Aktuální článek
Georg Trakl: Neklidná podzimní duše

Georg Trakl: Neklidná podzimní duše

  • Mnoho ze stovek tisíc vojáků, kteří byli v oněch neblahých srpnových dnech roku 1914 vyhnáni na bojiště první světové války, posílalo polní poštou nejen dopisy, ale i básně. Ze všech těch především příležitostných veršů, jež plnily podobnou sociální funkci jako dnes zprávy na Twitteru, se jich do dnešních dob nedochovalo mnoho.
  • Z těch, co se dochovaly, jsou nejpůsobivější básně sedmadvacetiletého c. k. zdravotníka Georga Trakla, obzvláště ta, již napsal po krvavé bitvě u města Gródek ve východní Haliči: „Navečer znějí podzimní lesy smrtícími zbraněmi, zlaté roviny a modrá jezera, nad nimi se valí temněji slunce; noc v objetí svírá umírající válečníky, divoký nářek jejich rozbitých úst…“ Byla to jeho poslední báseň, barvité a sugestivní svědectví o krutosti války a o smrti.

Divný patron ze Salcburku

„Je to milý člověk, ale zamlklý, uzavřený a plachý, obrácený do sebe. Je mohutný a dobře stavěný, přitom však zranitelný a nemocný. Má halucinace, blázní. Když chce tu a tam vyjádřit něco záhadného či tajuplného, má tak ztrápený výraz i tón, ruce drží dlaněmi vzhůru ve výši ramen, prsty má ohnuté jako by v křeči. Má hlavu na stranu a tázavě na vás upírá oči. Nedokáže například sedět ve vlaku, nesnese sedět naproti cizímu člověku. Postává v chodbičce, i když vlak jede dlouhé hodiny, i v noci. Nedokáže telefonovat. Sám se ani neodváží nastoupit do výtahu. Mám prý na něj dohlédnout, aby neprovedl nějakou hloupost, ale na něj se musí opatrně,“ napsal inženýr Franz Zeiss v roce 1913 o Georgu Traklovi.

Expresionista Georg Trakl se narodil 3. února 1887 v rakouském Salcburku do rodiny váženého obchodníka protestantského vyznání Tobiase Trakla a jeho ženy, o patnáct let mladší katoličky Marie rozené Halik, jejíž předkové pocházeli z Prahy. Traklův otec byl nekonfliktní, veselý a liberální člověk, jež se ke svému postavení a majetku dopracoval vlastní pílí. Georga a jeho pět sourozenců vedl přísně, ale ne despoticky. Matka neměla k dětem ani k manželovi příliš vřelý vztah. Žila si vlastním životem a spíš než o rodinu se starala o svou sbírku starožitností. Jediné, co sledovala s jakýmsi zájmem, byly lekce hry na klavír, jež dostávaly její děti.

Georgův bratr Fritz o matce napsal: „Byla to chladná, odměřená žena, sice se o nás starala, ale chyběla jí vřelost. Připadala si nepochopená svým manželem i námi dětmi, nepochopená celým světem. Navíc byla neurotická a závislá na mnoha lécích. Šťastná byla jen sama se svými starožitnostmi, byla schopná se na celé dny zavřít do svého pokoje, až do stropu přeplněnému barokním nábytkem, sklem a porcelánem, a kochat se sbírkou.“

Necítí se nikde doma a všude před ním vyvstávají obrazy smrti.

Sám Georg ji nehodnotil tak mírně, později ji nazýval „polykačkou opia“ a dokonce řekl kamarádovi, že by ji někdy samou nenávistí nejraději vlastnoručně uškrtil. Georg Trakl později vztahy k oběma rodičům promítl i do svých básní. S matkou má spojený chlad, strach a smutek, k otci, jehož obdivoval a měl rád, se vážou představy ticha, rozvážnosti, klidu a bezpečí.

Šesti dětem Traklovým zřejmě k relativně bezstarostnému dětství nic nechybělo. Měly francouzskou guvernantku, hrály si na velké zahradě, chodily na výlety a na lidové slavnosti. Desetipokojový byt v centru Salcburku měl zčásti výhled na řeku Salzach a dalo se dohlédnout až na horu Kalvárie s mnoha stromy a poutní bazilikou. Po dvoře domu se to ale po setmění hemžilo potkany, jako ostatně po celém Salcburku. Život tam byl idylou pouze na oko.

Jako školák Georg hodně a vášnivě rád čte a také se s oblibou toulá celé dny po okolí Salcburku. Obrazy z dětství pak až obsedantně vtěluje do své poezie.

