Aktuální článek
Narkonomika: Drogové kartely přebírají obchodní strategii velkých řetězců

Narkonomika: Drogové kartely přebírají obchodní strategii velkých řetězců

  • V roce 2010 se Tom Wainwright stal korespondentem magazínu The Economist v Mexiku a pro čtenáře začal sbírat informace o nejdůležitějších hospodářských odvětvích v zemi, včetně obchodu s tequillou, ropného průmyslu a především drogového byznysu.

„Jeden týden jsem psal o trendech v automobilovém průmyslu a další týden jsem se plynule přesunul k drogám,“ vysvětluje Wainwright redaktorovi Fresh Air Terrymu Grossovi. „Postupně mi začalo docházet, že tyhle dvě oblasti toho mají společného víc, než si většina lidí myslí.“

Byznys je byznys

V průběhu tříletého pobytu v Mexiku a dalších zemích Střední a Jižní Ameriky dospěl Wainwright k překvapivému závěru, že kartely ovládající zdejší drogový průmysl používají podobné obchodní strategie jako nám dobře známé supermarkety. Mají například exkluzivní smlouvy se svými dodavateli (farmáři, kteří pěstují koku potřebnou k výrobě kokainu), což jim umožňuje udržovat stabilní cenu drogy i v obdobích, kdy je sklizeň horší a materiálu je nedostatek.

Vkládáme obrovské úsilí do zvýšení ceny koky, která má ale na cenu kokainu naprosto zanedbatelný dopad.

„Obecně se předpokládá, že kartely operují na bázi něčeho, čemu v ekonomii říkáme ,monopson‘. V praxi to znamená, že pro danou komoditu existuje pouze jeden možný odběratel. Přesně tento princip přitom uplatňují velké obchodní řetězce,“ vysvětluje Wainwright.

Svou novou knihu Narconomics popisuje jako manuál pro drogové bosse a současně návod na jejich poražení. V boji s kartely by se podle něj vlády měly spíše soustředit na kontrolovanou legalizaci než na úpornou snahu o úplné odstranění drog ze společnosti.

„Nacházíme se v bodě, kdy máme na výběr. Nerozhodujeme se ale, jestli budeme žít ve světě s drogami, nebo bez drog,“ tvrdí Wainwright. „Spíše si můžeme vybrat, zda budou drogy kontrolovány vládami, předepisovány lékaři a vydávány lékárníky, nebo prodávány mafií. Z těchto dvou možností je podle mého názoru jednoznačně lepší ta první.“

 

Rozhovor s Tomem Wainwrightem

V čem se drogový dodavatelský řetězec podobá tomu, jenž známe ze supermarketů?

V některých výrobních odvětvích jsou velké obchodní řetězce pro dodavatele v podstatě jediným odběratelem. Pokud tedy dojde k výpadku dodávek, například v situaci, kdy je špatná úroda jablek, nejsou pěstitelé schopni zvýšit prodejní cenu, protože řetězec je jejich jediným zákazníkem. Zákon nabídky a poptávky je jasný – my nakupujeme za tuhle cenu, a pokud na ni nejste ochotni přistoupit, máte zkrátka smůlu. Dodavatel je tedy nucen prodávat za stejnou cenu nezávisle na tom, jak rostou jeho náklady. Podobným způsobem to funguje i u kokainu.

Dodavatel je nucen prodávat za stejnou cenu nezávisle na tom, jak rostou jeho náklady.

Osobně jsem podrobně sledoval celý kokainový dodavatelský řetězec. Vypravil jsem se do Bolívie a navštívil terasovitá pole hluboko v Andách, kde se pěstuje koka, zdrojová surovina pro výrobu kokainu. Veškerá světová produkce drogy pochází právě odsud, z rozlehlých oblastí v horách v Bolívii, Kolumbii a Peru.

