Mýty
Ten starý, meziválečný New York je pořád na svém místě, černobílá vzpomínka v lidských myslích. Swing a jazz, tančírny, zakouřené hudební kluby ukryté v ulicích pod mrakodrapy, třpytivé saxofony, potem zbrocená čela a šíje, šelakové desky, gangsteři, obrovské žebrované mikrofony, modré nebe po západu slunce těsně předtím, než nastane tma. Město, v němž bylo před druhou světovou válkou, během ní i potom možné všechno, co si jen člověk dokázal představit – v dobrém i ve zlém. Ztělesnění západní moderny, všemocné fantazie, smutku, blues a jazzu.
Mezi hudebníky, kteří tento mýtus pomáhali vybudovat, ční vzhůru k nebesům žena sama opředená mnoha mýty. Billie Holiday. Jak ta si je uměla pěstovat! Byla všechno. Veselá, energická, citlivá, úspěšná, naivní, smyslná, plachá, bezmocná, přátelská, neustále na mizině, pořád na hraně zákona, holdující alkoholu a drogám, lidská troska. Jako kometa vystřelila z úplného dna a chudoby, kam se kvůli závislosti na mnoha drogách a také kvůli rasismu opět vrátila. Pustíme-li si film jejího života pěkně od začátku, napadne nás nejprve, jak je všechno neostré a jakoby nahrubo sestříhané. Mnohé scény do sebe příliš nezapadají, vypadají smyšleně, jako by překrucovaly realitu. Scénář se skládá z biografií, ze svědectví pamětníků a novinových výstřižků, z písní a fotografií. Materiálu je tedy víc než sdostatek. Mnohdy ale informace odporují jedna druhé. Kdo byla Billie Holiday ve skutečnosti, se zpětně nedá tak jednoznačně určit. Může se stát, že se nepravdivé informace zamění za pravdivé a opačně. Vždyť jazz je umění improvizace. Tam se na přesnost moc velký důraz neklade.
Jemné nuance a smyšlené příběhy
Narodila se ve Filadelfii jako černoška s nápadně světlou pletí. Přišla na svět ve státech, jež se znovu jmenovaly Spojené, ačkoli ani padesát let po strašné občanské válce v letech 1861–1865 nebyly v téměř ničem zajedno. Na Jihu bobtnaly rasistické hříchy bavlníkových plantáží, proti nim stál industrializující se Sever se svou snahou o důraz na lidskost. Byla to země, kde hollywoodská melodramata ještě postrádala barvy, kde byl důležitější kontrast než jemné nuance. Temnější odstín pleti vrhal stín na jejího nositele. Billie Holiday povýšila jemné nuance a mezitóny na umění. Dokázala dát jednoduchým popěvkům hloubku. Každé slovo obrací a prodlužuje, svým témbrem a načasováním jim dává nový smysl, občas až opačný. Zpívá o pokořené ženě, již muži zanechávají v slzách, a přesto ji nedokážou zcela opustit. Takhle přece vypadá láska. Zpívá dojemné balady o vlastním osudu, nespoutané vášni, prokládané sžíravou kritikou systému, aniž by vlastně věděla, jak to dělá. Neumí číst noty, řídí se instinktem, splétá slova, jež kdesi zaslechla, do písní a zpívá jen o tom, co sama cítí. Nikdy neinterpretuje jednu píseň stejně, protože i její pocity se mění. Občas se po vystoupení probere v zákulisí uprostřed srdceryvného pláče, zatímco v sále burácí potlesk nebo vládne pohnuté a dojaté ticho.
„Já se rodičů neprosila o to, aby mě počali na chodbě nějakého domu v Baltimoru, aby mě přivedli do světa jen proto, aby mě opustili, abych neustále narážela na překážky a musela bojovat o život.“
„Dejte mi písně, u kterých můžu něco cítit, a nebudu s nimi mít žádnou práci,“ říkává. Co v Billie rezonuje nejvíc, jsou protiklady a rozpory života v Americe. Své publikum dokáže poblouznit nebo zanechat v naprostém zmatku. Je to padlá holka i diva zároveň. Je stále osamělá, ale nikdy ne sama. Vždycky si najde dalšího pasáka, který ji bude mlátit. Čekává na ni v šatně a ona se s ním dělí o drogy.
