Aktuální článek
Ivan Douda: Vítejte v drogérii

Ivan Douda: Vítejte v drogérii

Profilový obrázek
  • Ivan Douda udělal současné české drogové politice obrovskou službu. Zasloužil se o, aby se s porevolučním šířením drog nešířil i virus HIV.
+5
Zobrazit galerii

„Jestli chcete fotit naše lidi, musíte se s nima domluvit,“ upozorňoval naši fotografku a mezitím nenuceně rozmlouval se „svými lidmi“, tedy klienty nízkoprahového střediska Drop In, kteří si sem přišli vyměnit špinavé stříkačky za čisté, udělat si test na AIDS nebo se jenom osprchovat a posedět. Na zastrčeném a ospalém náměstíčku v samém centru Prahy, jež má zvláštní jméno Boršov, kousek od Národního divadla, s námi mžoural do odpoledního slunce, upravoval cedulku na dveřích a vůbec se choval jako doma. Ještě aby ne. Ivan Douda, jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších českých psychologů současnosti, specialista na závislosti, spolu s MUDr. Jiřím Preslem v roce 1991 Drop In založil a udělal tak současné české drogové politice obrovskou službu. Díky prozíravé prevenci a modernímu přístupu k drogové problematice se mu právě výměnou injekčního materiálu toxikomanům podařilo to, co v jiných zemích nešlo zdaleka tak hladce. Totiž že se v České republice s porevolučním rozšířením drog nezačal šířit virus HIV a dodneška je zde infikovaných absolutní minimum. Nikdo mu za to ale žádnou medaili nedal, i když by si ji sakra zasloužil. Ale on nám dal. Erudovaný, vtipný a zábavný rozhovor.

Nebude vám vadit, že se během rozhovoru budu občas neslušně koukat do papíru?

Vůbec, já mám neslušný lidi rád. Ona i ta legalizace je taková neslušná.

Myslíte náš časopis?

Nejenom. Za těch čtyřicet let, co se v téhle branži pohybuju, bralo to slovo nejrůznější konotace a významy. Zakladatel české drogologie primář Rubeš takto mluvil o pojmu psychopat. Říkal: „Za mého mládí bylo slovo psychopat z hlediska psychiatrického diagnóza. Dneska je to nadávka.“ A legalizace byla pojmem relativně neutrálním, ale ve spojení s drogami získala najednou jakýsi pejorativní a zvláštní nádech. Mnozí odborníci se to slovo téměř báli vyslovit nahlas. A spousta občanů postupně získala pocit, že to znamená, že drogy budou na každém rohu. Já raději hovořím o dekriminalizaci, medicínském využití a o racionálním pojetí drogové politiky. Legalizace se tam vejde taky. Teď už se to slovo dostalo do povědomí lidí, kteří zjistili, že když nastane nějaká forma legalizace, žádný peklo se neotevře.

Proč jste si pak vybral právě psychologii a závislosti?

Můj táta měl v Hradci Králové drogérii. Drogérii! Tu mu pak bolševik vzal a já jako syn živnostníka mohl tehdy akorát tak na stavební průmyslovku. Tu jsem v Hradci vystudoval a pak jsem jako absolutně netechnickej typ šel na ČVUT. Brzy jsem zjistil, že jsem tam jeden z nejblbějších, což jsem dost těžce nesl. Tak jsem radši šel na vojnu, pak jsem se v Hradci oženil, ale záhy jsem utekl do Prahy. Psychologii jsem začal dělat kvůli svojí tehdejší milence, která ji studovala. Pořád se na mě vytahovala a dávala mi najevo, že nejsem vzdělanej podle jejího gusta. A já říkal, jdi do hajzlu, takovou psychologii vystuduju s prstem v nose!

A vystudoval.

