Aktuální článek
Rosťa Novák: Zpomalte

Rosťa Novák: Zpomalte

Profilový obrázek
  • Otevřel nám a se svým kloboučkem vypadal úplně jako klasický principál a komediant se vším všudy. Takových dneska moc nepotkáte. Natož v jeho věku.
+2
Zobrazit galerii

Celá Holešovická tržnice připomíná barevný mezinárodní cirkus. Jenom si tam většinou lidi nestojí na hlavách a nemetají kozelce. Nejsou na to trénovaní a nemají tu správnou disciplínu a výcvik. Kdyby ale zavítali do hal 7 a 8, kde se nachází centrum nového českého cirkusu a alternativního divadla, viděli by. Jatka 78, domovská scéna cirkusáků z divadla La Putyka, s jejímž šéfem a zakladatelem Rosťou Novákem máme dnes smluvený rozhovor. Znám ho už dlouho, ale vždycky mě dostane svojí spontaneitou a neuvěřitelně pozitivní energií, ať to zní jakkoli ezotericky. Otevřel nám a se svým kloboučkem vypadal úplně jako klasický principál a komediant se vším všudy. Takových dneska moc nepotkáte. Natož v jeho věku. Ten den jedna jeho schůzka stíhala další, přesto si na nás udělal čas a odpovídal soustředěně, upřímně a s plným nasazením, prostě zrovna tak, jak žije svůj život a řídí celý ten cirkus. Mám pocit, že by se z něj měla vyrábět antidepresiva.

Přijel jsi z Berlína, kde La Putyka vystupuje s představením Roots, tedy Kořeny. Proč zrovna Kořeny?

Tohle představení je součástí trilogie Family Roots in the Black Black Woods, Rodinný kořeny v černočerným lese. První část měla premiéru tady na Jatkách minulej rok v říjnu, účinkovalo v ní dvaadvacet umělců z šesti různejch států a tří různejch generací. Nejmladší byl devítiletej Matyáš, můj prostřední syn, a nejstarší byl můj sedmašedesátiletej táta. Zabýváme se tématem rodiny v téhle době. Jestli si ještě můžeme najít čas si třeba spolu sednout okolo stolu. Co znamená, když je jedno místo u stolu prázdný. Co znamená, když člověk přijde ke stolu a nemá si kam sednout. Když třeba desku toho stolu nese nejmladší člen rodiny nebo když desku stolu drží nejstarší členové rodiny. Ale tématem kořenů se zabýváme dost široce. Zajímá mě, jestli lidi vůbec chtějí vědět, co dělali jejich předkové a co oni sami mají v krvi. Další téma jsou kořeny cirkusovýho umění od počátků 20. století do současnosti. A taky kořeny mojí rodiny, kočovnýho loutkářství. Není to úplně autobiografický, ale jsou tam například záběry z filmu, kdy můj děda jako malej kluk běží za maringotkou, kterou táhnou dva koně. Nebo se na jevišti objeví loutky, se kterýma hrála moje prababička, jsou tak sto padesát let starý.

Tobě už jako malýmu došlo, že jsi osmá generace loutkářů a cirkusáků z rodu slavného Matěje Kopeckého?

Já jsem v tom prostě vyrůstal. Všude byly pověšený loutky, u našich doma, u babičky, všichni s nima hráli. A táta hrál pětadvacet let v Ypsilonce. Bylo zajímavý vidět kontrast mezi činohrou a loutkovým divadlem. Divácky jsem víc než k loutkovýmu divadlu tíhnul k Ypsilonce, chtěl jsem bejt mezi dospělejma. Myslel jsem si, že dělat divadlo pro děti je na hovno. A babička mi v mejch patnácti řekla: „Rostíku, ty budeš jednou stejně hrát loutkový divadlo!“ A já říkal: „Ani hovno! Nikdy nebudu stejnej jako vy! Jestli budu někdy dělat divadlo, rozhodně ne loutkový, budu dělat činohru, jako dělá táta.“ Ona se toho, že dělám divadlo, nedožila, já stejně do osmnácti striktně bojoval proti tomu, abych se vůbec kdy nějakýho kumštu dotknul. Já to nenáviděl.

