Když se redakce rozhodla, že do tohoto adventního čísla uděláme rozhovor právě s ním, nebyl jsem si jistý. Jelikož dost zapomínám, nevzpomněl jsem si, že se známe jako kolegové, proletěl jsem spěšně jeho vystoupení na Stream.cz, přečetl si, že je odsouzen k obecně prospěšným pracím, které vykonává snad tím, že dělá strašidlo na jakémsi hradě, a ptal jsem se sám sebe, na co se ho mám, sakra, ptát, co mi tak může říct a co je vlastně zač, ten Jiří Maryško? Nechal jsem to tedy víceméně osudu a byl jsem velice mile překvapen.
Je advent. Těšíš se na Ježíška?
Víš, Vánoce a já… já je ještě pořád prožívám u rodičů a jako jedináček furt dělám syna. V šestatřiceti, ty vole, klečím pod stromečkem a rozdávám dárky. Je to vtipný, no ale… Občas jsem byl na půlnoční, ale hrozně mě tam rušili ty upovídaný lidi. Takže my si s kamarádama děláme místo toho půlnoční pochod na Křížovou horu v Jiřetíně, kde u každýho zastavení křížový cesty zapálíme svíčku a nahoře, kde v kapličce za mříží, aby ho lidi nerozkopali, leží takovej sádrovej Ježíš, tam mu napíšeme vzkaz nebo poděkování, zapálíme svíčku a odpálíme jointa. Jinak jsou tyhle svátky v našich zeměpisnejch šířkách dost odduchovnělý. Já mám jinak ty obyčeje moc rád, ale vem si jenom, co se tady stalo z Velikonoc. Běhat někde s igelitkou…
A volat k tomu hody hody doprovody…
Obzvlášť dneska, když už člověk ani neví, co to ty doprovody jsou. To je v prdeli.
Jirko, pojďme ale trochu popořádku. Co ty jseš vůbec zač?
Já jsem kluk z Varnsdorfu, kterej se vydal do světa a kterej chtěl bejt do osmý třídy traktoristou. Ale nakonec, aby nemusel ráno brzo vstávat, skončil u divadla. A k tomu traktoru se stejně vrátil. Dostal jsem totiž teď parádní trest, veřejně prospěšný práce.
Za co?
Za vtip na Facebooku teď řídím traktůrek v zámecký zahradě.
Já myslel, že děláš strašidlo na nějakým hradě?
To jsem měl, ale během sezóny v létě jsem to nestihl, takže teď chvíli budu zahradničit a od jara začnu strašit. A nebude to na hradě, ale na zámku v Děčíně. Na strašení na Hradě tady máme jiný lidi. I 17. listopad, symbol boje za svobodu jsem strávil fyzickou prací v zámeckých zahradách za trest kvůli tomu vtipu.
Co to bylo za vtip?
V Ústí nad Labem probíhala před dvěma roky akce Úklid Ústí. Svolali se lidi a společně uklízeli ulice a parky. A já pod tu facebookovou událost přidal komentář s textem: „Úklid Ústí bych si představoval takhle.“ Dvojtečka. A dal jsem k tomu fotku z natáčení filmu Lidice, kde herci představují postřílený lidi u zdi, a k těm jsem přiřadil jména těch největších grázlů a mafiánů z Ústí nad Labem, komunistů, socanů a podobně. A druhej den hned hromadná žaloba, pak soud, vyfasoval jsem pětadvacet tisíc pokuty a sto osmdesát hodin obecně prospěšných prací. Měli se mnou ještě nějaký nevyřízený účty z doby, kdy nám chtěli zrušit Činoherní studio a my proti tomu bojovali. Ale vyšel jsem z toho ještě docela dobře, když jsem skončil na zámku. Za chvíli bych mohl skončit za to samý pod zámkem a pak třeba rovnou v kotelně.
Jak bys charakterizoval sám sebe? Jsi herec nebo komik nebo co vlastně?
Komický role jsou mi asi nejbližší, ale jsem taky improvizátor, respektive jak já říkám asociátor. Máme divadlo Demago, je to divadlo improvizace, improvizace jednoho muže. Prostě asociační divadlo.
Proč se věnuješ divadlu?
Už kvůli tomu, že nesnáším ranní vstávání a jsem spíš noční pták, mi bylo divadlo blízký.
