Aktuální článek
Lakovna: Díl II.

Lakovna: Díl II.

  • Kamil Otava je tak trochu zkrachovalec. Nemá žádnou práci, žije na dluh z kreditní karty a žena od něj utekla. Pak ale jednoho dne dostane dopis se sdělením, že vyhrál výběrové řízení na pozici ředitele maloměstské průmyslové lakovny Salve. Výzvu s radostí přijímá a vydává se vstříc novým a snad už konečně i šťastným zítřkům. Alespoň prozatím to tak vypadá…

Kapitola druhá – Lakovna Salve a paní Sýrová

„Sýrová. Marie Sýrová. Tak vy jste ten novej z Prahy?“

„Otava, dobrý den.“ Dál jsem mlčel. Představa, že její manžel se jmenuje Sýr, mě nutila do nepatřičnýho smíchu. Až jsem z toho dostal chuť na jointa.

„Našel jste to? Jsme trochu zastrčený. Ale aspoň nám ty parchanti o přestávce nikam neutíkaj, protože jednoduše neni kam.“ Suše se zasmála. „Čeká vás spousta práce. Upřímně to tady neni vůbec jednoduchý, a to brzy poznáte, ale nebojte, já už mám plán, jak to dát všechno zase do pořádku. Hlavně bude potřeba, aby některý lidi skončili.“ Místností se rozdrnčel zvonek. „Pak všechno probereme, helejte už zase někdo zvoní. To je dneska blázinec…“ S těmi slovy se hrnula k domovnímu telefonu, aby dlouze zmáčkla červený tlačítko bzučáku.

Do kanceláře vešel lehce zavalitej chlápek s kulatym obličejem. Mohlo mu bejt sotva třicet, ale oblečenej byl tak nějak fotrovsky. Kostkovaná polokošile, hnědý manžestráky se širokym pruhem a k tomu hnědý, rozšlapaný polobotky z koženky.

První minuty v nový práci – ty vole, to je dobrej úlet, pomyslel jsem si, ale mlčel jsem. Ani jsem nehnul brvou. Ale chtělo se mi hrozně smát. Prvotní nervozita byla ta tam.

„Pavel Kalaš.“

Rozuměl jsem „Koláč“. To mě rozesmálo. „Kamil Otava, těší mě.“ Podal jsem mu ruku. Měl férovej stisk.

„Vy se opravdu jmenujete Koláč?“ Nevim, proč jsem se ptal. Možná mi to asociovala ta jeho nařvaná postava, ale zbytečně jsem ze sebe udělal pitomce.

„Ne, Kalaš. Pavel Kalaš. Ale koláče mám rád,“ zasmál se, až se mu rozvlnily povislý tváře.

„Tak to je náš nový mistr, vaše pravá ruka. Tak se seznamte,“ hřímala paní Sýrová. Sedla si proti nám a natěšeně nás pozorovala, jako by koukala do akvárka na nový rybičky. Bylo to hodně trapný. Nakonec to došlo i jí. „No tak já vás teď nechám, počkáme, až přijede majitel, a pak se hned pustíme do práce. Máme hodně práce.“ S těmi slovy si sedla za svůj stůl a důležitě zírala do počítače. Měla tam napsanou jednu větu ve Wordu. Viděl jsem ji v odrazu ve skleněný vitrínce. Občas něco nacvakala, ale pak to zase vymazala. Důležitej, až urputnej výraz zůstával.

Pavel Kalaš koukal trochu rozpačitě do země a pak si vytáhnul obrovskou svačinu. Tlustý, dobře centimetrový kolečka salámu měl nacpaný mezi dlouhý krajíce, krájený po delší straně bochníku. Mezi nimi vytejkalo do všech stran máslo. První minuty v nový práci – ty vole, to je dobrej úlet, pomyslel jsem si, ale mlčel jsem. Ani jsem nehnul brvou. Ale chtělo se mi hrozně smát. Prvotní nervozita byla ta tam.

Záviděl jsem mu tu jeho nekonvenčnost, záviděl jsem mu tu jeho svačinu. Mně ji nikdo neudělal. Taky jsem měl v tašce jídlo, ale jediný, co jsem doma našel, byly dva dny starý rohlíky. Marně jsem doufal, že si k nim po cestě někde něco koupim. Ale v půl pátý ráno nebylo kde. Bylo mi teď víc než jasný, že ty dva suchý, gumový rohlíky jsou do večera moje jediný jídlo.

„Tak to je náš nový mistr, vaše pravá ruka.”

Kanceláří se znovu rozdrnčel zvonek. Tentokrát paní Sýrová tlačítko bzučáku nezmáčkla. Rozjančeně vyskočila, přihladila si vlasy a bez jedinýho slova běžela po schodech dolů ke vchodu do budovy. Vstal jsem a kouknul na betonový prostranství. Stála tam nová á šestka.

„To bude asi majitel,“ kývnul jsem na Kalaše. „Už jste někdy pracoval v lakovně?“

„Ne, dělal jsem v potravinářskym průmyslu. Ale to je podobný. Taky samá chemie.“ Zasmál jsem se ze slušnosti jeho vtipu, ale on se nesmál. Myslel to asi vážně.

