Kniha Pojídač čokolády. Rozvahy hrdého feťáka čokolády (The Cacahuatl Eater. Ruminations of an unabashed chocolate addict) z roku 1985 rozšiřuje tento argument ještě o poživatinu vyráběnou z kakaa, o níž si dodnes málokdo z nás myslí, že by měla se světem drog cokoli společného. Jejímu autorovi, Jonathanu Ottovi (viz Legalizace č. 32) se tak částečně daří setřít pomyslné hranice mezi drogou a potravinou, mezi ilegální návykovou látkou a legální pochoutkou.
Čokoláda není primárně jídlo, nýbrž droga z třídy stimulantů.
Proti newspeaku
Podle Otta jsou naše představy o tom, co je to návyková látka nebo co jsou to drogy, čistě produktem politicko-medicínského diskursu dvacátého století. Negativně chápaný výraz „drogová závislost“ je podle Pojídače čokolády „čistě a jednoduše newspeak, politický vynález nedávného ražení, který nemá žádný základ ani v etymologii, ani ve farmakologii“. Ott ovšem netvrdí, že něco jako návyk nebo závislost neexistuje, ale tvrdí, že lidé mohou být závislí na mnoha různých věcech – na tabáku či heroinu, ale také na psaní nebo čtení.
Závislost a návyk je možná dokonce něco, čemu se nikdo z nás nemůže vyhnout – závislost na jídle, vodě, druhých lidech, rostlinách a zvířatech, která pojídáme, a tak dále. Rozhodnutí některé závislosti potírat a jiné tolerovat je čistě otázkou společenské smlouvy, a ne jakýchsi objektivních vlastností takzvaných drog. Z psychonautického hlediska to znamená, že uvažování o psychoaktivních substancích jako o drogách a návykových, tedy vlastně nebezpečných látkách předem zamlžuje náš úsudek a nedovoluje pochopit jejich skutečnou povahu. Pojídač čokolády, jak o sobě Ott v textu hovoří, je proto „potěšen, že vás může informovat o tom, že je vědec a spisovatel, nikoliv politik či právník, a že se nástrahám farmako-politického newspeaku zdaleka vyhne.“
Čokoláda jako droga
Volba čokolády jako předmětu popisu je v tomto ohledu z mnoha důvodů zcela na místě. Podle Otta je čokoláda prototypická moderní droga, kterou ale kupodivu za drogu nepovažujeme. Prototypem, tj. základním modelem moderní drogy je za prvé díky dvojznačnosti, s níž byla a je v moderní společnosti přijímána. Podobně jako káva byla na počátku novověku nejprve odmítána, aby se později stala nedílnou součástí životů moderních lidí.
Uvažovat o psychoaktivních substancích jako o nebezpečných látkách znamená předem si zamlžit úsudek.
Dodnes je náš vztah k čokoládě, stejně jako ke kávě a tabáku, nejednoznačný. Na jedné straně jsme vlastně všichni pojídači čokolády. Provází nás od raného dětství, dostáváme ji jako dárek nebo odměnu za úspěch, je nedílnou součástí důležitých svátků a rituálů, jako jsou Vánoce, Velikonoce nebo narozeninové oslavy. Na druhou stranu s sebou stále nese staré conquistadorské stigma – totiž že se jedná o pohanský nápoj, spojený s ďábelskými obřady. To se dnes projevuje jako strach z toho, že čokoláda způsobuje obezitu, zubní kazy, akné a různé alergie a že vlastně nemá žádnou výživovou hodnotu.
Podle Otta je samozřejmě opak těchto obvinění pravdou, což obzvlášť efektně prokazuje na příkladu zubního kazu. Podle současných znalostí se lze domnívat, že hlavní aktivní látka v čokoládě, theobromin, naopak může zuby před kazem účinně chránit.
Za druhé je prototypem z toho důvodu, že ji můžeme považovat za něco jako startovní „drogu“. Obvykle se o startovní droze mluví v souvislosti s konopím v tom smyslu, že od konopí se lze lehko dostat k dalším, tvrdším drogám. Podle Otta je tu ale čokoláda ještě dříve než konopí, dříve než tabák a dříve než alkohol, jelikož je to jediná psychoaktivní látka, kterou podáváme dětem. Učíme je tak očekávat sladké chemické uspokojení a připravujeme je na případnou drogovou kariéru.
