Roku 1971 se mladý Dennis McKenna vydal se starším bratrem Terencem a několika přáteli do kolumbijské džungle. Pátrali po zapomenutém rostlinném halucinogenu oo-koo-hé obsahujícím DMT a kráčeli tak trochu ve stopách Williama Burroughse, duchovního otce beat generation, který o dvacet let dřív hledal yagé – ayahuasku.
Moc se jim to však nedařilo. V okolí městečka La Chorerra však narazili na pastviny poseté lysohlávkami a jako správní hippies vzali zavděk aspoň těmi. Pojedli jich opravdu hodně a uvědomili si, že s DMT mají při vyšších dávkách leccos společného. Na hledání oo-koo-hé rychle zapomněli a do experimentů s houbami se pustili naplno. Cílem jejich alchymistického „experimentu v La Choreře“ bylo „vystavění hyperprostorového nosiče pomocí čtyřrozměrné transformace jejich vlastní DNA proložené DNA hub“ a vytvoření kamene mudrců, který jim mimo jiné zpřístupní i kolektivní paměť lidstva…

„Nebyl to žádný experiment, byl to rituál,“ vzpomínal později Dennis. „Každý příčetný člověk by nám poradil, ať vyhledáme nejbližší psychiatrii a uklidníme se.“ Nikdo takový však tenkrát nebyl po ruce. A ať už byly jejich představy jakkoli zcestné či úsměvné, něčeho přeci jen dosáhli. Oba současně prošli jakousi šamanskou iniciací, překročili práh. Kámen mudrců se jim sice vytvořit nepodařilo, ale vědomí obou bratrů se rozprostřelo přes celý vesmír a časoprostor. Nebylo „já“, všechno bylo součástí jedné kosmické mysli.
Tehdy začal mít Terence o mladšího bratra strach – jak tohle vysvětlí tátovi? Návrat do reality opravdu nebyl jednoduchý a trval celé dva týdny, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Po návratu sepsali své zkušenosti v knize Neviditelná krajina. Mysl, halucinogeny a I-ťing a společně přišli také s první spolehlivou a jednoduchou technikou domácího pěstování lysohlávek, kterou může s využitím běžného kuchyňského vybavení zvládnout každý. Manuál vydali pod pseudonymy O. T. Oss a O. N. Oeric a prodalo se víc než sto tisíc výtisků.
Evoluční úspěch přináší symbióza.
Potom se však cesty obou bratrů rozešly. Dennis se dal na vědeckou dráhu, zatímco Terence se stal „psychedelickým věrozvěstem“ a poutavým vypravěčem, který cestoval po světě a přednášel o „kouzelných houbičkách“, které daly lidem rozum, o DMT a samoreplikujících se „mechanických elfech“, o budoucnosti i o lidské kultuře. V devadesátých letech dosáhl jeho věhlas vrcholu a Timothy Leary ho prohlásil za svého následníka. Přes svůj předčasný skon roku 2000 zůstává Terence nadále ikonou alternativní psychedelické kultury a nahrávky jeho přednášek pořád kolují po Internetu.
Dennise jsem dlouho pokládal za skeptičtějšího z obou bratrů. Srovnání však není vůbec na místě – Dennis není Terencovým protipólem, ale spíš souputníkem, který si vzkaz přijatý v La Chorrera vyložil trochu jinak. Tento dojem podpořila i jeho přednáška na pražské konferenci Beyond Psychedelics loni na podzim – už jenom rostliny nás mohou probudit a zachránit! Tehdy se nám naskytla příležitost si s Dennisem popovídat. A nakonec došlo i na mechanické elfy.
Ayahuasca vám prý zprostředkovala tuto zprávu: „Vy opice si jenom myslíte, že to tu máte na povel.“ Takže kdo to má na povel ve skutečnosti?
Rostliny to tu mají na povel.
Rostliny?
