Aktuální článek
Psychoaktivní zvířátka a jiná havěť

Psychoaktivní zvířátka a jiná havěť

Profilový obrázek
  • Pod slovem „drogy“ si představujeme leccos – od „pouličních směsí“ neznámého složení i původu přes čisté látky z laboratoře až po rostliny, houby či produkty z nich. Na zástupce živočišné říše si však obvykle nevzpomeneme. Naštěstí pro ně.

Není to však tím, že by neměli co nabídnout. Konzumace zvířat za účelem změny vědomí je však „divná“ a z morálního hlediska problematická. Doufám tedy, že tento článek nebude čtenáře inspirovat k výpravě do džungle za žabí kůží či do savany za žirafím morkem. Klasických drog je na černém i šedém trhu k dostání víc než dost, takže k „fetování“ psychoaktivních tvorů – což často znamená jejich zabití – chybí pádné důvody. Často jde navíc o ohrožené druhy, u kterých to platí dvojnásob.

Řekni muškám ne!

Okolo psychoaktivních zvířat bylo bohužel spředeno tolik pověr a mýtů, že odlišit nepotvrzená fakta od naprostých nesmyslů je obtížné. Začněme tedy tím, co žádné psychoaktivní účinky nemá – patří sem většina údajných afrodisiak, jako jsou drcené rohy mladých kozlů, jelení penis nebo býčí varlata. To samé nejspíš platí i pro ústřice a lanýže.

Zato na nechvalně proslulých španělských muškách přeci jen něco je. Tělo samců puchýřnivky lékařské – jak se brouk správně nazývá – obsahuje až pět procent kantharidinu. Touto látkou potírají samičku s vajíčky na ochranu před predátory a jde o prudký jed – již deset miligramů vás může zabít. V menším množství dráždí genitálie, způsobuje jejich prokrvení a erekci. Na psychiku tedy působí leda zprostředkovaně. V sexshopu samozřejmě opravdové „mušky“ neseženete. Nejrůznější přípravky stejného jména jsou jen lákadlem pro neznalé.

Rozšířit o někom fámu, že vaří „mločí pálenku“, byl spolehlivý způsob, jak mu znepříjemnit život.

Válka s mloky

Jednou z nejpodivnějších drog je prý „mločí pálenka“ ze Slovinska. Aspoň podle řady internetových magazínů. Jde o destilovaný alkoholický nápoj, do něhož je během fermentace vhozen živý mlok. Nebohý obojživelník samozřejmě dlouho nepřežije, ale před smrtí stihne vyloučit značnou dávku jedu, který pálence dodá halucinogenní účinky. V hornatém kraji severně od Lublaně ho údajně vaří již několik století…

Vypadá to sice neuvěřitelně, ale zas ne tak moc – kůže mloků opravdu obsahuje nejrůznější toxiny. A protože pár článků o této prapodivné droze se objevilo i v odborných publikacích, mnozí uvěřili.

Ve skutečnosti však jde o mediální konstrukt – za všechno může vtipný a dobře napsaný článek, který vyšel roku 1995 v uznávaném časopise Mladina. Šlo o první zprávu, která kdy o tomto fenoménu vyšla, a vypadá to, že samotný autor byl o pravdivosti svého „objevu“ přesvědčen. A čtenáři ho přijali s nadšením – Slovinsko získalo svůj vlastní tradiční halucinogen! Bohužel pro mloka, protože řada čtenářů ten dryák opravdu zkusila vyrobit.

Objevitel se v honbě za senzací stal obětí jakéhosi „venkovského mýtu“ a místní ho vodili za nos. Kritičtější badatelé zjistili, že mločí pálenku sice kdekdo zná, ale nikdo o ní nechce mluvit. A když už ano, tak jedině ve zlém – údajné účinky však neměly nic společného s tím, co popisovala Mladina. Je pravděpodobné, že „mločí pálenka“ byla ve skutečnosti jen pomluva sloužící k očernění producentů nekvalitního alkoholu, ale také těch, kdo žili v rozporu se sociálními normami. Rozšířit o někom fámu, že vaří obávanou „mločí pálenku“, byl prostě na slovinském venkově spolehlivý způsob, jak mu znepříjemnit život.


Žirafí úlet

Důvěryhodně nevypadá ani příběh o halucinogenním nápoji umm nyolokh, který z jater a morku ulovených žiraf vyrábí příslušníci některých kmenů Jižního Súdánu. Tito přísní abstinenti jsou po vypití neobvyklého nápoje jako omámení a zjevují se jim – jak jinak – žirafy. Lovcům odhalí svá tajná místa, takže ani příště není o žirafy nouze. Zprávu o „žirafím nápoji“ podal v padesátých letech antropolog Ian Cunnison, ale opravdové účinky mu nepřikládal – domníval se, že zvláštní chování uživatelů je dáno jen společenskými zvyklostmi. Etnofarmakologickým nadšencům však ten příběh nedal spát. A protože žirafy s oblibou konzumují listy akácií, ve kterých se často vyskytuje DMT, přišli s teorií, že za účinky nápoje může právě tato látka.

