Kolem recepce bývalého hotelu v západní části kanadského hlavního města Ottawy se tiše vine dlouhá fronta mužů a žen převážně ve středním věku nebo starších. Někteří se opírají o hole a chodítka, jiní popojíždějí na invalidním vozíku. Dlouholetá nadměrná konzumace alkoholu podlomila zdraví většiny obyvatel zdejšího zařízení. Na první pohled vás zarazí jejich ruce – zjizvené, oteklé a plné modřin a odřenin, s okousanými nebo olámanými nehty. Každý svírá hrnek, sklenici, kelímek nebo PET lahev – cokoli, do čeho půjde nalít víno.
Terapie naléváním
Přesně v půl se otevírá výdejní pult a konečně začíná „nalévání“. Do přinesených nádob je každému stáčena jedna dávka třináctiprocentního bílého vína, které se vyrábí přímo ve zdejším zařízení. Pro svou drogu si pravidelně přichází padesátka alkoholiků. Začíná se už v půl osmé ráno, kdy každý obdrží první dvě deci vína, v hodinových intervalech pak až do půl desáté večer dostávají po 1,5 deci. Ve frontě stojí i Elisa Pewheoalook se svým bílým keramickým hrníčkem. Pochází z města Pond Inlet na severu Kanady a ve svých 53 letech má za sebou 40 let těžkého alkoholismu.
„Víno tady mají dobrý,“ pochvaluje si muž, který byl ještě nedávno bez domova. „Když jsem byl na ulici, pil jsem kde co. Ústní vodu, sprej na vlasy, čisticí prostředky, prostě všecko možný. Chutnalo to strašně hnusně, ale hlavní bylo, že to fungovalo. Dnes už takový utrejchy nepiju. Dělá se mi špatně, jenom si na to vzpomenu.“ Pokud někdo vykazuje známky opilosti, další dávku nedostane. „Moc často se nám to nestává, ale když už je někdo opilý, požádáme ho, aby si šel zdřímnout do svého pokoje,“ vysvětluje Lucia Aliová, která má v Oaks na starosti bar.
Pomocná ruka
Ottawský program Alkoholismus pod kontrolou (Managed Alcohol Programme) se zaměřuje na osoby bez domova, které se v minulosti neúspěšně pokusily bojovat se závislostí na vlastní pěst. Metoda je výsledkem práce týmu lékařů a dalších odborníků a vznikla před patnácti lety.
„Pokud chceme těmto lidem pomoci, je nutné nejprve stabilizovat jejich životní situaci. Většina z nich tráví veškerý čas pitím nebo sháněním alkoholu. Podaří-li se nám dostat je z tohoto bludného kruhu, můžeme se pak soustředit na léčbu psychických i fyzických onemocnění, kterými tito lidé trpí,“ vysvětluje Jeff Turnbull, primář ottawské nemocnice a jeden z tvůrců programu.
Když dostanou svou dávku vína, odebírají se buď do společenské místnosti, nebo ven, kde si mohou u sklenky zapálit cigaretu.
Impulsem pro založení Oaks byl příběh chronického alkoholika Eugena. „Našli jsme ho v zimě na ulici. Měl omrzliny, přesto odmítal pomoc, protože ta byla většinou podmíněna omezením konzumace alkoholu. Napadlo nás, že by pro něj a nakonec i pro společnost jako takovou bylo lepší, kdybychom mu dali trochu vína. Eugene začal okamžitě spolupracovat – přestěhoval se do azylového zařízení, omrzliny se mu zahojily a podařilo se mu zachránit prsty na nohách, o které by jinak přišel.“
Program běží od roku 2001 a je spolufinancován dvěma nevládními organizacemi – Pastýři dobré naděje (Shepherds of Good Hope) a Zdravé jádro Ottawy (Ottawa Inner City Health). Spuštěn byl v ubytovně pro bezdomovce v centru města, v roce 2010 bylo pak otevřeno sanatorium Oaks. Přístup Dr. Turnbulla je stále předmětem mnoha diskuzí.
Kontroverzní aktivita
„Už mi hrozili i smrtí,“ konstatuje lakonicky hlavní lékař zařízení. „Společnost nemá k omezování rizik jednotný postoj. Někteří lidé vidí jako jediný způsob léčby alkoholismu úplnou abstinenci a jakékoli alternativní metody jsou pro ně a priori nepřijatelné.“ Obyvatelé Oaks přispívají na provoz ze svých důchodů a sociálních dávek. Když dostanou svou dávku vína, odebírají se buď do společenské místnosti, nebo ven, kde si mohou u sklenky zapálit cigaretu.
Baví se s přáteli, hrají karty nebo jen sedí, usrkávají a zírají do prázdna. K dispozici je televize, počítač i malá tělocvična. Klienti mohou chodit ven a zaměstnanci je doprovázejí na úřady a nákupy. Prostředí je klidné a stabilní a mnoho obyvatel zde po letech na ulici našlo nový smysl života. Znovu se spojili s rodinami, začali pracovat jako dobrovolníci a postupně si hledají i stálé zaměstnání. Ve srovnání s životem na ulici je pobyt v Oaks jako z jiného světa. Centrum Ottawy není zrovna přátelské místo. Lidé těžce závislí na legálních či ilegálních drogách jsou prakticky na každé ulici, válejí se na chodnících a spí v kontejnerech.
