Lukáš Hurt pracuje jako překladatel, novinář, editor a vydavatel. Od…
S očekávaným příchodem období dešťů vyrážejí zemědělci v celé zemi na pole. Ospalá vesnice v oblasti Moung Ruessei se však od tisíců jí podobných poněkud liší. Kromě rýže a kasavy (známé též pod názvem maniok jedlý) pěstují zdejší farmáři i další tradiční rostlinu, která je ale na rozdíl od dvou prvně jmenovaných výrazně kontroverznější.
Jako na Jamajce
„S konopím to tady máme jak na Jamajce,“ tvrdí při rozhovoru pro kambodžský deník Phnom Penh Post dvaačtyřicetiletý Ratanak a mezi řečí dlouze potahuje z bambusové vodní dýmky. „Nepěstujeme moc, jenom deset, patnáct rostlin, takže nás úřady nechávají být. Nikdy se mi nestalo, že by sem třeba přijeli policajti a řekli si o úplatek.“
Jeho slova potvrzuje Vireak, zhruba padesátiletý pěstitel kasavy. Do oblasti se přestěhoval v polovině devadesátých let, aby utekl před občanskou válkou, a konopí od té doby kouří denně. Několik rostlin se celoročně vyhřívá na slunci na bylinkové zahrádce za jeho domem, většinu sklizně chce ale Vireak spolu se svými sousedy pěstovat na hranicích s Thajskem v Kardamomových horách, které jsou jedním z hlavních kambodžských středisek nelegální produkce konopí. „V noci je v horách vlhký mlžný opar, který konopí velmi prospívá,“ říká.
Dřívější uvolněný přístup kambodžských úřadů ke konopí měl oproti agresivní prohibici celou řadu výhod.
Tradice versus prohibice
Vztah oficiálních míst ke konopí je v Kambodži složitý. Rostlina byla v zemi stovky let pěstována a užívána jako součást tradiční medicíny a některé její části se v místní kuchyni uplatňují jako koření. Běžné odjakživa bylo i rekreační užívání. Moderní trend legalizace by zde tedy mohl mít šanci na úspěch.
Formálně je nicméně konopí v Kambodži v souladu s Jednotnou úmluvou OSN o návykových látkách z roku 1961 stále nelegální. V oblasti Pursat nedávno policie odhalila 8 000 rostlin ukrytých v sezamovém poli a čtyři velkokapacitní pěstírny, jejichž „provozovatelům“ hrozí mnohaleté tresty. Zcela opačný přístup ale úřady zvolily v případě osmačtyřicetileté ženy z okresu Kien Svay v provincii Kandal, která si za produkci nelegální rostliny od úřadů vysloužila pouhé napomenutí. Vesničanka pěstovala konopí na políčku mezi papájou a užívala ho k mírnění příznaků onemocnění virem HIV.
Hlavní město Phnompenh je proslulé pouličními prodejci a také restauracemi, jež po desetiletí nabízejí například pizzu „vylepšenou“ konopím. Na dotaz, jestli měl kvůli prodeji trávy někdy problémy s policií, odpovídá pouliční dealer z kambodžské metropole novinářům širokým úsměvem: „Ti jdou hlavně po heroinu a metamfetaminu. Tráva je v pohodě, na relaxaci a tak.“
Zaměstnanec krámku na nábřeží bez vytáček přiznává, že si tu a tam „ubalí“. Představitelů zákona se podle vlastních slov nebojí, když ale přijde řeč na zdroj konopí pro obchod, vystačí si s vágním „kupujeme ho různě na venkově“. Stejně tak se mu nechce zabíhat do podrobností, když je dotázán, jestli má nějakou dohodu s místní policií.
Jiný obchodník se na stejné otázky mnohoznačně usmál a začal nahlas uvažovat, proč by chtěl někdo zrovna o tomhle tématu psát. Mezi řečí vzal z police dózu na kávu, odšrouboval víčko a pochlubil se zásobou ubalených jointů.
Neuplatňované zákony
V příkrém rozporu s výše uvedenou praxí je místní drogová legislativa. Meas Vyrith, hlavní tajemník Kambodžského národního úřadu pro boj s drogami (něco jako náš Jakub Frydrych v NPC, tudíž hlavní „prohibicionista“ ve státě), v rozhovoru pro Phnom Penh Post upozorňuje, že z hlediska zákona je konopí stejně nebezpečnou látkou jako heroin nebo pervitin. „Užívání konopí škodí mozku, způsobuje duševní a fyzické problémy,“ tvrdí Vyrith a dodává, že konopí bylo jednou z „temných stránek khmerské kultury“.
Restaurace nabízející „veselé pokrmy“ jsou podle jeho slov dlouhodobě v hledáčku policie a dříve nebo později budou čelit důsledkům svého jednání: „Provádíme šetření a chceme viníky v souladu se zákonem potrestat.“
Výjimku ze zákona mají pěstitelé malého množství konopí pro potřeby tradiční medicíny: „Pokud je konopí v rodině nebo komunitě tradičně pěstováno a konzumováno po mnoho generací, je to v pořádku. Jakémukoli jinému užívání ale učiníme přítrž.“
Legendární britský válečný fotograf Tim Page, v současné době žijící a pracující v Austrálii, navštívil Kambodžu poprvé v roce 1964 jako turista. Konopí bylo tehdy doslova všudypřítomné: „Dalo se sehnat všude, v kavárnách a jídelnách, v levných motelech a stáncích podél cest. Dokonce i velké hotely nabízely menu s konopím nebo bez něj. Když jste chtěli opravdu hodně zelenou omeletu, stačilo říct,“ vzpomíná Page. „Existuje mnoho druhů koření a pro ně je konopí jen další chutí a vůní. Prostě ho přidají do kuřecí polévky, protože jim to chutná. Kambodžská tráva je mimochodem lepší než vietnamská.“
Mezinárodní represivní stopa
V roce 1992 byla vláda nad zemí dočasně v rukou mírové mise OSN, která sice konopí formálně postavila mimo zákon, nicméně vymáhání tohoto předpisu bylo mírně řečeno laxní. První konkrétní protidrogový zákon byl v zemi schválen v roce 1996, tedy ve stejném roce, kdy byla Kambodža na doporučení Programu OSN pro kontrolu narkotik zařazena na americký seznam „hlavních producentů nelegálních substancí a tranzitních zemí“. Perzekuce od té doby v podstatě jen přitvrzuje.
