Proreformní organizace LEAP byla založena v roce 2002 ve Spojených státech amerických a v současné době má na 150 000 členů a mluvčích ve 20 zemích světa. Našimi členky a sympatizanty jsou bývalí i současní policisté, právníci, soudci, vězeňští dozorci, probační úředníci, příslušníci výzvědných služeb a vojáci. Všechny svedla dohromady potřeba získávat a sdílet nejrůznější profesionální znalosti a informace týkající se vymáhání práva v oblasti drog.
Selhání prohibice
Počet uživatelů drog v posledních 50 letech narůstá exponenciální řadou, účinnost nelegálních substancí i jejich dostupnost na černém trhu se zvyšuje a maloobchodní ceny drog se propadly na historická minima.
Prohibice prosazovaná vládami po celém světě nutí uživatele nakupovat na černém trhu a nedobrovolně tak podporovat narkomafii a spolufinancovat globální terorismus.
Jak mohou vlády tváří v tvář těmto faktům tvrdit, že společnost ve válce s drogami vítězí a daří se jí budovat svět bez drog? Opak je pravdou – prohibice dala vzniknout obrovskému mezinárodnímu černému trhu s narkotiky a nepřímo podporuje jeho kontinuální růst.
Poprvé jsem se s neúspěchem drogové politiky osobně setkala v devadesátých letech během mého angažmá u britské tajné služby MI5. Jedním z úkolů, na kterém jsem úzce spolupracovala s celníky, bylo rozkrýt a prošetřit logistickou síť teroristické organizace. Právě zkušenosti celní správy s drogami mi otevřely oči a došlo mi, že válku s drogami jsme prohráli už dávno. Pochopila jsem také, že mezinárodní drogový trh a financování teroristických skupin a akcí jsou propojené nádoby.
Válka proti drogám živí terorismus
Odhaduje se, že více než polovina známých mezinárodních teroristických uskupení získává finanční prostředky z výroby, pašování a prodeje narkotik. Nacházíme se tedy ve velmi paradoxní situaci – prohibice a „válka s drogami“ prosazovaná vládami po celém světě nutí uživatele nakupovat na černém trhu, čímž nedobrovolně podporují narkomafii a nepřímo tak spolufinancují globální terorismus (například takzvaný Islámský stát kontroluje přepravu heroinu z Asie na evropské trhy), zatímco západní mocnosti současně mohutně dotují válku proti těm samým teroristům.
Máme ale i dobré zprávy! První jihoamerické země i několik amerických států přistoupilo k legalizaci konopí a ke stejnému kroku se v současné době chystá Kanada. V Evropě jsou budovány další místa pro bezpečnou a hygienickou aplikaci tvrdých drog, běží programy na výměnu použitých jehel a dekriminalizace přispěla ke zlepšení situace v zemích jako Portugalsko nebo Česká republika.
Ano, závislí potřebují naši pomoc a podporu, ne vězení a perzekuci. Naprostá většina uživatelů ale bere drogy příležitostně pro zábavu a k rozvoji fyzické závislosti u nich nikdy nedojde.
Pokroku bylo dosaženo i na mezinárodní úrovni. Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN (UNGASS) k drogové problematice pořádané v dubnu letošního roku v New Yorku přineslo malý krok správným směrem, jelikož otevřelo debatu o omezování rizik a ochraně lidských práv. Nedošlo sice k žádnému dějinnému zvratu, přesto je tento vývoj jistě úspěchem.
Zkostnatělý mezinárodní systém
Mnozí propagátoři reformy drogové politiky se domnívají, že posun v myšlení politiků a diplomatů je příliš pomalý, ačkoli některé země už učinily první nesmělé krůčky. Striktní a na prohibici založený právní rámec OSN však v globálním měřítku stále nedává jednotlivým státům možnost vzít dekriminalizaci a legalizaci plně do vlastních rukou.
Nesporný přínos politiky minimalizace rizik spočívá především v tom, že nekriminalizuje koncové uživatele. Nijak ovšem neřeší problém, který jsem nastínila dříve – že kriminalizace některých návykových látek žene závislé do náruče černého trhu ovládaného dobře organizovanými mezinárodními zločineckými skupinami a každoročně tak přináší obrovské finanční zisky mimo jiné i teroristům.