Tos mohl ale klidně dělat nočního vrátnýho, a ne divadlo!
To jo, ale na toho vrátnýho by se museli koukat lidi.
Takže jsi exhibicionista.
Asi jo. Anebo možná spíš člověk, co nic neumí, ale chce přesto společnosti něco dát. Já těm lidem nemůžu vyřezat poličku. Tak řeknu aspoň vtip.
Jakmile děláš věci, který tě baví, a patříš někam, máš najednou o starost míň.
Jsi ze severních Čech, přímo ze Šluknovskýho výběžku. Jak se ti v bývalých Sudetech žije? Jsi lokální patriot?
Vlastně jsem, i když tam těch patriotů zrovna moc není. Největším problémem Sudet je to, že tam lidi nemají hluboký kořeny a patriotismus tam až tolik nekvete. My tam všichni máme maximálně dědečka a babičku, ale málokdo z nás dospělých tam má pradědečka a prababičku. Většina lidí je tam náplava po druhý světový válce. Žijeme v barácích po Němcích, chodíme do divadel, která stavěli Němci, ale málokdo si přizná, že žije v kraji po lidech, kteří byli odsunuti pryč.
Jaký názor máš na poválečný odsun Němců ty?
Já vnímám samozřejmě celý odsun, ač jsem vyrůstal taky v baráku po Němcích, jako velkou nespravedlnost. My jsme o tom kdysi hráli přestavení, jmenovalo se Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, podle knihy Jana Tichého z Nového Boru, která je napsaná na základě skutečných událostí právě z Lužických hor, kde žiju. A ty události jsou tam popisovány z pohledu českých a německých dětí. To představení tedy nebylo nijak zaujatý, nenadržovalo ani jedné straně, na vše nahlíželo s nadhledem a odstupem, ale přesto se tam proti němu velmi silně protestovalo. V den premiéry přišli lidi před divadlo a mimochodem vymysleli nádhernej terminus technicus, když měli na transparentu napsáno, že jsme židofašisti. A pak se do toho vložila paní Bobošíková, která je teď mimochodem členkou Českého svazu bojovníků za svobodu, což je ten největší paradox. Řečnila na té demonstraci, a když se jí někdo zeptal, zda to představení viděla nebo četla tu knihu, odpověděla, že neviděla ani nečetla, ale že s tím přesto nesouhlasí. A já s tím odsunem nesouhlasím proto, že se týkal mnoha nevinných lidí, i moje teta patřila mezi odsunuté. Měla německý kořeny, ale rozhodně nikde nezvedala pravici a neklaněla se hákovým křížům, měla českou státní příslušnost, akorát byla německýho původu.
Co tě inspirovalo k založení divadla Demago?
Já jsem v roce 1999 pracoval jako kulisák v divadle Archa, kde pravidelně vystupoval Jaroslav Dušek s divadlem Vizita, což je čirá improvizace. Začal jsem k němu chodit na workshopy a zjistil jsem, že to divadlo se dá vytvářet až před těma lidma, že i oni jsou součástí té tvorby. Nemusíš se vůbec bát, že něco zapomeneš, takže tenhle stresovej faktor tady odpadá.
Ale musíš se bát, že tě nic nenapadne!
Pak to celý můžeš pojmout jako představení o tom, jak tě nic nenapadá. Mě původně spíš bavilo něco psát, ale chyběla mi zpětná vazba. Že nejsem přímo u čtenáře a nevidím jeho reakce. Tak jsem si řekl, proč bych to doma někde psal, když to můžu rovnou vyprávět přímo lidem? Jejich reakce a zpětná vazba mě na tom vlastně baví nejvíc.
Lidi tě ale asi nejvíc znají z internetový televize Stream.cz, kde jsi donedávna měl vlastní pořad.
Ano, měl, teď už ne. Poslední díl jsme odvysílali v červnu, pak jsme měli prázdniny a po nich mi bylo řečeno, že na to už nejsou peníze. To mě trošku mrzelo, protože bylo těsně před volbama, ale on to teď vlastně dělá Ovčáček se svou televizí OVTV tak trochu za mě.
Máte tam u vás na severu taky pražskou kavárnu?
