Aktuální článek
Jiné drogy hipíků

Jiné drogy hipíků

  • Hippies se ve druhé polovině šedesátých let objevili v centru dění stejně rychle, jako o pár let později zmizeli. Milovali konopí i LSD a vítali také sexuální revoluci. Konzervativním spoluobčanům se však nezamlouvaly ani jejich myšlenky, ani jejich životní styl. A už vůbec se jim nezamlouvaly jejich jiné drogy.

Populární představašedesátých let jako období hippies, volné lásky a nezřízeného užívání všemožných drog však není zcela přesná. Zárodky hnutí hippies se sice v USA začaly objevovat už začátkem šedesátých let, ale užívání nelegálních látek dlouho zůstávalo zcela okrajovou záležitostí navzdory snažení Timothy Learyho, Kena Keseyho a dalších psychedelických věrozvěstů šířících „podvratné myšlenky“.

Situace se začala měnit až v závěru dekády. V San Francisku proběhlo počátkem roku 1967 shromáždění Human Be-In v reakci na zákaz LSD. Zúčastnilo se ho asi 30 000 lidí a různé proudy alternativní kultury našly společnou řeč.

Mezi řečníky se sešli Timothy Leary, Richard Alpert, Allen Ginsberg či Lawrence Ferlinghetti. Legendární undergroundový chemik Owsley Stanley zásoboval zúčastněné velkým množstvím svého LSD známého jako White Lightning (Bílý blesk). A k tomu všemu hráli The Grateful Dead či Jefferson Airplane.

Tehdy hnutí hippies získalo na síle – následovalo „léto lásky“, kdy se do San Franciska s květinami ve vlasech vydalo možná až 100 000 lidí. I několik dalších let se neslo ve znamení morální paniky – poselství lásky a míru bylo sice leckomu docela sympatické, ale většinová společnost „hipíkům“ vyčítala opovrhování sociálními normami, volné mravy, nechuť k práci i lásku k drogám. Pod pojmem „hippie“ si ostatně i dnes mnoho lidí představuje zarostlého, špinavého a „sjetého“ povaleče bez peněz v kapse. A nutno uznat, že na část hippies takový popis docela seděl.

Studenti průkopníky

„Zahálčivý způsob života“ však přesto lákal, a to k všeobecnému zděšení především ty, kteří měli podle všeho nejlepší předpoklady ke spořádanému životu a šplhání po kariérním žebříčku – vysokoškolské studenty. Ty posléze následovaly i mladší ročníky. Podle průzkumu Gallupova ústavu mělo roku 1967 v USA zkušenost s konopím pouhých 5 procent vysokoškolských studentů, avšak o dva roky později již 22 procent. Na podzim 1970 číslo narostlo na 43 procent a roku 1971 již šlo o lehce nadpoloviční většinu (51 %).

Čísla pro celou populace jsou o něco nižší – v roce 1969 přiznala zkušenost s konopím jen 4 procenta dospělých Američanů, ale v roce 1973 již 12 procent a tato cifra se do roku 1977 zdvojnásobila.

Svůj podíl na rostoucím počtu uživatelů ilegálních rekreačních drog měl kromě řady popularizátorů také předpotopní přístup k drogové problematice – mladým se tenkrát mimo jiné říkalo, že marihuana způsobuje akné, slepotu a neplodnost. Nešlo tedy o vzdělávání, ale o strašení, které sice krátkodobě nějaký efekt mělo (ještě roku 1972 si 72 procent Američanů myslelo, že konopí způsobuje fyzickou závislost), ale nakonec vedlo k zcela opačným výsledkům. Mladí a zvídaví lživá tvrzení rychle prohlédli a na lehkou váhu posléze brali i skutečná rizika.


Drť místo palic

Marihuana, kterou kouřili v šedesátých letech američtí hippies, však vypadala poněkud jinak než dnes. Šlo většinou o jakousi drť květů, listů a stonků, slisovanou i se semeny do „cihliček“. Mnoho uživatelů ani netušilo, jak rostlina konopí vypadá, a když v zakoupené konopné drti našli kousky květů, hleděli na ně s úžasem – on ten zázrak opravdu pochází z nějaké rostliny! Dnes běžné termíny jako „marijuana“ či „pot“ tehdy užívala spíš média a starší generace, hipíci říkali konopí třeba „grass“, „Mary Jane“, „hemp“ nebo „dope“.

I „lepší“ odrůdy, často pojmenované podle místa původu (Panama Red, Acapulco Gold, Kona Gold, Puna Butter či Maui Wowie), většinou přicházely na černý trh v „drcené“ formě. Až o něco později se objevily „thajské hůlky“ (Thai Sticks) – stonky s paličkami, které jsou dnes k vidění už jen ve filmech s Cheechem a Chongem. Další legendou byla „sinsemilla“ – dnes už pryskyřicí přetékající palice z rostlin bez semen nikoho nepřekvapí, ale v šedesátých a sedmdesátých letech šlo o velkou vzácnost. Od té doby se změnilo opravdu hodně. „Ani jsem ten matroš nepoznal – ale stačilo přičichnout a hned jsem věděl, že je to ono,” komentoval aktuální situaci v liberálnějších státech USA jeden z vysloužilých hipíků.