Prohibice zvedla vlnu násilí, která nemá v historii obdoby, a šíří se jako lavina celým světem. Jedině legalizace a důsledná zákonná regulace trhu s narkotiky může tuto vlnu zastavit, jak se Spojené státy přesvědčily v první polovině 20. století, kdy se zákonodárci neúspěšně pokusili vyřešit problém s alkoholem totální prohibicí. Jediným výsledkem této politiky byl masivní nárůst černé výroby a distribuce lihovin, které se z licencovaných a státem kontrolovaných palíren a hospod přesunuly do rukou mafie.
Nekonečný souboj
Nedávno jsem sledovala starší debatu britské zpravodajské stanice BBC mezi komikem a hercem Russellem Brandem a pravicovým komentátorem Peterem Hitchensem. Jejich diskuze byla dokonalou ukázkou zákopové války dvou nesmiřitelných táborů – obhájců liberálních reforem na straně jedné a zastánců prohibice na straně druhé.
První názorovou skupinu zastupoval Brand, vyléčený závislý, který obhajoval terapeutický přístup k závislosti. Hitchens, zapřisáhlý bojovník proti jakýmkoli drogám, oproti tomu přistupoval k problému z morálního úhlu pohledu a argumentoval, že užívání drog je zločin a jako takový by měl být adekvátním způsobem trestán.
Mé sympatie byly přirozeně spíše na straně prvního jmenovaného, který o dva roky dříve doslova paralyzoval poněkud zkostnatělé zasedání Komise OSN pro návykové látky, když přímo během jejího jednání vystoupil s požadavkem na úplnou legalizaci všech drog.
Pouze úplná, státem řízená regulace trhu s narkotiky může učinit přítrž nadvládě drogových kartelů a teroristických skupin.
I s ohledem na jeho osobní zkušenosti věřím, že Brand přesně věděl, o čem mluví, přesto mu uniká jeden důležitý aspekt.
Ano, závislí potřebují naši pomoc a podporu, ne vězení a perzekuci. Převážná většina uživatelů ale bere drogy dobrovolně, rekreačně a pro zábavu – a ke vzniku a rozvoji fyzické závislosti u nich nikdy nedojde, stejně jako se alkoholismus projeví u relativně malého počtu osob konzumujících příležitostně alkohol.
Přesto se debata o drogách týká prakticky výhradně problémových uživatelů, a to bohužel na obou stranách barikády. Pokud jsme schopni rozlišovat mezi osobami, které si dají skleničku s přáteli pro dobrou zábavu, a těmi, pro něž se pití stane středobodem světa, neměli bychom v odborných debatách ani uživatele jiných návykových látek házet do jednoho pytle a označovat je všechny jako feťáky.
Co se postoje Petera Hitchense týče, ten je evidentně přesvědčen o tom, že všechny zákony jsou dobré, neměnné a vytesané do kamene a jejich dodržování je tedy třeba bez výjimky vymáhat. To je do očí bijící nesmysl.
Zákony se vyvíjejí a mění, aby lépe odpovídaly potřebám společnosti v dané době. Kdyby tomu tak nebylo, měli by bílí stále právo vlastnit černé otroky, na hranicích by byly upalovány čarodějnice, ženy by neměly volební právo, homosexualita by byla trestná a ve Spojených státech by platila prohibice alkoholu.
Mezinárodní trh s drogami a financování teroristických skupin jsou propojené nádoby.
Zákony umožňující takové kruté, nespravedlivé a nelidské chování se ale ukázaly jako špatné a byly proto společností zavrženy a zrušeny.
Naše organizace LEAP vydala v roce 2014 návrh dodatku ke smlouvám OSN požadující, aby bylo s návykovými látkami zacházeno dle nařízení Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku z roku 2003. Domníváme se, že pouze úplná, státem řízená regulace trhu s narkotiky může učinit přítrž nadvládě drogových kartelů a teroristických skupin. Než k ní dojde, budou zisky v odhadované výši 320 miliard dolarů ročně nadále plynout do kapes organizovaného zločinu.
Válka proti drogám je prohraná
Albert Einstein, který se proslavil mnohým, rozhodně však ne hloupostí, prohlásil, že šílenství je opakování stejného, prokazatelně chybného jednání s očekáváním odlišného výsledku. Tedy přesně jev, kterého jsme svědky ve spojení s drogovou prohibicí.
Je na čase toto šílenství ukončit.
Zdroj: www.encod.org
Autorka je bývalá agentka britské tajné služby MI5, nyní členka LEAP.
