Věk: 59
Zaměstnání: novinář a překladatel
Aktivity a koníčky: plavání, rybaření, studium cizích jazyků, vaření, konopí a víno
Kdy ses seznámil s konopím a jak se tvůj vztah k této rostlině a boji za její legalizaci vyvíjel?
Poprvé jsem konopí kouřil v Benátkách, kde jsem studoval střední školu, když mi bylo patnáct – konkrétně před církevní slavností na počest Gilgameše a jednalo se o opravdu silný zážitek. Ačkoli moje zkušenosti s konopím byly vždy víceméně pozitivní, nikdy se ze mě nestal pravidelný uživatel, v čemž nejspíš hrálo velkou roli mé aktivní zapojení v politickém životě.
Hlavním důvodem, proč velkou část svého života bojuji za legalizaci, byl vždy především můj odpor k sociální nespravedlnosti a porušování lidských práv, čímž zákaz užívat konopí jednoznačně je.
Ze zkušeností na druhou stranu vím, že naprostá většina aktivních a pravidelných uživatelů zůstává politicky pasivní – a mezi nimi je i spousta politiků, kteří konopí sami užívají, ale berou to jako svou soukromou záležitost, za kterou se nevyplatí otevřeně postavit.
Kdy ses začal osobně angažovat v politice a konopné či všeobecně drogové problematice?
V roce 1968 jsem se stal členem nové relativně liberální levicové strany vzniklé vystoupením části členů z Komunistické strany, kteří nesouhlasili s vpádem sovětských vojsk do Československa. Od začátku se mi ale nelíbil přístup těchto „liberálů“ k otázce drog, protože konopí a psychedelické látky dávali stejně jako pravicové strany na roveň heroinu a požadovali za ně tvrdé tresty.
Nicméně do konopných legalizačních snah jsem se aktivně zapojil až kolem roku 1996 – po setkání s několika přáteli v Berlíně, kteří mi podrobně popsali hospodářské, léčebné i společenské výhody ukončení prohibice a seznámili mě s nově se rodícím legalizačním hnutím. Následně jsem se o problematiku začal detailně zajímat, přeložil jsem do italštiny vynikající knihu německého lékaře a uznávaného vědce Franja Grotenhermena Konopí jako lék a vytvořil titulky australského filmu Hemp Revolution.
Evropa je plná politiků, kteří nemají dostatek kuráže riskovat a snažit se změnit status quo.
Předpokládám, že společenský zájem o konopnou problematiku nebyl v Itálii v devadesátých letech nijak závratný?
Dalo by se říci, že i díky mé činnosti se podařilo rozbouřit do té doby velmi klidné vody a v roce 2000 vznikla během konference o drogách v Janově organizace složená z lékařů, odborníků, sociálních pracovníků, nemocných i rekreačních uživatelů konopí. Následně jsme začali organizovat veřejné protesty za legalizaci, různé workshopy a informační setkání, jichž se účastnily desetitisíce lidí. V roce 2006 ale tehdejší pravicová vláda prosadila vcelku „netradičním“ způsobem represivní protidrogový zákon, kterým zrušila dekriminalizaci užívání drog na základě referenda z roku 1993, a zavedla tvrdé tresty i za jakékoli přečiny spojené s konopím (důvodem pro přijetí tohoto zákona bylo údajná potřeba zvýšit bezpečnost před olympijskými hrami v Turíně).
V posledních letech se ale zdá, že se u vás opět blýská na lepší časy, co se týče zákonů kolem konopí.
Berlusconiho zákon z roku 2006 zrušil Nejvyšší soud v únoru roku 2014, krátce po legalizační demonstraci, které se zúčastnilo na 30 000 lidí. V současnosti se ale nejvíce hovoří o aktivitách náměstka ministra zahraničí a poslance Benedetta Della Vedovy (bývalý člen Radikální strany, jenž byl v mládí odsouzen za prodej hašiše), kterému se podařilo získat podporu takřka 300 zákonodárců z obou komor italského parlamentu pro návrh na regulaci a zdanění konopí.
Ve skutečnosti ale není vůbec jasné, zda se bude návrh projednávat – je sice podporován celkem početnou parlamentní menšinou, avšak v řadách vládnoucí koalice, která ovládá exekutivu, stále převládají zastánci represivního přístupu ke všem ilegálním substancím.