Před cestou jsem studoval všechna neuvěřitelně rozsáhlá opatření místních vlád, které se snaží všemi možnými prostředky zabránit produkci koky. Letadla a helikoptéry shazují na andské terasy tuny a tuny herbicidů. Dělají toho opravdu hodně a podařilo se jim pěstování rostlin výrazně zkomplikovat. Každý rok zničí stovky tisíc hektarů plodiny a mohlo by se tedy zdát, že činnost kartelů je složitější a nákladnější. Potom se ale podíváte na cenu kokainu ve Spojených státech a zjistíte, že se za poslední desítky let prakticky nezměnila – cena jednoho gramu čisté drogy se drží někde kolem 100 dolarů.

Proč se zvýšení nákladů na výrobu nijak nepromítá do ceny finálního produktu?

Podíváme-li se důkladně na ekonomické pozadí celého dodavatelského řetězce, vypluje odpověď na tuto otázku na povrch v podstatě sama. I když se rapidně zvýší cena vstupní suroviny, finanční dopad na koncové uživatele v Evropě nebo Spojených státech je mizivý. Uvedu příklad – k výrobě jednoho kilogramu čistého kokainu je třeba jedna tuna kokových listů. V zemi, jako je Kolumbie nebo Bolívie, přijde toto množství nasušených rostlin připravených k dalšímu zpracování přibližně na 400 dolarů, přičemž drogu z něj vyrobenou lze na cílových trzích prodat za 100 000 dolarů.

V boji s kartely by se vlády měly soustředit spíše na kontrolovanou legalizaci než na úpornou snahu o úplné odstranění drog ze společnosti.

Řekněme tedy, že jste opravdu skvělý pěstitel a ještě lepší vyjednavač a podaří se vám navýšit cenu, kterou kartel platí za vaši koku, na dvojnásobek a vy dostanete 800 dolarů. Pokud pak budete jako koncový prodejce chtít zvýšení vstupních nákladů přenést na své zákazníky, zdraží se kilogram kokainu na 100 400 dolarů. Jinými slovy je možné navýšit cenu vstupní suroviny o 100 procent a na ceně výrobku se to neprojeví ani jednoprocentním nárůstem. Shrnuto a podtrženo vkládáme obrovské úsilí do zvýšení ceny koky, která má ale na cenu kokainu naprosto zanedbatelný dopad.

Jak fungují pašerácké kartely, které drogy přepravují, například známý mexický kartel Zetas?

Zetas jsou jedním z nejvýznamnějších mexických drogových kartelů a mají také pověst toho vůbec nejnásilnějšího. Pokud v televizi v souvislosti s válkou s drogami vidíte obrázky bezhlavých těl nebo mrtvol pověšených hlavou dolů z mostu, mají v tom často prsty právě Zetas. Ve srovnání s jinými kartely se Zetas za mého působení v zemi velmi rychle rozrůstal, což bylo poměrně neobvyklé.

Původně pochází ze severovýchodního Mexika, v poměrně krátkém období se ale moc tohoto kartelu rozšířila do celé země a dále do většiny zemí střední Ameriky. Samozřejmě mě zajímalo, jak se jim něco takového v silně konkurenčním prostředí obchodu s drogami podařilo.

Za těmito lidmi pak přijdou s nabídkou, která se neodmítá – můžeš používat naši značku, můžeš si říkat Zetas.

Trochu jsem zapátral a zjistil, že Zetas v podstatě operují na bázi franšíz. Vyrážejí do nových oblastí, kde cíleně vyhledávají místní zločince, kteří se zabývají prodejem drog, vydíráním a vším, co k tomu patří. Za těmito lidmi pak přijdou s nabídkou, která se neodmítá – můžeš používat naši značku, můžeš si říkat Zetas.

Věřte tomu nebo ne, mají dokonce propagační předměty, čepice s vyšitým logem a trička s nápisem, které rozdávají novým rekrutům. Je-li třeba, vybaví je zbraněmi a naučí je je používat. Tito noví členové na oplátku odvádějí část zisku ze všech svých nelegálních aktivit zpět kartelu.

 Jednotlivé pobočky spolu často vedou spory o území a zákazníky.