Tehdejší odrůdy byly „sativovitější“ než dnes, neprošly ještě rukama profesionálních šlechtitelů a pěstování bylo o něco náročnější. Rovněž informací a zkušených pěstitelů bylo pomálu. Neexistovaly seedbanky a marně byste hledali feminizovaná semena, samonakvétací odrůdy či specializovaná hnojiva. Konopí se do USA pašovalo hlavně z Mexika a dalších států Latinské Ameriky, kde se pěstovalo i užívalo už v 19. století. Nabídka nebyla moc široká – většina marihuany na černém trhu pocházela z odrůd, které se v oblasti původu pěstovaly tradičně. Samozřejmě pod sluncem.

Slabá tráva?

Hippies však svoje konopí milovali, a to přesto, že z dnešního pohledu šlo opravdu většinou o „slabší modely“. Řešili to jednoduše – prostě té „trávy“ kouřili opravdu hodně. K dosažení požadovaného účinku bylo leckdy třeba vykouřit celý joint, takže plíce tehdejších uživatelů dostávaly pořádně zabrat. Komu obyčejné konopí nestačilo, ten se musel poohlédnout po hašiši, protože pod lampami tehdy prakticky nikdo nepěstoval.

Pro úplnost je však třeba dodat, že někteří z pamětníků míní, že tehdejší konopí zdaleka nebylo tak špatné, jak se dnes obecně soudí, a že bylo spíš tak trochu jiné – z jejich pohledu lepší. Dnes už se prý taková „tráva“ nenajde…

Ano, může jít jen o stýskání po „starých dobrých časech“ a ztraceném mládí, ale možná na tom něco bude. Historická data z USA mapující obsah THC v zabaveném konopí nejsou příliš spolehlivá, což je dáno mimo jiné nejednotnou metodikou měření a leckdy i malým počtem vzorků. Je tedy pravděpodobné, že „primitivní“ konopí hipíků sice opravdu v průměru obsahovalo méně THC (nikoli však příliš málo), ale vyznačovalo se vyváženějším a plnějším profilem kanabinoidů. Včetně hojnosti CBD, jehož antipsychotické účinky mírní nežádoucí účinky THC. Ve srovnání s dnešními uživateli přešlechtěného konopí tedy byli „hipíci“ možná méně „vystíhovaní“. Honba za co nejvyšším obsahem THC je ostatně tak trochu příznakem doby, kdy i měřítkem úspěchu celých států je rychlost růstu HDP.

Tablety místo papírů

Zatímco nad konopím hipíků by většina dnešních uživatelů ohrnovala nos, o tehdejším LSD to prohlásit v žádném případě nelze. Hippies totiž tento psychedelický halucinogen užívali v dost vysokých dávkách. Navíc byl levný a v rámci komunity snadno dostupný. Tehdejší acid („kyselina“) však vypadal jinak než dnes. Typické „čtverce“ – malinké papírky z perforovaných aršíků napuštěných LSD, kterým se v USA říká „blotter“ a u nás „papír“ či prostě „trip“ – tenkrát ještě nebyly k mání. Dnes je ilegální LSD nejčastěji k dostání právě v této formě, ale na černém trhu v USA se „papíry“ poprvé objevily až roku 1970, kdy už „revoluce“ hippies doznívala, a trvalo ještě několik let, než tento způsob distribuce převážil. V Británii se prý „papíry“ objevily již roku 1967, ale šlo jenom o první vlaštovku, která si k americkým hippies tehdy ještě nenašla cestu. Novějšího data je rovněž LSD v želatině.

LSD, které v letech 1965 až 1967 ve velkém vyráběl třeba „král LSD“ Owsley Stanley (jinak též zvukař kapely The Grateful Dead), bylo distribuováno buď jako roztok (kapal se třeba na kostky cukru), či ve formě tablet. A ty byly na opravdu silné – pilulky White Lightning z roku 1967 obsahovaly celých 270 mikrogramů, což je zhruba trojnásobek dnešního „papíru”! Ken Kesey prý preferoval dávky ještě vyšší – heroických 400 mikrogramů.

Ve formě tablet bylo také údajných 10 milionů dávek LSD, které jako Orange Sunshine vrhla roku 1969 do oběhu „církev“ The Brotherhood of Eternal Love. I nechvalně proslulý „brown acid“ z Woodstocku 1969 s podivnými účinky byl distribuován v pilulkách.

doporučujeme

Feťáci, či květinové děti?