Pak jsem šel pracovat k docentu Skálovi na protialkoholní k Apolináři, kde byli hlavně alkoholici, ale i takzvaní práškaři. Drogové téma se u nás teprve začínalo otevírat. A představte si, doktor Rubeš mě do práce uvedl se slovy: „Vítejte u nás v drogérii!“ On tam v sedmdesátých letech založil Středisko drogových závislostí, jediné takové zařízení v Československu, kde jsme s doktorem Preslem později vytvořili dvojici psychiatr-psycholog. K sobě jsme měli ještě sociální pracovnici a jednu úřednici a v téhle sestavě jsme pokrývali celou republiku včetně Slovenska! Po revoluci nám fakultní nemocnice, pod kterou jsme patřili, řekla, že nejsme dost zdravotnický, a chtěla se nás zbavit. Proto jsme s Jiřím Preslem založili Drop In jako nestátní zdravotnické zařízení. Vzali jsme si svoje pacienty a osamostatnili se.

Lidi už zjistili, že když nastane nějaká forma legalizace, žádné peklo se neotevře.

Kde jste se při zakládání Drop Inu inspirovali?

Některé dovednosti jsme si donesli ze své praxe, já je zdědil třeba po doktoru Rubešovi. On byl ve vztahu ke klientům spontánní a bezprostřední, žertoval s nimi, ale zásadně jim vykal. Ale například jeho model spolupráce s policií jsme odmítli. On měl pocit, že s policií, soudy a podobně se musí spolupracovat. Ano, ale sdělování jmen a dalších informací je možné pouze na základě soudního rozhodnutí a po schválení klientem. My nejsme servismani policie. A že jsme s ní vedli opravdu velký boje. Taky jsme spolu s Preslem v roce 1987 odjeli na šest týdnů do USA na studijní pobyt. Jenom díky tomu, že moje tehdejší milenka pracovala na americký ambasádě. A po revoluci jsem tam byl ještě několikrát.

Jak vypadala česká drogová scéna před rokem 1989?

Už v šedesátých letech se tu experimentovalo hlavně s léky, ze kterých se cosi extrahovalo. Tehdy si zakladatel českýho pervitinu s přezdívkou Buddha, chemik v oboru léčiv, zašel do patentovýho úřadu, tam si okopíroval patenty výroby pervitinu a bylo. Jak už jsem řekl, dostupné byly jenom léky, preparáty. Ty se obstarávaly buďto na předpis, nebo vykrádáním lékáren. Ideální bylo sbalit zdravotní sestru. Ty měly v ordinacích a nemocnicích přístup do těch zamčených skříněk s léky. A pak zlatý český ručičky vyrobily z kodeinu braun, což je takovej českej heroin. Jestli má heroin na stupnici od jedné do desíti desítku, je braun asi na sedmičce. Braun byl pro opiofily a pervitin pro ty, co mají rádi stimulanty. A pak těkavé látky, například toluen. Drog tedy nebylo moc a tak ani jejich uživatelů ne. S obšancovanými hranicemi, znehodnocenou měnou a totálně profízlovanou společností nemáte s nárůstem spotřeby a rozšířením drog v populaci problém.

Což se po  roce 1989 změnilo.

Po revoluci se hranice otevřely a tím se otevřel i drogový trh. Začali sem jezdit různí emisaři ze Západu a poučovali nás, jak to tady s drogami bude. V čem nás tedy zásadně poučili, bylo to, že rozhodování o drogách není racionální a ku prospěchu věci, ale že jsou to hlavně rozhodnutí politická. Tehdy jsme mimochodem ještě pořád měli jeden z nejlepších drogových zákonů v Evropě, ještě z bolševických dob. V tom zákonu nebyla ani zmínka o držení drog pro vlastní potřebu, respektive držení drog pro vlastní potřebu nebylo trestný. Nebyla tam žádná kvantifikace, nic.

Takže když nám ti emisaři říkali, netěšte se, že máte skvělej drogovej zákon, oni vám to politici zatrhnou, měli pravdu. Politici nejprve začali drogovým problémem strašit s tím, že se ten zákon musí změnit. Poslanci do něj propašovali zákaz držení pro osobní potřebu, zvýšili trestní sazbu a odhlasovali to v parlamentu. Tím se všechno změnilo. A šrouby se začaly utahovat. Pavel Bém bral drogový problém naštěstí racionálně a jako inteligentní a liberální člověk a šéf mezirezortní protidrogový komise byl zárukou toho, že se represe ještě dala jakžtakž vyvažovat. Ten systém se všemi poradnami a pomocí pro drogově závislé fakticky takhle nastavil on. Ať si o něm teď lidi myslí cokoli, tehdy byl velkým přínosem.