Jedná se v podstatě o stejnou metodu získávání nových obchodních partnerů, jakou uplatňuje celá řada mezinárodních společností. Má stejné výhody a nevýhody jako franšíza v legálním byznysu. Jednou z velkých výhod bezesporu je, že se Zetas díky tomuto způsobu marketingu rychle rozrůstají. Nevýhodu oproti tomu spatřuji v tom – a i zde narážíme na paralelu s běžnými franšízami – že jednotlivé pobočky ve stejné oblasti spolu často vedou spory o území a zákazníky.

Zájmy nově získaných členů se totiž v tomto ohledu do značné míry rozcházejí se zájmy vedení firmy. Společnosti, ať už mluvíme o Zetas, nebo McDonald’s, jde o to, aby měla v dané oblasti co možná nejvíce poboček. Vzhledem k tomu, že každá pobočka odvádí mateřské organizaci část tržeb, přináší to s sebou logicky větší zisk.

Vlastníci licencí mají ale úplně jinou představu o podnikání. Každý chce být na svém území monopolním dodavatelem a poskytovatelem služeb. Konkurence není žádoucí a čím méně poboček, tím více zákazníků a větší profit pro každou z nich. Stává se tedy, a není to jev ojedinělý, že si franšízy stěžují u vedení firmy na přesycení místního trhu.

Jak jsou kartely zajištěny po personální stránce?

V El Salvadoru jsem se setkal s člověkem jménem Carlos Mojica Lechuga. Je hlavou jednoho ze dvou největších pouličních gangů v zemi, Barrio Dieciocho neboli Gang z 18. ulice. Jejich konkurentem je Mara Salvatrucha [MS-13]. Obě zločinecké organizace se, pokud jde o lidské zdroje a management, chovají stejně jako legální mezinárodní korporace. Jen jejich portfolio je poněkud odlišné a skládá se ze dvou hlavních činností – prodeje drog a vydírání.

Strašně moc jsem se chtěl s Lechugou setkat a popovídat si o tom, jak se vlastně taková firma řídí. Momentálně je sice ve vězení, nezdálo se ale, že by ho to při vykonávání řídící funkce jakkoli omezovalo. Proto jsem ho navštívil a hovořil s ním o obchodech, načež mi došlo, že řeší úplně stejné problémy a klade si stejné otázky jako mnoho legitimních byznysmenů, s nimiž jsem se potkal dříve.

Stěžoval si na zaměstnance, na konkurenci, na špatný obraz, jaký o něm šíří média. Připadalo mi, že se bavím s normálním frustrovaným členem středního managementu.

Jak legalizace anebo regulace návykových látek ovlivňuje kartely?

Zajímavý příklad nám v tomto ohledu nabízí Švýcarsko, kde byl legalizován heroin. Zní to šíleně, že? Abych to vysvětlil, legalizace samozřejmě neznamená, že by se heroin normálně prodával v obchodech, jak je tomu u konopí v Denveru nebo Seattlu. Došlo ale k tomu, že lékaři mohou závislým heroin předepisovat, což vedlo k velmi zajímavému jevu. Hodně uživatelů heroinu ve Švýcarsku i jinde drogu zároveň prodává, protože taková závislost je po čertech drahá legrace a pro mnoho lidí je prodej jediným způsobem, jak si na ni vydělat.

Švýcaři vzali osoby s vysokou mírou závislosti na léčení a heroin jim v rámci terapie podávají zdarma a pod dohledem odborníků, čímž je zbavili nutnosti si na svoji dávku vydělávat šířením drogy mezi další lidi. Protože ubylo malých pouličních dealerů, snížil se dramaticky také počet nových uživatelů.

Takže i když se to na první pohled zdálo směšné, legalizace heroinu tímto velmi omezeným a striktně kontrolovaným způsobem vedla ke znatelnému úbytku nových uživatelů, a zároveň v podstatě vymýtila nelegální trh, protože vláda poskytuje všem uživatelům ochotným se léčit drogu zdarma.

Zdroj: www.npr.org

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!