Co jsi chtěl teda dělat?

Jako první jsem chtěl bejt Jacques-Yves Cousteau. Chtěl jsem nosit červenýho kulicha a bejt na lodi Calypso. Ale naši se mnou kvůli mojí hyperaktivitě a nezvladatelnosti museli chodit k psychoušovi, kterej mi doporučil sport. To byl pan profesor Matějíček. Začal jsem teda sportovat, a to jsem dělal do osmnácti. Chtěl jsem ho dělat vrcholově, viděl jsem před sebou olympiádu, desetiboj. Pak jsem zjistil, že na to fyziognomicky vůbec nemám. Stejně jsem trénoval až do vyčerpání, zvracel jsem, ale trénoval jsem denně. A tahle urputnost mě v určitejch věcech stále neopouští.

Nikdo se v týhle době neptá na téma, který pořád víc a víc vyprchává a pak jsme z něj překvapený, a to je smrt.

A v těch osmnácti?

To jsem začal dělat divadlo úplnou náhodou. Na DAMU jsem se hned napoprvé nedostal, ale nakonec jsem se naštěstí další rok dostal na alternu k Josefu Kroftovi (významný český divadelník a pedagog, pozn. red.). To byl pro mě zásadní zlom v uvažování nejenom o divadle, ale i o umění a herectví jako takovým. Krofta prostě řekl, že nám žádný hodiny herectví dávat nebude. Že buď hercema jsme, nebo nejsme. A že nám chce jenom ukázat, kde se teď nachází taneční a loutkový divadlo, jaká je současná činohra. A my si z toho máme vybrat. Tak jsme si vybrali.

A ty sis vybral novej cirkus. Co to vlastně je?

Já vždycky nenáviděl pojmosloví, co nás na DAMU učili. Říká se tomu nový cirkus, fresh circus, contemporary circus, různě. Pro mě to je nejsvobodnější žánr, kde je všecko opravdu a kde se nehraje na žádný ego. Na českých jevištích jsem potkal herce, který zajímá, kolikátej seš kurva v tom obsazení, jestli vole první nebo poslední, a když jseš poslední, tak to jseš v píči! A na jevišti je pak vidět, kde je jedno ego, druhý ego, třetí ego a dohromady to nefunguje. To v novým cirkuse nemůže bejt, protože ti lidi jsou na sobě závislí. Stačí, aby jeden nedůvěřoval druhýmu, a je průser. Tady se riskuje na jevišti životama těch lidí. Donutilovi je úplně u prdele, jestli přijde o minutu později na výstup nebo ne. Tady přijdeš na výstup o vteřinu později a spadne ti člověk na hlavu. To je novej cirkus. Tam jde o kolektiv, a taky je v něm strašná svoboda ve způsobu vyprávění příběhů.

Jaká byla tedy tvoje osobní cesta k cirkusu?

Jak jsem z tý světský rodiny, byl jsem tím ovlivněnej odjakživa. Jako dítě jsem miloval chodit na Letnou, když tam vždycky jednou za rok přijel cirkus. To byla událost. Víc než drezúry zvířat mě bavili vždycky akrobati. Já pak vždycky s bráchou přišel domů, převlíkli jsme se do elasťáků, vytáhli jsme z huculí ty teplý vložky, který vypadaly jako boty akrobatů, a začali jsme skákat na matracích. Namalovali jsme plakát, kde bylo i vstupný. Naši, když vešli do předsíně, museli zaplatit a my jim hráli cirkusový představení. A taky babiččini bráchové, Honza a Arnošt Kopeckých, měli cirkusy, cirkus Praga jezdí dodneška.

Jak na klasiku navazuje novej cirkus?

