A změny opravdu přišly. Rok před Calderónovým nástupem do funkce bylo v Mexiku spácháno 9,5 vražd na 100 000 obyvatel. Toto číslo brzy vzrostlo na dvojnásobek, ovšem vláda zpočátku popírala, že dochází k obětem i mezi civilisty.
Mlžení
Podle oficiální verze byli všichni zabití pouze zločinci – členové narkomafie, nebo naopak hrdinové (policisté či vojáci, kteří proti nim bojují). Ve skutečnosti si mexická válka proti drogám vyžádala během jednoho desetiletí i tisíce bezejmenných obětí. Podle odhadů bylo za tu dobu zabito celkově až 150 000 lidí a dalších 28 000 je pohřešovaných. Calderónovy sliby byly velkolepé, jeho strategie ale byla příliš naivní.
Podle údajů amerického protidrogového úřadu DEA je mexický heroin nejrozšířenějším druhem heroinu ve Spojených státech a překonává i kolumbijský import.
Válka drogových kartelů proti vládě i mezi sebou navzájem se pořád rozrůstá. Na místech, jako je stát Tamaulipas (u hranic se Spojenými státy), stačí jen veřejně o této problematice hovořit k tomu, aby si člověk podepsal rozsudek smrti. V takzvaném „Zlatém trojúhelníku“ (státy Chihuahua, Durango, Sinaloa), který ovládá kartel Sinaloa, zase mnohdy nutí výhružky „sicariů“ (zabijáků ve službách kartelů) lidi uprchnout z domova. Bezpečná nejsou ani turistická letoviska. Z Acapulca se stalo nejnebezpečnější město Mexika a jedno z nejnebezpečnějších měst na celém světě.
Co nutí tisíce lidí podílet se na produkci a pašování drog?
Drogy a drogová kriminalita jsou fenoménem úzce spojeným s problematikou sociální, kulturní, ekonomickou a zdravotní. Násilí a nejistota ve společnosti jsou jen jedním z jeho aspektů. Při cestě po oblastech Mexika sužovaných bídou člověk pochopí, že organizovaný zločin je na mnoha těchto místech jedinou jistotou, o níž se dá opřít v každodenním životě. Tam, kam moc státu nezasahuje, pouze snad při ozbrojených potyčkách se zločinci, představuje nezákonná činnost mnohdy jediný druh obživy. Pro tisíce Mexičanů představuje obchod s drogami jediný způsob, jak přežít. Malí hráči, například pěstitelé či lokální kurýři, nepřemýšlejí, jestli náhodou nepáchají nějaké zlo. Prostě se snaží nějak uživit.
Válka proti drogám je zkrátka jeden velký neúspěch. Drogy stále proudí na sever do Spojených států, hlavní cílové destinace mexických drog. Opačným směrem pak putují zbraně, které následně v Mexiku zabíjejí tisíce lidí. V důsledku systematického honu na narkomafiány bylo zadrženo velké množství lidí, dokonce i některé velké ryby, jako třeba Joaquín Guzmán Loera, přezdívaný El Chapo (Prcek).
Podle odhadů bylo během jednoho desetiletí zabito celkově až 150 000 lidí a dalších 28 000 je pohřešovaných.
Věznice jsou proto zcela přeplněné, přitom 41 procent uvězněných v souvislosti s drogami „sedí“ za držení ilegálních látek v hodnotě do 500 pesos (kolem 700 korun).
Drogy proudí dál
Mezitím však kokain a další drogy v obrovských množstvích nadále nelegálně proudí přes hranici na sever, pěstování máku na výrobu heroinu se rozmáhá jako nikdy předtím a vydírání je na denním pořádku. Podle údajů amerického protidrogového úřadu DEA je mexický heroin nejrozšířenějším druhem heroinu ve Spojených státech a překonává i kolumbijský import. V mexickém státě Guerrero, kde se heroinu produkuje nejvíce, bojuje o území na pět desítek zločineckých skupin.
