Konopí „v současnosti nesplňuje kritéria nutná pro možné lékařské využití na území Spojených států, není dostatečně bezpečné pro užívání pod lékařským dohledem a existuje zde velký potenciál pro jeho zneužití,“ poučil nás americký Úřad pro kontrolu obchodu s drogami (DEA) v prohlášení ze srpna tohoto roku a zároveň tak odmítl uvolnit restrikce uvalené na výzkum a lékařské využití této rostliny.
Neúnosné zpátečnictví
Zástupci DEA ukázali, že americká obdoba české protidrogové centrály nadále nesmyslně brání léčebnému využití konopí, ačkoli většina Američanů dnes podporuje legalizaci celkovou – tedy i pro rekreační účely.
Démonizace konopí měla za cíl ospravedlnit další fungování struktur, které vznikly v rámci neúspěšného tažení proti alkoholu.
To, že DEA svádí předem prohraný boj, je zřejmé už jen z toho, že polovina z padesáti států ignoruje postoj federální vlády a má platnou legislativu uzákoňující (někdy vcelku široce definované) medicínské využití rostliny. V listopadu navíc nejspíše přibude hned několik dalších států, které budou po Coloradu, Washingtonu, Aljašce a Oregonu legalizovat rekreační užívání (hovoří se především o Kalifornii a Arizoně).
Zakážeme i kratom
Dny prohibice konopí se podle všeho chýlí ve Spojených státech a dalších zemích ke konci, prohibicionisté se ale viditelně nevzdávají. Pouhých pár týdnů po výše uvedeném prohlášení týkajícího se konopí oznámila DEA záměr zařadit aktivní látky obsažené v kratomu do kategorie látek Schedule 1, aby se „předešlo ohrožení veřejného zdraví“. Na kratomu, tropickém stromu původem z jihovýchodní Asie, vadí DEA „schopnost navodit účinky podobné opiátům, stejně jako fakt, že je často k dostání jako legální alternativa k takzvaným kontrolovaným látkám.“
Zdá se, že kratom představuje ideálního kandidáta na nového drogového strašáka, když ten stávající vystupuje z ilegality. Takový strašák se totiž hodí v situaci, kdy je nutné opodstatnit další financování nákladné a mocné protidrogové centrály, již tvoří dobře placení zaměstnanci, kteří si navíc přivykli na rozsáhlé pravomoci umožňující jim zasahovat do soukromí druhých, a také na nebezpečné hračky, díky nimž mohou uspokojovat své masochistické rozmary.
Poučíme se?
Podobný příběh již Amerika zažila. Ke konci dvacátých let minulého století ji ovládla slavná prohibice alkoholu, což byla v podstatě první státem vedená kampaň, která měla za cíl trestat občany za užívání psychoaktivní látky. Po jejím krachu přišel náměstek tehdejšího Národního úřadu pro prohibici Harry Anslinger s nástupnickým projektem – postavením konopí mimo zákon.
Americká obdoba české protidrogové centrály nadále nesmyslně brání léčebnému využití konopí, ačkoli většina Američanů dnes podporuje legalizaci celkovou.
Tento otec konopné prohibice přijal místo komisaře na nově vytvořeném Federálním úřadu pro narkotika – předchůdci dnešní DEA. Následně se podílel na zahájení tažení proti „ďábelské trávě“. Démonizace rostliny měla za cíl ospravedlnit další fungování struktur, které vznikly v rámci neúspěšného tažení proti alkoholu.
„Propojení státní moci a společenské morálky mělo za následek ohromný nárůst federálního dohledu a zvýšení státního vlivu v potírání trestné činnosti, které mělo polovojenský charakter,“ tvrdí harvardská historička Lisa McGirrová v knize The War on Alcohol: Prohibition and the Rise of the American State (Válka proti alkoholu: prohibice a vzestup amerického státního aparátu), která vyšla v roce 2015.
„Mezi válkou proti alkoholu a válkou proti drogám existoval symbiotický vztah,“ uvedla McGirrová v rozhovoru. „Obě tyto kampaně vznikly společně a měly stejnou logiku. Na obou se mnohdy podíleli ti samí lidé.“
Policejní stát
Tento „federální policejní stát“ vzniklý v době prohibice a založený na kontrolách zasahujících do soukromí a na masovém zatýkání McGirrová vnímá jako výsledek společného snažení nábožensky založených moralistů ze staré školy a takzvaných progresivistů. Ti usilovali o to, aby státní moc zasahovala proti věcem, které vnímali jako společenské nešvary.