Jaká je vůbec definice závislosti?

Já jsem odkojenej Skálou, takže to řeknu na příkladu alkoholika. U něj je závislost to, když mu konzumace alkoholu působí závažné potíže v několika důležitých oblastech jeho života. To znamená: zdraví, rodina, práce, potíže se zákonem. Definicí je samozřejmě více, je v nich i craving, tedy bažení, častost konzumace a zvyšování dávek. Když je člověk jednou závislej, je to už navždy. Závislost je prostě choroba, kterou můžeme stabilizovat, když pacient spolupracuje, ale je to choroba nevyléčitelná. Já raději pojmem závislost šetřím. To, s čím se většinou u alkoholu i drog setkáváme, jsou různě masivně problémoví uživatelé návykových látek. U nich to nemusí být fatální navždy. Znám ze své dlouholeté praxe i takové případy, kdy ti lidi byli úplně na dně, špinaví, vůbec nezvládali svůj život, a najednou po deseti letech přijde vymydlenej chasník s kočárkem. Zázraky se někdy dějou.

To, že se tady virus HIV téměř vůbec nerozšířil, je velmi důležitá zásluha, za niž nám dodneška nikdo nepoděkoval.

Co k tomu člověka vede? Jsou nejrůznější závislosti archetypální záležitostí?

Odborně se lidem s tendencí stát se závislým prakticky na čemkoli říká „addictive personality“. Osobnosti nastavené k nějakému typu závislosti. A jestli se to realizuje přes chlast, přes koks, automaty nebo přes manželku, politiku nebo práci, to už ten život nějak přihraje. U některých lidí je větší rizikovost daná už jejich osobností. A je možná zakódovaná už v prvních létech života.

Jaká ze závislostí je podle vás nejhorší?

To je velmi subjektivní. Nejhorší je prostě ta závislost, která ohrožuje mě samotného. Pro mýho tátu byla třeba nejhorší závislost na cigaretách, on kouřil šedesát sedmdesát partyzánek bez filtru denně, taky na rakovinu plic umřel. Pro jinýho to je chlast nebo heroin nebo manželka, kterou zavraždí, protože je na ní závislej a ona ho chce opustit. Pro politika je závislostí moc. Může se to brát i tak, že nejhorší je ta, která člověka nejvíce poškozuje.

Dá se dneska závislost na návykových látkách, alkoholu a drogách efektivně léčit a vyléčit?

Slovo vyléčit je v naší branži vždycky trochu problém. Stav takového člověka se dá stabilizovat, podle toho, v jakém stadiu léčba započne. Když už je ve fázi těžké závislosti, dá se stabilizovat, ale stejně už nadosmrti zůstává ohrožený případnou recidivou. Problémovým uživatelům se dá pomoci tak, aby s tím v budoucnu neměli větší komplikace. Když je člověk motivovaný, lze to. Ale ta léčba či jiná pomoc musí přijít ve správný okamžik. Když totiž to poškození není dostatečné, je člověk neovlivnitelnej, aby se šel léčit a něco se sebou dělal. Pak nastane chvíle, kdy ovlivnitelnej je, ale pokud se ten okamžik prošvihne, je většinou ten jedinec tak poškozenej, že pomoc už možná není.

Chci se zeptat na metody léčby. Není už Skálova metoda, tedy po léčení až do konce života přísná abstinence, překonaná?