Ano, na jisté velmi základní úrovni vše řídí rostliny, protože to jsou ony, kdo umožňuje v biosféře život. V tomto smyslu mají pod palcem prakticky celou biosféru a všechno v ní. A i když už rozumíme tomu, jak probíhá fotosyntéza, je to pořád zázrak. Bez fotosyntézy by se do celého systému neměla kudy dostat energie. Můžeme si celou biosféru představit jako buňku v tom smyslu, že funguje jako organismus, celé společenství rostlinných a živočišných druhů je vlastně organismus. Ale aby nějaký takový systém běžel, potřebuje energii. Země není uzavřený systém, takže si dokáže držet entropii dost daleko od těla. Koncept entropie znáte, ne?
Ano. (Pozn. redakce: Entropii lze chápat jako míru neurčitosti systému. Celková entropie uzavřeného systému se nemůže nikdy zmenšit a všechny přírodní děje tedy nakonec směřují do více neuspořádaného stavu. Stejně tak roste entropie ve vesmíru. Entropie je klíčová veličina pro formulaci druhého termodynamického zákona, který určuje přirozený směr, kterým probíhají přírodní procesy.)
Entropie. Vše podléhá neuspořádanosti. Vše se rozpadá a vládne chaos. Tomu vzdoruje život, protože se nejedná o uzavřený systém – je to otevřený systém, energie přichází zvenčí. Rostliny – a organismy jako kupříkladu sinice – přišly na způsob, jak využít energii světla a přeměnit ji v energii chemickou. A všechno ostatní v biosféře závisí na fotosyntéze či podobných procesech. Rostlinné a živočišné druhy, které si nevytvářejí vlastní potravu, v zásadě parazitují na rostlinách – nás nevyjímaje. I my jsme chemické systémy a potřebujeme výživné látky, které rostliny vyrábějí. A právě v tomto smyslu mají vše na povel. Dokážou spoutat energii proudící ze sluneční soustavy a přetvořit do formy využitelné pro veškerý život.
Jazykem rostlin je chemie.
Takže díky nim jsme vůbec naživu.
Tento proces má několik významných dopadů. Jedním z nich je, že rostliny odebírají z atmosféry oxid uhličitý a udržují tak jeho hladinu na úrovni únosné pro život. My se tyto hranice horlivě snažíme posouvat, ale to už je zas jiné téma. Řekl bych, že tak třicet procent takzvaných antropogenních skleníkových plynů pochází z vypalování deštných pralesů. Deštné pralesy, celá ta biomasa, v sobě váží neuvěřitelné množství oxidu uhličitého. A my je pálíme a vracíme všechen ten oxid uhličitý do atmosféry, čímž celý systém destabilizujeme. Až dosud nás to moc neohrožovalo, díky jeho jakýmsi autoregulačním mechanismům, nicméně s naším druhem je ta potíž, že neustále narušujeme homeostázu. A tím druhým a pro nás nadmíru důležitým důsledkem fotosyntézy je skutečnost, že jedním z vedlejších produktů je kyslík, který shodou okolností potřebujeme k životu.
Takže rostliny jíme i dýcháme.
Ano, ano. Od počátku vzniku života na Zemi tu velmi dlouho vůbec nebyl kyslík. Organismy tu samozřejmě existovaly, ale byly anaerobní. Když se v průběhu evoluce objevila fotosyntéza, rostliny, či spíše jednouché organismy schopné fotosyntézy, začaly do atmosféry uvolňovat kyslík. Kyslík byl první toxin. Je to nesmírně žíravá škodlivina, se kterou se anaerobní organismy nedokázaly vypořádat. Uchýlily se tedy buď hluboko pod zemský povrch, nebo si našly útočiště uvnitř jedinců s méně propustnými membránami, které je dokázaly před kyslíkem ochránit. A to je v podstatě základ takzvané endosymbiotické evoluční teorie. Víme, že organely buněk jako kupříkladu chloroplasty a mitochondrie mají svou vlastní DNA a původně se jednalo o volně žijící organismy. Přežít mohly jen vytvořením symbiózy s jinými rostlinami, jinými buňkami, které kyslík snášely lépe. To už je dnes v teorii evoluce obecně přijímaný názor. Možná si z toho můžeme vzít ponaučení, že evoluční úspěch přináší symbióza. Takže prostřednictvím fotosyntézy rostliny dovedou vyrobit všechny ty rozličné chemikálie, z nichž některé se vyskytují doslova ve všem živém, a pak tu máme ty druhotné sloučeniny, o kterých jsme již hovořili. Nemyslím druhotné ve smyslu druhořadé, nevýznamné, jsou naopak velmi důležité, ale z hlediska projevů života nemají tak zásadní význam jako třeba aminokyseliny či nukleotidy.