Nepředložili sice žádné důkazy a ani účinky moc neodpovídají, ale kdo chce věřit, podobnými detaily se nezdržuje. U stolu vymyšlená teorie o DMT jako účinné složce umm nyolokh si tak našla cestu i do hesla věnovaného žirafě v anglické verzi Wikipedie…

Pták starých Aztéků

Obyvatelé říše Aztéků znali a užívali celou řadu psychoaktivních rostlin (a samozřejmě také houby), ale kromě toho prý chovali i psychoaktivní ptáky. Diego Muñoz Camargo v 16. století zaznamenal, že pták se jmenoval oconenetl, byl černo-červený a jeho maso vyvolávalo vize. Vypadá to sice jako smyšlenka, ale třeba se ještě dočkáme nějakého překvapení. Není to tak dávno, co odborníci odmítali i svědectví Camargova současníka Bernardino de Sahagúna, který zaznamenal užívání psychoaktivních hub.

Obyvatelé říše Aztéků prý chovali psychoaktivní ptáky.

Nejistý očnatec

Záhadou však zůstávají psychedelické účinky ryby s nevinným názvem očnatec obecný (Salpa sarpa), která žije ve Středozemním moři a východním Atlantiku. Zkazky o tom, že pro její účinky ji vyhledávali již staří Římané, však nepůsobí věrohodně. Ve Středomoří se totiž dnes tato ryba běžně loví a konzumuje a žádné podivné stavy nepůsobí. Také dva muži, kteří si na ní roku 2006 pochutnávali v restauraci, stáli jen o dobré jídlo. Místo toho se dočkali „tripu“, který začal brzy po požití, vyznačoval se hrůznými halucinacemi i nočními můrami a trval až tři dny. Což připomíná spíš tropanové alkaloidy než psychedelické halucinogeny.

Není však známo, jaká látka tyto stavy způsobila ani jak se do ryb dostala. Spekuluje se, že účinky by mohly mít na svědomí některé druhy mořských řas, kterými se ryby živí. A protože řasy najdeme i v jídelníčku dalších druhů ryb s údajně halucinogenními účinky (nejspolehlivější jsou prý zástupci rodu kyphosus), něco by na tom mohlo být. Jistě však zatím víme jen to, že případy otrav halucinogenními rybami jsou sice vzácné, ale vyskytují se po celém světě a je krajně nepravděpodobné, že by se účinné látky do ryb dostaly až při přípravě. Tento druh otrav rybami má dokonce i svůj odborný název – ichthyoallyeinotoxismus. Možná ho vymyslel nějaký vědec ve stavu pozměněného vědomí.

Na vlastní nebezpečí

Japonská delikatesa – nechvalně proslulý pokrm pečlivě připravený z jedovaté ryby fugu – je známa po celém světě, ale ochutnat si ji troufnou jen odvážlivci. Přežití konzumentů totiž závisí na šikovnosti kuchaře. Jed tetrodotoxin (TTX) nelze při přípravě jídla zcela odstranit a není to ani cílem. Mělo by ho ale zbýt tak akorát. Dost na to, aby hodovníkům mravenčilo v ústech a zažívali vlny lehké euforie, ale ne příliš, protože větší než malé množství by strávníky zabilo.

TTX je o řád jedovatější než kyanid. Jde o neurotoxin, který omezuje schopnost nervů vést signály, takže bezprostřední příčinou smrti bývá zástava dechu. Otrávení jsou sice paralyzovaní, ale při vědomí. Přežijí-li, zotaví se zpravidla bez následků.

V Japonsku mohou tento tradiční pokrm připravovat jen zkušení kuchaři se zvláštní licencí, kteří prošli náročným výcvikem, zatímco v EU je prodej ryby fugu zakázán úplně. Užívání této „drogy“ je totiž přes všechna opatření rizikové a v Japonsku se každým rokem vyskytnou desítky případů otrav (z toho několik smrtelných).

V Pákistánu a Indii žijí lidé závislí na štířím jedu.

Proslýchá se, že jakýsi undergroundový chemik prodával papírky napuštěné TTX jako kuriozitu pro zapálené experimentátory, kterým brnění končetin a obličeje ve spojení s pocity lehkosti a vznášení stojí za riziko úmrtí. Těžko říct, co je na tom pravdy – podle slov psychonautů s pudem sebezáchovy šlo spíš o biologickou zbraň než o alternativní rekreační drogu.

Štír místo heroinu?