Ono je dobré se držet toho, že je to nemoc nevyléčitelná a že by takový člověk měl axiom trvalé a důsledné abstinence dodržovat. V tom případě je to bezpečné a může žít normálně. To skutečně platí pro devadesát pět procent opravdových a dlouhodobých alkoholiků. Ale těch přístupů je už dneska víc. Skálova metoda je jednou ze škol postavených na tvrdém režimu, který dělá selekci. V některých amerických léčebnách je podmínkou přijetí ostříhání se dohola, protože kdo to podstoupí, ten chce opravdu udělat všechno pro to, i tak nepříjemnou věc, aby změnil svůj život a léčil se. Ten to opravdu myslí vážně. A docent Skála dělal selekci tím, že zavedl bodový systém. Když to ten člověk dost nežral, vyrazili ho a bylo to. Tím pádem se zvyšovala i úspěšnost léčby, protože tam zůstali jenom ti, kteří to chtěli doopravdy a našli v sobě tu disciplínu. Jako na vojně.

Nejspolehlivější regulací je ritualizace.

Myslíte si, že funguje i metoda střídmého pití?

Ať kvetou všechny květy! Tahle metoda je riskantnější, záleží hlavně na tom, v jaký fázi vztahu k té či oné droze člověk je. V jakých žije podmínkách, jestli má co ztratit. Ti úspěšní mají co ztratit. Vágus, který se pohybuje na ulici, proč ten by měl přestávat pít? Nikomu neškodí, proč takového člověka nutit do léčby, když sám nechce? Mnoha lidem život na ulici a určitá svoboda jejich života prostě vyhovuje.

Dají se i tvrdé drogy brát rekreačně, respektive kontrolovaně?

Třeba kokain ano. Ale pakliže se to vymkne… Nejvíce ohroženi jsou lidé, kteří začínají ať už s drogami, nebo alkoholem jako s nevědomým pokusem o samoléčbu. Když v sobě mají jakési neštěstí, mají málo příjemných pocitů a neumí si vyvolat radost či pocit štěstí sami od sebe. A s drogou tohoto pocitu dosáhnout můžou. Takže si  ji ze začátku v klidu dopřávají, dělá jim to dobře, dostávají se do normálního stavu naší radosti. Berou to tedy přirozeně jako lék. Jenže vlastností drog je, že se za jejich braní po různě dlouhé době také dost intenzivně platí. Může se to vymknout. Rekreační braní možné je, ale nemusí být vhodné pro všechny.

Možná k tomu přispívá i dnešní rychlá doba a hodně stresu.

To také, ale hlavně jde o ten vnitřní stres člověka a sníženou schopnost sebekontroly obecně, zrovna tak o schopnost respektovat určité zákonitosti a ostatní lidi. Když nemám ohled k druhým, nemám ho fakticky ani k sobě. A tu agresi, kterou v sobě máme, nevědomky obracíme proti sobě. Já na to doplácím, ale nejsem schopen nahlédnout, že je to pro mě destruktivní. Když selhává pud sebezáchovy, je to problém.  Ale nikdy není pozdě přestat.

Které drogy jste tedy zkusil a nezkusil vy?

Nezkusil jsem toho určitě strašně moc, ale ty běžné ano. Kdysi jsem si dal LSD, to byl úžasnej zážitek, ale už je to skoro padesát let, od té doby ne. Zkusil jsem heroin, zahulil jsem si ho v cigaretě kdysi v Anglii v takovým heroinovým doupěti, několikrát jsem si dal extázi, trávu samozřejmě, houbičky, to bylo taky skvělý. Pervitin a kokain, to mi vůbec nic neříkalo. Zkusil jsem je všechny nejen proto, abych znal jejich účinky na naše klienty, ale zkoušel jsem je ještě předtím, než jsem se začal téhle profesi věnovat. Já mám v sobě naštěstí záklopku. Vůči drogám i vůči alkoholu. Já se dokážu opít, ale jednou za čas, ne opakovaně a furt. To je velká výhoda.

A kdybyste si měl vybrat, které droze byste propadnout mohl?

Podle všech dnešních kritérií jsem byl závislej na sexu. U téhle drogy jsem mnohokrát prožil i intenzivní absťák. To bývalo moje slabé místo.  Ale už jsem starej pán, teď už to není takovej přetlak.

Nejvíce ohroženi jsou lidé, kteří začínají ať už s drogami, nebo alkoholem jako s nevědomým pokusem o samoléčbu.

Co byste doporučil rodičům, kteří zjistí, že jejich dítě experimentuje s drogami?

