Aktuální článek
Šílenství svatého Antonína

Šílenství svatého Antonína

  • Claviceps purpurea. Poměrně nenápadná cizopasná houba, která už od dob starověku způsobuje hromadné otravy, ne nepodobné davovému šílenství. Albert Hoffman byl prvním člověkem, který z derivátu kyseliny lysergové získaného z alkaloidu ergotaminu syntetizoval LSD a pomohl tak nastartovat psychedelickou revoluci.

Účinky této tajemné houby, která způsobuje děsivé halucinace, pocity hořících končetin a v krajních případech i smrt, ovšem lidé znali již dávno předtím. Tyto epidemie si však nespojovali s podivnými černými výčnělky na sklizeném žitě, ale třeba s čarodějnictvím a kletbami. Pojďme se podívat, jak cizopasník zvaný česky námel prošel svoji dlouhou cestu skrze masivní epidemie šílenství ze starověké Mezopotámie až k modernímu LSD.

Houba, po které se šílí

Paličkovice nachová neboli Claviceps purpurea cizopasí především na žitě (v menší míře ale například i na pšenici nebo ječmeni) a vytváří na něm tmavě fialové až černé útvary připomínající malé paličky. Těmto útvarům se říká námel. Už od starověku byl původcem mnoha hromadných otrav, často nejen lidí, ale i dobytka a jiných domácích i divoce žijících zvířat. Kromě výrazu námel se u nás pro paličkovici používaly i lidové názvy jako černidlo, svaté žito, svatý oheň či oheň svatého Antonína. Námel se vyskytuje se především v Evropě, ale známé jsou i případy otrav v Severní Americe či Africe (například v Etiopii) i Asii (v Indii). Díky pečlivým zemědělským regulím dnes již u nás takto rozsáhlé epidemie nehrozí a alkaloid ergotamin z ergotamino-ergotoxinové skupiny,která otravu způsobuje, je dnes cíleně využíván ve farmacii a pro výrobu halucinogenu LSD.

Otrava námelem však v žádném případě nepřipomíná příjemný psychedelický trip, jaký lze zažít po požítí LSD, a to ani pokud se zvrhne do své „špatné“ verze. Vzhledem k tomu, že námel obsahuje pět fyziologicky aktivních alkaloidů (ergotamin, ergosin, ergokristin, ergokriptin a ergokornin), symptomy otravy jsou vždy specifické. Lze je však rozdělit do dvou hlavních skupin. První je takzvaný gangrenózní neboli vaskulární ergotismus. Postižený člověk má především fyzické projevy otravy – cévy a cévky ústící do nejzazších částí těla, jako jsou konečky prstů, nos, ušní boltce a podobně, se stáhnou tak, že do nich nemůže proudit krev. Nemocní pociťují bolest, střídavé návaly zimy a horka a nesnesitelně je pálí zasažené tkáně. Někdy dokonce dojde až k jejich nekróze a následnému odpadnutí. Zčernalé pahýly zasažených končetin tak vypadají jako sežehnuté ohněm. Proto se otravě ve středověku říkalo oheň svatého Antonína. Lidi zmrzačené námelovou otravou ztvárnil holandský renesanční malíř Pieter Brueghel na svém obraze Žebráci.

Druhou skupinou symptomů je ergotismus konvulzivní neboli psychotropní. Pro ten jsou charakteristické právě halucinace a hluboká paranoia, provázená svalovými křečemi a záškuby. Někdy je otrava tak silná, že záchvaty svým průběhem připomínají epilepsii. Často je střídá vlčí hlad – tedy nekontrolovatelná touha po jídle – nebo člověk upadá do celkové paralýzy provázené halucinacemi či do úplného deliria, které může trvat i 6 až 8 hodin. Tělo otráveného člověka přitom vypadá jako mrtvé. Akutní otrava také smrtí někdy končí, při nejrychlejším průběhu nastupuje již do tří dnů. Lidé postižení touto formou ergotismu (jejíž kombinace symptomů jsou však vždy individuální) pak mohli být ostatními označení jako posedlí, prokletí či očarovaní, což se během novověku několikrát přihodilo. Nejprve se ale podívejme na historii ergotismu od první lidské zmínky o této otravě.


