Aktuální článek
Manky (3.): Vozejk

Manky (3.): Vozejk

Profilový obrázek
  • Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.
  • Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Šel jsem dolů z Jezerky. Pomalu. Nikam jsem nespěchal. Bylo odpoledne. Líný teplo. Klid. Chtěl jsem sejít na Nuselskou a zahnout. Kam, to jsem nevěděl. Většinou nic neplánuju. Přijde mi to zbytečný. Ten hlouček lidí jsem uviděl až na poslední chvíli. Stáli zády ke mně. Dívali se na zem. Na něco, co leželo na kraji ulice. Na něco, co jsem přes jejich záda neviděl.

Přidal jsem do kroku. Nevědomky. Zvědavost je svině. Došel jsem k hloučku. Dva týpci se automaticky rozestoupili. Aniž se ohlédli. Instinkt stáda. Pojď se, brácho, kouknout. Ať máš radost jako my. Stoupl jsem si mezi ně. Byl na zádech. Někdo mu dal pod hlavu aktovku. Pirkl měl hlavu vyvrácenou, jak kdyby se chtěl podívat někam daleko. Nekoukal se nikam. Měl zavřený oči. Nešlo poznat, jestli dýchá. Nikdo se neměl k tomu, aby to zjistil.

„Co se mu stalo?“
Pokrčil jsem rameny. Byl jsem jedinej, kdo nevěděl.

Pirkl měl levou nohu nataženou. Druhou ne. Protože ji neměl. Už léta. Vedle se válel invalidní vozík. Takový ten, co ho poháníte rukama. Když se chcete hnout. Vozíku chybělo kolo. Leželo o kus dál. Vozík stál nakřivo a čekal, jestli se ho někdo ujme. Nikdo se k tomu neměl. Ležící Pirkl byl zajímavější.

Ozval se zvuk houkačky. Blížila se rychlá. Přijela a zastavila. Ztichla. Modré majáky se udiveně otáčely. Vystoupil doktor. Za ním zdravotník. Doktor si klekl k Pirklovi. Dal mu prsty na krk. Poslechl si ho. Pak zvedl hlavu a kývl na zdravotníka, který ho znuděně pozoroval. Ten se otočil. Přistoupil k zadním dveřím sanitky. Otevřel je. Vyndal ležák. Doktor se po nás podíval. Bezvýrazný pohled. Zastavil se u mě.

„Co se mu stalo?“
Pokrčil jsem rameny. Byl jsem jedinej, kdo nevěděl.
„Jel dolů z kopce a ulítlo mu kolo. Jsem to viděl. Normálně mu ulítlo kolo. Regulérně. Fakt. A von sebou flák. Já byl kus od něj, ale slyšel jsem, jak to zadunělo, když mu hlava dopadla na asfalt.“ Týpek vedle mě byl v obraze.

„Kdyby bylo teplejc, tak tou hlavou tak neflák. Že jo?“
Otázka na všechny a na nikoho.
Doktor byl jedinej, kdo zareagoval.
„Proč myslíte?“
„Protože by asfalt byl rozteklej. By do něj dopad jak do peřiny. Že jo.“
Týpkův hlas zněl vzrušeně a vítězoslavně.


Doktor další otázku neriskoval. Zdravotník zaparkoval ležák vedle Pirkla. Uvolnil západku. Ležák se sesul k zemi. Pak spolu s doktorem Pirkla přetáhli. Chytli ležák proti sobě. Zvedli ho. Zdravotník jednou rukou zajistil západku. Přikurtoval Pirkla. Blížil se odjezd. Pirkl byl uklizen v sanitce. Doktor se zdravotníkem nastoupili. Sanitka se s houkáním rozjela. Představení skončilo.

 Třeba tam někoho potkám. S kým dám pivo. Třeba. Nebo taky ne. 

Týpek, co rozuměl asfaltu, měl pocit, že ještě neřek všechno.

„Klika byla, že si nic nezlomil.“ Nikdo se neozval. „Třeba nohy.“
Týpek se rozesmál. Přišel si chytrej a vtipnej. Mně přišel jak totální debil.

Sešel jsem na roh křižovatky. Zahnul doprava. Šel jsem na Závist. Třeba tam někoho potkám. S kým dám pivo. Třeba. Nebo taky ne. Na výčepu na Závisti byl Struna. Starej pankáč, kterej si odmítal připustit, že mu prořídlo číro. Přátelsky mi pokynul.

„Ty vole Manky, se tváříš jak ustaranej.“

Řekl jsem mu o Pirklovi. Struna přikyvoval. Když jsem dovyprávěl, dopil pivo a dal si další. „Hele, Manky. Tenhle flek je prostě zakletej. Před rokem tu dojel Skejťák. Pamatuješ? Kousek od místa, kde se vymáz Pirkl.“

„Vole Manky, to ti je neskutečnej adrenalin.“

Přikývl jsem. Pamatoval jsem.