Celkově je ale důležité, že se u nás o legalizaci začíná diskutovat i ve vysoké politice, ačkoli někteří italští aktivisté Vedovův návrh hlasitě kritizují zejména kvůli plánu na zavedení registru spadajícího pod daňový úřad, do nějž by se musel přihlásit každý, kdo by chtěl legálně pěstovat povolené množství rostlin pro vlastní potřebu. Poslanec ale oponuje tím, že databáze samopěstitelů by byla chráněna před zneužitím a sloužila by jen jako ochrana pěstitelů v případě konfliktu s policií. O nezneužívání takového registru by se dalo diskutovat, faktem ale je, že Vedovův návrh je i přes určité mouchy smysluplný a v případě přijetí v Itálii by mohl výrazně přispět k nastartování celoevropské reformy protikonopné legislativy.
Další dobrou zprávou z italské fronty je nová petice požadující zahájení parlamentní debaty o přínosech a negativech legalizace konopí, která jistě brzy získá požadovaných 50 000 podpisů.
Co léčebné versus rekreační užívání? Stačí celková legalizace, nebo se jedná o dvě oddělené nádoby? A jak jsou na tom nemocní v Itálii?
Čistě teoreticky bylo konopí v italském lékopisu odjakživa, ale reálně bylo v nějaké formě zpřístupněno až za ministryně zdravotnictví Livie Turco v roce 2007, která vyjednala dovoz holandského konopí od firmy Bedrocan. Na začátku bylo dokonce o něco málo levnější než v Nizozemsku, v současnosti ale kvůli zlodějským maržím všech zúčastněných stojí kolem 40 euro za gram (přes 1000 Kč). I z toho důvodu byl zahájen pilotní projekt domácí produkce v armádních prostorách, který by cenu stlačil dolů. Pozitivní je, že každý praktický lékař v Itálii může předepsat konopí, když to uzná za vhodné.
Co se týče rozdílu mezi léčebným a rekreačním užíváním, tak podle mého názoru se tyto dvě oblasti vzájemně překrývají. Mnoho lidí mé generace, všichni ti vysloužilí huliči, si i dnes dávají večer hašiš, aby se jim lépe spalo a nemuseli brát spousty prášků jako jejich vrstevníci. Stali se tak z rekreačních uživatelů pacienti? Zřejmě ano, ačkoli vždy konopí užívali se stejným cílem – aby se cítili lépe a bylo jim dobře – a i podle Světové zdravotnické organizace je součástí definice zdraví takzvaný stav „pohody“.
Návrh italského poslance Della Vedovy je smysluplný a mohl by výrazně přispět k nastartování celoevropské reformy protikonopné legislativy.
Kdy se podle tvých odhadů dočká Itálie a celá EU komplexní legalizace, nejen té léčebné?
Dříve nebo později k tomu dojde, nicméně hlavní problém v současné době představuje stagnace politické integrace Evropy a nárůst nacionalismu a populismu, což může lehce zastínit jakékoli zmínky o pozitivních legalizačních změnách ve státech Severní a Jižní Ameriky. Dokladem toho budiž, že na posledním jednání Komise pro drogy (CND) při OSN v březnu ve Vídni nedokázala EU formulovat jasný návrh na reformu nefunkčního represivního systému. Bohužel starý kontinent je plný politiků, kteří nemají dostatek kuráže riskovat a snažit se změnit status quo.
Na začátku devadesátých let se zdálo, že instituce EU zabývající se drogovou problematikou mají zájem reformovat systém známý jako válka proti drogám, nicméně během let se ukázalo, že spolupráce s aktivistickými organizacemi jako ENCOD má pouze budit zdání, že existuje snaha něco změnit.
Jaký je tvůj názor na legalizaci všech drog?
Dlouhodobě vnímám, že společnost je ve většině zemí světa nakloněná pouze legalizaci konopí. Na druhou stranu si myslím, že stále více lidí dochází k názoru, že kriminalizace samotného užívání jakýchkoli drog se míjí účinkem. Odbourání předsudků kolem konopí a jeho legalizace by každopádně jenom prospěla celkové liberalizaci represivních protidrogových zákonů.
Chtěl bys na závěr něco vzkázat našim čtenářům?
Drazí přátelé, ENCOD (Evropská koalice pro spravedlivou a efektivní drogovou politiku), kde dlouhé roky působím, je sdružením spojujícím legalizační aktivisty, jednotlivce i organizace, konopné společenské kluby a coffeeshopy. Naším cílem, k jehož dosažení můžete pomoci i vy, je zbavit konopí i další ilegální látky a jejich užívání stigmat a přispět tak k ukončení neefektivní války proti drogám.
Je na čase přestat se skrývat a udělat z legalizace konopí jedno z hlavních témat politické budoucnosti Evropy. Jak říkal nedávno zesnulý spoluzakladatel ENCODu a po celém světě uznávaný legalizační aktivista Joep Oomen: „Pěstujte svou svobodu!“