Pomsta, otrava i epidemie

Jedna z prvních zmínek o ergotismu pochází ze starověké Mezopotámie. Na hliněné tabulce z Asyrské říše, zhotovené kolem roku 600 př. n. l., byl rozluštěn nápis zmiňující se o námelu jako o „škodlivém puchýřku na klasu zrna“. Další zmínku pak můžeme vystopovat v jedné z posvátných knih Pársů, pocházející zhruba z poloviny čtvrtého století před Kristem. Pársové byli následovníci perského proroka Zoroastera, kteří žili na území Indie. Zmiňují se o námelu jako o „škodlivých travinách, které způsobují pokles lůna a smrt žen během šestinedělí“. Ze zpráv antických autorů pak můžeme vyčíst pravděpodobně první záznam o epidemii ergotismu vůbec. Řecký historik Thúkydidés nám zanechal zprávu o takzvaném athénském či Thúkydidově moru, který zdecimoval obyvatele tohoto města během peloponéské války. Válka probíhala skoro celé páté století př. n. l. mezi Athénami a Spartou a právě roku 430 zasáhla Athény podivná epidemie, o jejímž původci se dodnes vedou spory. Ve prospěch teorie o epidemii ergotismu hovoří především to, že zasáhla jen menší územní oblast Atiky, za jejíž hranice se již nešířila.

O otravě námelem v antickém Řecku pak máme zmínku nejen historickou, ale i mytologickou. Médea, mocná kouzelnice a matka dvou dětí hrdiny Iásóna, neunesla tíhu jeho rozhodnutí oženit se kvůli trůnu s dcerou krále Kreonta. Rozhodla se proto jeho nové nastávající ženě, korintské princezně Glauce, pomstít. Poslala jí svatební roucho napuštěné prudkým jedem, po jehož obléknutí prý nebohá princezna uhořela. Podle některých autorů je docela možné, že toto vyprávění bylo inspirované právě viditelnými projevy gangrenózní formy ergotismu. Glauku by v tom případě ale neotrávily šaty, nýbrž pečivo na svatební hostině.

Skupina halucinujících tanečníkůci sebou škubalai a poskakovalai po dobu dlouhou téměř šesti měsíců, přičemž někteří údajně umírali na zlomeniny svých „žeber či beder“.

Děsiví tanečníci

První středověkou zmínkou o epidemii ergotismu je zpráva pocházející z Paříže z let 944–945, kdy údajně téměř polovina obyvatel Paříže a přilehlé Akvitánie zemřela v důsledku otravy nakaženou moukou. Právě z období středověku máme zachované zprávy o nemoci zvané „oheň svatého Antonína“. Svatý Antonín (někdy nazývaný též Poustevník či Veliký) byl patronem jedinců postižených námelovou otravou. Roku 1095 byl Gastonem z Valoire a jeho synem založen řád svatého Antonína jako poděkování za synovo uzdravení se z ergotismu, údajně za přispění relikvií tohoto světce. Při kostele sv. Antonína v La-Motte-Saint-Didier pak zřídili špitál pro poutníky, žebráky a lidi nemocné či zmrzačené právě v důsledku otravy námelovými alkaloidy.

Svatý Antonín se i během renesance těšil velké úctě a jeho zpodobnění v souvislosti s ergotismem se promítlo do soudobého umění. Z roku 1501 pochází triptych od slavného holandského mistra Hieronyma Bosche, který nese název Pokušení svatého Antonína. Jsou zde symbolicky ztvárněna poustevníkova duševní muka, jimiž ho pokoušel a trýznil ďábel a jimž celý svůj život odolával. Na hlavním, centrálním panelu je v pozadí znázorněno hořící město, tradiční symbol ochrany svatého Antonína před ohněm a ergotismem a před děsivými vizemi, jež otravu provázejí. Na centrálním panelu se zároveň nachází i podivné ovoce, někdy interpretované jako plod mandragory. Symbolicky by tak obraz ukazoval způsob, jakým někdy byli lidé nakažení ergotismem léčeni: kořen mandragory byl používán jako preventivní ochrana a plod zase jako anestetikum, pokud bylo nutné nemocnému amputovat odumírající „ohořelou“ končetinu. Nebylo však žádnou výjimkou, že byla operovaným podána příliš silná dávka, která je zahubila dřív než ergotismus, nebo že halucinace a paranoia způsobená námelovými alkaloidy byly doplněny o další várku nepříjemných a děsivých vizí způsobených skopolaminem, halucinogenním alkaloidem mandragory. Není se čemu divit, že v lidech, kteří přihlíželi mukám takto léčených pacientů, zůstal hluboký pocit bázně z neznámého šílenství a děsivého utrpení, a i z toho důvodu byl svatý Antonín často zpodobňovaným světcem, k němuž lidé směřovali svoje modlitby.