Ten je vlastně reakcí na to, kam se dostal ten původní. V tom starým jsou čísla řazený jedno za druhým bez jakýhokoli příběhu a dramaturgie. Je úplně jedno, jestli je hrazda na konci nebo na začátku, propojený je to nějakým klaunem nebo principálem. Kostýmy jsou už padesát let stejný a ještě se tam podle někoho týrají zvířata. Ale to je nesmysl! Oni cirkusáci zvířata fakt milujou. Hele, když někdo chová v Praze v paneláku dogu, tak je podle mě debil. A myslím si, že i spousta jiných domácích mazlíčků má horší podmínky než zvířata v cirkuse. Tam jsou venku, oni je chodí plavit a starají se o ně. To, že pak běhají do kruhu, to už je otázka. Někteří lidi ondulujou pudlíky a jiný organizujou chrtí závody, to je normální? Každopádně tradiční i novej cirkus stojí na stejnejch základech. Na poezii, risku, adrenalinu, smíchu a slzách. Ty základní emoce jsou pořád stejný.

Kdo tě to vlastně naučil? Po DAMU tě najednou napadlo zkusit, jestli jde udržet tři lidi na jedný ruce a přitom dělat salto s půllitrem v druhý?

No, asi jo. Tak nějak to prostě bylo.

Jak si vybíráš lidi do souboru, žádná cirkusová nebo akrobatická škola tu přece neexistuje?

Těžko. Generace vychovaná takovou školou tu prostě není. Já si vybírám hlavně podle intuice. Ne lidi, který sem půjdou pracovat, ale takový, se kterýma strávíme společně kus života. Musí tam bejt nějaký osobní napojení a důvěra. Tady stejně jako v rodině procházíš různýma krizema, takže není problém se pohádat nebo se poslat do prdele, vyslechnout si, že jsi idiot, že jsi udělal něco špatně, když víš, že je to postavený na přátelskejch vazbách. Hledám multifunkční osobnosti, otevřený práci se mnou, otevřený tomu poznat a překonávat sami sebe.

Jako první jsem chtěl bejt Jacques-Yves Cousteau. Chtěl jsem nosit červenýho kulicha a bejt na lodi Calypso.

Je pro tebe tvoje povolání závislostí?

No jasně! Proto nejsem závislej na drogách. Já jsem měl vždycky se všema drogama nějakej problém. S alkoholem, cigaretama, marihuanou i kokainem, mně prostě stačí dělat divadlo. Já u divadla prožívám emoce stokrát silněji. Během představení, který režíruju, jsem schopnej plakat, smát se, jsem schopnej během toho rozkopat židli nebo poslat všechny do píči. Jsem schopnej v tom vidět věci, který v tom nikdo jinej nevidí. Ta tvorba mě tak baví, že jsem schopnej pracovat do neúnavy.

Kdybys teda nedělal, co děláš, byl bys narkoman, nebo alkoholik?

Alkoholik bych nebyl, protože mám z dětství odstrašující příklad ve svým tátovi. Před alkoholem mám velkej respekt a obavu z něj. Jsem schopnej se napít, ale fakt jenom výjimečně. Ale v době mýho mládí, když jsem byl v druhý polovině devadesátých let na gymplu a chodil jsem na koncerty do Bunkru (nejslavnější pražský rockový klub té doby, dávno zrušený, pozn. red.), pro mě byla tráva nebo hašiš něco naprosto fantastickýho. Protože tehdy to byl absolutně bezstarostnej a svobodnej život.

Jakej máš tedy vztah k drogám?

