Pánský záchodky a podfouklá smlouva
Vešel jsem na pánský záchody. Vlastně tam byl jenom jeden záchod. Můj záchod. Žádnej jinej chlap taky v kancelářský části lakovny nebyl. Tedy až na pana Grubera, ale ten tu se mnou, jak jsem pochopil, bude trávit času minimálně. Zmáčknul jsem vypínač – a nic. Byla prasklá žárovka. Vešel jsem do neznámýho příšeří. Na zdi proti dveřím visela zažloutlá mušle a vlevo ústily prosklený dveře do kabinky. Byla zamčená. „Zatraceně!“ Vztekle jsem zalomcoval klikou. Bolelo mě z toho všeho břicho. Co teď!?
Jakoby rozespale na mě všichni tři mžourali. Evidentně jsem je vyrušil z rozhovoru, kterej nebyl určenej cizím uším. Zřejmě se bavili právě o mně.
Zaklepal jsem na kancelář paní Sýrové a ozvalo se nervózní „Ano?“ pana Grubera. Vešel jsem hodně nejistě. Seděli tam všichni tři. Paní Sýrová, pan Gruber a Sandra Bíbrová. Jakoby rozespale na mě všichni tři mžourali. Evidentně jsem je vyrušil z rozhovoru, kterej nebyl určenej cizím uším. Zřejmě se bavili právě o mně. Ptát se je na klíče od záchodu byla teda v ten moment velká paráda. Málem jsem se propadnul. Tvářili se, jako bych tu potřebu chtěl vykonat na zemi přímo před nima.
„Klíč od kabinky přece máte. Vždyť jste mi to tady ráno podepisoval.“ Sýrová mi zamávala nějakým papírem nad hlavou.
„Ano, podepisoval jsem vám ale přeci pouze klíč od kanceláře a dole od hlavního vchodu!“
„No – a – ten klíč je přece i od pánský kabinky. Proboha!“ Paní Sýrová sepnula teatrálně ruce nad hlavou, dívala se při tom do země a nevěřícně kroutila hlavou.
„Ten klíč je polouniverzál! To znamená, že pasuje do více dveří. Až budete po zkušební době, tak dostanete úplný univerzál. Ten pasuje do všech dveří tady v lakovně,“ dodal trochu smířlivěji pan Gruber. Paní Sýrová na něj otočila vytřeštěný oči. Nemluvila, ale řeč jejího těla byla docela srozumitelná: „No vy jste se asi úplně zbláznil!“ Dělal jsem, že to nevidim.
„Ó ká, to o tom klíči jsem nevěděl.“ Otočil jsem se na podpatku svý už značně zaprášený boty a trapnost situace mě velkou silou tlačila ven ze dveří.
„Pane Otavo?“ zaslechl jsem ještě pane Grubera.
„Ano?“
„Já vím, že jste tady první den, je toho na vás hodně najednou. Ale zkuste si všechny informace, které vám tady paní Sýrová předává, zapamatovat. Je přetížená a potřebuje ulehčit. Jak je to dlouho, paní Sýrová? Tři měsíce, čtyři?“
Pokrčil jsem rameny, jako že rozumím. Cítil jsem, že malinko ztrácim pevnou půdu pod nohama.
„No v polovině prosince to budou už čtyři měsíce.“
„Tak vidíte. Čtyři měsíce to tu táhnou se Sandrou jen samy dvě. To je skutečně obdivuhodný výkon. Ale nebojte, každý někdy začínal,“ šibalsky na mě mrkl.
Pokrčil jsem rameny, jako že rozumím. Cítil jsem, že malinko ztrácim pevnou půdu pod nohama. Na chodbě jsem se srazil s Pavlem Kalašem. Držel v ruce nějaký papíry a v očích i tváři měl divnou nejistotu. „Pane Otavo, díval jste se na tu pracovní smlouvu?“
„Ne, zatím jsem ji moc nezkoumal. Ale viděl jsem návrh už před několika týdny. Takže nečekám, že by se tam něco změnilo.“
„No to je právě to, že změnilo!“ skoro vykřikl. „Teda alespoň v té mojí.“ Teď už šeptal a zakryl spěšně rukou čast papíru, kde byla zřejmě uvedena finální částka.
Měl jsem tady mít o tři a půl tisíce víc.
„Podívejte, tady, tady dole.“ Byly tam dvě drobně psané věty kurzivou.
