Aktuální článek
Manky (4.): Kavárna

Manky (4.): Kavárna

Profilový obrázek
  • Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.
  • Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Seděl jsem na lavičce v parku Pod Jezerkou. Byl fajn den. Teplo. Bezvětří. Málo lidí. Měl jsem vedle sebe plechovku Gambáče. Občas jsem z ní upil. Díval jsem se před sebe. Přivřené oči. Bylo mi dobře.

„Manky, vypadáš, jak kdybys zcepeněl.“

Ani jsem se neobtěžoval podívat, kdo na mě mluví. Ten hlas bych poznal vždycky. Vysokej a ostrej jak planžeta. Balů.

Balů byl z Nuslí. Jako všichni, koho jsem znal. Velkej a těžkej a zdánlivě neohrabanej. Nedělal nic. Jako většina mých přátel. Pokud za práci nepovažujete otevírání zámků, který nejsou vaše.

„Měli tam fakt hovno, Manky. Akorát dvě vajíčka a rohlík. Nechápu, že na sebe lidi tak serou.“

Balů v tom byl dobrej. Dost dobrej. Zámky otevíral, jak kdyby od nich měl původní klíče. Šikovný ruce. Hodně šikovný. Neodsuzoval jsem ho. Nebylo za co. Každej se živí, jak umí. Navíc nikomu neubližoval. Většinou vlezl do prázdnýho cizího bytu, najedl se a zase zmizel. Procházelo mu to. Chytli ho jen jednou. Naboural se tenkrát ke komusi někde nahoře u Paloučku. Prohlédl zásoby. Lednička skoro prázdná.

„Měli tam fakt hovno, Manky. Akorát dvě vajíčka a rohlík. Nechápu, že na sebe lidi tak serou.“ Dal na sporák pánev. Že si udělá míchaný vajíčka a potáhne. Klaplo by to, kdyby si u vaření nedal jointa.

„Tráva mi dal novej matroš, Manky. Chtěl jsem ho vyzkoušet. Sestřelilo mě to jak holuba na střelnici. Tráva je normální debil.“ Majitelé ho našli spícího u sporáku. Balů měl kliku, protože jinak by se z těch spálenejch vajec udusil. Sebrali ho. Byl soud. Dostal podmínku, protože soudce se mohl potrhat smíchy. Nebyl sám. Tenkrát se tím bavily celý Nusle. Balů se uvelebil vedle mě. Umotal si jointa. Zapálil si. Potáhl. Nabídl mi. Kývnutím jsem poděkoval. Hulili jsme a mlčeli. Tak hezkej den si nezasloužil rušit nějakejma kecama. Pak se Balů zavrtěl.

„Hele, Manky, ty znáš Kozáka.“
Nebyla to otázka. Přesto jsem přikývl.
„Ho vystěhovali.“
„Cože?“
„Jo. Dnes po ránu. Je v prdeli.“

V duchu jsem si povzdechl. Kozáka jsem znal. Dobře jsem ho znal. Bydlel v Kloboučnický nad Melantrichem. Melantrich měl antikvariát. Kozák mu ho občas zalil. Naposled jsem u toho byl. Zavřel jsem oči. Přenesl se o pár měsíců zpátky.

„Potřebuju dvousložkový lepidlo, Manky. Upadl mi kohoutek. Než jsem to zavřel, prochcalo to dolů k Melantrichovi.“ Melantrich byl v neuvěřitelným smyku. Knížky mu plavaly po prodejně jak utahaný rybářský loďky. Co furt nabíraj vodu a chtěj si lehnout na dno.

Od smrti matky se zavřel do sebe. Skoro s nikým nekomunikoval. Zbyl mu jen Voříšek. Malej pes. 

„Nekoukej na mě, Manky. Nepotřebuju pomoct. Přehazovat kompost zvládnu sám. Já toho idiota regulérně zabiju.“ Kozák byl jednoduchej a singl. Kdysi s ním bydlela matka. Pak umřela. To matky dělaj. Matka se starala o všechno. Kozák vedle ní šťastně přežíval. Pak prošla tunelem a nevrátila se. Od té doby s životem zápasil. Nebyl naprostej idiot, ale moc mu k němu nechybělo. Nebyl zlej. Akorát že myšlení mu moc nešlo. Zvládal základní věci, ale nic víc. Od smrti matky se zavřel do sebe. Skoro s nikým nekomunikoval. Zbyl mu jen Voříšek. Malej pes. Pouliční směs. O něco chytřejší než jeho pán.

„Dvousložkový?“
„Jo, Manky. Poradil mi to Tráva. Ještě mi to tady napsal. Koukni.“
Vytáhl z kapsy zmuchlanej papírek.
„A co s ním budeš dělat?“
Kozák se zamyslel. Podrbal se na hlavě.
„Nevim.“

Skvělý. Zhulenej Tráva si vzpomněl na modelařinu. Kdysi mi ukazoval papírovej Karlštejn. Dal ho dohromady včetně Purkrabskýho paláce. Vystřihovánka Richarda Vyškovského. Pak si dal jointa, zamotal se a Karlštejn rozsedl. Ruplej kohoutek neslepí ani Harry Potter. Že se vždycky musím nasrat k takovejmhle píčovinám. Vyjel jsem stoosmdesátosmičkou na Pankrác k Bauhausu. Procházel jsem mezi regálama. Děsně zboží. Děsně věcí. Regály až do nebe. Stovky uliček. K posrání.