A vy věříte tomu, že tohle rostlinné společenství ve skutečnosti oplývá jakýmsi ne-lidským vědomím?
Ano, věřím.
A komunikuje s námi prostřednictvím ayahuasky, případně i dalších psychedelik?
Ano, ale komunikují i na dalších úrovních. Jejich jazykem je chemie. Podívejte se na to takhle: my na své okolí reagujeme chováním, rostliny reagují na svoje prostředí biosyntézou. Trčí na jednom místě, takže v případě nebezpečí nemohou utéct, ale můžou se bránit jinak. Na okolí kupříkladu reagují chemií, vytvářením toxinů. Těchto rostlinných sloučenin je ohromná škála a v zásadě jde o komunikační i signální molekuly. Rostliny nemají mozek a nervovou soustavu, ale jak se ukazuje, mozky se přeceňují. To, co mají, jsou neurální sítě, i když výraz neurální může být zavádějící. Neurální sítě nemusí nutně zahrnovat nervové soustavy skládající se z nervových buněk. Jedná se o složité komunikační sítě, které šíří informace po celé biosféře a obsahují daleko více spojení než lidský mozek. Nepotřebujete mít nervový systém nacpaný do necelého kila a půl houbovité tkáně. Jen si představte tu nervovou soustavu rostlin ve stromovém lese – takových je na tisíce čtverečních mil. Nesmírně zajímavé jsou třeba výzkumy starých lesů na severozápadě Spojených států.
Rostliny jsou inteligentní, ale jinak než my.
Ano, o tom jsem četl, je to fascinující! Stromy spolu komunikují, třeba prostřednictvím houbových sítí, se kterými žijí jejich kořeny v symbióze.
Vy tu práci znáte? Nejstarší stromy – mateřské stromy – se starají o les.
Pečují o mladé stromky, poznají své potomky, a když nějaký takový klíčový strom zemře, celý les je v podstatě odsouzen k záhubě. Stromy spolu komunikují. Zní to úžasně! Ale je to opravdu tak? (Pozn. redakce: Více naleznete třeba v TED přednášce Suzanne Simardové nebo v knize Tajný život stromů od Petera Wohllebena.)

Ano, pravda to je. Pokud chcete, aby byla, tak je. Do té míry, do jaké je cokoliv ve vědě pravda, takže zatím to tak berme. Rostliny jsou inteligentní, ale jinak než my. Jsou inteligentní jako rostliny.
A také uvažují a fungují ve zcela odlišném časovém měřítku.
To je rovněž vynikající postřeh. Dělá nám problémy rozpoznat inteligenci u rostlin, protože jsme strašně rychlí. Ony jsou zas velmi pomalé, takže nám to moc neklape. Ale když si zkusíte představit sebe na místě rostliny… Jak asi vnímá svět? Je paradoxní, že čím máte pomalejší metabolismus, tím je čas rychlejší. A když je metabolismus rychlý, čas se zpomaluje. Tedy vaše subjektivní vnímání času. Jste-li myš, váš metabolismus je mnohem, mnohem rychlejší než náš, vaše srdce bije možná stokrát či dvousetkrát za minutu, jste neustále jako na speedu. Ale pro vás, myš, plyne čas nesmírně pomalu, protože se odehrává tolik věcí, tolik nervových vzruchů za určitý časový okamžik. To se nám podaří zažít zřídkakdy, neboť jinak máme pevně dané časové měřítko a prostě jedeme svou vlastní rychlostí. Zažil jste někdy autonehodu?
Naštěstí nic vážného.