„Odměna za vykonanou práci se skládá ze dvou částí, a to z části pevné a z části variabilní, jejíž výše je odvozena od ekonomických výsledků společnosti Salve, s. r. o.“
„Tohle jsme si nedomluvili. Slíbili mi jednu částku, pevnej plat. Kvůli tomu jsem dal zatraceně výpověď v minulý práci. Měl jsem tady mít o tři a půl tisíce víc. A to už nejsou malý peníze. Navíc ušetřim za dopravu. Jsem jenom z Újezda. Vlastně jsem vám to už asi ráno řikal.“
„A co chcete dělat?“
„Prostě jim to nepodepíšu. Buď to změní, nebo končim.“
„Trochu brzo, nemyslíte?“
„Helejte se. Vy jste mi sympatickej. Na to, že jste z Prahy, tak bomba. Ale co si na vás vezmu. Na mě ekonomika firmy zas tak moc stát nebude. Nechápu, jak může bejt můj plat odvislej od něčeho, co nemůžu ovlivnit, he? Mladá je v sedmym měsíci a na krku mám hypotéku na dvacet let. Jdu tam!“ Lehce mě odstrčil a důrazně zaklepal s jasnym úmyslem si stěžovat.
„… sem se chtěl zeptat…“ Víc jsem neslyšel, protože za sebou prudce zavřel dveře.
Seděl jsem zamčenej v kabince s prosklenejma dveřma. Tady nebyla žárovka pro jistotu vůbec. Ale nevadilo mi to. Otevřel jsem okno neuměle zapatlaný bílou barvou a díval se přímo na násep, po kterym se táhly dva páry vyleštěnejch kolejí ztrácejících se kdesi v nedohlednu. Trať do Prahy. Pár vlaků jsem zkouknul a představoval si, že někam bezcílně svištim. Kéž by. Ale časy bezstarostnýho cestování jsou už asi definitivně pryč…
Vrátil jsem se zpátky do svý kanceláře. Přede dveřmi nervózně přešlapoval Pavel Kalaš. Tvářil se až nepřirozeně zachmuřeně.
„Tak jsme se nedohodli.“ Se zarputile sevřenými rty se díval do země a napřáhl směrem ke mně ruku na rozloučenou. „Zkusím se vrátit do svojí starý práce nebo mě možná vezmou k těm sekačkám. Zatraceně! Slibovali o tři a půl tácu víc. Jak řikám, hypotéka, dítě na cestě, peníze potřebuju, nemůžu nic riskovat.“
„Chápu.“ Stiskl jsem jeho pravici a nejistě se mu podíval do očí. „Já zatím zůstávám, uvidíme…“
V původním návrhu jsem měl samozřejmě jen pevnou částku. Nemám se taky sebrat a vypadnout? Kam bych šel, na pracák?
Začal jsem studovat svoji smlouvu. Byla tam ta samá formule, co měl Pavel Kalaš. V původním návrhu jsem měl samozřejmě jen pevnou částku. Nemám se taky sebrat a vypadnout? Kam bych šel, na pracák? Budu čekat další tejdny až mi vyjde jinej džob? Nesmysl. Nemůžu to přece takhle vzdát. Seženu pár pořádnejch kšeftů a trochu tady tu zaprděnou fabriku rozhejbu. Pak si řeknu o navýšení platu nebo o podíl. Nejsem přece žádnej sráč, tohle je výzva! Dělat ředitele takhle velký fabriky?! Dělá tu sice sotva patnáct lidí, ale to se může rychle změnit. Já to můžu změnit!
Vyhecovat jsem se teda někdy uměl, to teda jo. Ale bohužel mi to většinou dlouho nevydrželo.
Uběhlo pár hodin. Pan Gruber se se mnou mezitím rozloučil, popřál mi v nový funkci hodně štěstí a jeho audina se vydala zpět ku Praze. Sledoval jsem ho při tom oknem přes polozatažený žaluzie. Záviděl jsem mu.
Na stěně visela velká televize. Zkusil jsem zmáčknout dálkovej ovladač. Zapla se, ale obraz nenaskočil.
Začal jsem se rozhlížet po svý nový kanceláři. Byla to prostorná, žlutou barvou čerstvě vymalovaná místnost, která sloužila zároveň i jako jednačka. Byly tam celkem dva stoly. Jeden můj, otočenej zády k oknu, a druhej k němu přiraženej do tvaru písmene „T“. Ten dlouhej zabíral téměř celou místnost, s deseti levnejma, kancelářskejma židlema.
Uprostřed bylo úhledně narovnáno šest plastovejch lahví s vodou a taková vesnická, květovaná cukřenka, která se do jinak moderního interiéru zrovna moc nehodila. Na stěně visela velká televize. Zkusil jsem zmáčknout dálkovej ovladač. Zapla se, ale obraz nenaskočil. Začal jsem rovnat věci v kanceláři, seřadil šanony, občas nějaký zběžně prolistoval. Nic zvláštního. Faktury dodavatelů, objednávky zákazníků, technický listy k barvám. Vyházel jsem pár starejch krámů po svym předchůdci.
„S nejbukem manipulovat nepotřebujete.“ Nejbuk! Nekecám, vážně tomu tak řikala.