„V některých venkovských oblastech je kouření konopí pořád běžné. Úplně nevymizelo, musíte ale být ve správnou chvíli na správném místě,“ vysvětluje Page. „Kdysi se jednalo o naprosto běžný společenský zvyk, to se ale změnilo. Nikdo nechce, aby jeho děda byl veřejně viděn, jak sedí v koutě a potahuje z vodní dýmky.“
Je vcelku paradoxní pozorovat, jak se Kambodža na popud OSN a Spojených států amerických snaží vymýtit tradiční užívání konopí, zatímco v samotné Americe jednotlivé státy postupně přecházejí k legalizaci.
Podle Johna Collinse, koordinátora Mezinárodního konsorcia pro drogovou politiku (IDPC) při Londýnské ekonomické univerzitě, zpochybňuje současný proces legalizace ve Spojených státech význam a důvěryhodnost dohody z roku 1961. „Jsme svědky toho, že mnoho zemí pod vlivem legalizace konopí v několika amerických státech přestává vnímat dřívější dohody jako závazné. O své drogové politice chtějí rozhodovat samy,“ vysvětluje Collins, který sám považuje konopí za relativně bezpečnou drogu a domnívá se, že dřívější uvolněný přístup kambodžských úřadů ke konopí měl oproti agresivní prohibici celou řadu výhod.
„Začneme-li zavírat lidi za pěstování a užívání konopí, řítíme se do záhuby,“ varuje vědec. „Je to velmi oblíbená a rozšířená droga a není nijak nebezpečná. Jediným efektem represí tak bude zásobení věznic neškodnými pachateli.“
Hrozí změny k horšímu
Navzdory mnoha výhodám současného kambodžského postoje k vymáhání zákona se Collins obává, že vyvolání diskuze na téma legislativního ukotvení dekriminalizace by mohlo vést k hysterické reakci ze strany úřadů. Dokazuje to ostatně i prohlášení ministra vnitra Sar Khenga z února letošního roku, kdy deník Khmer Times informoval o jeho nápadu „zpřísnit tresty za drogové přečiny a zavést oddělené věznice pro tyto odsouzené“. Naštěstí ihned dodal, že si nejprve nechá vypracovat odbornou studii o efektivnosti takových změn.
Dosud vcelku benevolentní přístup policie je navíc dán do značné míry tím, že strážci zákona nemají dostatečné finanční prostředky, takže místo aby vedli s pěstiteli a uživateli konopí v podstatě nekonečný boj, raději nad nimi přimhouří oči. „Proto raději nechceme přitahovat zbytečnou pozornost. Mohlo by se to obrátit proti nám,“ obává se Collins.
Proč je mezi zákony na papíře a jejich praktickou vymahatelností tak propastný rozdíl?
Podle Oliviera Lermetyho, poradce v otázce boje s HIV/AIDS při Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), by se vlády v tomto regionu měly více zaměřit na boj s tvrdými drogami, které jsou společensky mnohem nebezpečnější. „Je třeba neustále zdůrazňovat, že hlavním problémem jihovýchodní Asie jsou v současné době amfetaminy,“ tvrdí Lermety.
Jedna z hlavních koordinátorek IDPC Gloria Laiová se na rozdíl od Collinse domnívá, že úředníci a politici by se měli zabývat tím, proč je mezi zákony na papíře a jejich praktickou vymahatelností tak propastný rozdíl, a měli by přemýšlet o úpravě legislativy: „Konstruktivním způsobem, jak se s problémem vypořádat, je celospolečenská debata o užívání konopí. Bylo by skvělé, kdyby se nám něco podobného podařilo rozproudit právě v Kambodži,“ uvedla Laiová.
Nejistá budoucnost
Navzdory kladnému postoji společnosti ke konopí by ale podle vlády mělo rozhodně zůstat kontrolovanou drogou. Mluvčí opoziční Kambodžské strany národní obnovy Yim Sovann je přesvědčen, že rekreační užívání žádné návykové látky by nemělo být podporováno, současně ale nic nenamítá proti konzumaci konopí jako léku. „Domnívám se, že konopí by mělo zůstat nelegální, neboť se jedná o návykovou látku,“ vysvětluje Sovann a dodává: „Nemocným bychom nicméně neměli bránit v léčbě. Každý případ je třeba posuzovat individuálně.“
Ať už se vláda rozhodne v otázce konopí i dalších drog přitvrdit, nebo naopak ustoupit od represí, na životě vesničanů v Moung Ruessei se v dohledné době s největší pravděpodobností nic nezmění. Pro Ratanaka je konopí součástí každodenního života v komunitě. Používá ho jako koření do polévky, do masti proti vyrážkám, jako lék proti nevolnosti a bolesti hlavy nebo jen tak, pro zpříjemnění atmosféry při setkání s přáteli. „Byla, je a bude to naše tradice,“ stojí si za svým.
Zdroje:
International Drug Policy Consortium: „Drug Policy Issues in Cambodia,“ 2014.
www.phnompenhpost.com
www.khmertimeskh.com
www.opensocietyfoundations.org