To je dobře, to jsem rád. Když se vám ale během jízdy nehoda přihodí, zaplaví vás adrenalin, zrychlí se vám metabolismus, dupnete na brzdu a čas jako by zmrznul. Díky tomu máte možnost zareagovat, protože se hýbete rychleji, váš metabolismus je zrychlený. Jste-li tři tisíce let starý strom, čas vám ubíhá velmi rychle, protože to je vaše subjektivní vnímání času.
Mozky se přeceňují.
V Jižní Americe je jeden strom, za kterým jezdím; je mu tisíc let, je tedy o pět set let starší než Machu Picchu. Roste v Posvátném údolí Inků, Valle Sagrado de los Incas, a kdykoli tam mám cestu, dám si ayahuasku a vedu s tím stromem dlouhé rozhovory. Má hodně co vyprávět, protože toho tolik zažil. Ve svém časovém měřítku je jako Rip Van Winkle (postava povídky Washingtona Irvinga z roku 1819, pozn. red.) – pokud se probouzíte jen každých sto let, zdá se vám, že čas plyne velmi rychle. Takhle nějak staré stromy prožívají čas. A to nás přivádí k další záležitosti, a sice k tomu, že často nedokážeme rozeznat odlišné formy inteligence, protože se nepodobají té naší. A jsme tak zaujatí mozkem, že abychom někomu přiznali inteligenci, musí vypadat jako my a fungovat jako my. Nicméně jak nám ukazuje zkušenost s houbami, vůbec tomu tak není! Mycelium hub vytváří v půdě složité sítě.
Ano, to je známka vysoké inteligence.
Terence prosazoval tak trochu poťouchlou myšlenku, že houby jsou mimozemské bytosti. Není to až zas taková šílenost. Určitým způsobem by jimi být snad mohly. Ale ať už pocházejí ze Země či odjinud, možná jsou inteligentní.
Na tom, zda pocházejí z vesmíru či ne, nakonec zas tolik nezáleží. Ale přesto… pocházejí?
Já sám tomu nevěřím. Je to sice poetická představa, ale jako biolog to nemohu přijmout.

Existuje také hypotéza panspermie. Že všechen život pochází z vesmíru, tedy všechen pozemský život. (Pozn. redakce: Podle této hypotézy se život šíří vesmírem ve formě mikroorganismů, jejichž spory se ujmou všude tam, kde jsou vhodné podmínky pro život. Vesmírem je přenáší komety, asteroidy, meteoroidy, planetoidy nebo případně umělá vesmírná plavidla.)
Panspermii už bych přijmul ochotněji. Ale i pak se zase dostanete k vývoji druhů organismů, takže jen těžko lze předpokládat, že by se houby v biosféře objevily z ničeho nic. Víme, že v biosféře byly plísně, a houby jsou jen jedním z druhů plísně na vyšším stupni vývoje. Můžete tvrdit, že život pochází odněkud zvenčí – je známo, že komety a asteroidy oplývají organickými sloučeninami, které mohly sloužit jako základní stavební kameny pro vznik života. Pozemský život tedy může mít původ někde jinde. Ale na druhou stranu tím nedokážete nic a jen přehodíte ten horký brambor o kousek dál. Pokud život nevznikl na Zemi, musel tak jako tak vzniknout někdy jindy někde jinde.
Existuje-li jiné než lidské vědomí, které je nám přístupné – do určité míry – prostřednictvím psychedelik jako ayahuasca, jak je lze zkoumat? Může věda vůbec „dokázat“, že rostliny mají vědomí?
Nuže, věda nikdy žádné důkazy nepodává. Věda předkládá modely a hypotézy toho, jak si představujeme, že něco funguje. A potom, pokud jste v srdci skutečný vědec, převrátíte každý kámen, abyste svou teorii vyvrátil. Tak se to má hrát, ne?
Vytvoření symbiózy s jakoukoli rostlinou patří k vašim základním lidským právům.
To doufám.