Měli by si s ním normálně sednout a říct, my to už víme, pozorujeme to na tobě nebo máme důvodné podezření, nechceš si o tom popovídat? Důležité je nepanikařit, nemyslet si, že se otevřelo peklo a že to dítě už je odsouzený. Rodiče by si o tom měli něco přečíst, ale nejen ty výhrůžné a strašící stati, ale i odbornější. Pak zajít do nějaké poradny, kde jsou jim schopni říct co a jak. A samozřejmě by měli udržovat s tím dítětem normální kontakt. V tu chvíli nemá cenu se trápit tím, jestli neudělali ve výchově něco špatně, spíš se musí poradit, co dělat teď, jak se vyvarovat chyb a jak svému dítěti pomoci. Když do něj ale budete denně hučet, zaženete ho do kouta a striktně mu všechno zakážete, televizi, kino, kamarády, tím tomu dítěti vyhlásíte válku, kterou dlouhodobě nemůžete vyhrát.

Existují vůbec predispozice k závislému chování, k užívání drog?

Je to jako klíč a zámek. Ne každý klíč pasuje do každého zámku. Já to mám třeba tak, že do mýho zámku nejde koks, ale halucinogeny tam zapadnou, ty se mi líbily. Ale nedělám to. Doktor Rubeš byl hedonický kuřák, ale měl tohle heslo: Kouřit cigarety je taková slast, že si to nebudu kazit tím, abych to dělal moc často. Je to vysoce individuální. Díky výchově, prostředí a jiným okolnostem se mnohdy ty predispozice vůbec nemusí projevit.

Je česká drogová scéna něčím specifická?

Byla specifická dost dlouho tou schopností zlatých českých ručiček, viz pervitin a braun. Pak pěstování trávy samozřejmě, od skříně přes kytku na balkóně až k políčku. Myslím si, že nejblíž jsme tímhle chováním Holanďanům.

Je česká drogová, respektive protidrogová politika dobře nastavená?

Myslím si, že ano, ale má ještě velké rezervy. Je horší, než byla za bolševika, kdy bylo opravdu legální mít drogu pro svou potřebu a to množství nebylo definované. I když se to dostalo k soudu, soud to posuzoval individuálně. Měl-li u sebe heroinista deset gramů heroinu, byla to zásoba tak na tři čtyři dny. Když u sebe měl kilo, tak to bylo jasný. Zdravým rozumem se to dalo krásně odlišit. Kdežto když stanovíte množství a jedete způsobem padni komu padni, je to o něčem jiném. Objektivně se ty zákony zhoršily. Ale když to srovnám s ostatními postkomunistickými státy, ba i některými západními, jsme na tom ještě pořád relativně dobře.

Váš kolega MUDr. Presl prohlásil v jednom rozhovoru, že by na současné drogové politice neměnil vůbec nic. Souhlasíte s ním?

Já si myslím, že prachy, které jdou na represi, jsou pořád strašně velký. Když si sečtete, kolik dostává Národní protidrogová centrála, celníci, policie, ministerstvo spravedlnosti a třeba armáda, který všechny ty peníze investují do represe, to jsou strašlivý peníze, z nichž většina je vyhozená zbytečně. Ve Výroční zprávě o stavu ve věcech drog v ČR za rok 2008, kdy byl tento údaj poprvé zveřejněn, stálo, že z celkového množství u nás spotřebovaných drog, tedy ze sta procent, bylo zachyceno necelého půl procenta. Představte si podnik, kde vlastníte půl procenta akcií, co jste to za akcionáře. To je naprosto neefektivní činnost. Tady zcela chybí takzvaná cost benefit studie, tedy analýza nákladů a přínosů. Co do toho investujeme a kolik za to dostáváme. Možná by se víc osvědčilo něco jako babyboxy. Mohly by být drug-money boxy, tam by dealer přinesl drogy, stát by mu vyplatil prachy a takhle by to mohlo fungovat efektivněji, než když zasahujou komanda a  za strašných nákladů zabaví jenom půl procenta drog. Ale tyhle moje návrhy nemají policajti rádi.