Já se pohybuju v okruhu lidí, kteří jsou vlastně samí kavárníci a kavárenští povaleči. Hodně umělců je mezi nima. A zde musím připomenout jeden bonmot našeho pana prezidenta: „Člověk, který se rozhodne stát umělcem, přestává být člověkem a stává se šmouhou.“ Já jsem tou šmouhou rád a musím říct, že i pražská kavárna je třeba v Ústí nad Labem velmi početná. Což jsme zjistili během té krize okolo ústeckého Činoheráku. Podhoubí je tam tedy docela zdravý, ale dělnická třída bude vždycky početnější než pražská kavárna. Jen nevím, kde se v nich bere ten pocit, že stojíme každej na jiném břehu. To je obrovskej omyl. Kde bychom my bez těch druhých byli a naopak? Ve Vinohradském divadle teď zrovna zkoušíme hru Děti slunce od Maxima Gorkého. U nás se to tedy jmenuje Sluníčkáři. A je to přesně o tomhle tématu. Kdy se dělníci vzbouří proti intelektuálům, dvě ozubený kolečka ve stroji, která se rozklížila a nejdou dohromady. Přitom kde by byl dělník bez doktora a kde by byl doktor bez dělníka?
Mně to neříkej!
Jednou jsme na tohle téma dělali s Demagem představení, kdy dělnickej prezident dostane zánět dělnickýho slepýho střeva a zavolají k němu dělnickýho doktora. Samozřejmě to končí smrtí dělnickýho prezidenta! Tady prostě chybí takový to pověstný táhnutí za jeden provaz. My fakt nejsme ze dvou vrhů, jsme jenom z jednoho.
Já mám ale pocit, že teď se nejenom v Čechách, ale i jinde ve světě dostává ke slovu taková ta vulgární a přisprostlá většina, která jede v konzumu, má ráda ta nejjednodušší řešení a takový to odmoralizovaný a odduchovnělý myšlení bez přesahu.
Mezi lidma existuje xenofobie, která se netýká jenom barvy pleti, ale funguje obecně jako strach z neznámýho. Takže lidi se bojí všeho, čemu nerozumí. Nejen, že to odmítají, ale bojí se toho a jsou vůči tomu agresivní. Někdo má prostě rád umění realistický, jinej zase abstraktní. Ale my se najednou dostáváme do situace, kdy to člověk, kterej nerozumí abstraktnímu umění, bere jako útok proti sobě. Tím, jak tomu nerozumí, začne bejt útočnej, že se nad něj někdo vyvyšuje a dává mu najevo, že je blbej.
Co tě štve a chtěl bys to napravit?
No, já jsem řidič, a když jedu autem, hrozně sprostě nadávám na všechny okolo sebe a jsem strašnej cholerik. Ale když jdu pěšky po chodníku, uvědomuju si, že bych se nikdy k nikomu okolo nechoval tak jako k těm spoluřidičům, když jedu. Je to možná tou bariérou, tím sklem a plechem, ve kterým sedím. A to samý já vidím teď i na různých internetových diskuzích. Když si představíš, že by takovej dialog, jakej probíhá na internetu, probíhal u jednoho stolu, skončilo by to určitě velkou rvačkou. Prostě mi vadí tohle velký, uměle vytvořený odcizení. Že neexistuje rozumnej dialog, takovej dialog nablízko z očí do očí.
Tráva má být odměnou.
To je právě problém tý obrovský technologický revoluce, co se tu odehrála v posledních dvaceti letech. Nikdo neumí napsat dopis, poslat ho poštou a čekat dva nebo tři dny na odpověď.
Technologie nás na jednu stranu hrozně sbližujou, třeba díky Facebooku se můžeme bavit i s lidma, s nimiž bychom se normálně v životě nepotkali, ale do očí si nevidíme a smajlík taky nevyjádří všechno. Lidi přestávají rozumět ironii a pak i takovej nevinnej blbej vtip, jakej jsem udělal já, můžou pochopit tak, že chci vyvraždit půlku Ústí.
Co pro tebe znamená svoboda?