Srdce proklátá dýkou

Další obsesí je pro něj už od dětství a puberty jeho o pět let mladší sestra Greta. Jejich těsný vztah je předmětem mnoha dohadů o incestu a dodneška se názory na něj rozcházejí. Sám Georg Trakl se v této souvislosti nikdy nezbavil pocitu provinění a stejně tak se nikdy nevymanil ze vztahu k sestře. Greta se stává jeho velkou, celoživotní vášní. Bezmála šedesátkrát se její jméno objevuje v jeho básních. Je to ona, kdo na něj doma čekává, když se vrací ze svých toulek a výletů. Zdá se, že ona je jím, a naopak. Jsou si podobní i zvnějšku. A uzavřený a nedůvěřivý chlapec Georg se jí svěřuje se vším. Je pro něj andělem i démonem.

Greta je energická, prchlivá a smyslná dívka, na první pohled ne příliš krásná. Nejprve studuje v klášterní škole a pak v katolickém výchovném ústavu ve Vídni. Avšak zbožná pruderie jí není vlastní, spíše ji nutí ještě více provokovat a vyčnívat z řady. Je umělecky založená jako její bratr, hraje výborně na klavír. A je stejně jako Georg naprosto bez zábran. Jak si jednou kdesi básník poznamenal: „Oba máme srdce prokláté dýkou.“ Spojovalo je i jakési outsiderství, byli proti všem a byli jiní než ostatní. A tak naschvál provokovali a vůbec se chovali skandálně.

Řekněte mi, že nejsem šílený.

Mladý Trakl navštěvuje katolickou školu, roku 1901 tam prožívá velkou potupu: nepostupuje do další třídy a musí ročník opakovat. Píše básně. Čím dál víc se straní přátel a vrstevníky irituje svou netečností. Čte Dostojevského, Nietzscheho, Verlaina a Rimbauda. Kouří, cigarety si namáčí do opiového roztoku. Pije velké množství vína. Tajně experimentuje s drogami, užívá barbituráty, například Veronal, morfin a opium. Uspává se chloroformem a éterem, jeho blízcí ho mnohokrát nacházejí v bezvědomí.

Zpočátku to dělá zřejmě ze zvědavosti, z touhy udělat něco provokativního a zakázaného, ale velmi rychle se stává na drogách závislým. Je podrážděný a depresivní. Podniká osamělé procházky hluboko do noci nebo se pohybuje v kroužku podobně naladěných bohémů, kteří se scházejí v kavárnách a říkají si Apollo, později Minerva. Pravidelně také chodívá do nevěstinců a vždy si vybírá nejstarší prostitutku, u níž pak celé hodiny sedává a pije víno či vypráví; možná zde hledá cit, který v dětství postrádal u matky.

To samo o sobě stačilo k vyloučení z gymnázia, nehledě na to, že jeho studijní výsledky byly trvale tragické. Přesto tam vydržel až do roku 1905, tehdy těsně před maturitou opět propadne, školu opouští a jde pracovat jako praktikant do lékárny U Bílého anděla, jež poskytuje dostatek vědomí měnících drog. I kokain, tehdy již běžné anestetikum. A aby toho nebylo málo, začne narkotika brát i s Gretou, která jim propadne ještě nekompromisněji než on, má divočejší povahu a do všeho se vrhá po hlavě. Začíná si nejrůznější románky, s pojmy věrnost či nevěra si nikdy příliš hlavu neláme. Georg reaguje divokými výbuchy žárlivosti.


Proč Trakla tak fascinovaly nejrůznější drogy, není zcela jednoznačné. Možná zpočátku jen pozoroval a později napodoboval svou matku, závislou na lécích a opiu, možná bral drogy kvůli svým idolům z dospívání, francouzským prokletým básníkům. Intenzivní užívání drog hraničí se sebezničením a má až sebevražedné rysy. Barbiturát Veronal mu zaručuje dlouhá období spánku, hraje si na mrtvého. Ještě v Salcburku píše dvě jednoaktovky, jež jsou díky pomoci jednoho z přátel uvedeny v místním divadle, nemají však valný ohlas. Trakl hry později spálí.

Cizincem ve Vídni

V roce 1908 je Georg vyučeným lékárníkem a odchází do Vídně studovat farmacii. Neznámé velkoměsto ho skličuje, cítí se opuštěný a ztracený, a tak své depresivní pocity opětovně zahání drogami. Čtyři semestry farmacie a vojenská služba probíhají velmi chaoticky. Vídeň, výkladní skříň staré monarchie s výstavními ulicemi a reprezentačními budovami, nahání Traklovi strach, její obyvatelstvo nesnáší. V ovzduší je cítit nadcházející rozpad velké říše, i celá nemocná epocha, jež se zakrátko vyjeví v podobě Velké války. Vídeň ještě zažívá poslední záchvěvy svého rozmachu, včetně rozmachu uměleckého. Vídeňská secese, malíři jako Gustav Klimt a Egon Schiele, architekti Adolf Loos a Otto Wagner, hudební skladatelé Gustav Mahler a Arnold Schönberg, spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Arthur Schnitzler.