doporučujeme

Prozatím nevyřešenou záhadou jsou hrůzu nahánějící taneční mory, dodnes obestřené rouškou tajemství. Zprávy o podivných rejích nám podávají kronikáři zhruba od 13. století. Kupříkladu v Maastrichtu se prý s křepčícími tanečníky, kterých bylo údajně okolo dvou set, utrhl most přes řeku Mázu a většina z nich se utopila. Epidemie začínaly vždy zničehonic a nenápadně: postupně se shlukující dav lidí, který narůstal větších a větších rozměrů, nezastavitelně tančil, křepčil a svíjel se. Tanečníci se v agónii děsivých vizí svíjeli bez přestání celé dny a týdny, občas vykřikovali o pomoc či prosili o spasení. Ženy se někdy údajně oplzle smály, odhalovaly prsa či nabízely sex. Opat kláštera nedaleko města Trier popsal podobný rej jako „úžasnou epidemii“, při níž skupina halucinujících tanečníků sebou škubala a poskakovala po dobu téměř šesti měsíců, přičemž někteří údajně umírali na zlomeniny „žeber či beder“. Takové zprávy samozřejmě dodnes rozněcují představivost různých badatelů, kteří se snaží přijít záhadě na kloub. Teorií, o co se jednalo, je více. Pravděpodobná je i hypotéza, že se v některých případech jednalo o lidové slavnosti či poutnické rituály, nelibě vnímané církevními představiteli a z toho důvodu opisované jako špatné či děsivé. Zpráv, mluvících o ženských oplzlostech, které mohly být duchovním trnem v oku, je ale poměrně málo. Dalším z možných vysvětlení těchto agonických nezastavitelných tanců jsou právě masové epidemie ergotismu, bez výjimky postihující muže, ženy i děti. Halucinace i křečovité záškuby připomínající tanec by této teorii nahrávaly do karet, avšak časová vzdálenost a s ní se pojící špatná ověřitelnost teorií nedovoluje činit přesnější závěry.

Otrávené čarodějnice

O čarodějnických procesech, které se odehrály v Salemu, asi většina lidí slyšela. Už jen proto, že se jedná o největší případ honu a pronásledování čarodějnic v historii Spojených států. Protičarodějnická hysterie tehdy nezasáhla pouze město Salem, ale i některá okolní města ve státě Massachusetts a Fairfieldský kraj v sousedním Connecticutu. Právě úzká spojitost s určitým územím je jedním z vodítek, které nám napovídá, že za salemskou hysterií – která v konečném důsledku stála život 29 žen – stojí právě otrava námelem. Lidé u inkvizičního soudu podávali o stavech „očarování“ poměrně shodná svědectví. Nejčastěji uváděli symptomy jako pocity štípání a píchání, dočasná ztráta smyslů (zraku, sluchu) a oněmění, různé sluchové i vizuální halucinace i pocity „vylétávání z těla“. Ačkoli jsou uváděné příznaky v souladu s anglosaskou folklorní tradicí o průběhu očarování, odpovídají také některým symptomům ergotismu. Salemští farmáři tehdy prokazatelně pěstovali pro výrobu mouky právě žito, a to na políčkách umístěných v pobřežních nivách či mezi bažinami, takže v místech, kde má vzduch stálou vysokou vlhkost. Takovéto podmínky jsou pro růst cizopasníka Claviceps purpurea ideální. Pro teorii o otravě námelem hovoří i onemocnění a hynutí hospodářských zvířat, které se nedá vysvětlit pouhými psychologickými aspekty strachu z očarování jako u lidí.

Salemský hon na čarodějnice je jedním z nejděsivějších případů tohoto typu v historii moderních Spojených států a jako takový se zapsal hluboko do paměti jejich obyvatel. Ačkoli nebyl posledním případem čarodějnických procesů v Americe, kvůli jeho děsivosti a velkému dopadu na život obyčejných lidí se od podobných exekucí začalo i díky postupující racionalizaci upouštět. Stejně tak s postupujícím rozvojem zemědělských technologií se podmínky pro růst námelu zhoršovaly a masové epidemie ergotismu tak přestávaly hrozit.

Claviceps purpurea roste v těsné blízkosti lidí již několik tisíc let a její kontakt s námi byl vždycky výjimečný – i díky tomu se nám o ní zachovaly zprávy již z dob prvních rozvinutějších zemědělských kultur. Avšak až díky syntetizaci alkaloidů se nám ukázal skutečný potenciál tohoto cizopasníka. O využití látek získaných z paličkovnice se uvažuje například při léčbě různých degenerativních onemocnění, jako je Parkinsonova choroba. Samozřejmě i LSD znovu nachází svoje ztracené místo ve vědě a medicíně, a to na poli psychiatrického výzkumu. Právě Česká republika je svým výzkumem potenciálu halucinogenů dlouhodobě výjimečná. Co nám námelové alkaloidy skutečně přinesou do budoucnosti, však teprve uvidíme.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!