Já mám hrozně rád příměr o totalitě a o svobodě, že je mezi nimi stejný rozdíl jako mezi zoologickou zahradou a džunglí. V zoo jsi za mřížema, který tě sice omezujou v pohybu, ale taky tě chrání. Třikrát denně dostaneš nažrat, moc se neproběhneš, ani neprolítneš, ale máš svý jistý. A nám se ty klece před sedmadvaceti lety otevřely, vyběhli jsme ven, ale najednou jsme se tý volnosti nějak zalekli. Spousta lidí by se i dneska ráda vrátila do tý klece, protože v ní vidí bezpečí, ne omezení. Nechali by se těma mřížema dobrovolně obehnat, aby nemuseli mít strach, jestli je někdo proboha nejde sežrat. Ta pohodlnost a lenost v tom taky hraje velkou roli. Když jseš v džungli, musíš si to žrádlo sám obstarat, ulovit a podobně. A do toho se každýmu nechce.
Za ty roky v područí a totalitě jsme si prostě zvykli na teploučko a smrádeček.
Svoboda je hrozně namáhavá záležitost. Jednodušší je mít nad sebou silnou ruku. Tatínka, kterej se o nás postará, kterej to za nás vyřeší, kterej to za nás rozhodne. A svoboda s sebou navíc nese nejenom práva, ale i povinnosti. Což taky pohodlný není.
Ke svobodě patří taky legalizace. Ty kouříš trávu, že jo?
Ano.
Jsi tedy pro legalizaci marihuany?
Jsem pro ni naprosto. I když mně když trávu kdysi poprvé nabídli, odmítl jsem ji s tím, že takový svinstvo nikdy do huby nevezmu. Jsem kluk, kterej vyrůstal na Majorovi Zemanovi a podobných, takže kouření trávy pro mě byla jednoznačně narkomanie. A taky že je to přestupní droga a kdesi cosi, já se dodneška nenaučil ani pít! První tráva, kterou jsem kouřil, byla moje vlastní. Já jsem tomu moc nevěřil, ale moje spolužačky Krátká s Houskovou na to šly chytře a přinesly mi semínka. A z těch semínek jsem si vypěstoval svoji první trávu, která se strašně povedla. Já tomu přišel na chuť a my byli taková parta kamarádů, pro který to bylo něco duchovního, ne jako když vezmeš panáka a kopneš ho do sebe. A po základce někteří z nás šli na zedníky, druzí zase na různý střední školy a najednou jsme zjišťovali, jaká je mezi námi propast. Mezi těma radikálníma frajerama, co pijou pivo a panáky, a mezi náma, co jsme si zahulili a začali přemýšlet o životě. Psali jsme básničky, dělali jsme divadlo, zapisovali jsme si všechny stavy, kterýma jsme procházeli, kouřili jsme to ze šlukovek a posílali jeden druhýmu. Byl to pro nás opravdu takovej duchovní indiánskej rituál. S tím se pití alkoholu vůbec nedá srovnat.
A myslíš, že to tak mají i ti, co začínají hulit dneska?
Nechci mluvit o tom, jaká je dnešní mládež, ale trochu mi vadí to, že si někdo dá redbull s vodkou, na to ještě brko, hlavně aby byl dobře zmaštěnej. Nám o to vlastně vůbec nešlo. Nám šlo fakt o ten rituál. Prostě se vyšlo na kopec, na tý krásný vyhlídce sis zakouřil a vnímal jsi svět okolo. Taky se tráva dávala zadarmo a nebyl to byznys. Což mi přijde úplně proti smyslu toho všeho. Díky trávě jsem si uvědomil spoustu věcí. Čeho všeho jsme součástí, že mezi náma nejsou žádný rozdíly, že jsme celek, kterej má držet při sobě.
Myslíš, že na trávě může bejt člověk závislej?
Jo, může. Stejně jako na fidorce nebo třeba na běhání. Nic se nemá přehánět.
Jaký jsou tvoje závislosti?
Já jsem naštěstí, asi i díky trávě, nikdy nezačal pít. Prostě jsem se to nenaučil. Když jsem byl malej, hrozně jsem se těšil na to, až budu mít vlastní byt, v něm vlastní ledničku a v tý ledničce budu mít vyskládaný flašky s alkoholem, jako to měl třeba JR z Dallasu v tom svým baru, a že si kdykoli budu moct legálně nalejt. No a dodneška doma nemám ani kapku tvrdýho alkoholu. Občas si dám víno, třeba k jídlu.
Alkohol je jak známo jedna z nejtvrdších a nejnebezpečnějších drog. A navíc zcela legální.
