Pokud ale patříte mezi odborníky na tuto bylinu, možná už jste narazili na odrůdu, které se říká Iducké nebo také Kéralské zlato. Jméno i v tomto případě vychází z místa, kde se rostlina pěstuje – Idukki v Kérale. Tenhle indický okres ležící v pohoří Západní Ghát je pro pěstování extrémně potentního „materiálu“ ideální.
A když tvrdím, že je to pořádně silná a slavná odrůda, vycházím z toho, jak nadšený výraz se rozlije po obličeji leckterého huliče, když mu povím, že pocházím právě z Idukki. Samozřejmě ihned poté následuje otázka: „A mohl bys mi příště trochu přivézt?“
Názvosloví
Iducké zlato jako pojem na mezinárodní konopné scéně figuruje už nějakou dobu. Až v roce 2013 ho ale opravdu proslavil stejnojmenný film, který o něm byl natočen.
Většina sklizně se teď zpracovává přímo na polích, kde se z ní dělá hašiš, a do Idukki se pak dostává až hotový produkt.
Místně je odrůda známá jako „Níla Čadajan“, nebo jenom Čadajan, což v překladu znamená „kudrnatá modř“. Obecně se má za to, že jde o hybridní odrůdu složenou z 80 z indické genetiky a z 20 procent ze zahraniční (pravděpodobně z Amsterdamu). Podle pamětníků se Čadajan začal rozšiřovat v osmdesátých letech souběžně s migrací do oblastí s vyšší nadmořskou výškou, kam patří i Idukki. Kraj býval tehdy značně zalesněný a nelegální pěstování konopí tamní obyvatele drahnou řádku let drželo ekonomicky nad vodou.
Živobytí
Lidé moc dobře věděli, že je to nelegální. Moc dobře věděli, že by měli problémy, kdyby je chytili. Stejně to ale spoustu obyvatel mojí vesnice neodradilo od toho, aby se rok co rok snažili na pěstování konopí hezky vydělat. Na „plantážích“ u lesů někteří z nich strávili i několik let po sobě. Bylo to hlavně tím, že spousta plantáží měla obrovskou rozlohou („vlastnily“ je větší drogové ryby, které do nich investovaly velké množství peněz).
Jenže kvůli policejním zátahům před začátkem sklizně bylo hodně rostlin spalováno, což si na pěstitelích samozřejmě vybíralo svou daň – mnozí z nich měli dluhy už v době, kdy na plantáž přišli, a tak museli znovu zkusit štěstí a zůstat další rok.
Jeden člověk, který kdysi na konopném poli pracoval, mi pověděl, že při zátazích šlo občas i o život. Plantáže byly na hranicích států Kérala a Tamilnád, takže zátah hrozil z obou stran, a policisté z Tamilnádu prý neváhali po podezřelých pěstitelích rovnou střílet.
Stěhování
Těšíte se teď, že si zajedete do Idukki a trochu toho legendárního konopí si seženete? Mám pro vás špatnou zprávu. Iducké zlato už možná neseženete nikdy. Je totiž pryč. S rostoucí populací a ustupujícími lesy, nemluvě o čím dál tvrdších policejních zátazích, pěstování v Idukki pomalu ustalo.
Kraj Idukki býval tehdy značně zalesněný a nelegální pěstování konopí tamní obyvatele drahnou řádku let drželo ekonomicky nad vodou.
Dnes je většina plantáží na hranicích států Ándhrapradéš a Urísa, tedy semeništi nakšalismu, indického maoistického komunismu. Plantáže jsou sice velké, ale Iducké zlato už se na nich nepěstuje. Teď je to odrůda zvaná Šílaváthi, která je lépe uzpůsobená klimatu těchto států. Původně se tam sice iduckou odrůdu pokoušeli sázet, ale ve výsledku došlo k takovému poklesu kvality, že bylo třeba najít vhodnější alternativu.
Kvalitu konopí určuje míra psychoaktivního THC. Iducké zlato mělo až osm procent THC (což není vůbec málo na konopí pěstované v podstatě divoce), zatímco odrůdy z přilehlých oblastí mají obvykle méně než pět. Bez ohledu na to se ale výsledný produkt na trhu dál objevuje pod názvem Iducké zlato. Sklizeň z jiných oblastí se totiž pašuje do Idukki, odkud se dostává na místní i mezinárodní trh s pozlátkem prémiové kvality.
Návrat ke kořenům
Zájem o konopí v Idukki v posledních letech znovu stoupá, jelikož hlavní plodina, která dnes živí nejvíce farmářů – koření kardamom – nepřináší tak velký zisk. Ceny jsou sice celkem dobré, ale pěstování se nedaří, protože dost neprší. Podle místních se kvůli tomu teď někteří lidé vracejí k již ověřenému pěstování konopí.
Lidé moc dobře věděli, že je to nelegální. Moc dobře věděli, že by měli problémy, kdyby je chytili.
Lesů je v oblasti už málo, a tak se většina plantáží nachází v Mathikettan Šola, národním parku s vzácnou faunou i flórou, který podporuje místní biodiverzitu. Zbytek sklizně pak pochází z hranic Ándhrapradéše s Urísou a zaplavuje trh. V posledních letech ale kvůli častějším policejním zátahům a odhalování pašeráckých tras došlo i k jiné změně. Většina sklizně se teď zpracovává přímo na polích, kde se z ní dělá hašiš, a do Idukki se pak dostává až hotový produkt. Přestože pro spoustu lidí v Idukki bylo pěstování konopí po léta záchranným lanem, vždycky šlo ruku v ruce s pocitem viny z porušování zákona. „Šapam kittiaja káš ánu,” říká se tam. Znamená to: „Tyhle peníze jsou prokleté.“
Zdroj: www.indiatimes.com
