Oslava sklizně lnu a konopí, rostlin, ze kterých je získáváno textilní vlákno, se v jihozápadních Čechách nazývala konopická; jinde také konopice, babský bál, babí hody, ženské právo, zástěrková či stromečková zábava nebo prostě jen věneček.
Zpracování přadných vláken byla především ženská práce, muži vykonávali pouze pomocné či některé hrubší činnosti. Proto i celá slavnost v závěru těchto prací, jak lze z některých názvů vytušit, bývala v režii žen a dívek, ba v mnoha případech se do celé záležitosti muži ani nesměli beztrestně vměšovat.
Proč o takovém potěšitelném zvyku nevíme více od našich národních obrozenců, sběratelů lidových písní a folklorumilovných spisovatelů? Nejstarší zmínky jsou ve formě zákazů nebo alespoň kritických poznámek různých úřadů, učitelů a mravokárců. Nebývalo totiž považováno za slušné, aby se dívky chovaly jako jindy chlapci, nebylo tak docela přijatelné, aby si ženy zjednaly muziku a velely v hospodě. Slušná panenka se u muziky měla upejpat a tvářit se cudně! Při konopické připíjely dívky i kořalkou a vyzývaly chasníky k tanci. To nemohly přenést přes srdce ani úřady, ani obrozenci, kteří chtěli vidět národ jako vzor ušlechtilosti. Tu a tam některou hezčí písničku z babích hodů sice zaznamenali, ale neuvedli příležitost, při jaké se zpívala. A se, až na několik starších popisů (například před rokem 1900 v časopisu Český lid), konopická dostala do jakési kulturní izolace. A zájem některých folkloristů upoutala až ve dvacátém století, kdy se již z povědomí národa pomalu vytrácela.
 |
Vesnická muzika naruby
Starší podoba konopické, pravděpodobně původní forma této sklizňové slavnosti, je poměrně jednoduchá.
Dívky nebo ženy (podle toho, která skupina něžného pohlaví je hlavní pořadatelkou) připravily máječek – malý stromek, ozdobený drobným pečivem, cukrovím, jablíčky a pestrými pentlemi – a uložily jej na domluveném místě v některém stavení na okraji obce. Mohla to také být umně uvitá a vyzdobená kytice nebo věneček. Potom každá upekla reprezentativní koláč nebo buchtu, připravila si lahvičku kořaličky či silnějšího likéru a společně předjednaly muzikanty a hostinec. Důležité bylo zvolit ze svého středu konopickou, královničku neboli první pazdernici, a také mezi sebou vybrat peníze na muziku a pohoštění.
Ve stanovený den se v určenou odpolední hodinu sešly účastnice na vybraném místě, seřadily se a vesele se spoustou žertů a šprýmů šly průvodem obcí.
Za zpěvu a smíchu došel průvod před stavení, ve kterém byl uložen máječek (kytička, věneček). Vyvolená konopická nebo mluvčí z jejího průvodu se domáhala vstupu. Po přezpívání nebo odříkání žádosti se otevřela vrata a domácí hospodyně vítala „vzácné hosty“, které vpustila do dvora. Konopická byla vyzvána, aby si vyzvedla máječek. Na dvoře se odbyla první taneční kolečka a průvod se mohl vydat směrem k hospodě. Cestou se zastavoval před jednotlivými staveními, za zpěvu a tance dávaly účastnice kdekomu ochutnat z lahviček a džbánků, které si nesly, a pronášely přitom žertovné poznámky na účet obyvatel právě „vyznamenaného“ hospodářství. Podmínkou vždy bylo, že se nikdo nesměl urazit pro dotěrnější, přiléhavou průpovídku! Mezi lahvemi, ze kterých dostávali přihlížející napít, byla i jedna s čistou vodou. A podobné pravidlo jako pro „urážky“ platilo i pro nápoje. Kdo se napil vody, nesměl na sobě dát znát zklamání, aby nekazil švandu a nechal stejně nachytat i dalšího pohoštěného.
Menší skupina předešla ostatní, aby před hospodou nebo před jiným místem, kde byli shromážděni mládenci či vůbec mužské obyvatelstvo, požádaly o „zapůjčení“ muzikantů. Když přicházel k hospodě průvod s máječkem, muzika už měla být připravena hrát. První tanec patřil konopické s máječkem (a její družici, aby byly do páru), ta měla sólo, jí byla vzdávána pocta. Dívky a ženy tančily v kole nebo jedna s druhou v párech – bez druhého pohlaví. Po úvodní části býval máječek, kytička, věnec, zkrátka onen živý artefakt, ze kterého již ubylo něco dobrot, protože je jeho nositelka cestou mohla rozdávat dětem, uschován, nebo také vydražen. Muzikanti byli pohoštěni z přinesených buchet a zbytek rozdán mezi přítomné.
 |
Další zábava byla vlastně vesnická muzika naruby. Mládenci stáli u dveří a podle stěn, chlapům bývalo dovoleno posadit se na lavice, ale u předních stolů a na parketu bylo místo jen pro ženské. Děvčata si dávala hrát, vyzývala mládence k tanci, selky vytáčely své pantáty a podobně.