No právě. Já nikdy, čoveče, neviděl konopí, který by zničilo rodinu, zabíjelo lidi na dálnicích a mělo na svědomí tolik lidských životů. Je to velkej nepoměr. Až bude tráva zdanitelná, tak nám ji snad konečně povolej.
Odbočil jsi od svých závislostí.
Já třeba nenosím žádný řetízky, náramky, náušnice ani podobný věci, nemám tetování, snažím se oprostit od všeho, na čem bych si závislost mohl vypěstovat. Nemám ani žádnej amulet pro štěstí. Protože kdybych ho ztratil, jsem v prdeli. A věřil bych tomu, že od tý chvíle budu mít smůlu. Prostě se takovým věcem, na nichž bych mohl být závislý, snažím vyhýbat. Nejsem asi závislej na ničem, kromě těch endorfinů, který se vyplavujou třeba po představení.
Svoboda je hrozně namáhavá záležitost.
A co láska?
Jé, tak tu můžu užívat bez omezení!
Jiný drogy jsi nezkusil?
Jednou jsem měl čtyři houbičky. A asi čtvrtku tripu. Kdyby tady existovala nějaká klinika, kdy by ti třeba dali LSD pod odborným dohledem, to bych hrozně rád vyzkoušel. Kokain jsem zkusil taky, ten mě nadchnul velice, ale na ten nebudu mít nikdy naštěstí tolik prachů, abych mu propadl. Perníku se bojím jako čert kříže a při odběru krve omdlívám. Takže já si prostě užívám, když hoří kamna, piju čaj, což je asi moje nejoblíbenější droga, a k tomu si dám jointa. Tabák taky kouřím asi od sedmnácti, ale většinou jenom ve společnosti, na nikotinu asi závislej nejsem. Ale jakmile nemám doma čaj, musím si aspoň uvařit horkou vodu.
Ty jsi fakt hrozně slušnej kluk!
Blbost, já jsem srab, to nemá se slušností nic společnýho! Já se prostě bojím, že bych se přestal kontrolovat, že by se ve mně probudili nějací běsi. Mám takovou osobní diagnózu, deprese se střídají s manickejma fázema, který mě děsně baví, ale tu depresi bych nerad něčím pošťuchoval a prohluboval.
Vypadá to, že máš v sobě všechno srovnaný. Máš i nějaký špatný vlastnosti?
Jsem netrpělivej, nespolehlivej, občas hodně ješitnej, ale můj největší problém je, že neumím říkat ne. Občas se dostávám do situací, že něco v dobrý víře naslibuju a pak to nejsem schopen splnit. Většinou bych chtěl vyhovět všem, ale pak zjistím, že to není v mých silách. A za to se pak stydím a mívám morální kocovinu. Já třeba když někdo žebrá o peníze, tak mu žádný nedám, ale koupím mu radši jídlo. Tím se z toho jakoby vykroutím, neřeknu mu ne, ale asi mu nedám přesně to, co ten člověk chtěl.
Varoval bys lidi třeba i před užíváním marihuany?
Jo, to jo. U marihuany je podle mě důležitý, aby ten zážitek a prožitek byl vždycky spojenej s něčím jakoby slavnostním. Ať je to výstava nebo odměna za to, že jsi vylezl na kopec, tráva to prostě umí umocnit. Tráva má být odměnou. Rozhodně jsem proti tomu ráno se probudit a ubalit si jointa. To je škoda dne. A když zažíváš něco špatnýho, tráva ti z toho nepomůže. Naopak. A pak nemíchat to s alkoholem ani s jinejma drogama. Já osobně mám prostě rád, když se marihuanou korunuje nějakej dobrej a zajímavej pozitivní zážitek. Každá droga by měla být vlastně rituální. Než si třeba ubalíš, připrav si papír, tužku nebo skicák a barvičky.
Myslíš, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí?
Akorát tak v pohádce. Ale samozřejmě by měla! Já jsem totiž radikální havloid. Ale rozhodně se mi nechce nastavovat druhou tvář. Heslem dneška je ale spíš, že pravda a láska se z lidí musí vymlátit lží a nenávistí.
Jaký lidi máš rád?