On i návrh Světové zdravotnické organizace, aby se legalizovaly veškeré drogy, je dost revoluční. Myslíte si, že je to správná cesta?

Ďábel je vždycky skryt v detailech. Nějaká regulace bude vždycky nutná. Nejspolehlivější regulací je ritualizace. Ty staré dobré kultury se opíjely a zdrogovávaly pouze při zvláštních příležitostech jednou za půl roku nebo za rok. Byly to orgie, kdy se mohlo všechno, ale pak se život zase vrátil do starých kolejí a byl klid. Navíc se to odehrávalo pod dohledem zkušených šamanů či kněží, kteří už to znali. Já to trošku karikuju, ale kultura či civilizace musí sbírat takovouto zkušenost po mnoho generací. Jde totiž hlavně o vyváženost. Takže ze dne na den něco takhle zlegalizovat nelze. Nejen proto, že by to bylo politicky neprůchodné. Lze ale volit postupné kroky. Marihuana a její léčebné využití. Pak kokain, o němž se ví, že ho lze také brát rekreačně, ale ne všichni. U tvrdých opiátů typu heroinu už začíná problém. To je problém už i u kodeinu. Moje matka brala posledních deset let života pravidelně kodein, já to zjistil až po její smrti. I když normálně fungovala, pracovala, vařila, uklízela, a nikdo jsme to na ní nepoznali, byla podle dnešních kritérií jasně závislá na opiátech. Dokázala s tím ale žít. Tohle by tedy muselo být nějakým způsobem tolerováno a zohledněno. Soudit někoho za to, že má doma drogu, je prostě špatně. Trestné by mělo být až to, že s tím kšeftuje a má z toho neoprávněné zisky. Ale ze dne na den to prostě nejde.

Když je člověk jednou závislej, je to už navždy.

Předpokládám tedy, že vy jste pro dekriminalizaci, potažmo legalizaci marihuany a léčebného konopí?

Jsem pro dekriminalizaci pro osobní potřebu. A jsem pro jistou regulaci. K tomu ale musí přijít osvěta. Už na školách nižšího stupně fundovaně sdělovaná preventivní informace, o což se my už pětadvacet let snažíme. Je potřeba to dělat smysluplně, nedělat z dětí a dospívajících pitomečky, dávat jim celou informaci, ne je jenom strašit. Je také dobré školit v tomto ohledu kantory a rodiče, a ten problém nedémonizovat. Dospět k tomu postupnými kroky, ne to pojmout jako revoluci, ta není nikdy dobrá. Nejdůležitější je prostě dekriminalizace. Protože represe je strašně drahá, neúčinná a akorát ničí lidem životy.

Jak to dělají jinde v Evropě?

Kdysi mi Freud, známá postava české drogové scény, řekl: „Kdyby mi tahle společnost umožňovala beztrestně ten můj víkendovej trip, nikomu bych neškodil a nebyly by se mnou žádný problémy.“ Chtěl to, co dneska dělají třeba v Británii. Tam mají stejně jako my praktické lékaře, obvoďáky, ale takové, co chodí za lidmi i domů. A ti můžou předepisovat cokoli. Kokain, heroin, prostě všechno. Na svou zodpovědnost a když usoudí, že to ten člověk skutečně potřebuje. Doktor má licenci, má rozhodnutí ve svých rukách a nikdo mu do toho nekecá. Může závislého, například heroinistu, převést z intravenózní aplikace na aplikaci orální, ve formě cigaret s tabákem a heroinem. Takový toxikoman má průkaz s fotkou, s receptem jde do lékárny, tam to předloží a vše si bez problémů vyzvedne. Takže převádějí závislého člověka na méně riskantní formu užívání, a předcházejí i problémům s nečistou či pajcovanou drogou. A pořádně eliminujou černej trh. To je jedna z forem legalizace, která je extrémně účinná. A přitom se o ní fakticky neví ani moc nemluví.

Ještě k té prevenci: Myslíte si, že je dobrá? Jak se v té drogové scéně odráží?