Georg Trakl se nikdy do vídeňského uměleckého či literárního života nezapojí, i když často sedává ve vyhlášeném a umělci vyhledávaném Café Museum. Celou kulturní nabídku velkoměsta ignoruje, možná i z obavy, že vyjde najevo jeho provinční neohrabanost. V téže době, kdy se mladý básník stěhuje ve Vídni z jednoho bytu do druhého, žije ve stejném městě v útulku pro bezdomovce neznámý malíř pohlednic z Lince. Je o dva roky mladší než Trakl a v jeho hlavě se to jen hemží zvrácenými a podivnými myšlenkami. Avšak tehdy o něm ještě nikdo nic netuší…

Vídeň se v Traklových básních v podstatě neobjevuje, píše výhradně o Salcburku a jeho okolí. Má ve svých vzpomínkách tolik minulých obrazů dekadentního a chřadnoucího světa, kde je Salcburk zchátralým městem smrti, přesně tak, jak se mu to líbí.

Poslední kapkou byla poprava třinácti mužů oběšením, jíž musel přihlížet.

Sestra Greta studuje ve Vídni klavír a komorní hudbu, ale studium nedokončí. Těch několik málo přátel, co ve Vídni Trakl má, zná už ze Salcburku. Obzvláště jeden z nich, jeho spolužák ze školy, Erhard Buschbeck, mu ulehčuje každodenní život, jak jen může. Také vynakládá velké úsilí k tomu, aby Traklovy básně vyšly tiskem. Jinak si Georg od Buschbecka ustavičně půjčuje peníze, což je mu méně nepříjemné než o ně prosit vlastní rodinu. Erhard rovněž jemu i Gretě často shání ve Vídni opium.

Když v roce 1910 zemře Traklův otec Tobias, vyjde najevo, že jeho renomovaný železářský obchod je zcela předlužený, a celá rodina se náhle ocitá téměř bez prostředků. V témže roce se Georg stává magistrem farmacie a jako jednoroční dobrovolník nastupuje vojenskou službu. Má deprese, způsobené také tím, že se jeho milovaná sestra Greta stěhuje za studiem hudby do Berlína, kde nastupuje na Královskou hudební akademii.

Cizincem všude

Georg Trakl se zatím neúspěšně snaží najít práci. Několikrát se uchází o zaměstnání na ministerstvu, chtěl by být vyslán jako lékárník do Albánie nebo na Borneo. Avšak byrokratické mlýny melou velmi pomalu, takže nakonec skončí tam, odkud odešel: v salcburské lékárně U Bílého anděla. Nadále rozesílá žádosti o místo, leč bez úspěchu. V lékárně se cítí nedoceněný, má však alespoň čas na psaní poezie. Bydlí opět v domě svých rodičů s jakoby zkamenělou matkou, jež kolem něj chodí jako duch.

Do této atmosféry přijíždí z Berlína Greta, jež přerušila studium a chce se jako neplnoletá vdát za o 34 let staršího úředníka berlínské zemské vlády a divadelního nakladatele Arthura Langena. Ke sňatku potřebovala svolení poručníků, jimiž se stali právě Georg a matka. Po mnoha tahanicích a hádkách oba nakonec svolí, Georg jen velmi neochotně. Pak si básník konečně najde nové místo a odchází pracovat jako lékárník do Innsbrucku. O městě napíše: „Je to jedno z nejbezcitnějších a nejsprostších měst, jež na tomhle zatraceném světě existují. Kdyby mi někdo určil, že bych tu měl třeba deset let zůstat, prožiju je v beznaději a pláči.“

„To neštěstí, kdy se vám rozpadá život před očima, se nedá popsat. Můj Bože, co mě to postihlo za osud.“

Z Vídně jeho bědnou situaci se strachem sleduje jeho přítel Buschbeck, ale dál se neúnavně snaží dostat Traklovu tvorbu do nejrůznějších avantgardních časopisů a nakladatelství. Od spisovatele Karla Krause dostane kontakt na lipské nakladatelství, kde působí jako lektor budoucí slavný spisovatel Franz Werfel. Traklova lyrika na něj hluboce zapůsobí. Svazek Básně vychází v nakladatelství Kurt Wolff v roce 1913. Je to jediné knižní vydání Traklovy poezie za jeho života.