Všechno to končilo o půlnoci, jenom zábava ne! Od odbití či odtroubení půlnoci se vláda vracela mužům. Pořadatelky slavnostně poděkovaly mužským za zapůjčení muzikantů, které také vyplatily, a vše se vrátilo do starých kolejí. Dědkové a báby mohli jít spát, mládenci a dívky tancovat. V některých případech se nakonec dávaly dívky vyprovázet muzikou před svá obydlí a tanec již nepokračoval.
Všichni jsou herci
V kraji pod Šumavou, na Podlesí, Vodňansku, Prachaticku, Vimpersku, Sušicku, částečně i v okolí Strakonic až na kraj Písecka, máme dosvědčenu mnohem komplikovanější formu oslavy konopické.
Až do vyzvednutí máječku je zachován již popsaný pořádek. Po tanečcích na dvoře s máječkem je však do slavnosti vložena lidová parodie tradiční selské svatby. Je zde přítomen dohazovač – kecal čili tlampač, ten vede průvod do „domácnosti“ konopičáka (konopníka, pazderníka). Tomu veselou formou dohazuje konopičku (konopnici, pazderku), která je prý právě na vdávání. Dívky zpívají, dohazovač dohazuje, až se ke sňatku přesvědčený konopičák nechá posadit na vyzdobený povoz, valník nebo káru. „Slavnostně“ směšně oblečený konopičák je potom doprovázen celým průvodem ke konopičce do pazderny (sušárny).
Konopičku zastihnou při práci – mědlování nebo vochlování (česání) konopí či lnu. Dohazovač opět přesvědčuje, dohazuje a přemlouvá, až si konopička dá říci a svolí ke sňatku. V pazderně se může vyskytovat i matka konopičky, která je záminkou k dalším humorným dialogům, například smlouvání o věno. Konopička byla k práci kupodivu „slavnostně“ oděna, podobně jako konopičák. Někdy nebývala pazderna skutečné stavení, ale jen narychlo udělaná bouda z pazdeří, kterou rozjívená společnost zapálila. Konopička se potom už musí vdát, když přišla o domov!
Další scéna se odehrávala na návsi či jiném vhodném místě a představovala vlastní svatbu (kopulací) konopičky s konopičákem před dvojicí ženských, přestrojených za kněze a ministranta.
Nestačilo jen dělat spoustu legrace při námluvách a cestě od konopičáka ke konopičce, od konopičky do hospody. I svatba a následující veselí v hospodě byla parodie, mnohdy hrubšího zrna. Nejlepší byly svatby, při kterých byli tlampač i konopičák představováni ženami. Vyloučením mužského prvku se otevírala ženám bohatší škála příležitostí ke vtipným karikaturám „pánů tvorstva“.
Při zábavě v hospodě konopičák ztratí a hledá novomanželku, tančí s konopičkou sólo a v příhodnou chvíli ženy odbudou i tradiční čepení a zavíjení nevěsty. Buchty, které přinesly dívky k zábavě, jsou skutečné obřadní pečivo – vočepáky, jaké se připravovaly k tradiční selské svatbě. Prakticky všechny náležitosti opravdové svatby jsou náležitě zkarikovány a s přehnanou pečlivostí dodrženy. Ostatní zvyklosti konopické zábavy jsou také dodrženy, jen poněkud ustupují do pozadí, svatba je zastiňuje.
Přestože svatba konopičky s konopičákem je již vysloveně divadelní představení, nemá konopická jeviště a hlediště, herce a diváky. Je zde několik významných, směšně vyšňořených postav: postarší snoubenecký pár – konopička a konopičák, někdy se přidává konopiččina máma, nepřehlédnutelný a výmluvný dohazovač, mlčenlivý, leč důležitý vozka (do svatebního povozu, kdysi taženého volem nebo krávou, dnes již se zapřahají jen koně), občas se přidávala i bába s mládětem (buchtou v podobě mimina), která chtěla konopičákovi zkazit ženitbu, i jiné postavy. V některých obcích se prý nenacházeli dobrovolníci pro role konopičky, a zvláště konopičáka, a pro jednu nebo obě postavy se najímali přespolní. Svědectví z počátku dvacátého století mluví i o mužských hercích, v současné době patří muži k organizátorům celé akce. (Inu, nějak nám ten starodávný feminizmus nevydržel…).
Jevištěm slavnosti je celá ves – herci jsou všichni zúčastnění, občané i přespolní. Turista, který se domníval, že se „jen tak podívá“, je natolik vtažen do veškerého dění, že si nakonec může připadat bezmála jako jeden z hlavních aktérů.
 |
Návrat k tradici
V současné době je zvyk pod názvem Staročeská konopická na řadě míst obnovován. Křísí se staré tradice a obnovují zvyky. Jako fenomén obřadního výročního zvykosloví patří konopická (spolu s Doudlebskou masopustní koledou) mezi nejcennější zvykoslovné poklady jihočeského regionu. Když Nahlédnete přes hranice, můžete si všimnout, že občanskou společnost leckde u sousedů udrželo právě uchovávání tradičních slavností, lidových zvyků a (u nás, bohužel, v době kolektivizmu poněkud zdiskreditovaný) folklór! Vědomě i nevědomky se k němu vracíme – a užíváme si to!
Možná se s konopickou vrátí do povědomí národa i vzpomínka na užitečnost konopí a přispěje k lepší náladě v naší zemi. Vždyť tu bývalo i veselo!
