Když se loni v létě objevily první zprávy o tom, že takzvaný protikuřácký zákon by v případě schválení umožnil učitelům testovat děti na drogy bez souhlasu rodičů, zaujalo mě to, ale nijak jsem se tím nezabýval. Už je to přece jen pěkných pár let, co jsem opustil počmárané lavice střední školy, moje dcera si teprve začíná zvykat ve školce, tak se mě to vlastně až tak moc netýká, říkal jsem si. Později mi ale při rozhovorech s kolegy došlo, že směr, který zákon vytyčuje, vlastně zrcadlí něco poměrně zásadního, co se týká nejen škol, ale celé společnosti. A tak jsem se rozhodl prohlédnout si téma testování zblízka.
Vymýšlet kličky
Zvažoval jsem, kde začít: jestli u předkladatelů zákona, politiků, ředitelů škol, metodiků prevence, policistů, lékařů, psychologů nebo právníků. A tím, jak narůstal seznam možných povolání, které mají k tématu co říci, jsem si zas a znovu uvědomoval, jak jsme ze všech stran zahlceni odborníky a jejich expertními soudy, ve kterých je nemožné najít pravdu. Fakt, že mladí lidé konzumují některé typy přírodních a chemických látek, řeší najednou celé resorty ministerstev školství, zdravotnictví, vnitra, spravedlnosti, a navíc Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Začal jsem mít silnou potřebu získat první vhled do tématu od někoho, kdo mi to vysvětlí jednoduše a srozumitelně, z vlastní zkušenosti.
Sešel jsem se s šestnáctiletou Natalií, která studuje střední, poměrně prestižní a umělecky zaměřenou školu, má zkušenost s užíváním nejrůznějších drog a byla ochotná se mnou na téma testování mluvit pod podmínkou anonymity. Tady je to zásadní z našeho rozhovoru:
Pavel: Používají se u vás na škole testy na drogy?
Natálie: Nene. Oni ale dobře ví, že kdyby s tím začali, tak že by to dopadlo špatně. Ví, že polovina z nás hulí. Nechávají to, jako že to nevidí.
P: Co to znamená, že by to dopadlo špatně?
N: Hodně lidí by šlo pryč, hodně lidí by vyházeli ze školy. Osobně musím říct, že kdyby se mi do toho, co kouřím nebo jím, začala plést škola, nechtěla bych už tam být. Přijde mi to jako narušování soukromí toho člověka a jeho rodiny. Už tak jsou to pro rodiče velký stresy. Tím, že by se toho chytla škola, by se to ještě zhoršilo.
P: Takže učitelé nemůžou dělat nic, pokud mají podezření, že žák užívá drogy?
N: Když člověk chce něco brát, tak to bude brát. A když s tím má problém a chce to řešit, tak pro to něco udělá. Můžu jít i za učitelem, ale musí to vycházet z mojí vlastní důvěry.
P: K čemu může podle tebe obecně vést testování na drogy?
N: Testování toho moc neovlivní. Mě testovali rodiče a vedlo to jenom k vymýšlení dalších kliček. Oni mi dávali testy a já jsem hned vymýšlela, od koho si vezmu moč, nebo jsem zkoušela na internetu vyhledávat, jak to oklamat, zjistila jsem, že na lízání funguje citronka, na moč jsem zkoušela savo, to nefungovalo. Co nakonec fungovalo, bylo vypít šest litrů mlíka, pak si hodně zaběhat a furt pít mlíko. A vyběhala jsem to a bylo to pryč. Kamarád se zase takhle ládoval medem.“
P: To zní jako taková zábavná hra…
N: Jo, byl to takovej adrenalin: zjistí to, nezjistí… Docela jsem si to užívala. A podporuje to taky lhaní. Člověk se učí lhát a vymýšlet kličky.
Natálie, stejně jako její vrstevníci, mluví jasnou řečí. Testy se jak na školách, tak v rodinách používají jako způsob boje proti drogám, který ale nevede k úspěchu. Nikdo z něj nemá žádný prospěch, navíc způsobuje značné škody: vylučování ze školy, stigmatizaci, nedůvěru. Přitom ale všichni už dlouho víme, že válka proti drogám je boj s větrnými mlýny. Proč si tedy myslíme, že právě u dětí ve školách by měla zabrat?