V témže roce odjíždí s architektem Adolfem Loosem a spisovatelem Karlem Krausem na výlet do Benátek. Ani to si Trakl není schopen užít. Chodí zasmušile po pláži, cítí se osaměle a velmi nepatřičně. Kde je vlastně jeho místo? Necítí se nikde doma a všude před ním vyvstávají obrazy smrti. Nastávají dlouhá období deprese, otrav z předávkování se nejrůznějšími drogami a dopisy příteli von Fickerovi s prosbami o pomoc.

Veřejné čtení jeho básní v Innsbrucku skončí fiaskem. Četl je příliš potichu. Jeho sestra málem zemře v Berlíně po samovolném potratu. Trakl je stále rozčarovanější a chátrá fyzicky i psychicky. Z dopisu Ludwigu von Fickerovi: „Už nevím, kudy kam. To neštěstí, kdy se vám rozpadá život před očima, se nedá popsat. Můj Bože, co mě to postihlo za osud. Řekněte mi, že v sobě ještě musím najít sílu a udělat to správné. Řekněte mi, že nejsem šílený. Řítím se do neproniknutelné temnoty. Příteli můj, jak nicotný a nešťastný jsem.“

Válka jako vykoupení

V létě roku 1914 se stane zázrak. Ludwig Wittgenstein, jeden z budoucích nejvlivnějších filozofů 20. století, tehdy pětadvacetiletý syn bohatého rakouského velkoprůmyslníka, převede 100 tisíc korun ze svého dědictví na konto Ludwiga von Fickera s přáním, aby je dle svého uvážení rozdělil mezi rakouské umělce. Pětinu tohoto obnosu má obdržet i Georg Trakl. V nešťastnou chvíli. Básník sice o penězích ví, ale ve víru světoborných událostí si je nestihne vyzvednout ani je použít. Protože o několik týdnů později, po vypuknutí světové války, se sedmadvacetiletý Georg Trakl přihlásí dobrovolně na haličskou frontu. Kde v sobě najednou vzal tolik rozhodnosti a energie, není zcela jasné. Možná se války chopil jako elegantního způsobu, jak skoncovat se životem.

Sedmadvacetiletý Georg Trakl přijel na haličskou frontu se sanitárním vlakem z Innsbrucku 24. srpna 1914. Na vojenské čapce měl rudý karafiát.

Po bitvě u Grodku se musel bez pomoci lékaře vypořádat jako sanitář s téměř stovkou těžce raněných vojáků, dva dny a dvě noci je nepřetržitě s minimálními prostředky ošetřoval v opuštěné stodole. Poslední kapkou byla poprava třinácti mužů oběšením, jíž musel přihlížet. Zhroutil se a v nezměrném zoufalství se pokusil sám zastřelit. Převezli jej proto do posádkové nemocnice v Krakově, kde měli přezkoumat jeho psychický stav. Ludwigovi von Fickerovi ještě posílá svou poslední báseň „Grodek“, jež se stane jedním z nejpůsobivějších projevů básnického expresionismu vůbec.

Druhého listopadu se ve vojenské nemocnici předávkuje kokainem, v důsledku čehož v noci 3. listopadu umírá na selhání srdce. Je pohřben na krakovském hřbitově bez obřadu, pouze za přítomnosti svého důstojnického sluhy Mathiase Rotha. V roce 1925 byly pak básníkovy ostatky s požehnáním evangelického faráře a za přítomnosti rodiny uloženy na hřbitově v Mühlau na předměstí Innsbrucku.

O tři roky později se zastřelí i jeho nejmilejší Greta. Místo jejího posledního odpočinku je neznámé. Jejich matka je oba přežila, zemřela v Salcburku v roce 1925. Veškerá korespondence mezi bratrem a sestrou byla zničena, pravděpodobně rodinou po jejich smrti.

Grodek
(překlad: Radek Malý)

Navečer znějí podzimní lesy
smrtícími zbraněmi, zlaté roviny
a modrá jezera, nad nimi se valí
temněji slunce; noc v objetí svírá
umírající válečníky, divoký nářek
jejich rozbitých úst.
Však tiše kupí se ve vrbách
rudá mračna, v nichž přebývá rozezlený bůh,
prolitá krev, měsíčný chlad;
všechny cesty ústí do černé zkázy.
Pod zlatým větvovím noci a hvězd
stín sestry blíží se mlčenlivým hájem
pozdravit duchy hrdinů, krvácející hlavy;
a tiše v rákosí znějí temné flétny podzimu.
Ó hrdější smutku! vy oltáře z kovu,
horoucí plamen ducha živí dnes mocná bolest,
nenarození vnuci.

Vybraný zdroj: Jůzová, Tereza. Poezie Georga Trakla v českých překladech. Praha: UK, 2012.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!