V tuhle dobu bych nebyl schopnej si vzít jakýkoli halucinogen. To je pro mě absolutní nesmysl, mně stačí, když jsem občas hodně ponořenej do svých projektů. Kdyby se mi ještě měly zhmotnit pomocí drog, tak tady prostě nejsem. Nikdy jsem nebral žádný hodně tvrdý drogy, zkusil jsem marihuanu, hašiš, kokain a LSD, ale nejvíc jsem si asi ujížděl na trávě a hašiši. Trávu a hašiš jsem si dával v různých podobách, bylo to skvělý! Ale jakmile jsem vstoupil do pracovního koloběhu, otočilo se to. Takovým způsobem, že i lehká droga jako je marihuana, mi jednou způsobila stav, o kterým profesionální huliči říkají, jak je to boží a jak si mám vážit toho, že jsem ho zažil. Že astrální vidění je super, vole! Akorát já jsem v tu chvíli myslel, že umírám. Stál jsem v autobusový zastávce v Nebušicích poté, co jsem snědl pár koláčků s trávou a vypil nějakej alkohol, a najednou jsem se od sebe oddělil a koukal na sebe zeshora. Klepal jsem se, měl jsem pěnu u huby, to bylo fakt peklo. Od tý doby to nemůžu, já se prostě bojím, že nevím, co mi ta hlava udělá.

A pak jsi točil film Piko.

Když jsem ten film o Pavlu Gregorovi („znovuobjevitel“ pervitinu v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, bývalý narkoman a nyní terapeut pro závislé, pozn. red.) točil, byla to pro mě jedna z největších hereckých příležitostí, kterou jsem si nemusel sám vytvořit. Kdybych byl v Americe a připravoval se na tuhle roli, tak to evidentně zkusím. Nitrožilně. Aplikoval bych si to pod lékařským dohledem a zhubnul bych třicet kilo, abych měl fyziognomii jako on. Ale naštěstí jsem potkal dobrýho režiséra, Tomáše Řehořka. A Pavla Gregora osobně, kdy jsme si řekli, že k tomu budeme přistupovat jinak. Že to zkusíme jenom zahrát. A budeme srát na to, jestli vypadám jako závislej na pervitinu nebo ne. Pro mě to bylo nejintenzivnějších patnáct hereckých dní, který jsem zažil. A tam jsem si o drogách vyslechl takový věci, že jsem si říkal, ty krávo, to stačí! Stačí to slyšet a máš odfetováno. Když jsem třeba půl dne točil pokus o sebevraždu a Pavel Gregor mi stál za zádama a koukal se na to, co sám kdysi zažíval, kdy dvakrát vystřelil a nic se nestalo, pak tu pistoli pustil a ona vystřelila sama… ty vole, mě pak po půldni takovýho natáčení málem jeblo v kouli. A to jsem si ani nemusel nic aplikovat.

A po tvých zkušenostech s trávou, jsi pro její legalizaci?

Když je tady možný legálně pít alkohol a kouřit cigarety, nevidím problém v legalizaci marihuany. Ale tím bych asi ten žebříček drog stopnul. Dál už bych nešel. Mně dost třeba sere i to, že malý děti vidí na benzínce vystavený pornočasopisy. Že tam viděj i alkohol a cigarety, ten vliv na ně nedokážu posoudit, protože takhle to tady bylo vždycky. Je to norma. Když přijedu do zahraničí, divím se, že tam to vystavený není. Ale pokud budeme zakazovat trávu, museli bysme zakázat i tvrdej alkohol a podobný věci. Vždyť na všem si můžeš vybudovat závislost! Někdo pije kafe, potřebuje jich pět denně, aby se nakopnul. Někdo k tomu potřebuje pět piv, někdo krabičku cigaret. Každej si to zdraví kurvíme po svým. Je ovšem blbý, když to negativně ovlivňuje lidi kolem tebe. Je jedno, jaká je to závislost. To mě sere. Možná to má někdo pod kontrolou, ale je možný to mít pod kontrolou? To už jsou zase jiný otázky.

