Začněme s pojmem „představy o společenství“, se kterým přišel americký antropolog Benedict Anderson ve stejnojmenné knize z roku 1983. Andersonova kniha je výrazným příspěvkem k sociální teorii. Autor v ní rekonstruuje význam společenství jako vnímání sdílení znaků stejné identity, obzvláště v kontextu rodících se národních identit.
Sociální základ společenství
Směr, ke kterému se Anderson v oblasti sociální teorie hlásil, se zajímá o proces vytváření a fungování identity na sociálním, nikoli na biologickém či přírodním základě. Jako příklad poslouží například koncept „rasy“, který v době před 20. stoletím označoval spíše etnickou či národní identitu než sdílení stejné barvy pleti – mluvilo se například o irské rase, italské rase a podobně. Identita v tomto případě vzniká v důsledku potřeby definovat lidi „své“ a „ty druhé“ a většinou s sebou také nese teritoriální a biologické konotace. Společenství či komunita je tedy skupina lidí, kteří sami sebe vnímají jako vzájemně podobné. Pojem „národ“ je pak představou společenství v tom smyslu, že všechny rozdíly členů skupiny jsou utlumeny několika málo sdílenými rysy jedné identity, z nichž jeden je společné místo původu, případně pobytu.
Musíme navázat spolupráci s těmi, kdo sdílí naše hodnoty a jsou schopni v jejich jménu jednat.
Právě společné místo původu či pobytu a uvědomování si jej však často znamená, že velká část rozdílů uvnitř komunity je zahlazována, a to nezřídka násilně. „Okie“ (člověk ze státu Oklahoma) může být pravým Okiem jen tehdy, pokud nekouří konopí či nebere LSD – alespoň podle Merlea Haggarda. Dr. Sunil Aggarwal však s tímto tvrzením nesouhlasí. Pokud by totiž bylo pravdivé, nepatřil by na místo, kde vyrostl. Nacionalismus i všechny ostatní představy o společenství jsou tím pádem politického rázu. To, kdo má poslední slovo, záleží na mocenské pozici v rámci společenských vztahů, ne na tom, kdo má z technického hlediska pravdu. Moc definovat společenství tedy znamená moc zahrnout do společenství jednotlivce či je naopak ze společenství vyloučit.
Co tedy přesně je konopná komunita? Co se týče této post-etnické definice identity, dostávám spoustu jak pozitivních, tak negativních ohlasů, přičemž argumentace některých z nich se nese téměř v duchu nacionalismu. Někteří příslušníci konopné komunity si stěžují na ztrátu pocitu společenství, protože svět konopí má čím dál komerčnější charakter a začíná se integrovat do klasické kapitalistické ekonomiky. Jiní naproti tomu s povděkem kvitují skutečnost, že příslušnost ke konopné komunitě je ve stále větší symbióze se světem legálních komunit, které jsou součástí identity národní, regionální či ryze lokální. Hovoří se tedy o konopné komunitě státu Washington a podobně.
Jak přežije konopná komunita
Cílem tohoto článku není definovat, co je nebo by mohla být „konopná komunita“, ale spíše identifikovat proces vytváření společenství jako neustále probíhající a zcela zásadní součást fenoménu přežití člověka ve společnosti. Společenství neustále mizí, rozpadají se, vznikají a obnovují se. Vytvářejí se na základě sdílených rysů jednotlivců, kteří je tvoří. Musejí se neustále obnovovat, aby získala politický a ekonomický nárok na existenci v rámci společnosti a nebyla za svou existenci trestána.
Musíme brát v potaz obavy ze strany veřejnosti, která se cítí ohrožena naším pozitivním zájmem o konopí.
Musím přiznat, že ohledně představy „konopné komunity“ jako jednolité entity, kde je veškerá rozmanitost potlačena ve jménu jednotné identity, mám rozporuplné pocity. Mám dojem, že pokud je termín „konopná komunita“ použit sám o sobě, je použit buď jako takřka obchodní značka, která má přimět lidi nakupovat jisté produkty, nebo na druhé straně jako označení pro stigmatizovanou skupinu, která je za své jednání perzekvována ze strany státu. Osobně mi přijde lepší tímto termínem označovat spíše jistou formu ambicióznosti či sebekritičnosti, která je zpravidla buď spojena se snahou podílet se společně na něčem, anebo staví na tom, že neschopnost obnovit komunitu a produktivním způsobem ji mobilizovat vedla až k promarnění mnoha příležitostí ke změně neutěšené prohibiční legislativy, z čehož bychom se mohli poučit.
Různorodost
Konopí svádí dohromady lidi ze zcela odlišných oborů a společenských vrstev, jako jsou třeba právníci, politici, učitelé, dělníci, lékaři nebo vojáci, tudíž nutně vznikají třecí plochy. Osobně se snažím zjistit, jak můžeme v klidu koexistovat a dosahovat vytyčených cílů i přes existující rozdíly. Jsme totiž na sobě vzájemně závislí, minimálně v prostorech, které sdílíme. Spolupráce v rámci společenství nám může významně pomoci v hledání pokojného způsobu koexistence.