„Hledáte něco?“ Týpek v mundúru. Bauhaus na hrudi. Nevíte, zeptejte se. Na ruce kérku. Vambereckou krajku. Zaměstnáváme i minority. Volnost rovnost bratrství. Ach jo.
„Hledám dvousložkový lepidlo.“
„A k čemu ho potřebujete?“
Ty krávo. K čemu asi potřebuju lepidlo. Potřebuju ho najít. To je jediný, co momentálně potřebuju. Kozák přes kopírák. Chvíli jsem se bránil. Chtěl jsem být za slušného. Pak jsem to vzdal.


„Já, víte, šéf nám dal dnes odpoledne volno. Tak jsem myslel, že bych si něco slepil. Jen tak pro radost. Třeba nějaký letadlo. Že by letělo a já bych za ním běžel. Běháte za letadlama?“
Týpek se zatvářil. Nejde to popsat jak. Prostě se zatvářil. Pak zafungovaly asertivní lekce.
„Neběhám. Tedy, jen málo.“
„A chystáte se víc?“
„Nevím. Máme dost přesčasů. Je nás tu málo. Ale jednou jsem běžel za autobusem.“
„A?“
„Přestal jsem běžet. Ujel mi.“
„Kterej to byl?“
„Stodevadesáttrojka.
„Kam jste jel?“
„Do Michle.“

„Já, víte, šéf nám dal dnes odpoledne volno. Tak jsem myslel, že bych si něco slepil. Jen tak pro radost. Třeba nějaký letadlo. Že by letělo a já bych za ním běžel. Běháte za letadlama?“

„Tam stodevadesáttrojka nejezdí.“
„Já vím. Proto jsem přestal běžet.“
Skvělý dada. Chtěl jsem si umotat brko. Akorát jsem měl strach, že na mě spadne nějakej regál.
„Fajn. Takže běhání bychom měli. Můžeme se vrátit k tomu lepidlu?“
„Cože?“
„Hele, vole, takový jste tu všichni? Jestli vám scházej maníci, tak bych pro vás měl posilu. Nějakýho Kozáka. Sem by zapadl. Mohl by vám dělat šéfa.“
Viděl jsem, jak to tomu trotlovi dochází. Pomalu. S přestávkama. Zčervenaly mu tváře. Zrychlil se dech.
„Já vám chtěl pomoct.“
„Vole, tys mě chtěl akorát nasrat. Což se ti povedlo.“
„Takhle byste neměl…“
„Vyser si voko. Neber si to osobně, ale vyser si voko.“

Vyšel jsem ven. Bez lepidla. Na parkovišti před Bauhausem jsem si umotal brko. Maníci kolem mě táhli k dodávce novou míchačku. Děsně se u toho smáli. Někomu fakt stačí málo. Otevřel jsem oči. Depresivní zážitek s Bauhausem pomalu dozníval. Od té doby jsem tam nebyl. Kozáka jsem ale občas navštívil. Taky jsem zařídil, že mu jeden známej vyměnil kohoutek. Kozák mi byl vděčnej. Přišlo mi, že přede mnou roztál. Chodil jsem za ním asi dva týdny. Pak se o něj začala starat sousedka. Od té doby jsem u něj nebyl.

„Jak dlouho jsi nebyl u Kozáka?“
Zamyslel jsem se.
„Možná čtvrt roku.“
„A Kloboučnickou občas projdeš?“
„Jo.“
„Všiml sis, že to Melantrich zavřel?“

„Vole Manky, ten novej maník to vidí jinak. Dal dokupy i prostory v suterénu. Má to jak mezonet. Vymazlený. Fakt vymazlený.“

Jo. Toho jsem si všiml. Po poslední povodni to Melantrich vzdal. Rozdal knihy, kterým šly rozlepit stránky, a zmizel.
„A víš, co tam je teď?“
Zavrtěl jsem hlavou. Věděl jsem, že se ten prostor předělává. Že je tam nejspíš novej nájemce. Ale nezajímal jsem se o to.
„Před pár dny otvírali. Je tam kavárna. Kafé Manhattan.“

Usmál jsem se. Kavárnu v Kloboučnický by si otevřel jen magor. Nechytaly se podniky na Nuselské, která je hlavní. V Kloboučnické by se neuživil ani nucený výsek.

