všem tom úspěšném protidrogovém vyčíslování by ale neměla zapadnout zvyšující se nedůvěra v policii. Namísto policistů, které by lidé znali z ulice a mohli jim důvěřovat, má totiž společnost tu čest spíše se zakuklenou armádou, která pro samé zatýkání lidí kvůli jointům není schopná (bez ohledu na technologické pokroky) odhalovat vraždy. Přitom právě to by možná společnost uvítala o něco více.
Popisovaná nedůvěra v policii se ve filmu postupně mění v nedůvěru v samotné zákony a spravedlnost, od které už je jen krůček k nedůvěře ve farmaceutický průmysl, média a politiky. Film přechází do otevřené kritiky a sestřeluje zmíněná témata hezky jedno po druhém.
Třikrát fuj!
Ačkoli každý den přibývají důkazy o pozitivních účincích marihuany, farmaceutický průmysl dál krmí lidstvo léky, kterým nikdo nerozumí. Zatímco lidé berou nelegální drogy, gigantický průmysl vytváří drogy legální, jejichž vývoj stojí obrovské peníze a byla by škoda, kdyby se pak nevrátily. Přes všechny pozitiva, která nám nabízí moderní medicína, vysoké užívání léků v dnešní společnosti prostě obhájit nelze.
A proč se o tom nemluví? To je jednoduché. Selhávají média, která nám, místo aby štěkala a trhala, ve snaze vyhonit vlastní sledovanost ukazují, co měl k snídani Justin Bieber. Mezi vším tím nánosem důležitá témata prostě zapadnou.
Tím pádem není divu, že zapadne i taková drobnost jako to, že poslední tři američtí prezidenti přiznali, že kouřili marihuanu. Aha… Počkat… Neměli by tedy třeba tak trochu jít do vězení? Film hejtuje ostošest, a pokud máte dojem, že se zapomnělo na to nejdůležitější, tak nebojte: samozřejmě, za všechno můžou peníze, které politici formou takzvaných darů přijímají a kvůli kterým něco jiného říkají a něco jiného dělají.
Hipíci online
A když už byste se nejraději předávkovali antidepresívy, abyste se na tu spoušť nemuseli dívat, přichází film s překvapivě nadějeplným závěrem: Ano, média jsou špatná a prohnila, ale na druhou stranu už vlastně nikoho moc nezajímají.
Máme totiž něco mnohem lepšího: internet! Názory, které dříve prorokovali smrdutí blázniví hipíci, teď šíří virtuální hipíci a zatápí v kotli informačního vlaku, který už prostě nejde zastavit.
Najednou se mluví o problémech, o kterých se dříve nemluvilo. Státy postupně legalizují. Domeček z karet se hroutí.
A jo, je to představa možná trochu naivní a neuvěřitelná, ale je hezké ji věřit. Třeba se opravdu stane to, že se na tento film za deset let někdo podívá a řekne: „Hele ty vole chápeš, že byly doby, kdy lidi točili filmy o legalizaci marihuany?“
