R. K. Siegel je americký vědec, který se věnuje systematickému studiu účinků drog na lidi i zvířata už od sedmdesátých let minulého století. Kromě knihy, o níž je zde řeč, napsal několik dalších titulů: Halucinace (1975), Oheň v mozku: klinické příběhy halucinací (1992), Šepoty: hlasy paranoie nebo Hašiš: Ztracená legenda (2013). Ve svém hlavním díle nazvaném Intoxikace shrnuje poznatky získané pomocí dlouholetého experimentování a pozorování zvířat i lidí.
Siegel a jeho tým během svých výzkumů „poskytl skupině opic volný přístup k množství psychoaktivních látek,… učil holuby, jak lidem ukázat, co vidí pod vlivem LSD,… vedl skupiny lidských dobrovolníků při kontrolovaných tripech na různých látkách, … dělal rozhovory s lidmi z ulice, …studoval ničivé důsledky zneužívání drog, …účastnil se stovek soudních procesů s lidmi, kteří pod vlivem drog vraždili,… a působil jako konzultant ve dvou prezidentských komisích nebo pro Světovou zdravotnickou organizaci.“
Intoxikace je nevyhnutelným důsledkem kontaktu zvířat s rostlinnou říší.
Hlavním cílem Siegelova textu je ukázat, že užívání psychoaktivních látek je naprosto přirozenou součástí evolučního procesu a že vedle touhy po jídle, pití a sexu představuje touha po opojení čtvrtý základní pud. A proto i přes všechna nebezpečí spojená s drogami, jako je předávkování, závislost či nelegální trh, je přesvědčen, že „postavit drogy mimo zákon kvůli řešení drogových problémů je totéž jako postavit mimo zákon sex kvůli tomu, abychom zvítězili ve válce proti AIDS.“ Jakákoli válka proti drogám proto podle Siegla nemá smysl. Namísto zákazu a perzekuce bychom se měli spíš naučit s touhou po opojení vědomě zacházet a kultivovat ji.
Zvířata, lidé a drogy
Podle Siegela jsou nejlepšími učiteli ohledně vztahu k opojným substancím, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, zvířata. Jakkoli si to odmítáme připustit, ostatní živočišné druhy jsou vývojově starší než lidé, a tudíž v mnoha ohledech moudřejší a zkušenější. Hlavní část textu je tak věnována tomu, že na mnoha příkladech, od mravenců přes včely, slimáky, ptáky, kočky nebo kozy až po slony a šimpanze, dokládá, že touha po opojení je pro zvířata stejně normální jako pro lidi. Vývoj vztahu mezi rostlinnými jedy a zvířecím chováním je vysvětlen následovně.
Většina přírodních drog vzniká jako takzvané sekundární metabolity, tj. jako látky, které nejsou nezbytné k bezprostřednímu přežití rostliny a plní jiné funkce, zejména pak slouží jak obrana proti predátorům. Tak jako rostlinám narostly trny, naučily se také produkovat látky, které ovlivňují chování zvířat, jež by je chtěla sníst. Zvířata proto musí být poměrně opatrná, aby nesnědla něco, co jim může ublížit. Jenže tomu se v mnoha případech, jako je třeba nedostatek jiné potravy, nedokážou vyhnout. Proto byla v živočišné říši vyvinuta obecná stravovací strategie založená na opatrném ochutnávání.
Africké kozy například normálně jedí byliny, které jsou pro ně zcela bezpečné. Když ale ochutnají listy kávovníku, začnou jankovatět, rychle běhají, trhají hlavou a trkají do všeho, co se namane. Pro většinu koz to je signál k tomu, aby se takovým listům vyhýbaly, ale vždy se najde jedinec, kterému se kávový rauš zalíbí a stále ke kávovníku vrací. Většina druhů má obecně tendenci ochutnat jenom bezpečné množství psychoaktivní potravy a spíše se jí pak vyhýbají.
Důvody, jež vedou zvířata k experimentování s drogami, jsou stejně rozmanité jako u lidí – je to stres, nuda nebo zvědavost.
Na druhou stranu i mezi zvířaty existuje náchylnost k závislosti. Včely se například dokážou zpít nektarem z orchidejí tak, že spadnou na zem a znehybní, a i když to pro ně znamená nebezpečí smrti. Po odeznění účinků se ke květině znovu vracejí, znovu se opijí a padají k zemi. Mnohá zvířat se dokážou rostlinami otrávit, jiná zcela propadnou návyku, jako například promyky na Havaji, které si navykly pojídat semena a květy povíjnice do té míry, že ztratily zájem o normální stravu i o výchovu mláďat. Důvody, jež vedou zvířata k experimentování s drogami, jsou stejně rozmanité jako u lidí – je to stres, nuda nebo zvědavost. A lidé se podle Siegela naučili vyhledávat omamné látky právě díky zvířatům.
Afričané v povodí Konga se naučili užívat halucinogenní rostlinu iboga od divokých prasat, obyvatelé Amazonie odpozorovali chování jaguárů, kteří si pochutnávali na halucinogenních liánách, chovatelé sobů na Sibiři zase napodobili sobí zálibu v houbách. Všichni společně, lidé i nelidé, prý totiž podléhají „biologické síle, která donutila všechna zvířat z Noemovy archy k opakování vzorců stejného chování – hledání a užívání drog. Jedná se o basovou linku, která je trvale přítomná i v našem vlastním chování a pramení z dávných dob, ještě než jsme se stali civilizovanými primáty. Tato síla, projevující se jako nepotlačitelný pud, vedla k objevu mnoha intoxikantů, přírodních i umělých.“
Kultivovat pudy
Dějiny tak podle Siegla jasně prokázaly, že lidé užívali drogy v každé době a v každém koutě planety, a to proto, že jsme stejně jako naši zvířecí souputníci hnáni „neutuchající touhou po změně cítění, chování a vědomí“. Proto bychom namísto represe měli konečně přiznat, že intoxikace má v našich společnostech své legitimní místo – stejně jako sex, jídlo a pití.
Intoxikace totiž není zločin ani deviace, ale přirozená nutnost, s níž bychom neměli bojovat, ale naučit se s ní beze strachu žít. Siegelova kniha chce proto být „průvodcem tímto tichým pramenem opojení, pramenem, jehož proud nelze zastavit, stejně jako nelze zamezit tomu, že z něj budeme pít. Můžeme ale pročistit jeho vody, zbavit se nekonečné války proti drogám a postupně zamířit ke břehům zdravého zítřka.“ Není to zítřek bez drog, ale zítřek, kdy nás drogy neničí, nýbrž nám pomáhají.
Zdroj:
Siegel, Ronald K. Intoxication. The Universal Drive for Mind-Altering Substances. New York: Park Street Press, 1989.