Ne vždycky to tak ale funguje, protože vědci o vědě neuvažují jasně. Všechny modely jsou dočasné, hned zítra se mohou objevit nové údaje, které postaví na hlavu vše, co si myslíte, že víte, a právě proto je věda vzrušující. Ale stejně jako téměř každá instituce i věda je zkorumpovaná. Domnívám se, že spousta vědců, kteří si ve vědě udělali renomé, vlastně vůbec nepřemýšlí o tom, co dělají, a to je škoda. Nezamýšlejí se nad tím, co je skutečným smyslem vědy – klást otázky a získávat smysluplné odpovědi. Vlastně jde o hledání pravdy, do té míry, do jaké jsme ji schopni poznat. Jde o posouvání hranic vědění. Ale hodně vědců takhle vůbec neuvažuje, protože zabředli do systému. Mají za to, že věda je o získání uznání, publikování, o tom, že jejich studenti promují, že mají postgraduanty, objíždějí konference, prostě všechno tohle. To je hra na vědu… Když ji hrajete, jste úspěšný vědec, ale ne nutně dobrý vědec. Ti nejlepší vědci o tom, co dělají, skutečně přemýšlejí. Ale takových je málo. Jako příklad můžu uvést Jamese Lovelocka. Znáte jeho práci?
Hypotéza Gaia? (Pozn. redakce: Tato hypotéza popisuje planetu Zemi jako složitý superorganismus, který utváří sám sebe a vytváří podmínky vhodné pro život. Vědou však nebyla obecně přijata.)
Hypotéza Gaia. Uvažuje čistě vědecky, nedá na žádné pověry, ale uvažuje jinak, než je v jeho oboru obvyklé. Vlastně v obory nevěří. Tím chci říct, že potřebuje znát chemii a geofyziku a fyziku a spoustu dalších věcí, je to takový víceoborový vědec, jako dřív klasičtí vědci bývali. Pro vědce je to ale čím dál tím obtížnější, protože suma znalostí vzrůstá. Informací je tolik, že to skoro každého přinutí se na něco specializovat, pokud chce svůj obor zvládnout. Jeden člověk jich za život vstřebá jen omezené množství. V 19. století, za časů Darwina, a vlastně už v renesanci, žila řada lidí zabývajících se mnoha obory zároveň. Byli to alchymisté, fyzici, astronomové, botanici a lékaři… Zabývali se vším, protože soubor znalostí každého oboru byl tak malý, že jej jeden člověk mohl za život obsáhnout.
Snad by se dal víceoborový přístup využít i ke studiu psychedelik. Stačí na to však jen věda?
Jestli stačí? Ne, věda nestačí. I když to záleží na tom, co si představujete pod pojmem věda. Věda, tak jak ji známe v současnosti, na zkoumání vědomí nestačí, protože přesně nevíme, co to vědomí vlastně je. Samozřejmě existuje řada přístupů. Věda vám dokáže něco říct třeba o funkcích mozku a o tom, jak souvisí s vědomím, ale ten most nepřekročí.
Máme všechny ty lesklé nástroje a skvělé metody, máme neurozobrazování a tak dále a dokážeme říct: „Jo, tenhle člověk je na psilocybinu a zažívá mystické stavy.“ Můžeme je během toho i šoupnout do fMRI (funkční magnetická rezonance, pozn. red.) a říkat: „Takže limbický systém svítí, části mozkové kůry vykazují aktivitu.“ Ale pořád je to pozorování určitého jevu zvenčí, neukáže vám to subjektivní hledisko a ani co se s tím člověkem děje. A to je podle mě výzva pro neurovědu 21. století, dokázat to nějak propojit. Nejsem si ani jistý, jestli to jde, ale všichni víme, že máme vědomí, protože – tady jsme.
Prostě to nějak víme…
Každý den to prožíváme. Když nespíme, zažíváme proud vědomí, takže není sporu, že jsme nadáni vědomím a že je zde určitá souvztažnost se vší tou chemickou aktivitou probíhající v mozku. Nedokážeme to ale nasnímat a promítnout na plátno nebo do virtuální reality nebo tak něco, a nemám ponětí, jestli to někdy dokážeme. Možná ano, kdo ví…
Hostie toho s vámi moc neudělá, zato tělo bohů s vámi docela zamává.
