Posledních deset let jsem kouřil krabičku denně. Snažil jsem se s tím přestat, ale nic nezabíralo. Po nikotinových náplastech se mi objevovala vyrážka. Žvýkačky Nicorette u mě vyvolávaly nepřetržité škytání. A ani jedno nijak nesnižovalo moji chuť na cigarety.
Lék na předpis Vareniklin fungoval – alespoň do doby, než mě hospitalizovali kvůli vážné alergické reakci. To jediné, co mi nakonec se závislostí na cigaretách pomohlo, byla nelegální droga, ke které mě od malička učili přistupovat se stejným strachem jako k heroinu. Šlo o LSD.
A podivuhodné na tom je, že můj případ není žádná kuriozita. Nejsem jediný, komu LSD pomohlo. Během nedávné studie provedené na Univerzitě Johna Hopkinse se 80 procent účastníků zbavilo závislosti na nikotinu během šesti měsíců, a to po dvou nebo po třech psilocybinových sezeních. A další slibný výzkum ukazuje účinnost psychedelik v léčbě alkoholismu či dokonce v léčbě závislosti na kokainu.
Po požití LSD se můj pohled na svět změnil. Zatímco předtím jsem život vnímal jako nějaké své soupeření se světem, teď se cítím jako součást většího celku.
Zdá se to být nemožné. Ale opak je pravdou. Jakožto ateista a někdo, kdo studoval čtyři roky fyziku na Princetonu, se řídím vědeckými poznatky. Psychedelika nejsou žádné čáry. Jedná se o vhodně užitý léčebný postup. A léky se řídí přírodními zákony – zákonem příčiny a následku.
Co se vlastně děje z psychologického hlediska?
Po svém zážitku jsem se ponořil do psychedelické literatury. Přečetl jsem o těchto mocných drogách desítky knih ve snaze najít vysvětlení toho, co se se mnou vlastně stalo. Problémem je, že jsem hledal na špatném místě. Dozvídal jsem se mnohé o psychedelikách, neurovědě, dokonce i o náboženství, ale jen málo o závislosti.
Ale potom jsem narazil na novinku od Johanna Hariho Po stopě výkřiku: První a poslední dny války proti drogám (Chasing the Scream: The First and Last Days of the War on Drugs) a všechno mi to najednou začalo dávat smysl. Hari tvrdí, že závislost nemá chemický charakter, ale že úzce souvisí s klecí, ve které se nacházíte. V mém případě se možná stalo to, že LSD vylepšilo podmínky v mé kleci natolik, že už jsem se z ní nesnažil dostat pomocí nikotinu.
Nástin obsahu Hariho knihy (a nedávno zveřejněné video shrnující jeho práci) jsou nanejvýš poučné. V experimentu s krysami v kleci, který je známý zejména z protidrogových kampaní „Prostě řekni ne“ z osmdesátých let, měly krysy na výběr mezi normální vodou a vodou napuštěnou heroinem. Jakmile se krysy jednou jedinkrát napily kontaminované vody, téměř pokaždé si vypěstovaly závislost a nakonec se předávkovaly.
Problémem této studie a modelu závislosti, který dokazovala, bylo, že nebyl brán v potaz fakt, že krysy byly v prázdné kleci. Navazující studie nahradila prázdnou klec něčím, co vypadalo jako krysí park (nebo krysí nebe). Byly tam další krysy k rozmnožování, balónky na hraní a hezké barevné předměty. Při této studii pily krysy vodu s heroinem jen velmi zřídka a nikdy nepodlehly závislosti.
Díky psychedelickým zážitkům jsem si uvědomil, že empatii si zaslouží každý.
A tuto „klecovou“ teorii závislosti lze aplikovat i na lidi. Během války ve Vietnamu se téměř 20 procent veteránů vrátilo domů se závislostí na opiu. Rok po návratu 95 procent veteránů nevykazovalo žádnou závislost. Pokud nahradíte strach ze smrti z válčení v džungli mírumilovným životem po boku rodiny a přátel, závislost zmizí.