„Já v lakovně taky nikdy nedělal, ale všechny technologie znám. Dělal jsem dlouhý roky v automobilovym průmyslu.“
„Aha,“ pokýval uznale hlavou. „Je to tady pro mě blíž domu, jsem z Újezda. Mám ještě možnost dělat servisního technika sekaček pro jednu velkou firmu, ale tady je to blíž.“

Z přízemí se ozýval takovej nepříjemnej pištivej smích. Nevim proč, ale vzpomněl jsem si na pískání bráchovy krysy z jeho pankerskejch let. Řikal jí Sadám. Měl ji snad jenom tejden a pak mu sama od sebe vyskočila z okna. Už ji nikdy nenašel. Ani živou, ani mrtvou.

Nejdřív vrazila do kanceláře rozpištěná Sýrová. Za ní pak trochu ostražitě a na svý postavení možná až moc nesměle vešel inženýr Gruber. Už jsme se samozřejmě setkali při pohovorech v jeho pražský kanceláři. Bylo to trochu víc oficiální a – a profesionální. Skoro bych ho nepoznal. Tak tohle je majitel týhle velký fabriky?

Nebejt tý audiny, tak mu to nevěříte. Na hlavě měl hodně nemoderní kožešinovou čepici, na sobě starý, na mnoha místech prošoupaný, manžestrový sako a v ruce igelitku se žlutým logem Lidlu. Taky byl mnohem zarostlejší než při našem minulym setkání a bílej plnovous mu dodával téměř stařeckej vzhled. Nebudil zrovna moc respektu, ale Sýrová kolem něj kroužila jak indiánskej šaman kolem svý modly. Potřásl si s náma pravicí. Seriózně, ale ne nijak moc vřele, snad aby dokázal svoji autoritativní převahu. Na autority jsem vždycky dost kašlal a tímhle chováním mě do kouta zrovna nedostal. Kalaš se tvářil pokorněji.

„Tak vás vítám u nás v lakovně Salve, doufám, že se vám tu bude líbit a stanete se pro naši firmu obohacením. Nejsme teď v úplně ideální situaci. Celou fabriku vede tady chudák paní Sýrová se Sandrou. Teď mě napadá, kde je vlastně Sandra, neměla by být tady s námi nahoře?“

Nebejt tý audiny, tak mu to nevěříte. Na hlavě měl hodně nemoderní kožešinovou čepici, na sobě starý, na mnoha místech prošoupaný, manžestrový sako a v ruce igelitku se žlutým logem Lidlu.

„A jak by tady jako mohla bejt, pane Gruber, když dělá inventuru ve skladu. Procházka v tom udělal takovej mrdník, že se z toho snad nikdy nevyhrabeme. Ale dojdu pro ni.“

Inženýr Gruber se nervózně zavrtěl. „Paní Sýrová, tak jí snad jenom zavolejte, kvůli tomu tam nemusíte chodit.“

„A když ve skladu neni žádnej signal, he?“

„Prosim vás, jak nemůžete mít ve skladu signál? Tak s tim sakra něco udělejte!“

„Tenkrát tady už na to opravář byl. Řekl si pět set za cestu a po tejdnu to přestalo fungovat. Já nebudu pořád za něco vyhazovat peníze, který nemáme.“ Složila si před sebe výhružně ruce a s bojovným výrazem a nepřirozeně našpulenými rty zírala do země.

„No, to už teď bude vaše starost,“ kývl rezignovaně, ale s nadějí v hlase pan Gruber směrem ke mně. „Tak za Sandrou zaběhněte, ať se dělníci shromáždí dole na hale. Bude to pro ně trochu šok…“

„Co pro ně bude šok?“ zeptal jsem se s neurčitym tušením.

„(…) Jedině příkazama. Příkazy! To je to jediný, co na ně platí.“

„No přece vy dva, tady s panem Kalašem pro ně budete šok. Je to takové naše malé překvapení.“

„Oni o nás nevědí?“

„Ne.“

„Asi vás k tomu vede nějaký záměr, ale nebude to jen na škodu věci? Budou si to vykládat všelijak.“

„Budou nasraný, to je jasný,“ vpadla nám neurvale do řeči paní Sýrová. „Potřebujou zatraceně tvrdou ruku. Jak jsou na nás drzý! Poflakujou se, choděj v pracovní době tajně kouřit, no a… a my dvě se Sandrou už na ně nestačíme. Vůbec se s nima nebavte. Jedině příkazama. Příkazy! To je to jediný, co na ně platí.“ Pak se otočila prudce na mě a namířila mi ukazováčkem přímo do očí. „Samozřejmě očekáváme, že nás v tom podpoříte!“

Pokrčil jsem neurčitě rameny.