Prevence je dobrá, když je informace přiměřená, dobrá a realistická. Mnoho informací dostávají lidé z médií, ale ta jdou většinou po senzacích, po krvi. Nemůžeme si samozřejmě myslet, že tím drogy zmizí anebo s nimi nebude nikdo experimentovat. V té informaci musí být obsaženo i riziko, spojené s braním drog. Ti, kdo jsou odstrašitelní, se trochu zaleknou a upevní je to v přesvědčení, že do toho nepůjdou. Někteří to i přesto zkusí, ale třeba ne tak riskantním způsobem nebo ne tak často. No a někomu prostě není pomoci a musí si tím projít sám. Druhá věc je, že z těchto poučených dětí se jednou stanou rodiče. A už to budou rodiče poučení a informovaní. Je pošetilé chtít po prevenci okamžitý efekt v této generaci. My pracujeme s dlouhodobými efekty.  Policajti proto nemůžou tvrdit, že prevence nefunguje. Jen to není vidět hned. Drogové statistiky a jejich interpretace jsou velmi složitá věc. A taky se jich dá děsivě zneužít. Policie je čte jinak, aby dostávala víc peněz na represi, my potřebujeme zase víc peněz na prevenci a léčbu. Já jsem jedinej, kdo v týhle branži říká, že i náš systém poraden, center a léčeben je přebujelej.  Když těm lidem děláme moc maminky, a ne tatínky, kteří po nich chtějí třeba určitou disciplínu, zvyknou si na tu péči a budou chodit furt, aniž by se pokusili o změnu.  Liberalizace ovšem také vyžaduje určitý vztah ke svobodě a určitou zodpovědnost. I zákony a represe jsou jako matka, která svoje dítě živí a pořád ho chce hlídat a kontrolovat. Starý zednický pravidlo říká, že když je chatrná klenba, buď se musí furt podpírat, anebo seshora zatížit. A ona se zpevní. To matkám vždycky říkám: Musíte to dítě zatížit zodpovědností, ne ho pořád podpírat a žehlit za něj všecko.

Vy tuhle práci děláte už skoro čtyřicet let. V čem jste byl úspěšný a v čem ne?

Určitě jsem byl neúspěšný v léčbě mnoha lidí. A u spousty úspěšný, i když u nás ten výsledek není vidět hned. Občas se stane, že po dlouhý době někdo přijde a řekne: „Pane doktore, vy jste udělal zázrak.“ A to je velice příjemný pocit. Jinak za největší úspěch považuji to, že se podařilo udržet relativně slušnou atmosféru kolem drog, relativně slušné zákony, že se zabránilo některým superpopulistickým politikům zvyšovat represi, a podařilo se i pokrotit trochu policajty, kteří k represi přirozeně tíhnou. V tomto smyslu můžu spokojeně zesnout. Vylepšovat se to samozřejmě může a hlavně se musí hlídat, aby se vše příliš nezbyrokratizovalo, což se pomalinku děje. My a podobná zařízení musíme třeba procházet každé čtyři roky certifikací, zda můžeme vykonávat to, co děláme. Je to příšerně drahý a přitom by se to dalo udělat jednou a pak to jenom kontrolovat.

Prachy, který jdou u nás na represi, jsou pořád strašně velký.

A máte tedy i nějaký výrazný neúspěch?

Je pravda, že třeba dekriminalizace marihuany šla hodně pomalu. Ale zase jsem byl od začátku jeden z mála, který o ní mluvil nahlas. Rychleji to asi nešlo, ten tlak politiků byl neuvěřitelný. Navíc se docela rychle střídají a ti noví to zase chtějí řešit hlavně represí. Dají víc peněz policii a myslí si, že je to vyřešený. To jim na jejich volební období stačí. Takže se furt začíná od začátku. Naštěstí třeba pražský magistrát se vždycky choval slušně a dalo se s ním mluvit. Praha má docela kliku. Ono nakonec i s Gogem (Jiří Komorous, pozn. red.) se dalo vždycky nějak domluvit. Nebrali jsme ty spory osobně a respektujeme se dodneška. I když my jsme protidrogovce neposkytovali žádné informace ohledně našich klientů a oni si mysleli, že těm lidem pomáháme brát drogy. Když jsme zavedli výměnu stříkaček, kritizovali nás hygienici, že podporujeme drogovou scénu, než jim došlo, že tím šetříme obrovský peníze státu za léčbu těch lidí a že je tu minimum lidí s virem HIV. To, že se tady virus HIV téměř vůbec nerozšířil, je velmi důležitá zásluha, za niž nám dodneška nikdo nepoděkoval. Žádný vyznamenání na Hradě. A to jsme ušetřili miliardy, nemluvě o zachráněných životech.