„Moje prababička z matčiny strany byla metresou bílého otrokáře, jeho milenkou, ženou na psí knížku. Byla také otrokyní na jeho plantážích. Na konci pole měla svůj vlastní domek, zatímco Charles Fagan, hřmotný majitel otroků, bydlel s manželkou a dětmi v panském sídle. Prababička mu porodila šestnáct dětí.“ Tohle vyprávěla Billie Holiday reportéru Williamu Duftymu, jenž v roce 1956 sepsal její životopisnou knihu Lady zpívá blues. Dufty byl bulvární novinář z New York Post a zaměřoval se na efekt a prodejnost. Kniha se stala světovým bestsellerem, ale když vyjde, Billie se od ní rozhořčeně distancuje. Co je v knize, prý nikdy neřekla. Jenže nakladatel si od ní nechal podepsat každou stránku rukopisu, jako by dopředu věděl, že s Billie můžou nastat komplikace. Později knihu pyšně představila na koncertě ve vyprodané Carnegie Hall.
Billie si pořád vymýšlela nejrůznější historky, vzpomíná Carl Drinkard, doprovodný pianista její kapely. Pořád měnila podrobnosti a opakovala ty příběhy neustále dokola, až jim pomalu začala sama věřit. Vyprávěla je tak, jak je sama považovala za nejpůsobivější, a i když na nich nakonec nebylo nic pravdivého, bylo jí to jedno.
Historkou o černé prababičce zamilované do bílého muže se pokoušela vysvětlit příčinu své duševní rozervanosti. Její dětství ve Filadelfii a Baltimoru vypadá jako nekončící série hrůzných epizod. Když se 7. dubna 1915 narodila, jejímu otci Clarencovi prý bylo patnáct a matce třináct. Ve skutečnosti jim bylo o pár let více, ale ne o moc. On byl černoch bez stálého domova, vandrák, jakých v té době byly Spojené státy plné, s příznačným příjmením Holiday. Její matka Sadie Faganová pracovala jako služka. O Billie, tehdy ještě Eleanoru, pečovali nejrůznější příbuzní. První znásilnění zažila už v jedenácti letech, později si prošla katolickou polepšovnou a za směšné peníze umývala bílým schody. Ještě jako nezletilá se odstěhovala s matkou do New Yorku, kde našly obě práci v bordelu. Posléze byly obě za prostituci i zatčeny. Patnáctiletá Billie měla ráda čerstvě povlečené postele, slušné zacházení i výdělek, a hlavně gramofon, u něhož tak často vysedávala a poslouchala Louise Armstronga nebo Bessie Smithovou. Dlouho si zpívala jen tak pro sebe, dokud za to jednoho dne v Harlemu, Mannhattanu černých, nedostala pár dolarů. Chodila v barech od stolu ke stolu, zpívala v klubech jako Grey Dawn, Brownie’s, Clam House, Pod’s and Jerry’s, Nest Club nebo Hot Cha. Jména lokálů se denně měnila, protože jakmile přišla policie, okamžitě je zavřela. Na druhý den už měli zase otevřeno, jen pod jiným názvem. Je čas absolutního zákazu alkoholu – prohibice. V zadních místnostech barů se popíjí pivo s éterem. Budoucí jazzová hvězda bydlí u matky, která stále truchlí po svém prvním manželu a Billiině otci Clarencovi. Z něho se mezitím stal poměrně úspěšný kytarista, jenž o známosti neměl nouzi. Zlobil se na Billie, když ji objevil ve skupině svých fanynek, bál se, že o něm řekne matce. Když mi dáš peníze, budu mlčet, řekla mu. A tak se i stalo.