Náš příspěvek ke snaze o takovou koexistenci spočívá mimo jiné v pořádání populárně-naučných akcí. Například náš Terpestival se soustředí na konopí jako na komplexní rostlinu s obrovským množstvím léčivých terpenů, čímž ukazujeme dalším členům komunity i celé veřejnosti, že nejde jen a pouze o rauš z tetrahydronakabinolu (THC). Tato látka, po níž je v podmínkách prohibice největší poptávka, je totiž příčinou toho, že většinová společnost na konopí pohlíží skrz prsty.
Fastfoodový model
Pozoruhodné je, že podobně se nyní chová stát Washington, kde bylo před pár lety legalizováno kromě léčebného i rekreační užívání konopí. Zákonodárci zde nyní logicky hledají způsoby, jak z nového odvětví získat co nejvíce peněz na daních, což vede prodejce k napodobování černého trhu – a tak produkují rostliny s co nejvyšším obsahem THC, které jsou nejdražší, aby měli co nejnižší náklady.
Někteří příslušníci konopné komunity si stěžují na ztrátu pocitu společenství, protože svět konopí má čím dál komerčnější charakter a začíná se integrovat do klasické kapitalistické ekonomiky.
Když se tento přístup spojí s „fastfoodovým“ modelem vysokoobjemového podnikání, není divu, že se z konopí stává jen další obyčejná komodita. A pokud je nějaké společenství založené na komoditách, pak jej označujeme jako průmysl. V průmyslu není prostor pro kulturní rozmanitost či utváření vztahů mezi členy komunity, pouze snad za účelem vytváření obchodní značky či propagace a prodeje produktů.
Což je vlastně typický konzumní model, jenž, zdá se, slaví úspěch. Mnoho lidí z konopné komunity, zvláště její mladší členové, chtějí na legalizační vlně rychle zbohatnout. Tento model mě ale neláká.
Zlatá střední cesta
Nesouhlas s takovou podobou konopné kultury však nestačí. Pokud chci existovat ve fungující konopné komunitě jako v decentralizovaném společenství, jehož členové mohou poklidně koexistovat, musím s ostatními hovořit o tom, o co bychom měli společně a každý zvlášť usilovat.
Současně musím brát v potaz obavy ze strany širšího společenství, které se cítí ohroženo mým pozitivním zájmem o konopí. Musím pochopit, z čeho přesně mají obavy, a nesmím podlehnout frustraci z případné irelevantnosti oněch obav, i když vím, že nejsou založeny na důkazech. Také musím navázat spolupráci s těmi, kdo sdílejí mé hodnoty a jsou schopni v jejich jménu jednat.
Washingtonský problém
Tento poslední bod je zásadní. Dekriminalizace léčebného konopí ve státě Washington znamená, že již nejméně rok lidé, kteří sdílejí stejné hodnoty jako já (především přesvědčení, že konopí je velice přínosná rostlina a problémy s ní spojované zpravidla spadají na vrub prohibici a stigmatizaci), přicházejí o zaměstnání a peníze kvůli přechodu na nový systém komplexní komerční legalizace. Tu ovládají lidé stavějící zisk nad sociální cítění. Kompletní legalizace konopí ve státě Washington v podstatě způsobila to, že se nyní konopné komunity v jiných státech začínají legalizace obávat, a to rozhodně není správné.
Proč? Cílem legalizace konopí je především dostat lidi z vězení a ukončit válku proti drogám, přičemž oba tyto fenomény postihují v nepoměrně větší míře barevnou část populace. Legalizace není o konopí jako takovém, ale o svobodě. Jde o celkové vyznění prohibice, která ostatně také není o konopí, nýbrž o kontrole určité části společnosti.
Mnoho lidí z konopné komunity, zvláště její mladší členové, chtějí na legalizační vlně rychle zbohatnout.
Legalizace je nutná, protože jedině tak lze ukončit válku proti drogám. Nic komplikovaného na tom není. Potřebujeme však takové modely legalizace, které berou v potaz přání dnešních uživatelů a příslušníků konopné subkultury v tom či onom státě. Není důvod, proč by ukončení války proti drogám mělo vést ke komercializaci a „fastfoodizaci“ konopné kultury.
Potřebujeme veřejný prostor
Zástupci konopné komunity v debatě na toto téma nedostávají prostor, protože konopné komunity byly pro společnost vždy něco okrajového. Dokonce už se ani nepodílejí na vytváření politických iniciativ, protože tento proces se ve velké míře stal záležitostí jednotlivců. Vnímání konopné komunity jako jakési okrajové části společnosti je součástí kultury, není to pouze něco, co by bylo tomuto společenství vnuceno zvenčí. Konzumace konopí a jeho distribuce v prohibičních podmínkách bylo totiž doménou jedinců, kteří proti kultuře protestují, tedy doménou antikultury.
A právě to je hlavní důvod napětí ve většinové společnosti, které brání tomu, aby konopné komunity měly v debatě o této problematice slovo. Další vývoj záleží na tom, jakou formu budou mít představy lidí o jejich komunitách či společenstvích a zda tito lidé naleznou cestu ke spolupráci a naplňování funkce těchto společenství.
Zdroj: http://cannabisandso