Vypadá to neuvěřitelně, ale v Pákistánu a Indii žijí lidé závislí na štířím jedu. Někteří ho kouří (často smíchaný s hašišem či tabákem), jiní platí dealerům – chovatelům vybraných druhů – za uštknutí. Účinky trvají až deset hodin. Zpočátku jsou docela bolestivé, ale po pár hodinách převáží příjemné pocity. Doma to však rozhodně nezkoušejte – štíří jed tělu ani mozku vůbec nesvědčí.

Indický subkontinent je na „divné drogy“ docela bohatý – kouří se tam také jed kober. Pilulky K-72 a K-76, údajně obsahující kobří jed, se prý před pár lety objevily na indických tanečních akcích a stály desetkrát víc než tablety extáze. Jejich skutečný obsah je bohužel nejistý. Faktem však je, že opravdu otrlí milovníci hadů se nechávají cíleně uštknout. Indičtí vědci dokonce v devadesátých letech zkoumali možnost využití kobřího jedu pro léčbu heroinové závislosti a vypadalo to docela nadějně.

Psychoaktivní tvory možná nalezneme i na českých zahrádkách.

Ještě podivnější je však příběh Steva Ludwina, který počátkem léta přinesl britský list Guardian. Tento chovatel hadů prozradil, že již 28 let si každých pár dní injekčně aplikuje jed rozličných druhů. Jed užívá, protože je přesvědčen, že mu zdravotně prospívá. Už třináct let prý neměl rýmu ani chřipku a tato podivná droga mu dodává energii – je to jako dát si kafe…

Blázen? Možná ano. Proti hadímu jedu si však vypěstoval značnou toleranci a vzorky své krve pravidelně poskytuje vědcům, protože doufá, že pomůže při vývoji protijedu na hadí uštknutí. A za to si zaslouží chválu.

Ropuchy a žáby

Jedním z mála živočichů s nesporně psychedelickými účinky je ropucha koloradská (Incilius alvarius, dříve Bufo alvarius). Její žlázy vytvářejí jed obsahující hojnost bufoteninu a 5-MeO-DMT, což jsou látky příbuzné psilocybinu, serotoninu i N,N-DMT. Dobrou zprávou je, že obojživelníka lze chovat v teráriu a občas „podojit“, aniž bychom mu tím způsobili újmu. Užívání ropušího jedu popularizoval Albert Most, který roku 1984 založil „žabí církev“ The Church of the Toad of Light (Církev ropuchy světla), což byl ve skutečnosti volný spolek chovatelů a uživatelů. Olizovat naše divoké ropuchy však valný smysl nemá.

Nesporně psychoaktivní je i amazonská žába kambô či sapo (Phyllomedusa bicolor). Její sliz obsahuje deltofin a dermorfin, což jsou jedny z nejsilnějších přírodních opioidů. Účinky žáby však heroin ani opium nepřipomínají. Samotný zážitek je dost nepříjemný (včetně způsobu aplikace skrz rány na kůži) a velice silný, ačkoli netrvá ani půl hodiny. Slovy jednoho z uživatelů nejde o žádnou procházku růžovou zahradou, ale o „vypnutí a následný restart organizmu“, při kterém se člověk zhruba na deset minut „propadne až na dno svého bytí“. Zážitek se vyznačuje též návaly horka a nevolností i zvracením. Když se však uživatel vrátí do normálu, nahlíží na sebe jinak a „ví, co si se sebou počít“. Což připomíná spíš ayahuasku než opiáty.

Není tedy divu, že také sliz těchto žab užívají odnepaměti domorodí léčitelé a v poslední době i vyznavači alternativních léčebných postupů. Ti považují sapo za všelék, který zlepšuje zdravotní stav snad po všech stránkách – včetně zvýšení životní síly a zbystření smyslů. Velkými výčitkami trpět nemusí – i sliz této žáby lze získat, aniž bychom ji zabili. Svázání a otírání jí však jistě příjemné není. Kambô naštěstí nepatří mezi ohrožené druhy. Aspoň zatím, protože zvyšující se poptávka po žabím slizu nevěstí nic dobrého.

Zelené překvapení

Psychoaktivní tvory však možná nalezneme i na českých zahrádkách. Nejeden pěstitel léčebného či rekreačního konopí nachytal na svých rostlinkách velké zelené housenky, pochutnávající si i na listech obalených pryskyřicí. Nevypadá to, že by jim kanabinoidy nějak škodily. Co se však s nimi stane v trávicím traktu larvy? Jak velká část zůstane uložena v jejich tukových tkáních?

Housenky řada z nás bez slitování likviduje, ale možná by bylo vhodnější je příště raději upotřebit v kuchyni. Samozřejmě až po nezbytné poradě s entomologem, toxikologem, kuchařem a také právníkem. Příprava pokrmu z psychoaktivních housenek by totiž mohla být považována za „výrobu drog“.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!