Lady Day
Jména mužů, kterým se Billie obětovala, u nichž hledala oporu a kteří ji posílali k čertu, se nedají spočítat. Bylo jich velmi, velmi mnoho. A písní o touze a bolesti zrovna tak. Nejlepší vztah měla s jazzovým saxofonistou Lesterem Youngem, ne milenecký, spíše sourozenecký. Když on hrál na saxofon a ona zpívala, znělo to krásně. Lester Young, který vymýšlel pro všechny muzikanty kolem sebe přezdívky, vymyslel jednu i pro ni. Lady Day. Ona mu říkala Prez, ze slova prezident. Rádi a často spolu popíjeli svůj nejoblíbenější drink zvaný Nebe a peklo – gin a červené portské, půl na půl. Kariéra Lady Day připomíná horskou dráhu. V osmnácti poprvé nahrává. Jako dvaadvacetiletá vyráží na americké turné s Artiem Shawem a jeho bigbandem. Šestnáct bílých muzikantů a černá zpěvačka, to tu ještě nebylo. Podle toho se na ně po cestě také pořadatelé, publikum i místní strážníci dívali – pohledy plnými vzteku sledovali toto znamení nové doby. Černoška v našem hotelu? V naší restauraci? U nás na toaletě? Černoška v našem výtahu? Proč nejede nákladním? A pokud chce na pódium, jedině zadním vchodem! Občas ji nenechají ani vystoupit. To pak sedí sama v autobuse a poslouchá, jak kapela hraje bez ní. Když má jednou vystupovat s černým bigbandem Counta Basieho v Detroitu tehdy zmítaném rasovými nepokoji, je pro pořadatele pro změnu zase málo černá. Že prý je jejich zpěvačka nějaká nažloutlá, říkali Countu Basiemu. Publikum by ji mohlo považovat za bělošku. Tak vtiskli Lady Day do ruky černý krém. Vztekala se a běsnila, ale nakonec se poddala. „Můžu se zahalit do bílého hedvábí, dát si do vlasů gardénii, široko daleko nebude žádná cukrová třtina, ale stejně budu mít pocit, jako bych pořád pracovala na plantážích,“ prohlásila jednou.
Billie si vymýšlela nejrůznější historky, pořád měnila podrobnosti a opakovala ty příběhy neustále dokola, až jim pomalu začala sama věřit.
Podivné ovoce
„Černá těla se pohupují v jižním vánku,“ píše koncem třicátých let newyorský učitel Lewis Allan ve své básni „Strange Fruit“ (Podivné ovoce). Pojednává o lynčování a vraždění černochů na jihu USA. Rok co rok bylo takto usmrceno okolo stovky lidí. A Billie Holiday, tehdy už velká hvězda, měla odvahu tuhle báseň zazpívat. Před bílým publikem zpívat píseň o lynči, vraždách a o oběšencích visících na stromech jako jejich podivné plody, bylo naprosto šokující. Tahle písnička se stala prvním otevřeným protestem proti rasové diskriminaci. Krátce po koncertě Federální služba pro narkotika (FBN) zpěvačku vyzve, aby už tuto píseň nikdy nezpívala. Tento úřad pod vedením Harryho J. Anslingera také zahájil tvrdou válku proti drogám, i proti marihuaně, do roku 1937 tolerované. Dryjáčnické spoty v rádiu a kinech varovaly před marihuanou jako před novou smrtící drogou. Dvě věci poháněly Harryho Anslingera vpřed. Obrovská nenávist k Afroameričanům a jeho pohrdání drogově závislými. Billie Holiday pro něj představovala symbol všeho, co je v Americe špatné.