Pokud bychom Calderóna brali jako otce mexické protidrogové strategie, pak jeho nástupce Enrique Peña Nieto zřejmě přijal roli dítěte, které pouze opakuje to, co vidělo u svého „otce“. Letošní červenec a srpen byly nejnásilnějšími měsíci za Nietovo funkční období: zemřelo téměř 4 000 lidí, což připomíná rekordně vysoké údaje z roku 2011 – nejkrvavějšího roku Calderónovy vlády.
Dekriminalizace je nezbytná
Deset let je dost dlouhá doba na získání jasnějšího pohledu na věc a na vyzkoušení různých postupů. Dekriminalizace držení veškerých drog pro osobní potřebu by měla být prvním racionálním krokem. Snížil by se tím tlak na kolabující soudní systém a policie by se namísto zatýkání uživatelů mohla zaměřit na boj s narkomafií, která se neštítí násilí a terorizuje společnost. Velkou změnou Peña Nietovy politiky oproti Calderónovu přístupu je podpora konopí pro léčebné účely, což je krok sice nutný, nicméně nedostatečný, zvláště pokud jej srovnáme s podobnými snahami některých jiných zemí v regionu.
Během posledních pár let přestala například Kolumbie s politikou násilného ničení plantáží koky a naopak začala sponzorovat celonárodní program na podporu pěstování alternativních plodin. Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos také schválil zákon, který povoluje léčebné využití konopí.
V Kostarice, ve státě bez armády, vznikl program na léčbu závislých. Na Jamajce byly přijaty zákony, které legalizují tradiční náboženské a lékařské užívání konopí. V Argentině rozhodl již v roce 2009 nejvyšší soud o tom, že trestní stíhání kvůli držení drog pro osobní potřebu je protiústavní, a v Uruguayi před pár lety legalizovali produkci, distribuci i užívání konopí.
Při cestě po oblastech Mexika sužovaných bídou člověk pochopí, že organizovaný zločin je na mnoha těchto místech jedinou jistotou, o níž se dá opřít v každodenním životě.
V Mexiku pak platí tabulky, které určují množství drogy, jaké může člověk mít u sebe, aniž by porušoval zákon. Tento systém však příliš neodpovídá realitě. Umožňuje například držení nanejvýš pěti gramů konopí. Drogová politika musí zohledňovat podmínky a potřeby jednotlivých zemí, základem v každém státě by však měla být dekriminalizace.
Portugalský příklad
Před více než patnácti lety v Portugalsku dekriminalizovali držení drog pro osobní potřebu. Současně byl vytvořen systém pro pomoc s léčbou závislých a pro jejich sociální reintegraci. V Nizozemsku se v systému coffeeshopů soustřeďuje legální pracovní síla. Věznice v zemi jsou navíc téměř prázdné, a to zčásti i proto, že uživatelé konopí nejsou perzekvováni. Nedávno byly dokonce některé věznice kvůli malému počtu vězňů uzavřeny. Užívání drog – jakýchkoli – by mělo na státní úrovni spadat do problematiky zdravotní, nikoli kriminální, a podle toho by se také mělo řešit.
V Mexiku přinesla tamní válka proti drogám více utrpení než látky, které má za cíl vymýtit. Deset let v podstatě stanného práva pod dohledem armády je pro společnost traumatizující.
Aby k proklamované změně stavu skutečně došlo, měla by vláda postupně vrátit protidrogové programy do rukou civilních orgánů. Po desetiletí truchlení nad zabitými, desetiletí beztrestného vraždění a vládní korupce musí mexická vláda vypracovat komplexní drogovou politiku, která na problém drogové kriminality nahlíží jinak než jako na střet mezi padouchy a policisty.
Společnost se zatím musela přizpůsobit stavu permanentního násilí. Dekriminalizace drog není zázračným lékem na problém, který je v Mexiku hluboce zakořeněný. Umožní ale Mexičanům rozlišovat mezi drogami a válkou proti drogám, mezi uživateli drog a narkomafií. Dekriminalizace je prvním krokem k uznání faktu, že válka proti drogám tragicky selhala.
Zdroj: www.nytimes.com