Kdybychom žili v ideálním světě, jaké zákony týkající se psychoaktivních rostlin a látek bychom měli mít? Mělo by se lidem dovolit užívat tyto rostliny bez omezení, nebo by se to mělo nějak regulovat?
Já si myslím, že by se žádná rostlina neměla vůbec nijak omezovat, protože když si zamanete vytvořit symbiózu s jakoukoli zatracenou rostlinou, patří to k vašim základním lidským právům. Koevoluce zde stojí v opozici proti programu dominujících vlád. Proč by vlády měly mít právo vnucovat svou agendu koevolučním spojenectvím? Protože o to tu kráčí. Už jen ta představa je absurdní, takže ne, nemyslím si, že by se tyto rostliny měly jakýmkoli způsobem omezovat.
Takže bychom měli povolit užívání všech rostliny a ty zákony by neměly vůbec existovat.
Ne, to by neměly. Kdyby skutečně chtěli vyřešit to, čemu říkají „drogová otázka“ – což je v zásadě problém, který sami vytvořili – měli by hned na začátku udělat rozdíl mezi rostlinami a drogami. Řekli by: „Budeme nějak řešit a regulovat drogy, protože mohou být nebezpečné a jedovaté a tak vůbec, a rostliny z toho úplně vynecháme.“ Jasně, kdyby to udělali, přijdou o devadesát procent svého rozpočtu. Ale takhle by se to mělo řešit, oznámit, že rostliny nejsou drogy a nespadají pod jejich regulační rámec. Tak to aspoň vidím já.
Tak to vidí i rastafariáni.
Ne že by se mě na to ještě někdo ptal, tedy až na lidi jako jste vy.

Je to velmi prosté řešení složitého problému.
Ale prosté je, protože víme, že rostliny, bez ohledu na to, co s nimi provedete, jsou již ze své podstaty bezpečnější a méně jedovaté. Když pracujete s rostlinami, je mnohem těžší vyrobit nějakou škodlivou látku.
Rostlinné psychoaktivní látky jsou obecně docela bezpečné.
Tak nějak to myslím. Takhle by se mohlo vyřešit to regulační dilema… Ten stávající způsob uvažování má skutečně staré kořeny, v zásadě je to soudobý živý příklad židovsko-křesťanského zkresleného hlediska, podle kterého nám příroda patří, a tudíž si s ní můžeme dělat, co chceme, třeba ji i postavit mimo zákon. Také tohle patří k jedu, který otravuje mysl zápaďanů. Válka proti drogám je velmi stará, u jejího počátku bylo už zničení mysterijních škol. To svým způsobem představovalo první výstřel ve válce proti drogám a od té doby v tom pořád lítáme. Inkvizice byla také součástí války proti drogám.
A pak to pokračovalo v Americe, když domorodcům zakazovali užívat rostliny, v Mexiku i jinde.
Ano. Španělští i další misionáři a zejména přisluhovači Inkvizice, celá kolonizace a zvěrstva páchaná v Mexiku a Jižní Americe na počátku 16. století. Inkvizice byla tehdy v plném proudu a velkým dílem jí šlo i o to, aby potlačila znalost rostlin. Vzpomeňte si na hony na čarodějnice. Byly to prostě ženské, které se vyznaly v bylinkách a uměly je používat, obzvlášť v porodnictví a zabraňování početí. Na to podle církve neměly právo.
Inkvizice byla součástí války proti drogám.
Nazývali to dílem ďábla.
A když conquistadoři dorazili do Mexika a tam viděli, jak místní během rituálů užívají houby, okamžitě v nich rozpoznali Satanův nástroj. Skutečnost, že se tato svátost nazývala „tělo bohů“ je doháněla k šílenství, protože se to až příliš podobalo přijímání. „Ne, na to máme patent my, to je naše obchodní známka. Jen my, katolická církev, můžeme podávat Boží tělo!“ Indiáni z toho byli úplně vyjevení: „Jak jenom vy? Jaká církev? Cože?” (Smích.) No jo, ale je to ještě horší. Hostie toho s vámi moc neudělá, zato tělo bohů s vámi docela zamává. A to je dovedlo k přesvědčení, že mají za úkol tyto praktiky velmi brutálně potlačovat.