Ještě jsem se tě chtěl zeptat na tvýho tátu…

On byl závislej na alkoholu, léčil se nejdřív U Apolináře, pak měl recidivu a podruhý se léčil v Bohnicích. Teď už je asi jedenáct let čistej. A já od dětství viděl, jak to boří všechny vztahy a bylo mi ho líto. Že ho ten alkohol tak ničí. Pozoroval jsem, jak mu mění fyziognomii, jak mu mění myšlení, to jsem všechno sledoval až do tý doby, kdy jsem ho prostě vzal a odvezl podruhý na léčení. Už jsem byl dospělej, tak jsem se s ním nesral, prostě jsem ho narval do auta a bylo. Když jsem jako malej chodil ze školy, šel jsem rovnou do hospody a z hospody jsem ho vodil domů. Já jsem si dělal i úkoly v hospodě. Proč se asi ten soubor jmenuje Putyka? Protože to ve mně pořád je. I některý naše představení jsou tím inspirovaný. Je to zároveň i terapie. My už o tom ani nemluvíme, my o tom spolu hrajeme.

Donutilovi je úplně u prdele, jestli přijde o minutu později na výstup nebo ne. Tady přijdeš na výstup o vteřinu později a spadne ti člověk na hlavu.

Co děláš, když máš vůbec někdy volnej čas?

Hibernuju. Já jsem někdy z tvorby těch věcí tak vyčerpanej, že mi pak stačí jenom ležet a tupě zírat. Ideálně na něco úplně idiotskýho, na nějakej přitroublej pořad v televizi. Nedokážu si přečíst ani knížku. Nedokážu vůbec přemejšlet, protože předtím jsem přemýšlel tři měsíce v kuse. Tři měsíce se mi vařila hlava, takže potřebuju úplně vypnout. Anebo to přemůžu sportem, jdu si dát do těla. Loni v červnu jsme se s bráchou, Ondřejem Malým z Klicperova divadla, a Jirkou Koutem od nás vsadili, že si dáme Ironmana, což je úplně debilní nápad, ale to nevadí.

Co to je Ironman?

Takovej triatlon, plaveš skoro čtyři kilometry na otevřený vodě, jedeš sto osmdesát kiláků na kole a pak běžíš maraton. To všechno musíš stihnout v limitu sedmnácti hodin. Asi jsme blázni.

No to asi jo. Řekni mi, jak to pracovní vytížení a kočování nese tvoje rodina?

Oni jsou toho součástí. V trilogii Family hraje můj syn Matyáš, moje žena Kristýna dělá ke všem našim inscenacím kostýmy a mejkap, takže teď v Berlíně jsme byli tři týdny společně.

Táta i máma u nás oba hrajou a brácha dělá produkci. To, co znamenal rodinnej podnik dřív, je prostě furt. Dědí se to z generace na generaci. Jenom teď se mi ta rodina rozrostla se souborem o dalších čtyřicet lidí. Moje rodina je fakt početná.

A jsi na ně hodnej, jako principál?

No občas až moc. Když máš s těma lidma tak blízkej vztah, o to víc si je nesmíš připustit k tělu, což tě samozřejmě vyčerpává stokrát víc.

Musíš mít na tohle povolání, na akrobacii a novej cirkus, opravdu zvláštní talent a dispozice, nebo se to dá i vydřít a natrénovat?

Potřebuješ talent jako na všecko, ale taky to závisí na štěstí a na tom, jestli jsi ve správnou dobu na správným místě. Můžeš bejt skrytej talent, kterej akorát nedostal tu správnou příležitost. Tenhle cirkus je o absolutní preciznosti a ekvilibristice. Takže jsou za tím hodiny a hodiny tréninku. A taky na to musíš mít povahu, abys prostě nějak souzněl s kolektivem.

Do kolika let se dá taková práce dělat? Baletky třeba choděj do důchodu asi v pětatřiceti.

My už to teda překonáváme. Je to jako u vrcholovýho sportu. Ale podívej se na Jágra. Ten všem ukazuje, že věk není vůbec žádným ukazatelem.

Je už poznat, že jdou děti ve tvých stopách?

Matyáš má obrovskej talent, ale taky je to velkej magor.

A to je pro tuhle profesi dobře nebo špatně?