Skejťák byl skvělej týpek. Jezdil na skejtu snad ještě dřív, než se narodil. S prknem srostlej. Bydlel kousek od Závisti. V Kloboučnický. Kámoš. Moc jich nemám a Skejťák byl jeden z nich. Kašlal na svět kolem sebe. Zajímal ho jen skejt. Měl s tím neustálý problémy. Neustále řešil nějaký vosery. Teda, spíš neřešil, protože mu všechno bylo jedno.

„Vole Manky. Nechápu, co proti mně všichni maj.“

Mohl jsem mu říct, co proti němu maj, ale nepobral by to. Jsou skejťáci, co jezděj v ohradách. Maj tam překážky a rampy a nikomu nevaděj. Pak jsou skejťáci, co tímhle opovrhujou. Není jich moc. Je jich pár. Skejťák k nim patřil.

„Vole Manky. Budu dělat píčoviny na nějakejch trampolínách. Ty krávo. Na to fakt seru.“ Jezdil v Nuslích. Mezi lidma. Bez brzdy. Naplno. Absence strachu.

„Vole Manky. Když dám zábradlí pod Květnicí, to je prostě dokonalý. Nechápu, že prkno fakuješ.“ Skejt mi fakt nic neříkal. Měl jsem prkno na sníh. To bylo fajn. Kolečka jsem vynechával.

„Vole Manky, když kličkuju mezi autama na Nuselský, jsem mimo. Totál.“

Pouštěl to padákem ulicí Na Jezerce. Vlít na hlavní mezi koleje. Mezi troubící auta. Mezi tramvaje, které se vzpínaly jak vytočenej mustang.

„Vole Manky, to ti je neskutečnej adrenalin.“

Bydlel v baráku, kterej patřil Sámovi. Sáma byl zmrd. Vyschlej a sraženej. Hrabal prachy a bylo mu jedno jak. V životě přečet jedinou knihu. Hrdinu Nika. „Kurva jo. Jsem Sáma. Kupec. Prodávám, kupuju.“ Skejťák měl problémy s nájmem. Byl ve zpoždění. Furt. Ale vždycky to nějak zmáknul.

„Ulici miluju, Manky. Je to můj svět. Ale bydlet na ní nechci.“

„Vole Manky, když kličkuju mezi autama na Nuselský, jsem mimo. Totál.“

Sáma měl zelinářskej obchod na Nuselský. Kousek od křižovatky s Jezerkou. Od jara do podzimu přepravky s předraženým ledovým salátem na chodníku. U chodníku zaparkovaný porsche, protože ledovej salát vynáší. Skejťák se tomuhle místu vyhejbal. Nechtěl mít s domácím problém. Pak se jednou zapomněl. Prokličkoval mezi přepravkama a pár jich sundal. Sáma, bledej vzteky, mu vyhlásil vendetu. Skejťák se další měsíc opět zpozdil s nájmem. O den. Sáma ho vyhodil.

„Vole Manky. Nemám kam jít. Tohle nepořeším.“

Nabídl jsem mu, že může nějakou dobu bydlet u mě. „Jsi fajn kámoš, Manky. Díky. Ale já na charitu seru. Pudu někam do prdele. Akorát srovnám účty a odjebu se.“

Sámův obchod je kousek od zastávky Horky. Před ní je zastávka Na Jezerce. Tam si na jedenáctku, co jezdí po Nuselský, hodil Skejťák na spřáhlo lano. Tramvaj jela levotočivou zatáčkou k Horkám. Zrychlovala. Skejťák za ní. Před Horkama si přejel do protisměru. Klaksony řvaly jak zpruzenej kojenec.

Skejťák si to namíříl na porsche. Letěl jak dělová koule. Těsně před čumákem vytuněnýho sporťáka ze Stuttgartu se odrazil. Přidržel si prkno rukou. Nakouřil to přímo do předního skla. Vytuhl na sedadle řidiče. Seděl v protisměru. Úsměv na xichtě. Otevřený oči. Který mu museli zavřít. Na furt.

Viděl jsem to celý, jak kdyby se to stalo včera. Skejťák si tehdy vybral.

Napil jsem se piva. Starej Pirkl si ale nevybral. Někdo to udělal za něj. Na vozíku nebylo nic ulomenýho. Prohlédl jsem si ho dobře. Žádná prasklá osička. Strhlej závit. Nic takového. Akorát tam chyběla matka. Kousek šestihrannýho železa. Který se jen tak neodšroubuje. Který musíte povolit.

Chtěl ještě něco říct, ale pak jen mávl rukou a odešel. 