Podle mě to zní, jako by válka proti drogám byla i válkou proti ženám. Chrámy, které Gótové zničili, patřily bohyni Démétér, pokud se nepletu?
Ano, určitě, určitě.
Takže v dědictví západní civilizace došlo k posunu směrem k degradaci matriarchátu a ženské síly…
Přesně tak.
A mohla by se ta síla projevovat prostřednictvím rostlin, jako znovu povstavší ženské vědění, které se táhne zpět až k dobám před jeho zničením?
Myslím, že ano. Znalost léčivých rostlin byla s největší pravděpodobností spíše ženská záležitost. Nedá se to úplně zobecnit, ale více méně tomu tak mohlo být. Tradičně to byly ženy, kdo měl vztah s rostlinami, ať už jako k potravě či k léčivým bylinkám, protože muži někde venku lovili kance a šavlozubé tygry a tak podobně. Ženy zůstávaly doma a sbíraly či pěstovaly rostliny. Původně v tom ani nebyl záměr – vařily jídlo a semínka skončila v odpadní jámě. Tam vyrostla a ženy, protože jsou všímavé, si řekly: „Vida, ony rostou na smetišti, proč bychom se za nimi trmácely na míle daleko?“
Takže ano, naše kultura ženy vždy utlačovala víc než muže, potlačovala ženské vědomosti a i ženství jako takové. Protože ženy jsou z našeho druhu jediné, kdo dokáže mít děti. Aspoň zatím, a já doufám, že to tak i zůstane, protože muži k tomu nejsou tělesně uzpůsobení. Schopnost mít děti však v těchto patriarchálních společnostech ovládaných muži už sama o sobě představuje hrozbu, protože tuto moc muži prostě nemají. Už jen kvůli tomu se tedy ženám nedá věřit a je k nim třeba přistupovat s ostražitostí – aspoň tak to říkali. Převládlo mínění, že ženy je třeba ovládat a mít nad nimi navrch.
A to se zřejmě děje i rostlinám.
Ano, to se děje i rostlinám. Fakt, že se obvykle jedná o ženské vědomosti, tomu moc nedodává. Ženy jsou strážkyněmi dvou nejzáhadnějších tajemství celého lidstva. To první je o dětech. Rodí děti, dokáží dokonce zabránit početí dítěte, a to muže nesmírně ohrožuje, zejména v „dominátorských“ společnostech, kde se postavení zakládá na množství dětí. Pokud žena prohlásí: „Ne, s tím jsem skoncovala, už to nebudu dělat, a navíc znám všechny rostliny, které mi pomohou dítě potratit anebo mi vůbec zabrání počít,“ jsou to zakázané znalosti. Regulační rámec, s nímž jsme nuceni v současné společnosti žít, je pozůstatkem těchto represivních rysů, jež byly typické pro společnosti, které potlačovaly mysterijní školy, posléze gnostiky a tak dále. Alespoň si to myslím.
Jsou vědomosti zprostředkované psychedelickými rostlinami a houbami opravdu skutečné? A co ty cizí entity, které pod jejich vlivem vnímáme?
O psychedelikách se mluví dost těžko a jedním z důvodů je i fakt, že se vymykají lingvistickým kategoriím. Hodně lidí je zvědavých na entity, které vidíte pod vlivem ayahuasky či jiných psychedelik – jsou skutečné, či ne? Jsou někde venku, nebo tady uvnitř? Takže nejprve si musíte položit otázku, co tím slovem skutečný vlastně myslíte. Jak si vysvětlujete pojmy někde venku nebo tady uvnitř? Díky tomu od základu překopete svá ontologická východiska a pak, když trochu odstoupíte a zamyslíte se, pochopíte jeden z největších vhledů, které ayahuasca přináší. Všichni jsme jedno, ne snad?