To se zeptej sám sebe, ty vole! Vždyť jsi taky herec. Takový profese přece nemůžou dělat normální lidi. Já prostě vidím, že každej, kdo dělá divadlo, má nějakou lehkou dysfunkci nebo je nějak labilní. Furt přece pracuješ s emocema! A zároveň se s tím snoubí exhibicionismus, trápíš se, svý problémy si kompenzuješ přes diváky. My děti do ničeho netlačíme, stejně jako naši do ničeho netlačili mě. Ale je to tam vidět, ta devátá generace. Takže dynastie zatím pokračuje.

Kde všude ve světě jste už byli?

V Austrálii, v Číně, v Japonsku, v Severní i Jižní Americe a všude možně po Evropě. A letos k tomu přibude Rwanda. Jinak jsme byli fakt na každým kontinentu. A včera jsme hráli ve Švédsku. Část company hrála tam a druhá část v Berlíně.

archiv R.N.

Liší se publikum v různých zemích a světadílech?

Já si myslel, že jo, ale poslední dobou zjišťuju, že ne. Že když to uděláš dobře, všude dobře zareagujou. I když třeba Japonci tleskají málo a krátce, mají z toho daleko větší zážitek než spousta Evropanů, kteří tleskají desetkrát víc a křičí u toho. Prostě když přivezeš sračku, tak na ni tak lidi budou koukat, no. Když přivezeš zajímavou věc, budou na ni koukat jako na zajímavou a je jedno, kde to hraješ.

Když s nějakým projektem někam vyrážíš, víš, že to bude zajímavá věc?

Ne. Já si tím nikdy nejsem jistej. Já to dělám s přesvědčením, že to dělám nejlíp, jak to umím v danou chvíli. Ale nejedu někam tak, že bych si myslel, že jsme nejlepší na celým světě. To vůbec.

Kde se ti líbilo nejvíc a kde na vás nejlíp reagovali?

Nejvíc se mi líbilo v Austrálii a tam na nás reagovali nejhůř. Tam jsme zrovna přijeli s tím pocitem, že je to super, jedeme do Austrálie, ale úplně jsme zapomněli na to, že tam jedeme hrát představení. Že tam nejedeme na výlet, ale že tam jedeme pracovat. Tehdy jsme prostě nepočítali s tím, že to pak budeme dělat dál a že po sedmi letech budeme mít šedesát zaměstnanců ze třinácti různých zemí. A jak jsme tam jeli hned nějak na začátku, užívali jsme si víc pláž než práci. Ale i v Čechách, který jsme projeli snad celý, narážíme na krásný reakce. A je to vidět i na tom, jak nás lidi podpořili finančně při vybudování Jatek 78. My jsme od fanoušků La Putyky vybrali dva milióny korun na to, abychom to tu zrekonstruovali. Což je fantastický. A reakce v Berlíně jsou teď taky skvělý.

To je přece strašně kulturní město.

Je to bomba. Je to blíž než Ostrava, a když mě ředitelka divadla Chamäleon, kde vystupujeme, vzala na kafe do Gorki Café, kousek od Gorki Parku, říkám si, ty vole, ruská kavárna, supr, jdu tam. Jdu tam a tam Jarda Rudiš, potkal jsem tam herce Standu Majera z Dejvickýho divadla, ředitele jedný pražský reklamní agentury a i jiný. Tam Češi seděli u stolku a tvořili, ty vole. Rudiš psal scénář k filmu, prostě skvělý. Já mám z toho, co se děje v Berlíně, dobrej pocit. Teď jde jenom o to, aby to těla těch mejch lidí vydržela.

Jakže jim říkáš? Tví lidi? Rodina?

Taky. Ale vzhledem k tomu, že se furt cejtím víc jako herec než jako režisér, nejvíc jim říkám herci. Protože v Čechách je cirkusák pořád dost pejorativní označení.

Já přitom odmalička vždycky cirkus miloval, moje přítelkyně se zase bála klaunů, ale chtěla pracovat na střelnici a na prstech mít ty velký prsteny.