Mám rád lidi, co mají rádi lidi, to je jednoduchý. Mě třeba vždycky rozčilovali mí rodiče, že nezastavovali stopařům. A já se jich ptal, co kdybych tam stopoval já? A oni říkali, to je něco jinýho. Ale není. Jednou jsem na to i dojel, když jsem zastavil stopaři, kterej mi vyprávěl naprosto uvěřitelnej příběh o tom, jakou má smůlu, normálně plakal, takhle dobrýho herce jsem nikdy neviděl, i když už jsem u divadla nějakej čas. Já mu úplně vnutil dva tisíce, aby se mohl dostat domů. On si neřekl ani o korunu, ale já mu ty prachy prostě dal. A pak jsem se dozvěděl, že je to podvodník. A mě to strašně nasralo, ne kvůli těm dvěma tisícům, ale spíš kvůli tomu, že jsem díky tomu už málem nikdy nikomu nezastavil. Když ti to takhle udělá pár lidí, dojebou tady úplně všechno. Nikdo už nikdy nikomu nezastaví, nepomůže. Ale přesto bychom se ke všem měli chovat slušně, i když hrozí, že narazíš na podvodníka.
Kdo tě v tvém životě a ve tvém konání ovlivnil nebo ovlivňuje?
V umění mě asi nejvíc ovlivnil Vladimír Boudník (významný český malíř a grafik, pozn. red.) se svým explosionalismem, kterej on demonstroval třeba v ulicích města na obyčejných oprýskaných zdech, kdy v té omítce obkresloval to, co on v tom viděl. Každej z nás může bejt umělec. Jde jen o to, jak to umění a jestli vůbec ho vnímáme. Nemusíš umět nakreslit slepici, ale přesto můžeš umění umět vnímat. A tohle poznání mě hrozně ovlivnilo. Tomu se blíží moje improvizační divadlo, kdy vezmeš příběh, rozcupuješ ho na kousíčky a pak ho jako puzzle pomaličku skládáš do úplně novýho obrázku. Snažíš se věci nahlížet z novýho úhlu pohledu. To mě strašně baví.
Až bude tráva zdanitelná, tak nám ji snad konečně povolej.
Co bys dělal, kdybys nehrál divadlo?
Teď bych asi zrovna ještě seděl v nějaký reklamce a dělal bych grafiku. I když grafika s herectvím má kupodivu hodně společnýho. Dostaneš zadání s nějakým požadavkem a snažíš se to naplnit. Je to trošku detektivní práce, musíš nejen splnit požadavky toho zákazníka, ale zároveň se v tom sám realizovat tak, abys došel k uspokojivýmu výsledku. Jsou to opravdu hodně podobný disciplíny. Musíš tomu prostě přijít na kloub, umět to rozklíčovat. Mně se naštěstí podařilo povýšit koníčka na povolání a opačně. Grafiku teď dělám ve volným čase a divadlo mám jako profesi. Patřím k menšině, která má to štěstí, snad jedno ze základních štěstí, a to je možnost profesionální seberealizace. Jakmile děláš věci, který tě baví, a patříš někam, máš najednou o starost míň. Pak nemáš pocit, že se musíš přidávat k nějaký domobraně, k různým frustrovaným spolkům a skupinám, co chtějí mít nějakou stejnou nášivku na zádech nebo stejný tetování, společnej hábit jako Ordo Lumen Templi, nebo v nejlepším případě jsou fanoušky stejnýho sportovního klubu. Každej z nás chce logicky někam patřit a bejt něčeho součástí. Někomu nestačí bejt součástí lidstva, potřebuje nějakej menší celek. Ale jakmile máš nějakou vlastní seberealizaci, nemusíš tohle příliš vyhledávat. Jsi šťastnej, spokojenej a získáváš sebevědomí.
A nemáš potřebu se spolčovat s frustrovaným davem.
Já jsem teda sám členem motocyklovýho klubu, ale jsme takovej obyčejnej klub bez nášivek na zádech. Taky mi to dělá radost, bejt součástí skupiny, kterou spojuje společnej zájem, těším se, že si zase v létě spolu vyjedeme, že pojedu v koloně motorek a náš jedinej společnej zájem bude si to co nejlíp užít. Jinak máme naprosto odlišný názory na všechno, ale to do toho netaháme. Ten spolkovej život je hezkej, jen to nesmí přerůst do extrému, kdybychom se třeba my jako motocyklovej klub najednou začali řezat s nějakýma jinýma motorkářema. Tak nízký sebevědomí naštěstí nemáme.