Kapitola třetí – Trapnost a Sandra Bíbrová

Po rachtajících kovovejch schodech jsme všichni sešli do vstupní haly v přízemí. Z haly ústily troje dveře. Prosklený, vchodový, kterejma jsem před chvílí vešel, a pak dvoje veliký, plechový. Na jedněch byl nápis „Šatna“, na druhejch „Nepovolaným vstup zakázán“. A právě ty se najednou prudce otevřely a v ústrety nám vyšla zavalitá odbarvená blondýna. Energicky žvejkala a co chvíli vyfoukla bublinu. Byla navlečená v růžový teplákový soupravě a v uších se jí houpaly veliký zlatý kruhy. U pasu jí visel obrovskej přenosnej telefon, a to jí dodávalo minimálně takový sebevědomí, jako by tam měla nabitej kvér. Na to, že jí bylo už hodně přes třicet, se nepokrytě snažila vypadat jako diskotéková puberťačka.

„Jéé, pane Grubere, to jsem ráda, že jste dorazili.“ Dost špatně zahraný nadšení.

„Tak, Sandro, zastavila jste tu výrobu a máte je všechny na place?“

„Jo, akorát Tomáš Brynda ještě nedorazil. V pátek byla vejplata, znáte ho…“

„Sandro, ty chceš říct, že Bryndák jako dneska zase nedorazil do práce!?“ rozlítila se Sýrová.

Devět členů obsluhy lakovny, mejch devět podřízenejch. Teda celkem jich je vlastně deset, ale nějakej ten Bryndák dneska nedorazil.

„Paní Sýrová, to teď neřešte, to už si tady bude řídit pan Otava,“ ozval se majitel lakovny. Lehce na mě kývl. „Tohle jsou naši noví lidé,“ usmál se. „Pan Otava – náš nový výkonný ředitel a pan Kalaš, mistr, který nahradí pana Gumana.“

Stiskla mi ruku. Lekle, odměřeně, řekl bych, že vlastně nepřátelsky.

Banda těžkejch zločinců z Valdic. Sotva bych v tu chvíli hledal výstižnější výraz pro tu grupu, co stála nastoupená v pozoru na druhý straně haly proti nám. Stáli tam v řadě jako při hodině tělocviku, seřazený snad i podle velikosti. Devět členů obsluhy lakovny, mejch devět podřízenejch. Teda celkem jich je vlastně deset, ale nějakej ten Bryndák dneska nedorazil. A těch devět podmračenejch lidí zakrejvalo pod svejma zachmuřenejma a nepřátelskejma ksichtama jeden nevyslovenej, nepříjemnej otazník. Co se to tady na ně zatraceně šije? Jako psi zahnaný do kouta jen větřili a mlčky si nás měřili pohledy. Nejvíc samozřejmě nás dva s Kalašem. Rázem jsem pochopil, proč Sandra Bíbrová nosí u pasu kvér.

Stálo tam sedm chlapů a dvě ženský. Jedna mladší, možná tak ke čtyřiceti, druhá taková spíš baba, šedesát, pětašedesát, tlustý brejle, umazanej plášť a vypitej obličej. Nutno říct, že ta mladší ženská se jediná tvářila docela normálně. Myslím, že se pokusila, možná teda jen ze zdvořilosti, o neurčitej náznak úsměvu.

„Dobrý den, zdravíme výrobu,“ zahalekal pan Gruber se špatně hranou bujarostí. „Nechali jsme si vás tady svolat, abychom vám představili nové členy našeho pracovního kolektivu, naše nové dva kolegy a vaše nové nadřízené. Zde vlevo stojí pan Kalaš, ehm, he, Petr…?“

„Pavel. Pavel Kalaš,“ skočil panu Gruberovi jmenovaný hbitě do řeči a na zrudlé tváři se mu rozhostil široký vtíravý úsměv.

Při větě pana Grubera – „Pavel Kalaš, váš nový mistr“ – mu ale spadla čelist tak nevýslovnym údivem, až jsem se skoro nahlas uchechtl. 

„Ano Pavel Kalaš, váš nový mistr.“

Všiml jsem si, že na kraji jeden z dělníků stojí jakoby trochu stranou od ostatních. Takovej svalnatej týpek s tetováním na rameni. A tváří se neskutečně nasupeně. Skoro bych řek až nenávistně. Při větě pana Grubera – „Pavel Kalaš, váš nový mistr“ – mu ale spadla čelist tak nevýslovnym údivem, až jsem se skoro nahlas uchechtl. Pak ale zase nasadil zpět nasupenej výraz a ten ho nepustil až do konce tohohle představovacího cirkusu.

„Zde vpravo, pán v obleku – pan Otava – je nový výkonný ředitel lakovny Salve. Jeho předchůdce, pan Procházka, s námi už nebude více spolupracovat.“ Lehce jsem se uklonil a řekl: „Dobrý den.“ Odpovědí mi bylo nějaké zamumlání, spíš takovej jednoslabičnej slovní plivanec. Pan Gruber pak ještě chvíli řečnil něco o finančních cílech pro nadcházející rok, nepořádku na pracovišti a chybějící kázni. Ale že prý my dva s Kalašem si s nima už poradíme, to ať se prý nebojí. Pomalu jsem se ale začal bát já.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!