Policista Steve Boucher je na ulici jako doma. Jednou v neděli byl přivolán, aby asistoval zdravotníkům při ošetření asi čtyřicetiletého zanedbaného muže, který byl nalezen na lavičce u nákupního střediska ve stavu těžké opilosti. Byl při vědomí a v ruce svíral lahev od čisticího prostředku. „K podobným případům vyjíždíme každý den několikrát,“ tvrdí seržant Boucher. „Je smutné, že život toho člověka dopadl zrovna takhle. Alkohol je démon a on se s ním bude potýkat až do konce života.“
Zátěž pro všechny
Alkoholici jsou pro zdravotnictví a sociální služby velkou zátěží. „Jeden z našich klientů byl před nástupem do Oaks na pohotovosti 191krát za pouhých šest měsíců,“ vzpomíná Dr. Turnbull. „A to počítám jen naši nemocnici. Nedá se vyloučit, že ve stejné době navštívil i jiná zařízení.“ Přesná čísla sice nejsou k dispozici, je ale možné, že Oaks ušetřilo městskému rozpočtu miliony dolarů, neboť každý výjezd policie a záchranné služby k pacientovi pod vlivem alkoholu stojí nemalé množství peněz. „Prokazatelně ubylo hovorů na tísňovou linku a méně časté jsou i případy hospitalizací a zatčení.“ konstatuje Dr. Turnbull. Kapacita Oaks je v současnosti zcela naplněná a další zájemci se musejí zapisovat na čekací listinu. Před přijetím musí každý prokázat, že je schopen dodržovat pravidla programu. V nedalekém hostelu, kde někteří čekají na přijetí, je atmosféra o poznání méně pohodová.
Prokazatelně ubylo hovorů na tísňovou linku a méně časté jsou i případy hospitalizací a zatčení.
Například 36letému Michaelovi není vůbec do skoku. Už ve tři hodiny odpoledne se motá a jeho tvář zdobí ošklivá mokvající rána. Do programu se pokouší dostat už po sedmé. Zvěst o úmrtí jednoho bezdomovce z místní komunity ho podle vlastních slov probudila. „Už jsem tady zase, ale tentokrát se nechci nechat vyrazit. Na ulici bych už nevydržel,“ obává se.
Smutné osudy
Čtyřiašedesátiletý David McConnell, jeden z rezidentů, věří, že Michael bude přijat. Sám má s alkoholem bohaté zkušenosti, nyní se mu však podařilo omezit konzumaci pouze na víno distribuované v Oaks a úspěšně odolává pokušení napít se i mimo areál.
„Dřív jsem pil bez přestání od rána až do noci, teď si dávám jen jednou za hodinu,“ chlubí se David. Jeho rodina se přestěhovala do Spojených států, on sám byl odtamtud vyhoštěn po propuštění z vězení. „Zavřeli mě za neúmyslné zabití. Způsobil jsem dopravní nehodu, při které bohužel zemřela řidička druhého vozu. Bude mě to pronásledovat do konce života,“ vzpomíná.
Lítost a stud jsou nedílnou součástí života každého alkoholika. Naděje ale umírá poslední. V Oaks se znovu tvoří fronta před výdejním pultem. Pravidelné nalévání začne každou chvíli. Corinne Jacksonová zde žije šest let, vinného rituálu se ale už tři měsíce nezúčastňuje.
„Mé zdraví se rychle zhoršovalo. Až jsem si jednoho dne řekla dost. Už takhle nechci žít. Loni mi bylo padesát a na smrt si připadám moc mladá,“ vypráví. Po osmnácti letech těžké závislosti dala Corrine alkoholu sbohem: „Pití mi zničilo život. Všechny moje vztahy mu nakonec padly za oběť. Pracovala jsem v jednom z nejlepších hotelů v Ottawě, nakonec jsem ale přišla i o zaměstnání.“ „Když máme peníze, koupíme s přítelem pár piv a navštěvujeme staré známé. Já už si ale nedám. Ten opar, ve kterém jsem žila skoro dvacet let, se pomalu zvedá a já vidím celý svět stále jasněji a jasněji. Každý den přijímám jako dar.“ Změnil se i její milostný život. „Když jste permanentně pod parou, jdete s proudem. Cestou nejmenšího odporu. Vzpomínky neexistují, protože si nic nepamatujete. Teď jsem ale šťastná a můj život konečně nabral správný směr.“ Corrine je ze své střízlivosti nadšená, podle měřítek abstinence ale rozhodně nemá vyhráno.
„Samozřejmě bych si přál, aby s pitím skončili všichni naši klienti,“ vysvětluje primář Turnbull. „Musíme se ale racionálně zamyslet nad tím, zda je to vůbec možné. Snažíme se tedy postupně snižovat množství podávaného alkoholu. Není to úplná výhra, naši klienti ale žijí ve stabilním prostředí, jsou šťastní a ve srovnání s životem na ulici se jim daří velmi dobře.“
Zdroj: www.bbc.com