Dokážeš si představit, že bys někdy vstoupil do politiky?
Já jsem měl dokonce i nabídky! Od tří politických hnutí jsem před pár lety dostal nabídku, abych za ně kandidoval. Všimli si mě díky tehdejším bojům o Činoherní studio v Ústí. Ale mě to neláká. Zjistil jsem, že taková ta klasická floskule o tom, že politika je svinstvo, je větší pravda, než by si člověk myslel. Ten největší problém je v tom, že člověk musí dělat kompromisy. A ty já moc dělat neumím. Na to jsou potřeba jiný lidi.
Jaký?
Většinou psychopati. Jak říká František Koukolík (český neuropatolog a popularizátor tohoto oboru, pozn. red.), neúspěšní psychopati končí v kriminálech, kdežto ti úspěšní v politice. Pro to, abys dělal politiku, musíš být víceméně psychopatem. Neříkám, že tam jsou všichni proto, že chtějí jenom podojit veřejnej rozpočet nebo získat nějakou moc, ale málokdo normální v tý politice vydrží. Já znám spoustu lidí, co do ní šli s čistými úmysly a naprosto je to sejmulo. Když jsem viděl třeba Táňu Fišerovou, jak se hrne do politiky nebo do boje o prezidentskej post, říkal jsem si v duchu, ty vole, to je jako poslat skauta do Bronxu. Můžeš mít jakkoli čistý úmysly, ale skautík proti partě rozzuřenejch negrů nezmůže vůbec nic. Politika tě každopádně dokáže hodně rychle připravit o ideály.
Ty jako satirik a glosátor politickýho dění určitě vnímáš i vývoj naší společnosti. Jak se ti jeví?
Já si myslím, že je nesmysl chtít se z těch předchozích čtyřiceti let do roku 1989 za dalších čtyřicet let vyhrabat. Takhle rychle to prostě nejde. Já doma s oblibou stěhuju nábytek. Abych si nezvykl na ten stereotyp. Chvilkama se mi stává, že narážím do skříně, která najednou stojí jinde, ale snažím se tím udržet jaksi čerstvej a bdělej. Člověk nesmí usnout. A zároveň musí bejt trpělivej a naučit se umět zacházet se svobodou. A to bude možná trvat dalších čtyřicet let. Lidi, co se narodili po revoluci, nemají už ty naše špatný návyky. Když jdu třeba na úřadě k přepážce, už tam jdu předem se špatným svědomím a s pocitem, že ty úředníky obtěžuju. Nemám pocit, že jsem klient a zákazník, ale otrava. Tohle generace našich dětí už naštěstí umí. Aby nastala změna, musíme my vymřít. Ale taky musí mít všichni dobrej příklad, bez toho se to nikam nepohne. Bohužel nám z těch nejvyšších míst žádný dobrý příklady nepřicházejí. A na společnost to má pak velkej dopad. Když může beztrestně lhát a krást vrchnost, legitimizuje to vlastně veškerý svinstvo, který se děje dole. Není malých a velkých zlodějů, jenom příležitost je malá nebo velká.
Jsi věřící?
Do kostela nechodím, ale rád se tam zajdu podívat. Tomáš Halík tomu říká „něcisté“, těm, kteří věří v „něco“. A dneska vidíš, že spousta lidí věří všemu. Dáš tam anděly, trochu krišňáckých průpovídek, hrstku lidový moudrosti, pár horoskopů, vrazíš do toho tři bonmoty od Wericha…
… a zavzpomínáš na tatíčka Masaryka.
Přesně tak. Nakonec to celý zamícháš a je to úplně na hovno. Já spíš věřím tomu, že jsme všichni součástí jednoho celku. Kapky, který tvořej tu napuštěnou vanu. Každej z nás, každá ta kapka, dokáže hladinu rozčeřit, dokáže něco změnit. Všichni ti lidi na planetě, ty miliardy tvoří jednoho boha. A kdybychom si najednou ze dne na den všichni porozuměli, kdybychom dokázali komunikovat s tím druhým bez předsudků, budeme žít v božským světě a nemusíme čekat na smrt, abychom se dostali do ráje. Nirvána by byla tady a teď. Když se lidi z něčeho dokážou radovat v jednu chvíli zároveň, třeba když se Česko stane mistrem světa v hokeji, je to děsně opojnej pocit. Anebo naopak když ty lidi spojí společná katastrofa, povodně a podobný věci. I spojení se proti společnýmu nepříteli. Jako v osmdesátým devátým proti komunismu.
