Drogový supermarket tvořila jedna hlavní ulice a spleť malých uliček kolem. Obchod s narkotiky probíhal po celé čtvrti, ale ten nejčilejší se děl na hlavní třídě. Lemovaly ji malé, přízemní, baráčky, které zvenku vypadaly jednoduše a nenápadně, ovšem některé z nich uvnitř ukrývaly hotový partyzánský bunkr. Mnohé byly vybaveny neprůstřelnými kovovými vraty, která se podle potřeby bleskově uzavřela. Tyto baráčky si pronajímali dealeři, kteří v nich vydělávali ohromné peníze. Policisté se někdy snažili dobýt dovnitř, ale obvykle dřív, než se jim to povedlo, odplavaly všechny drogy odpadním potrubím.
Kdo u sebe neměl peníze na čtvrt gramu, což bylo minimální množství prodávané v baráčcích, šel nakupovat k takzvaným kontejnerům. To byly obyčejné venkovní kontejnery na odpadky, ale postávali u nich dealeři, kteří prodávali malé dávky v „jednorázovém balení“. V případě nebezpečí drogy okamžitě zahodili do kontejneru.
Za účelem aplikace nakoupeného zboží se chodilo k oprýskané zdi, u které se neustále klátilo spousty lidí, snad proto se jí říkalo „Zeď nářků“.
Klientela toho místa byla různorodá, ale nebyly to jen zaživa hnijící trosky bez údů. Nakupovaly zde všechny možné typy lidí všech ekonomických tříd. Od pouličních feťáků, přes kravaťáky a jupíky, muzikanty či studenty… „Vím o doktorech, právnících, učitelích, ale i o policejních komisařích, kteří jsou závislí na heroinu,“ řekl psycholog Luis Patricio, který vedl kampaň za to, aby se na Casal Ventoso pohlíželo jako na problém ohrožující veřejné zdraví.
Surreálný dojem z této pestré společnosti dokreslovaly postarší dámy, místní původní obyvatelky, které vysedávaly na ulici a vykřikovaly: „Geladinho! Geladinho!“ Zmrzlinka! Feťáci mají totiž rádi sladké. A některé z těch babiček v sukní a šátcích, které vypadaly, jako by tam nepatřily a prodávaly v poklidu na ulici mezi tím vším zmrzlinu, byly možná majitelkami baráčku, které pronajímaly dealerům…
Místo bylo tak rozsáhlé a organizované, že boj proti drogám zde policie na celé čáře prohrávala. Politici si marně lámali hlavu nad tím, jak ho vyčistit. Lámali si ji tak dlouho možná i proto, že si někteří z nich rádi smlsli na dobrém kokainu a určitou roli zde zřejmě sehrály i úplatky.
Nakonec se však rozhodli k radikální úpravě a hlavní několik postranních ulic srovnaly v roce 2001 se zemí bagry. Na zbořeništi se ještě dlouho poflakovali závislí, ostatní se rozprchli po okolí a místní obyvatelé dostali nové byty. Tam, kde dříve býval největší drogový trh Evropy, je dnes park. Něco se bezpochyby změnilo, ale Casal Ventoso nezmizelo, jen se rozptýlilo a již není tak rozsáhlé, viditelné, měřitelné a „bezpečné“. Kvalita drog šla rapidně dolů a hra na kočku a myš pokračuje dál.