„V USA je na sto tisíc kuřáků marihuany,“ tvrdil Anslinger. „Většinu tvoří negři, Hispánci, Filipínci a hudebníci. Jejich satanská hudba je výsledkem konzumace marihuany. Jazz a swing svádějí bílé ženy k sexuálním kontaktům s negry, muzikanty a dalšími živly.“ Billie začala s marihuanou už v raném mládí a přes whisky a kokain se dopracovala ve čtyřicátých letech až k intravenóznímu užívání heroinu. „„Drogy pro tebe můžou udělat jen jedno: že tě zabijou, a to pěkně pomalu a tím nejstrašnějším možným způsobem,“ dala se slyšet několik let před smrtí. Koncem třicátých let propadala Billie drogám stále víc a víc. Desítky jazzových muzikantů, mezi nimi i Charlie Parker a Theloniuos Monk, bylo kvůli drogám pozatýkáno. I ona strávila deset měsíců ve vězení a v roce 1947 jí byla odebrána licence, jež jí dovolovala zpívat v klubech a barech, kde se naléval alkohol. Pro zpěvačku to znamenalo finanční katastrofu. Její manažer John Levy organizoval tedy vystoupení alespoň v nealkoholických klubech, kterých bylo tehdy v New Yorku pomálu. I tak byl zájem o ni enormní a všichni odcházeli nadšení. Jen Billie měla pocit, že lidi na ni chodí hlavně kvůli tomu, aby viděli, jak opilá nebo zdrogovaná zrovna je. Odvykací terapie nepřinášely zlepšení a ani jedno ze tří manželství Billie nevydrželo. Všichni její muži ji týrali a nestydatě využívali. Přes to všechno na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let minulého století slavila Billie Holiday největší profesní úspěchy. Kromě vystoupení v Carnegie Hall zpívala jako vůbec první jazzová zpěvačka v Metropolitní opeře. Měla také dost práce sama se sebou, se svou psychickou labilitou a osamělostí, s heroinem a kokainem, s odvykáním a léčením z drog, s recidivami, raziemi, výslechy na policii, se zákazy vystupování, vězením. Na jednoho člověka toho bylo skutečně moc. Bílí bojovníci z protidrogového jí byli neustále v patách a ona to vnímala jako pomstu za píseň „Strange Fruit“.
„Jazz a swing svádějí bílé ženy k sexuálním kontaktům s negry, muzikanty a dalšími živly,“ prohlásil šéf americké protidrogové centrály Harry J. Anslinger ve čtyřicátých letech minulého století.
Čtyřicet koncertů ve třiceti dnech a smrt
V roce 1954 zpívala v Evropě. V Kodani, v Londýně a v poválečném, ještě polorozbořeném Berlíně. Čtyřicet koncertů ve třiceti dnech, jak se sama vyjádřila, během nichž potkala lidi z jiného kontinentu, kteří byli již roky jejími fanoušky, jednali s ní s úctou a nadšeně ji vítali. I evropští kritici prý lépe rozumějí hudbě. „V Americe je člověk za života nikým, až po smrti je někým, dokonce tím největším ze všech.“
Svým způsobem měla pravdu. Po druhém evropském turné, které stěží dokončila, se v New Yorku zhroutila a s nemocným srdcem a pokročilou cirhózou jater byla převezena do nemocnice. Nepouštěli k ní návštěvy a drželi ji v naprosté izolaci. Připoutali ji želízky k posteli a dva policisté hlídali její pokoj. Úřady totiž do poslední chvíle doufaly, že se uzdraví a že ji budou moci ještě jednou předvést k soudu za držení drog a následně zavřít. Po nasazení metadonu se ještě na krátkou chvíli zotavila, ale pak ho lékaři vysadili. O deset dní později, v noci na 17. července 1959 Billie Holiday za zcela nedůstojných podmínek umírá. Jejího pohřbu v Bronxu se zúčastnilo na tři tisíce lidí a proběhl v naprosté tichosti. Nikdo nehrál ani nezpíval.
Zpěvačka se dožila 44 let. V okamžiku smrti u sebe měla jen 750 dolarů připevněných lepicí páskou ke stehnu a na kontě sedm centů. Harry J. Anslinger se stal v roce 1962 členem protidrogové komise OSN a jako takový prosadil kromě jiného i celosvětový zákaz pěstování konopí.
Profil:
Billie Holiday, původním jménem Eleanora Faganová (7. 4. 1915 – 17. 7. 1959 v USA) patří s Ellou Fitzgeraldovou a Sarah Vaughanovou mezi nejslavnější jazzové interpretky světa. Pseudonym si zvolila podle křestního jména tehdejší hvězdy němého filmu Billie Dove, příjmení si vzala po otci. Celý život se potýkala se závislostmi na drogách a alkoholu, s neutěšenými osobními vztahy a rasismem. Za svoji kariéru nahrála Billie Holiday dvanáct studiových alb, vystoupila na tisíci koncertech, často se objevovala v televizi a také si zahrála v několika hollywoodských filmech. Má své nezastupitelné místo v bluesové síni slávy i na hollywoodském chodníku slávy. Jejím nejvěrnějšími přáteli byli po dlouhá léta psi, hlavně boxer jménem Mister.