Ale toho společnýho nepřítele už nemáme.
No, možná, že jo. Společným nepřítelem můžou bejt naše špatný vlastnosti. To kdybychom si uvědomili, co by nám, kurva, chybělo? Hlavní je prostě bejt srovnanej sám se sebou, to je základ. Nahlížet i na práci, kterou třeba nemáš moc rád, tak, abys v ní něco našel pro sebe. Ten Boudník to uměl. I když pracoval jenom jako nástrojář v ČKD, viděl ve všem kolem sebe umění a uměl toho v té své aktivní grafice využít.
Jaký máš vášně a záliby?
Snad jenom ten motocykl. I když, já když něco dělám, vždycky tomu absolutně propadnu. Když čistím doma komín, musím se oblíknout do kominickýho. Když sekám zahradu, vezmu si flanelovou košili a slaměnej klobouk, abych byl za správnýho sekáče. Každý takový úlohy se snažím zhostit se ctí. Máloco mi jde, ale všecko si rád vyzkouším. Já žiju v takovým velkým trenažéru. A na tohle je právě herectví skvělý.
Už sis vyzkoušel manželství? Máš ženu?
Ženu, čoveče, ještě nemám. Prožil jsem si pár lásek a ta největší a dlouhohrající byla úplně ta první. Sedmnáctej rok mýho života byl asi nejdůležitější. Tehdy jsem nejenom vypěstoval svoji první kytku, ale zároveň sbalil svoji první holku. Ten vztah mi vydržel jedenáct let. Na první dobrou, to je docela dobrý, ne? Nerad se rozcházím. Ani tady prostě neumím říct ne.
A těšíš se na svoje děti?
No ježišmarjá! Už jenom proto, že si s nima celý dětství zopáknu znova. Už aby to bylo. Dlouho jsem o tom nepřemýšlel, ale pak se mi normálně začaly zdát mateřský sny. Příroda už mě žene.
Až budeš mít děti a přijdeš na to, že třeba hulí trávu, co budeš dělat?
Tuhle zkušenost já už mám! Jak bydlím na vesnici, jsou tam kluci, který si pamatuju ještě jako malý děti. A pak je vidím v jejich patnácti, jak po vesnici choděj s lahví vodky. Tak jsem je nabádal, ať radši pěstujou a zahulí si, než aby si gumovali mozek tvrdým alkoholem. Ale ani ta tráva není pro někoho, kdo s ní neumí zacházet, spásná. Není to věc všední, má to bejt droga sváteční.
Chtěl bys něco na závěr vzkázat čtenářům Legalizace?
No to, co už jsem tady řekl asi tisíckrát. Totiž že jediný, na čem záleží, je to, abychom si uvědomili, že jsme všichni příbuzní. A abychom se k sobě navzájem chovali jako chodci, a ne jako řidiči.
Jiří Maryško (nar. 4. 4. 1980 v Děčíně) je český divadelní a filmový herec a aktivista. Vystudoval polygrafickou střední školu v Rumburku, ale pak se začal věnovat divadlu. Ještě před studiem na pražské DAMU (2004–2006) účinkoval na scénách Mrštíkova divadla v Rumburku (1997–1999), Divadla Refektář (Praha, 2000–2001) a od roku 2001 vystupuje s vlastním improvizačním divadlem Demago. Během studia hrál v Divadle Lampion na Kladně (2006–2007) a od roku 2008 byl členem souboru Činoherního studia v Ústí nad Labem. Tam se v roce 2014 velmi angažoval během protestů proti uzavření divadla ústeckým magistrátem. Nyní jej můžete vidět v pražském Vinohradském divadle. Mnozí diváci jej také znají z vysílání internetové televize Stream.cz, kde vysílal do letošního roku satirické komentované zpravodajství na vlastním Kanálu Maryško. V září tohoto roku získal v rámci festivalu divadelní a jiné alternativy Příští vlna/Next Wave titul osobnost roku. Je svobodný, bezdětný, žije a tvoří střídavě v severních Čechách a v Praze.