Theobromin
Fakt, že čokoláda není primárně jídlo, nýbrž droga z třídy stimulantů, lze díky chemii a botanice prokázat celkem snadno. Za hlavní účinnou látku v čokoládě je obecně považován theobromin, obsažený v kakau. Theobromin (theos – bůh, broma – jídlo; čili pokrm bohů) je xantinový alkaloid, který patří do stejné chemické rodiny jako kofein nebo theofylin (další kakaový alkaloid). Velké množství známých přírodních jedů, například nikotin, kofein, psilocybin, LSD, meskalin, DMT, muskarin, bufotenin a mnohé další také patří mezi alkaloidy a v našem těle působí díky příbuznosti s neurotransmitery v našem mozku – serotoninem, dopaminem, acetylcholinem a dalšími.
A totéž platí pro theobromin. Ten se, kromě kakaa, kde je ho nejvíce, vyskytuje také v čaji, v kolovníku, v guaraně nebo v yerba maté. Theobromin tak lze jednoznačně zařadit mezi stimulanty. Na rozdíl od nejbližšího příbuzného kofeinu však nepůsobí hlavně na mozek, ale především na rozšíření cév, jako diuretikum a také jako stimulant srdeční činnosti. U lidí mohou jeho vysoké dávky způsobovat nevolnost, u některých menších zvířat jako myší nebo koček dokonce smrt.
Čokoláda a kultura
Přitažlivost čokolády však nelze připsat pouze na vrub theobrominu. Kakao totiž obsahuje také stopy kofeinu, již zmíněný theofylin (stimuluje dýchací centrum v mozku) a zřejmě také, což ovšem Ott ještě nevěděl, tři chemikálie (N-acyletanolaminy), které aktivují kanabinoidní systém v mozku. Příčina kulturního úspěchu čokolády proto nezávisí jen na jediné látce, i když právě theobromin je také zodpovědný za její afrodisiakální vlastnosti. Čokoláda je mocnou chemickou směsí (ostatně jako většina tzv. drog), jež umí v lidech vyvolat lásku, náklonnost, touhu a tedy i závislost.
V předkolumbovské Americe byla čokoláda platidlem a poslední vládce Aztéků Moktezuma II se jí opájel i v posledních dnech svého života. Díky kolonialismu a moderním technologiím se z ní stala oblíbená pochutina, která se úspěšně adaptovala na globalizovanou průmyslovou společnost, takže ji najdete v supermarketech, domácnostech, speciálních barech i ve výbavě horolezců. Hrdými feťáky čokolády jsme tak vlastně všichni.
„Pojídač cacahuatlu tvrdí, že čokoláda je prototypickou drogou západní kultury. S výjimkou nápojů obsahujících malé množství kofeinu je čokoláda jediná rekreační droga, kterou dáváme i dětem. Ve skutečnosti čokoládu dětem přímo vnucujeme, když ji používáme jako odměnu na dobré chování.“
„Každý koneckonců ví, že čokoláda je prostě jídlo a záležitost pro děti. Píše se to ve všech knihách, tak proč tu mluvit o drogách? Čokoláda by měla být označována spíše jako farmakoteon (božský lék) než jako theobromon (božské jídlo), protože je to droga natolik jemná a nenápadná, že unikla právním perzekucím, které dopadly na mnoho ostatních drog.“
„Quetzalcoatl se ocitl ve ztraceném ráji, kde pobývaly děti slunečního boha. Když se vrátil do světa lidí, přinesl s sebou semena cacahuatlu. Kakao vypěstoval na zahradě, pojedl jeho semena a opil se nápojem z fermentované kakaové dužiny. Takto opojen shromáždil své žáky, naučil je umění zemědělství, astronomie a lékařství a stal se vládcem Mexika.“
„Toto kakao, vypije-li se ho příliš mnoho, zejména pak je-li zelené, člověka opije tak, že se mu motá hlava, je zmatený, je mu nevolno a blouzní. Vypije-li se přiměřené množství, způsobuje potěšení, osvěžuje, uklidňuje a oživuje. Tak se tedy říká: Beru si kakao. Svlažuji své rty a osvěžuji se.“
– Bernardo de Sahagún, Historia General de las Cosas de Nueva Espaňa.