„Vole Manky, ten novej maník to vidí jinak. Dal dokupy i prostory v suterénu. Má to jak mezonet. Vymazlený. Fakt vymazlený.“
„Jak to víš?“
„Jsem tam byl. Jen to okouknout. Dal jsem si rakvičku a celý to prolez. Hele, ten týpek si myslí, že z toho udělá poutní místo.“

„Tak nějak, Manky. Důkazy nejsou, ale myslí si to každej.“

„Fakt?“
„Jo. Že se tam budou stahovat lidi z celý Prahy.“
„Tak to je fakt magor.“
„Možná, Manky. Jeho věc. Ale je tu ještě něco.“
Z Balůa to lezlo jak z chlupaté deky.
„Povídej.“
„Říká se, že ten týpek chtěl taky Kozákův byt. Že to bude mít kousek do kšeftu.“
Zbystřil jsem. „Fakt?“
„Jo. A že majitel baráku mu ten byt slíbil.“
„Takže Kozáka vyštípali?“
„Tak nějak, Manky. Důkazy nejsou, ale myslí si to každej.“
„A kam šel Kozák?“
„Netuším. Nejsem na tom sice nejlíp, ale v prdeli jsem nikdy nebyl.“
Byl jsem nasranej. Hodně.
„Myslíš, že je to opravdu tak?“
Balů chvíli mlčel. Pak si odplivl.
„Jo. Nebyl jsem u toho, ale myslím si to.“

Nerozsvěceli jsme. Nestál jsem o pozornost.

Koukal jsem před sebe. Nevnímal jsem, na co se dívám. Byl jsem plnej vzteku. Takhle zamýst s někým, kdo se neumí bránit.

Pak jsem se zvedl. Stoupl si před Balůa.
„Měl bych pro tebe melouch.“
Balů se zašklebil. „Melouchy můžu.“
„Fajn. Tak si na večer nic nesmlouvej. Srazíme se na rohu před Tetínem.“
„V kolik?“
„Půlnoc bude akorát.“
Otočil jsem se a šel.
Tak hezkej den. A tak se zkurví.
Když jsem o půlnoci dorazil k Tetínu, Balů už tam byl. Opřenej o zeď. Ruce v kapsách.

„Vercajk máš?“
Balů přikývl.
„Jo. Jsem si říkal, že by se mohl hodit.“
„Dobře. Tak jdem.“
Došli jsme před Kafé Manhattan. Zhasnuto. Zamknuto. Podíval jsem se nahoru. V Kozákově bytě se nesvítilo. Několikrát jsem Kloboučnickou večer prošel. Klid. Ten byt byl prázdnej.
„Vchodový dveře.“
Balů přikývl. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Chvíli něco kutil a pak mě pustil dovnitř.

Nerozsvěceli jsme. Nestál jsem o pozornost. Vystoupali jsme do prvního patra. Kozákův byt byl uprostřed. Balů odemkl. Vešli jsme a zavřeli za sebou. Stáli jsme v předsíni. Vedli z ní dveře do koupelny a do kuchyně. Nejdřív tam. Vešel jsem do kuchyně. Nábytek tam zůstal. Otevřená kredenc. Pár věcí na stole. Nepořádek, ale ne moc velkej. Kozák si toho sebou moc nebral. Znovu jsem cítil, jak mnou prostupuje vztek. Přistoupil jsem k výlevce. Byla na zdi vedle kredence. Otevřel jsem kohoutek. Dal do výlevky špunt. Pak jsem šel do koupelny. To samé jsem udělal s vanou. A s umyvadlem. Voda tiše tekla. Jo, to bychom měli. V koupelně visel na šňůře ručník. Smotal jsem ho.

Balů mě poplácal po rameni.
„Dobrá akce, Manky.“

„Jdeme.“

Balů otevřel dveře a vyšel na chodbu. Položil jsem stočený ručník zevnitř ke dveřím. Pak jsem překročil práh, klekl si a pomalu je zavíral. Levou rukou jsem přidržoval ručník. Když už to nešlo, pustil jsem ho a zavřel. Doufal jsem, že voda ručník přimáčkne jako těsnění. Nechtěl jsem povodeň v celém domě. Nechtěl jsem, aby si toho někdo ze sousedů všiml. Nejlíp do rána. Před domem jsem Balůovi pokynul a šel si po svým. Udělali jsme, co jsme měli. Balůa jsem potkal druhý den odpoledne. Rozzářeného jak měsíček.

„Vole Manky, povedlo se to dokonale.“
Zapálil jsem si cigáro.
„Fakt?“
„Jo. Ze suterénu má ten maník akvárko. Všechno pod vodou.“
„A nahoře?“
„Mokro. Hodně mokro. Hele, víš, že plovoucí podlaha neplave?“
„Ne.“
„No, tak teď to víš. Akorát se tak pitomě zvlní. Ostatně, neplavou ani dorty.“
„Ne?“
„Jasně že ne. Proč by taky měly?“
Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, proč by dorty měly plavat. A bylo mi to jedno.

„Vole Manky, s tou cukrárnou může začít znova. Teda, až to tam vyschne.“

„A Kozákův byt?“
„V prdeli. Radši bych se na noc naložil do Botiče. Větší sucho.“
Potáhl jsem z cigarety. Včerejší vztek zmizel. Ne úplně, ale skoro.
Balů mě poplácal po rameni.
„Dobrá akce, Manky.“
Otočil se a šel.
Šel jsem taky.

I když jsem nevěděl kam.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!