Na pláži u městečka Zipolite na pacifickém pobřeží Mexika se pozdě v noci rozhostil klid. Famózní klid. Jen hukot oceánu. Rozhodl jsem se tam přespat. Měl jsem za sebou několik divokých nocí a dnů v barech tohohle proslulého místa. Místa, které je tradičním útočištěm hippies už od šedesátých let. Těšil jsem se. Mnoho nočních klubů a hospod plných trávy a vlastně čehokoliv na co si vzpomenete. A možnosti vyspat se tady pohodlně v hamakách zavěšených v malých cabaňas podél pláže jsem nemohl odolat. Nad sebou máš tolik hvězd, jako nikde jinde na světě. Ráj na zemi. Pronajal jsem si houpací síť na jednu noc a vydal jsem se k ní. Odpálil jsem špeka. Byl klid, pod nohama mi křoupaly úlomky vyplavených mušlí a kolem se ozývalo chrápání nebo tlumený hovor a smích. Všude voněla tráva.
 |
„Hey, man!“ zavolal na mě z jedné hamaky nějaký chlapík. Vydal jsem se potmě za jeho hlasem a zjistil jsem, že ta tráva, co hulím, není až tak slabá. Šoural jsem se pískem a potichu se hihňal. Bylo mi skvěle.
„Já jsem Lou,“ zašeptal chlapík, když jsem k němu došel. Podle přízvuku to byl asi Američan.
„Já sem Filip, vole,“ zasmál jsem se a posadil se k jeho síti. Teprve teď jsem si všiml, že si něco šlehá do žíly. Trochu mě to zarazilo. Neustále se mi díval do očí a já si všiml, že ty jeho se mu ve tmě lesknou jako kočce. Byl jsem zhulenej jako pes. On začal něco blábolit a já jenom poslouchal. Rozhodl jsem se, že mu nenabídnu, típnul jsem špeka a zbytek schoval do kapsy. Seděl jsem v písku kousek od něj. Pak se mi udělalo blbě ze stříkačky, která mu odpadla z ruky. Myslel jsem si, že se tu jenom hulí. Lou zaklonil hlavu, vydechl a pomalu mluvil směrem k tmavé obloze. Mumlal dlouze a nesrozumitelně.
„Viděl jsi ten film? Jak ten syn závislej na heroinu jde zastavit svý osamělý matce televizi, na který je závislá zase ona? Matka se totiž ráda dívá na televizní soutěže. A furt se tam marně hlásí. Ale jednou zazvoní u nich doma telefon, a někdo ji do tý televizní soutěže fakt pozve.“ Lou zasněně vzdychnul. Vůbec jsem nevěděl o čem mluví. Chtěl jsem pryč. Bylo mi blbě. Fuj! Ten sjetej Amík pořád mlel a já už to nemohl poslouchat. Fakt jsme nebyli na stejný vlně. Vydechl a znova.
„No a ta jeho máma se na to upnula a chce si vzít svý nejkrásnější rudý šaty, ale zjistí, že se do nich číča nevejde. No a ten syn si mezitím řádně šlehá, chápeš, ne?“
Podíval jsem se na stříkačku.
„Neboj, já to ráno uklidím. A ta máma začne žrát děsný hromady prášků na hubnutí, nežere a pije jenom kafe, rozumíš? Pak na těch prášcích začne bejt taky závislá a začne bláznit, skáče po ní lednička…“
Lou se začal debilně smát.
„… a ona šílí. Skončí v blázinci a jejímu synovi se do rozpíchaný pracky dostane ňáký svinstvo a musej mu uříznout ruku nad loktem. No není to bezva?“
Pak mi Lou začal nabízet svoje drogy. Sebral jsem se a rychle šel pryč. Lou za mnou povykoval.
„Jo a víš, jak se to jmenovalo?“
Odcházel jsem a zezadu mě doháněl jeho hlas.„Requiem za sen! Ať se ti o mně dneska zdá!”
Sedl jsem si na břeh oceánu a nechal si příbojem omývat nohy. Pomalu se rozednívalo a z nedalekých kopců byl slyšet zpěv ptáků. Nad hladinou občas přeletělo hejno pelikánů. Ještě nebylo vedro. Zvedl jsem se a šel spát do své hamaky.
Najednou do mě strčil takovej malej Mexičan a procedil mezi zuby:
„Nechceš něco? Mám tu kvalitní crack.“
 |
Zvedl jsem hlavu, zadíval se do nejčerstvější modré nového dne a s naprostým klidem jsem ho poslal do prdele.
Schoulil jsem se do houpací sítě a chvilku přemýšlel o tom, jestli dohulím špeka, kterýho jsem měl v kapse u kraťasů. Rozhodl jsem se, že si ho nechám na potom.
A až se pak probudím na Playa de los Muertos, budu rád, že ho mám a že jsem naživu.
Máte hlavu plnou příběhů a chcete se o ně podělit s ostatními? Pošlete nám svou povídku na adresu redakce@legalpub.cz a třeba se tu v příštím čísle objeví právě ta vaše.