No jasně! Ale pozor, ty prsteny se dědí! My je dostáváme v rodině v patnácti, v osmnácti, ve dvaceti letech. Prostě zlatej kedr! Já to samozřejmě nenosim, ale měl jsem v pubertě období, kdy jsem, ty vole, nosil pečeťák.

Když je tady možný legálně pít alkohol a kouřit cigarety, nevidím problém v legalizaci marihuany.

Lidi často dlouho přemýšlejí, když se jich zeptám, na co bych se jich měl zeptat. Na co bych se měl zeptat tebe?

Hm, to se nedivím, že ty lidi přemejšlej. Nedávno jsem dělal rozhovor pro jeden časopis a přišla holka, na který bylo zcela jasně vidět, že si někde vygooglila nějakejch pár píčovin a ptala se mě na stopadesát stejnejch otázek z jinejch časopisů, a ještě k tomu blbě. A já jsem říkal: „Víte co, já vůbec nevím, proč bych vám měl odpovídat, vůbec nevím, jestli ten rozhovor se mnou chcete dělat nebo ne. Já tady nechci strávit zbytečně hodinu a půl času odpovídáním na otázky, který si můžete kdekoli najít.“ Když dělám rozhovor, je mi jedno, na co se mě ten člověk ptá, ale jde mi o to, jak se mě ptá. A jestli si vybral mě jako cíl toho rozhovoru, pak těch věcí, který bych chtěl probrat, je strašně moc. Ať je ale na mě připravenej a zajímá se o něco, a ne, že mě chce těma otázkama někam vmanipulovat. Docela mě zaujal dotazník pana Halíka v magazínu Lidovek, ale pak jsem si uvědomil, že mě vlastně sere, že ty stejný otázky dává všem.

Nějaká otázka, kterou nedostáváš, přece musí existovat.

Nikdo se v týhle době neptá na téma, který pořád víc a víc vyprchává a pak jsme z něj překvapený, a to je smrt. To je věc, se kterou nejsem absolutně vyrovnanej. Na kterou nejsem připravenej. Vím o ní úplný hovno. A dokonce jsem nedávno přemejšlel, že s tím někam půjdu, že půjdu třeba do kostela. A to nejsem věřící. Ležel jsem doma a usínal vedle svýho nejmladšího syna, kterýmu je sedm, a říkal jsem si, do píči, ty vole, co je jako potom? To už se pak neuvidíme? A z toho jsem samozřejmě neusnul.

Tak z toho strachu ze smrti udělej představení.

To už jsem udělal. Jmenuje se Up’End’Down a tam hraju s tátou. Ale moc mi to nepomohlo. Co udělat rozhovor, aniž byste se ptali na divadlo jako všichni?

Tak jo. Slavnej fotograf Robert Vano nám třeba vyprávěl, jak si dělali s kámošem v dětství LSD ze sušenejch slupek od banánů (Legalizace č. 13).

To my zase hulili lekníny! Vytahali jsme kořeny, nasušili a hulili. Pak nám bylo tak zle!

A my zase hulili konopnej provaz!

To my ještě zlatej déšť.

Proč?

Protože to prej hulili Indiáni! A pak jsme ulítávali na poppers ze sex shopů.

Jo, to znám, jak jsi nejdřív zrudnul, potom jsi dostal záchvat smíchu…

… a pak jsi zbělal, protože ta krev ti někam odtekla.

Já jsem přemejšlel, jak to použít při sexu, to přece nejde.

To nejde, vole, to nejde. Ale každopádně vím, že jsem to dal tátovi čuchnout při nějaký svojí imatrikulaci v Lucerně a táta tam potom běhal jako šílenec. To jsou třeba otázky, který jsou dobrý. Nebo když někdo přijde a zeptá se: „Pane Novák, jak se máte dneska?“

Tím jsem přece začal. Nebolí tě někdy zuby?

Nebolí, ty mám nový. Umělý, přední.