Dopil jsem. Zaplatil. Vyšel ven. Chtěl jsem se projít. Chtěl jsem si pár věcí srovnat. Došel jsem na Synkáč. Prošel kolem Břendy, co tam má železářství. Došel na roh a zahnul nahoru k Bansethům. Po levé straně, asi ve dvou třetinách ulice, je opravna kol. Pirklovi tam spravovali vozejk. Vedl to nějakej Smolík. Starší chlápek, co kolama žil. Zrovna stál venku na chodníku. Kouřil, opřenej o fasádu domu. Došel jsem k němu. Pozdravil. Řekl mu o Pirklovi. Přišlo mi, že jsem ho dost nasral.

„Hele, Manky, tak tohle teda ne. Já věci spravuju. Rozumíš? Nějakou povolenou matku na mě neházej. Ten vozejk jsem mu prohlížel minulej tejden. Byl v naprostým pořádku.“ Chtěl jsem něco říct, ale Smolík na mě ukázal prstem.

„Padej mi od dílny, Manky. Fakt jsi mě nasral. Padej, než něco povolím tobě.“

Šel jsem. Nemělo smysl se hádat. Smolík měl pravdu. Asi byla píčovina myslet si, že si chtěl udělat z Pirkla debilní prdel. Došel jsem až nahoru. Zahnul vlevo. Tady na Táborské Pirkl bydlel. Měl tu klid. I v noci. Asi že měšťáci sídlili přes ulici.

Zastavil jsem se před jeho domem. Neměl jsem k tomu důvod. Na nic tu nepřijdu. Přesto jsem stál. Z domu vyšel chlápek, kterého jsem znal od vidění. Pokynul mi. Přešel mě. Pak se zastavil a vrátil se.

„Soused měl smolíka.“ Zasmál se.
Nic jsem neříkal.
„Myslím starej Pirkl. Bydlí vedle mě.“
„Jo?“
Přikývl. „Bydlí. Jsem mu říkal, ať s tím vozejkem nejezdí k Smolíkovi. Utahuje matky rukama a pak to lidi odsíraj.“
„Vy jste tam byl?“
„U toho maléru? Ne. Navíc, já tyhle věci nesnáším.“

Chtěl ještě něco říct, ale pak jen mávl rukou a odešel. Nedíval jsem se za ním. Jen jsem přemýšlel. Asi za čtrnáct dní jsem potkal Strunu. Zevloval na Nuselský před Teskem. Vyhlížel někoho, kdo s ním půjde nahoru Na půl cesty na punkovej koncert.

„Bys nešel, Manky? Ti týpci, co tam dneska hrajou, jsou fakt hustý. By se ti to líbilo.“

Zavrtěl jsem hlavou. Punk je fajn, ale neměl jsem na kulturu náladu. Navíc se mi nechtělo táhnout se takovou dálku. Struna udělal zklamanej xicht. Pak se rozzářil a ukázal rukou.

„Hele, Manky, pamatuješ, jak jsem ti říkal, že támhleta křižovatka Nuselský s Jezerkou je zakletá?“

Přikývl jsem.

„Tak se to zas potvrdilo. Jeden model si tam včera šeredně rozbil tlamu. Ulítlo mu přední kolo z horáka. Nikdo netuší, jak se to mohlo stát. Normálně jel a najednou ryl tlamou asfalt.“

V Nuslích se nic neutají. Nusle jsou prostě fajn. Ale jen pro někoho. 

Pokrčil jsem rameny.

„Asi je to fakt flek na hovno.“
„To si piš, Manky. Jsem se mu začal vyhejbat. A víš, co je na tom nejdivnější?“
Struna na mě vítězoslavně hleděl.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Byl to prej soused starýho Pirkla. Sere se to Manky všechno. Tomu věř.“

Šel jsem na Synkáč. Prošel kolem Břendy, co tam má železářství. Zahnul nahoru. Smolík stál před opravnou. Přešel jsem na protější stranu. Nechtěl jsem slyšet nějaký blbý kecy. Přešel jsem Smolíka. Nepodíval jsem se na něj. Ale v duchu jsem se mu omluvil. Pirkla na svědomí neměl. Navíc ten se z toho vyhrabe. Na těžkej otřes mozku a zlomený žebra se neumírá. Většinou.

Na pád z kola taky ne. Většinou. Zvlášť když máte na hlavě přilbu. Ale pamatujete si to. Neměl se u mě zastavit. Neměl mít potřebu si ulevit a vyblejt to, co z něj přetékalo. Nemohl vědět, že to byla povolená matka. Když tam nebyl. Nemyslím si, že by si toho někdo z přihlížejících všiml. Vozejk byl nezajímavej. A taky se neměl pokoušet vyměnit s Pirklem byt. A neměl bejt nasranej, když ho Pirkl odmítl. A mělo mu dojít, že není jedinej, kdo dokáže povolit matku.

V Nuslích se nic neutají. Nusle jsou prostě fajn. Ale jen pro někoho. Zahnul jsem doprava. K Bansethům. Dal si pivo. Vyšel na chodník. Zapálil si. Upíjel.

Bylo mi dobře.

Docela dobře.

Tak akorát dobře. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!