V mém případě je zajímavé a zároveň odlišné, že psychedelika nijak nezměnila fyzické parametry mé klece. Na rozdíl od veteránů z Vietnamu se nic materiálního v mém životě nezměnilo, ať už co se týče lidí, s kterými jsem trávil čas, nebo toho, co jsem dělal v průběhu dne.
Takže kde je zakopán pes?
Lidé prahnou po společnosti. Hari vypozoroval, že v případě nedostatku smysluplného spojení s jinými lidmi se uchylujeme k náhražkám těchto vazeb. Od chytrých telefonů a Twitteru po cigarety a heroin.
Já osobně jsem měl vždy problémy s navázáním a udržením plnohodnotných vztahů. Jednoduše jsem byl moc defenzivní a kritický. I na svých nejlepších přátelích jsem vždy našel něco, co se mi nelíbilo. Jinak řečeno, když jsem se zadíval na svoji „klec“, viděl jsem něco rozbitého. Sérii neúspěchů. Není divu, že jsem si chtěl zapálit co půl hodiny!
Jenže po požití LSD se můj pohled na svět změnil. Zatímco předtím jsem život vnímal jako nějaké své soupeření se světem, teď se cítím jako součást většího celku. Vždy jsem disponoval dobrou schopností empatie, ale tyto pocity jsem si šetřil pro pár vyvolených, kteří si to „zasloužili“. Díky psychedelickým zážitkům jsem si uvědomil, že empatii si zaslouží každý. A jako výsledek se mé vztahy s ostatními výrazně zlepšily.
S kouřením jsem skončil „natvrdo“ ještě před tím, než jsem požil LSD. Ale díky poznatkům z tohoto „rauše“ jsem dokázal pevně stát za svým původním rozhodnutím a nikotinu jsem se od té doby ani nedotkl. Dříve se ve mně den co den svářelo odhodlání přestat s touhou po staré kamarádce „cigaretě“. To bylo jak nepříjemné, tak podle mě i neudržitelné.
Ale po požití LSD už to šlo jako po másle. Žádný vnitřní boj se nekonal, protože jsem už po cigaretách neprahnul. Výrok jedné z účastnic studie týkající se odvykání kouření, provedené na Univerzitě Johnse Hopkinse, byl otisknut v magazínu New Yorker. Prohlásila: „Kouření mi už nepřipadalo důležité, takže jsem přestala.“
LSD vylepšilo podmínky v mé kleci natolik, že už jsem se z ní nesnažil dostat pomocí nikotinu.
Jinak řečeno, díky nově získané perspektivě měla ve své krysí kleci lepší věci na práci než kouření. Přinejmenším tak tomu bylo i v mém případě. Psychedelika mi poskytla nový soubor spirituálních a emočních možností a probudila ve mně schopnost porozumět ostatním, kterou jsem upřednostňoval před nikotinovým raušem.
Vědci potvrzují léčebný potenciál psychedelik
Z vědeckého hlediska je to, co se mi stalo, každým dnem jasnější. Výzkumníci z Univerzity Johnse Hopkinse, Newyorské univerzity, Kalifornské univerzity v Los Angeles a Královské univerzity v Londýně věří, že psychedelika mohou vést k hlubokým duševním porozuměním právě prostřednictvím dočasného vypnutí či ztlumení výchozí neurální aktivity – části mozku odpovědné za naše ego a sebeuvědomění.
To nepochybně souvisí jak s mými osobními poznatky, tak s výsledky vědecké studie. Ale z určitého hlediska je věda nedůležitá. Po požití LSD jsem daleko soucitnější, empatičtější a méně si uvědomuji sám sebe. A stejně tak důležité je, že už nekouřím. Cigarety mi i nadále připadají „zbytečné“.
Je prokázáno, že pouhé jedno či dvě požití psychedelik efektivně napomáhá s léčbou závislosti či ji úplně léčí. Neměli bychom se obávat tento fakt využít v boji s jednou z nejhůře zvladatelných nemocí, jež v současnosti sužují naši společnost.
Ale možná, že se jedná o něco daleko významnějšího. Nemohli bychom všichni využít našeho malého krysího nebe? Nejsme koneckonců všichni na něčem závislí?
Daniel Miller je advokát a zakladatel Brooklynské psychedelické společnosti.