Tak to seš fakt jako Jágr.

Kamarád grafik, co teď zrovna odešel, mi je vyrazil flaškou, když jsme byli kdysi zhulený. Já je měl šest let uražený a sral jsem na to. A teď jsem si řekl, že bych se měl zcivilizovat.

Kolik stály?

Já nevim, já tyhle věci neřešim. Chtěl bych si nějaký věci dovolit, ale jinak jsou mi prachy úplně u prdele.

Věří cirkusáci v nějakýho speciálního boha?

My ho máme támhle na zdi. To namaloval náš Šimon, když mu bylo pět. A ta postava má křížek. Ptal jsem ho, proč má ta postava křížek? A on odpověděl: „Tati, ten vás bude chránit, to je mrtvej akrobat. Aby se vám tady nic nestalo.“

Máte nějakej rituál?

Máme. Před každým představením. A před každým různej. Ale vždycky jsme u něj všichni. Já nemám moc rád ty věci, že bysme si měli posílat energii nebo tak něco. Ti lidi jsou tak různorodý, že právě v tom je ta energie! Ale mám rád, když v ten večer představení jsme v pohodě. V normálním divadle je nástup na představení hodinu a půl předem, my máme čtyři hodiny. Zahříváš tělo, děláš nějaký choreografie, trénink, líčení a pak je to zklidnění. Pro mě je důležitý mít klid pro sebe, je to takovej obřad, a pak strávit těch patnáct vteřin dohromady. Většinou jsme v kruhu, buď se držíme za ramena, nebo za ruce, ale je to společnej okamžik všech, co pak budou na pódiu. Zklidnění.

Tvoje velký přání bylo vytvořit prostor pro novej cirkus a La Putyku. Teď to máš. Co dál?

Každej další projekt je můj splněnej sen. Celej život to takhle dělám. Další sen je udržet rodinu, sen je slušně vychovat děti, pro mě to jsou prostě takový bublinky, který si plním.

Co chceš vzkázat čtenářům Legalizace?

Pro ně a pro všechny ostatní je určený představení Family Roots in the Black Black Woods. Tahle doba je strašně rychlá a my začínáme ztrácet věci, který v sobě máme zakořeněný. Měli bychom zpomalit, zastavit se a vrátit se ke svým kořenům. Pořád objevujeme něco, co už je dávno objevený, ať už jsou to barvy, vztahy, nebo podobný věci. Vzkaz je jedinej. Zpomalte.

 


archiv R.N.

Rostislav Novák ml. (* 24. 12. 1979)

Přímo pod vánoční stromeček si manželé Novákovi nadělili skvělý dárek. Svého syna Rosťu, nyní jednoho ze zásadních tvůrců českého i světového nového cirkusu. Po matce je již osmou generací legendárního rodu loutkářů Kopeckých. Vystudoval DAMU a působil jako divadelní a televizní herec. V roce 2009 poprvé vystoupil se souborem nového cirkusu La Putyka, který založil a vede dodnes. Od konce roku 2014 je jejich stálým působištěm svépomocí zrenovovaný prostor v pražských Holešovicích, Jatka 78. Rosťa Novák v soboru působí jako principál, autor, režisér, akrobat, herec a loutkoherec. La Putyka v sobě kombinuje činohru, akrobacii, moderní tanec, loutkové divadlo, sport a zcela lehce překračuje hranice těchto žánrů a spojuje je. Mezi jejich nejznámější představení patří La Putyka, Up’End’Down, Airground, Dolls, v poslední době trilogie Family Roots in the Black Black Woods. Divadlo vystupuje po celém světě a na své domovské scéně hostí spřátelené soubory z nejrůznějších zemí. Také se podílí na každoročním festivalu nového cirkusu Letní Letná. V La Putyce působí kromě Rosti i jeho rodiče, bratr, manželka a děti. Rostislav Novák žije a pracuje jako správný cirkusák po celém světě.

Více na www.jatka78.cz

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!