Tyto dvě nátlakové skupiny změnily to, co bylo původně věcí jedinců, místních komunit či jednotlivých států, na záležitost národního zájmu, a současně poskytly vládě do té doby nevídanou pravomoc regulovat životy občanů. Když se lidé odmítli novým poměrům přizpůsobit, prohibicionisté své snažení ještě vystupňovali.
Prohibice tak byla důsledkem rostoucí moci státu, která navíc napomohla normalizaci jednání, kdy stát může a má šikanovat občany. „Po zkušenostech s nezamýšlenými následky prohibice mnozí přehodnotili svoji účast ve válce proti alkoholu. Obecně ale státu neupírali právo kontrolovat a trestat užívání rekreačních narkotik,“ dodává McGirrová ve své knize.
Přeregulovaný svět
Veřejnost si v éře prohibice navykla na poměrně dotěrný státní aparát, což připravilo půdu nejen například pro program New Deal (Nový úděl) z třicátých let, ale také pro současný stát přesycený regulacemi. Jakmile existuje rozsáhlý státní aparát, může být těmi, kdo jej ovládají, využíván k libovolným účelům.
Prohibice má vlastní logiku, logiku ovládání a moci, a zpravidla příliš nezáleží na tom, co vlastně zrovna zakazuje.
„Válka je zdravím státu,“ prohlásil v roce 1918 levicový intelektuál a jeden ze členů progresivistického hnutí Randolph Bourne. Válka však nemusí nutně znamenat vyslání lodí a letounů proti jiným státům. Válku může vést vláda i proti vlastním občanům, a to prostřednictvím policie, která má od státu pověření vidět nepřátele na každém rohu. Stejně jako v dnešní době bylo i v době prohibice alkoholu vymáháno právo nerovným způsobem.
Pokud jste v době prohibice byli například členem newyorské smetánky, mohli jste na soukromých večírcích či v nelegálních nálevnách s klidem popíjet. Byli jste v relativním bezpečí, protože jste nebyli řazeni mezi „problémovou“ populaci a mohli jste se úřadům bránit. Cílem perzekuce byly zejména etnické menšiny žijící v okrajových částech měst a černoši žijící na venkově.
Spravedlivý svět
Když byla minulý měsíc dcera prezidenta Obamy Malia přistižena, jak kouří joint, nehrozilo jí nejspíše nic horšího než pokárání od rodičů. Jiní mladí Afroameričané, jejichž otcové nežijí v Bílém domě, však často čelí mnohem horším následkům než Malia. Dvojí míru uplatňuje stát i v případě alkoholu. Například Michael Bloomberg v době, kdy byl starostou New Yorku, s oblibou plísnil občany „svého“ města kvůli jejich neřestem a sám porušoval zákon – na veřejnosti si dopřával vína. Když ohledně téhož přestupku policie zadržela a následně propustila jeho přátele, okomentoval to slovy: „Oni se chovali slušně.“ On ani jeho přátelé totiž přece nepatří k „těm neslušným“, takže se snad nemusí řídit pravidly, která přece cílí na „problémové“ skupiny.
Válku může vést i vláda proti vlastním občanům, a to prostřednictvím policie, která má od státu pověření vidět nepřátele na každém rohu.
Snaha ovládat a povyšovat se nad životy druhých nám tu zůstává. Živí ji zákonodárci a jejich podporovatelé, kteří ale sami nechtějí být cílem opatření, jež pomáhají vytvořit. A to vše se bude dít i po ukončení konopné prohibice.
Zakažme prohibicionisty
Prohibice má vlastní logiku, logiku ovládání a moci, a zpravidla příliš nezáleží na tom, co vlastně zrovna zakazuje. Ti, kdo touží po přetváření světa k obrazu svému, nevidí důvod, proč by se svých snah měli vzdát. Vytvořili obrovského byrokratického molocha, jehož služebníci se živí šikanováním nás občanů. Současně jsme si také přivykli na stát, který na každém kroku zasahuje do našich soukromých záležitostí.
Netvrdím, že není důvod oslavovat postupující legalizaci konopí. Nenechte se ale mýlit, že by šlo o úplný konec prohibice nebo šikany ze strany dotěrného státního aparátu. Cílem další prohibice může být kratom či jiná droga – nebo v podstatě jakákoli látka nebo činnost, která se zrovna našim vládcům znelíbí. Nezáleží tolik na tom, co je zakázané. Podstatný je fakt, že takový zákaz vůbec může existovat a že funguje aparát, který onen zákaz může vynucovat.
Konec prohibice tedy není vítězstvím. Tím bude až omezení pravomocí prohibicionistů.
Zdroj: reason.com