Věříte v boha?

Asi víc v osud než v boha. Já jsem pokřtěnej, ale nejsem praktikující křesťan, jsem spíš skeptik. Věřím v řád přírody, jsem součástí toho řádu, ale neříkám tomu bůh. Blízkej je mi buddhismus. Baruch Spinoza říkal: Deus sive natura, Bůh neboli příroda.

Říkal jste, že náš časopis alespoň částečně znáte. Myslíte si, že vydávat něco takového je přínosem?

Určitě. I kdybyste byli kontroverzní, i kdybyste byli považováni za nebezpečnej myšlenkovej virus, i to je užitečný. Ale musíte počítat s tím, že vás různí lidé můžou obviňovat z různých věcí. Že třeba kazíte mládež. Ale na druhou stranu vaši aktivitu jistě také mnoho lidí oceňuje.

Z protidrogového nám občas říkají, že to, že proti nám nic nepodnikají,neznamená, že Legalizaci nečtou.

Pozor na to, on je současnej šéf Frydrych větší „jehovista“ než byl Gogo. Je zarputilejší a větší fanatik. Gogo byl vzdělanej policajt, a když odcházel, trochu varovně říkal: „Bacha, teď přijde intelektuál!“

Relaxujete?

Dříve jsem hrával tenis, ale na ten už nemám šlachy, tak jsem přešel na golf.  Pak relaxuju na zahradě a na závěr života jsem se dal na myslivost.

Jste takovej ten nimrod, co střílí po všem?

To ne, ale občas i střílím. Teď na podzim si zajedu do Ruska, do Karélie, střelit losa. Mezi nimrody je taky dost bouchačů, co střílí hlava nehlava. Ale i ti musí dodržovat lovnou sezónu. Já když jsem poprvé seděl sám na posedu a kolem mě se šeřilo, viděl jsem, že se přede mnou něco tmavšího pohybuje. A vy zjistíte, že se vám mění tep, tlak, začnete dělat pohyby jako šelma, když číhá, prostě se ve vás probudí atavismus lovce. Svou stařeckou moudrostí jsem došel k tomu, že zaplať pánbu, dokud to v nás ještě je. Dokud ty přírodní pudy v nás jsou, respektujeme zároveň, že je v nás zvíře. A že to zvíře je i v druhých lidech, že prostě žijeme pořád v džungli.

Měl byste nějaký vzkaz pro čtenáře Legalizace?

Legalizace může být dosaženo, ale pak bude na vás, zda si ji dokážete udržet a nezneužít jí. Protože jinak to bude jen jev dočasný.


PhDr. Ivan Douda( *11. 12. 1943 v Hradci Králové)

V roce 1972 absolvoval základní a střední průmyslovou školu. Následovalo externí studium psychologie na FFUK v Praze, v roce 1982 tam získal titul PhDr. Po dobu studia pracoval u OPBH Praha 6 jako dělník. Následně pracoval od roku 1983 na Protialkoholním oddělení u Apolináře, později ve Středisku drogových závislostí tamtéž, a to spolu s psychiatrem MUDr. Jiřím Preslem. Po revoluci se osamostatnili a v roce 1992 založili středisko pro drogově závislé Drop In, kde pracují oba dodnes, Ivan Douda jako vedoucí psycholog. Přednáší na FVL UK v Praze na katedře adiktologie, pořádá preventivní programy a přednášky pro mládež, vystupuje v rozhlase a televizi, publikuje a nikdy nebyl členem žádné politické strany.

www.dropin.cz

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!