Zastrašování dětí jako účel zákona
Po setkání s Natálií mě ještě víc zajímalo, kdo a proč vlastně testování tak prosazuje a v čem má být chystaný zákon přínosem. Oslovil jsem tedy nejdřív Ministerstvo zdravotnictví jako předkladatele návrhu zákona. Náměstkyně Lenka Teska Arnoštová mi k tomu napsala: „Jedná se o výjimečný postup pro specifické situace, typicky např. u středních škol s odbornou přípravou (zemědělské školy, obsluha nebezpečných strojů a zařízení atd.). Nejde o žádnou plošnou ani preventivní intervenci. Jde o cílenou ochranu života, zdraví a majetku.“
To mě neuspokojilo, protože v návrhu je přímo uvedeno, že pedagogický pracovník by mohl otestovat jakoukoli osobu, která je mladší 18 let a u níž je důvodné podezření, že požila alkoholický nápoj nebo jinou návykovou látku, bez jakékoli další specifikace. Situace, kterou popsala náměstkyně, je uspokojivě řešena o několik řádků výše, kde je psáno, že orientačnímu vyšetření je povinna se podrobit osoba, u které je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek. Na doplňující otázku mi paní náměstkyně napsala, že dané opatření bylo navrženo na základě připomínky Ministerstva vnitra. Klára Pěknicová z tiskového odboru MV mi však odepsala, že takovou připomínku neuplatnili, nicméně návrh velice podporují, za účelem udržení bezpečného prostředí ve školách.
Neméně zvláštní mi připadala také slova paní náměstkyně ministra zdravotnictví, že návrh zákona vznikal za součinnosti Ministerstva školství. Odtud mi však napsali, že „MŠMT konzistentně zastává názor, že není kompetencí pedagoga (na rozdíl od Policie ČR či zdravotnického personálu), aby realizoval šetření na přítomnost návykové látky – s výjimkou zákonem jednoznačně vymezených krizových situací, jakými je např. výkon odborné praxe apod.“. Tuto možnost řešení krizových situací už přitom školy mají i s pomocí současné úpravy.
Když to shrneme, zdá se, že největší zájem na vzniku zákona mají Ministerstva zdravotnictví a vnitra, zatímco Ministerstvo školství, jehož se bude evidentně týkat nejvíc, na nové úpravě zájem vůbec nemá. Navíc se zdá, že poptávka není ani v terénu. Když jsem obvolával několik základních a středních škol s dotazem na dosavadní používání drogových testů, na jedné škole mi bylo řečeno, že je nepoužívají vůbec, jiná preventistka mi sdělila, že s nimi jenom straší, a i na odborném učilišti ve Šternberku, kde žáci obsluhují stroje, mi jeho ředitel řekl, že mají testy spíše jako zastrašovací prostředek a za celé jeho šestileté působení je použili pouze jednou. Je tedy účelem zmíněných paragrafů umožnit školám, aby mohly pokračovat ve strašení dětí? Možná. V každém případě, pokud je za tím ještě něco jiného, bohužel nebylo v mých současných investigativních možnostech to vypátrat.
Dlouhodobý výsledek testů? Vždy negativní
Ať už to se zákonem dopadne jakkoli, otázku „K čemu je testování vlastně dobré?“ to nevyřeší. Měla pravdu Natálie, když tvrdila, že zavedení testování vede pouze ke lhaní a vymýšlení kliček? Měly by se všechny testy vyházet do popelnice? Nebo to může být za nějakých okolností dobrý nástroj? Podobné otázky si před pár lety položila australská vláda a nechala si zpracovat podrobnou zprávu se zhodnocením zahraničních zkušeností. Zásluhou Institutu pro kriminologii a sociální prevenci je tato zpráva volně dostupná i v češtině.