V otázce, jak moc užívali hippies drogy, nepanuje zcela shoda a dokonce i pamětníci se při líčení tehdejších událostí poněkud rozcházejí. Situaci navíc komplikují snahy o přepisování historie. Typickým příkladem je dokumentární film Woodstock z roku 1970, který prý památný festival i jeho účastníky popisuje přesně a věrohodně, avšak s jednou zásadní výjimkou, kterou jsou právě drogy.

Toto opomenutí, kterého se autoři dopustili patrně proto, aby představili hnutí hippies v příznivějším světle, je však zcela zásadní. Drogy totiž byly na Woodstocku v srpnu 1969 doslova všude a tvořily jedno z pojítek půlmilionové masy návštěvníků. Na festivalu v tomto ohledu panovala naprostá svoboda. Během těch několika dní tam byly drogy de facto legální, protože jejich zákaz nebylo možné vynutit. A nešlo jenom o konopí a LSD – užívali se i lysohlávky, kouřilo se opium a šňupal se kokain.

Užívání psychoaktivních látek k pozměnění vědomí, zkoumání vlastního nitra či spirituálnímu růstu bylo nepochybně nedílnou součástí subkultury hippies stejně jako idealismus, ať už se nám to líbí, nebo ne. Woodstock by bez drog vypadal úplně jinak – a dnes by si na něj nejspíš nikdo ani nevzpomněl.

Pořadatelé dokonce zařídili „kyselinové stany“ (acid tents), do kterých se mohli uchýlit návštěvníci, jejichž výlet pod vlivem některého psychedelika se zvrhnul ve „špatný trip“. Šlo prý o holou nutnost – nikdy předtím a asi ani nikdy potom se nesešlo na jednom místě tak obrovské množství lidí „na tripu“. Je dost dobře možné, že šlo o největší nekontrolovaný experiment s užíváním drog v historii lidstva. A navzdory tomu, že organizátoři hrubě podcenili logistiku a festival se jim vymkl z rukou, to nedopadlo vůbec špatně.

Pět tisíc lidí muselo být ošetřeno (z toho 797 v souvislosti s drogami) a tři lidé zemřeli (kvůli předávkování heroinem, přejetí traktorem a prasklému slepému střevu), ale vzhledem k rozsahu události nejde o vysoká čísla. Jeden z místních prohlásil, že ta „sjetá“ mládež se pořád chová lépe než opilí dospělí.

Zcela ochromena byla doprava v širokém okolí, ale naštěstí pomohla americká armáda, která na místo dopravovala účinkující vrtulníky. Což bylo vzhledem k pacifistickému přesvědčení účastníků a právě probíhající válce ve Vietnamu poněkud ironické.

Vyvrcholení a útlum

Návštěvníci Woodstocku však ještě netušili, že festival představoval vyvrcholení celého hnutí. Následoval už jenom sestup. Na festival Altamont, který se konal pár měsíců po Woodstocku poblíž San Franciska, sice dorazilo ještě 300 000 lidí, ale Pekelní andělé, kteří zajišťovali bezpečnost, svůj úkol poněkud nezvládli. V davu před pódiem byl ubodán mladík, který máchal pistolí během koncertu Rolling Stones, a smrtelné nehody postihly ještě další čtyři účastníky.

Hippies značně uškodilo i spojení s charismatickým psychopatickým guru Charlesem Mansonem, který je se svou „rodinou“ vražedných sektářských fanatiků dodnes vnímán jako temná strana hnutí. Fakt, že Manson nikdy žádným hipíkem nebyl a jen mezi zmatenou mládeží lovil své ovečky, tenkrát nikoho moc nezajímal. Hrozbu hippies bylo potřeba zničit a k vykreslení této subkultury v co nejhorším světle se hodila každá záminka. Mansonova vražedná filozofie namíchaná z ideálů hippies, písní Beatles, prvků křesťanství a rasové nesnášenlivosti se k tomu bohužel náramně hodila.

Během několika let hippies (až na pár výjimek) vymizeli stejně rychle, jako se předtím objevili. Zůstalo po nich však víc než jen vzpomínka – natrvalo ovlivnili hudbu, umění, módu i popkulturu. Leccos z toho, co bylo koncem šedesátých let alternativou, je dnes považováno za mainstream. Mnozí z někdejších povalečů se vrhli na kariéru nebo se stali úspěšnými podnikateli. Jiní zůstali pouhými „feťáky“ a vrátili se na pomyslný okraj společnosti.

Drogy hippies však už zůstaly s námi. Zničení obávaného hnutí „květinových dětí“ byla hračka, ale bažení po nových zážitcích, změnách vědomí a zkoumání vlastního nitra nedokázala vykořenit ani Nixonem zahájená „válka proti drogám“. Příští rok nás čeká padesáté výročí „léta lásky“ ze San Franciska, a i když opakování nás asi nečeká, možná bychom se od hipíků mohli aspoň v něčem inspirovat. Ti povaleči měli na rozdíl od nás ideály a do budoucnosti hleděli s nadějí.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!