Ano!
Neexistuje někde venku a tady uvnitř. Ty bytosti jsou skutečné, v tom smyslu, že je zažíváte. Musíme se uchýlit k fenomenologii – zažívám tuto bytost a je v podstatě jedno, jestli je z mojí hlavy nebo z lesa. Já ji prožívám jako entitu, která má informace. O moc víc už se o tom říct nedá. A ani na tom nezáleží. Vy ji zažijete, ona má informace, vy je převezmete a pravděpodobně s nimi nějak naložíte. Takže jsou skutečné v tom smyslu, že mají vliv na vaše chování a že na ně reagujete.
Rostliny mají pod palcem celou biosféru.
Potkal jste někdy mechanické elfy, o kterých tak poutavě vyprávěl Terence?(Pozn. redakce: Malinkatí fraktáloví samoreplikující a samotransformující se „mechaniční elfové“ či „strojoví skřítkové“, které Terence potkával pod vlivem DMT a kteří umí zpěvem tvořit všemožné předměty z ničeho, uchvátili již několik generací undergroundových psychonautů. Podle kritiků jde však o pouhý „klam ega“ či zmatené projekce Terencova podvědomí, které pro ostatní nemají vůbec žádný význam. Příznivci naopak poukazují na to, že koncept titěrných kouzelných skřítků je univerzální a neměli bychom je šmahem odmítat.)
Ne, mechanické elfy nevídám, je mi líto. (Se smíchem). Ne každý potká mechanické elfy a ne každý potká nějaké entity. Vy jste je viděl?
Já spíš cítím přítomnost něčeho „jiného“, než že bych přímo viděl konkrétní bytosti.
Já tak trochu vnímám osobnost spíš u hub než u ayahuasky. Houby působí jako bytost mnohem častěji. Je to jako když se posadíte k nějakému mrzoutovi a snažíte se s ním mluvit. Není úplně nadšený, že vás tam má, ale když už tam jste, tak můžete chvíli pobýt. (Veselý smích.)
A jak prožíváte ayahuasku?
Někdy se nedostaví jako nějaká bytost, ale spíš se projeví jako rezervoár informací, ve kterém jakoby plavu, ale nepojí se k němu žádná osobnost. Hodně lidí ayahuasku zažívá jako ženskou inteligenci. Ale proč by měla být ženská, kromě toho, že ji tak zažívají? Někdy ale ayahuasku taky zažívám jako bytost a mám dojem, že je ženská a soucitná. Je to jako povídat si s babičkou. Stará, moudrá, soucitná žena, která vás hluboce miluje, které skutečně jde jen o vaše dobro, ale když budete potřebovat nakopat zadek, nakope vám zadek. To se stává často, ale je to z lásky. Tak nějak to mám já.
PROFIL: Dennis Jon McKenna (*17. 12. 1950) je americký etnofarmakolog a etnobotanik. S bratrem Terencem podnikl počátkem sedmdesátých let výpravu do amazonské džungle za psychoaktivními rostlinami a společně vydali první návod na domácí pěstování lysohlávek. Potom se však Dennis rozhodl věnovat vědě. Roku 1979 vystudoval botaniku na Havajské univerzitě a v roce 1984 získal doktorát na Univerzitě Britské Kolumbie. Věnoval se mezioborovému výzkumu tradičního amazonského rostlinného léčitelství a rostlinných halucinogenů. Roku 1993 spoluzaložil Heffter Research Institute, jehož cílem je podpora vědeckého výzkumu klasických psychedelik, a byl jedním z hybatelů projektu Hoasca, prvního biomedicínského výzkumu užívání ayahuasky členy brazilské synkretické církve União do Vegetal. V současnosti působí jako odborný asistent v Centru pro spiritualitu a léčení na Minnesotské univerzitě, vede společnost Symbio Life Sciencesa organizuje relaxační a spirituální pobyty v Posvátném údolí Inků v Peru, kde by se ještě rád pustil i do klinických studií s ayahuaskou.