Autoři zprávy především konstatují, že testování na drogy není v žádném případě preventivní, ale čistě represivní opatření, a protože školy mají mít zejména výchovnou a vzdělávací funkci, nedoporučují testování do škol zavádět. Argumentů uvádějí celou řadu. Testy mohou být často nespolehlivé (takzvaně falešně pozitivní), náklady na jejich pořízení a proškolení pedagogů jsou vysoké a i jako odstrašovací prostředek jsou neúčinné, respektive existuje řada účinnějších způsobů, jak předcházet rizikovým situacím.
Existuje také přímá souvislost mezi používáním testů a vylučováním ze školy. A stejně tak přímá souvislost existuje mezi vyloučením ze školy a rozvojem závislosti na nelegálních drogách ve spojení se sociálním propadem a stigmatizací. Navíc na testování doplácejí nejvíce ti nejzranitelnější žáci pocházející z chudých a znevýhodněných rodin, pro které je užívání drog buď jedinou možností úniku ze zoufalého a beznadějného světa, anebo přímo lékem na psychickou či fyzickou bolest. Přijít na tyto děti s testem znamená vyjádřit jim nedůvěru či přímo odsouzení a ukázat jim stejný ponižující způsob řešení problémů, na který jsou často zvyklí z domu. Ať už je tedy aktuální výsledek testu pozitivní, či negativní, dlouhodobý výsledek testování je jednoznačně negativní.
Měnit atmosféru strachu
Pokud by zaměstnanci českých škol chtěli účinně přispět k tomu, aby jejich žáci méně užívali drogy a aby se obecně chovali méně rizikově, museli by namísto analýzy slin svých studentů obrátit pozornost sami k sobě – ke způsobům, jakým se vztahují k žákům a k prostředí, které pomáhají vytvářet. Mnohé školy ve světě dokázaly za pouhých pár let omezit veškeré rizikové chování u svých žáků až o třetinu. A způsob, jakým to udělaly, neměl vlastně nic společného s užíváním drog nebo rizikovým chováním samotným. Nešlo o testování, ani o žádné přednášky či sofistikovanější formy preventivních aktivit. Šlo o zásadní přeměnu atmosféry školy.
Příkladem může být projekt Gatehouse, který byl úspěšně zaveden na několika středních školách v Austrálii. Začal podrobným průzkumem atmosféry na škole, kterého se účastnili jak žáci, tak zaměstnanci školy. Potom vznikl tým s rovnoměrným zastoupením žáků a zaměstnanců, jehož hlavním úkolem bylo navrhovat změny ve škole, které by mohly vést k příznivějšímu a bezpečnějšímu klimatu. Mohlo jít o zavádění nových výukových programů, prostorové uspořádání tříd, návrhy mimoškolních aktivit nebo cokoli jiného. Tým se stal hlavním hybatelem inovací ve škole. Přeměna sociálního prostředí školy měla potom zásadní vliv na dramatické snížení rizikových jevů. Velice podobné zaměření i výsledky měl projekt ABAN AYA zaváděný na školách v Chicagu s velkým zastoupení Afroameričanů.
V polovině března letošního roku jsem v hlavních zprávách na ČT viděl reportáž o testování na drogy, na kterou přímo navázaly statistické údaje o užívání drog mezi dětmi a mladými lidmi. Ačkoli byla reportáž kvalitně zpracovaná a pracovala s ověřenými daty, jasně vytvářela dojem, že testování na drogy ve školách a míra užívání drog mezi dětmi spolu nějak souvisejí. Ale to tak vůbec není. Užívání drog u dětí způsobuje strach a úzkost u dospělých. Ty vedou k potřebě děti kontrolovat, testovat anebo je alespoň zastrašit. Takto vzniklá atmosféra strachu potom celý problém pouze udržuje. Vlastně by se to dalo říct i jinak: právě tato atmosféra strachu je tím problémem. Na straně rodičů a učitelů vyvolává tendenci k unáhleným rozhodnutím, na straně dětí jen podporuje touhu okusit pověstné „zakázané ovoce“ a vymýšlet kličky. Takže co takhle přestat bojovat proti drogám a začít společně měnit atmosféru – a možná nejen ve školách, ale v celé společnosti?