Kromě změněnejch platebních podmínek jsem ale narazil ve smlouvě na další zádrhel. Bylo tam přece uvedeno, že mám k dispozici služební auto a notebook. S tim notebookem to byla pravda. Měl jsem ho. Ale byl přišroubovanej ke stolu a k němu bylo zapojený nějaký další datový zařízení, takže s ním nešlo vůbec hejbat.
Nedej bože si ho třeba vzít s sebou na jednání nebo domů. Paní Sýrová mi to hned vysvětlila. „No tak si holt na jednání budete brát zápisník a tužku, jako jsme to dělali normálně my. S nejbukem manipulovat nepotřebujete.“ Nejbuk! Nekecám, vážně tomu tak řikala. Jo a ještě k tomu autu.
Trochu naivně jsem si představoval, že jsem jel ráno vlakem naposledy. Pan Gruber mě ale rychle vyvedl z omylu. „Jo po Procházkovi tady zbyla taková totálně došrotovaná oktávka. Má najeto snad pět set tisíc kilometrů. Ten člověk ji úplně dodělal. Momentálně jí nefungují brzdy a má vyteklý chladič. Ale Vlasta se vám na to časem podívá, když byste ji teda nějak nutně potřeboval na jednání. No, než se rozkoukáte, tak stejně zatím nikam jezdit nepotřebujete, ne?”
Držte se od něj dál!
Potřebuju, vole! pomyslel jsem si, potřebuju jezdit domu a do práce, přece nevstanu každej den v půl pátý ráno a nepoběžím pěšky na nádraží! Kysele jsem se na svýho chlebodárce usmál. Takže z celý slavný smlouvy to zatim vypadá jenom na základ. A ten nebyl zrovna nejvyšší. Mělo mě to varovat. Ale já viděl jen tu blbou výzvu…
Posadil jsem se k nejbuku, jak jsem tý přišroubovaný starý kraksně začal pohrdavě řikat, a pokusil se zkontrolovat poštu svýho předchůdce. Ale žádná tam nebyla. Vše bylo do poslední zprávy smazáno. Mrknul jsem se na pevnej disk. Byly tam opět jen faktury, technický listy, ale jinak nic, žádná korespondence, žádný přehledy obchodních partnerů, informace o hospodaření firmy nebo snad dokonce informace o zaměstnancích.
Neměl jsem na co navázat, vypadá to, že budu muset začít od nuly. Buď mi to úmyslně někdo vymazal, nebo to snad vymazal sám Procházka, když se dozvěděl, že má padáka?
Potřebuju, vole! pomyslel jsem si, potřebuju jezdit domu a do práce, přece nevstanu každej den v půl pátý ráno a nepoběžím pěšky na nádraží!
Dveře kanceláře se náhle prudce rozlétly. V nich stála rozesmátá paní Sýrová, v ruce igelitovou tašku a květovanej deštník. „Tak pane Otavo, nashledanou. Já toho mám pro dnešek dost. A vy už taky běžte, na první den jste tu dlouho až až.“ Trochu suše se zazubila a otočila se k odchodu.
„Paní Sýrová?“ zavolal jsem na ni ještě.
„Ano?“
„Kdo je ten podmračenej chlápek, co stál stranou od ostatních?“
„Netušim, koho myslíte.“
„Ten s tim tetováním, ten udělanej. Tvářil se jak vrah.“
„No…“ docela nenávistně se zašklebila a pak pokračovala: „To asi myslíte dosavadního mistra lakovny. Emil Guman. Proč asi sháníme nového mistra. Hlavně vám řikám. Držte se od něj dál! Vy musíte držet s náma, jinak tu firmu nezvládneme. Věřte mi, že já tuhle fabriku znám jako svý boty. Budete se muset ještě hodně učit.“
„Řikáte dosavadní mistr, ale toho nového jste právě nechali odejít, takže se obávám, že mistrem zůstává i nadále pan Guman, jestli se nepletu?“
Sýrová se začala ošívat, jako by jí pod tím jejím kabátem značky „vietnamská tržnice“ začala probíhat armáda zrzavejch mravenců. „Samozřejmě, že zůstává, kdo by to asi podle vás dělal, budete to snad dělat vy? Nashledanou!“ S těmi slovy zabouchla dveře, s podivnym úšklebkem na tváři, který měl bejt asi lehkym úsměvem, ale vlastně se jí to moc nepodařilo. Pak už jsem slyšel jen kmitavý kroky vzdalující se po plechovejch schodech.
Aha, tak mistr. Mistr Guman. A Pavel Kalaš ho měl nahradit. Samozřejmě bez jeho vědomí a souhlasu. Tak to už se nedivim tý povislý čelisti. Ráno s nim promluvim. Uvidíme.
