Vánoce v Nuslích jsou fajn. Možná proto, že se jim zatím vyhla komerce. Třeba nahoře na Pankráci v Arkádách je to o něčem jiném. Vymazlené obchody a decentní hudba a asertivnost prodavačů, kteří se předhánějí v podbízení.
Hodně lidem se to líbí. Soudím podle toho, že tam není k hnutí. Mně ale obchodní centra serou. Zvlášť o Vánocích. Mám rád malé krámky. S výlohama, které nikdo neupravuje. Kde je prodavač zároveň i majitelem. Kde si pokecáte, a i když nakonec nic nekoupíte, tak vás příště zase přivítá úsměv a pozdrav. Někdo tomu říká staromilství. Mně se to ale líbí.
Obešel jsem Synkáč. Na rohu pod Spořitelnou stály kádě s kaprama. Týpci v holínkách a gumových zástěrách předváděli vraždění neviňátek v reálu. Tohle příliš nemusím, i když chápu, že tradici neporučíš. O kus dál prodávali vánoční stromky. Kanadská jedle a finská borovice a český smrk. Ceny kdesi v nedohlednu. I tak se ale u stromků tvořila fronta. Jsou Vánoce. To na korunu nehledí nikdo.
Někdo tomu říká staromilství. Mně se to ale líbí.
Ti, co si vybrali, odcházeli se stromkem v náručí. Někteří se usmívali. Někteří se tvářili rozpačitě. Jak kdyby za stromek dali poslední peníze a nevěděli, kde pod něj seženou dárky. A pak tam byla jedna, co si žádný stromek nenesla. Co odešla s prázdnou. Neusmívala se. Netvářila se rozpačitě. Byla odevzdaná. A smutná. Znal jsem ji. Monika. Svobodná matka. Vedle ní dcera. Osmiletá kopie. Taky Monika. Odcházely od prodejců vánočních stromků. Držely se za ruce. Dívaly se před sebe. Nemluvily. Prostě jen šly.
Šel jsem jim naproti. Všimly si mě, až když jsem byl těsně u nich. Zastavily se. Monika se dívala do země. Její dcera si mě zvědavě prohlížela.
„Žádný stromek se vám nelíbil?“
Sotva jsem to dořekl, došlo mi, že jsem vůl.
„Ale jo. Líbil. Jen mi přijde, že za ně chtějí moc.“
Jasně. Monika je bez peněz. Bez peněz navíc. Bez peněz na věci, co jsou zbytné. Jako je třeba vánoční stromek. Nájem a elektřina a plyn a jídlo mají přednost. Na další možná zbyde, možná ne. Teď nezbylo.
„Jestli by to nevadilo, můžu ti s tím…“
Nedořekl jsem to. Moničin ublížený pohled mě zastavil.
„Nechci, Manky. Mám dostat nějaký peníze od Kalouse. Jsem mu teď na podzim párkrát uklízela. To je v klidu.“
Jistě. Peníze od Kalouse. Pohádka se šťastným koncem, který se nekoná.
Pokud byl někdo skrblický hovado, byl to Kalous. Od něj se nikdo nikdy peněz nedočkal. Zato si ale každý vyslechl spoustu řečí o tom, jak je na světě hezky.
„Kalous ti nic nedá. Znám ho.“
„Dá, Manky. Slíbil to. Slíbil nám to oběma. Tohle by malý neudělal.“
Podíval jsem se dolů. Malá Monika si mě pořád prohlížela. Nevinný, zkoumající pohled. Bezelstný. Plný důvěry. Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem jí brát iluze. Ale v duchu jsem si říkal, že pokud sází na Kalouse, budou letos bez stromku.
„Hele, kdybys potřebovala, kdyby byl nějaký problém, dej vědět. Domluvím mu. Docela na mě dá.“ Monika se usmála.
„Díky, Manky. Ale to bude dobrý. Večer se s ním mám potkat. Zítra budeme mít ten nejhezčí stromek v Nuslích.“
Malá Monika si mě pořád prohlížela. Nevinný, zkoumající pohled. Bezelstný. Plný důvěry. Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem jí brát iluze.
Znovu jsem se podíval na malou. Oči jí zářily štěstím. Byl jsem nesvůj z toho, že jí nebudou zářit dlouho. Pokynul jsem jim a šel. Vánoční čas se zkalil. Zamlžil. Rozostřil. Už mi nepřišel tak fajn jako před chvílí. Šel jsem a přemýšlel, co s tím.
I když jsem věděl, že nic nevymyslím.
V Táborské před Bansethama jsem potkal Václavku. Týpka, co se stejně jako spousta dalších snažil přežít do dalšího dne. V létě chodil sbírat lysohlávky. Proto se mu říkalo Václavka. Párkrát mi je nabídl, ale vždycky jsem se poděkoval. Stačí mi tráva. Po ničem dalším netoužím.
I tak mám obzory rozšířené víc, než občas dokážu unést.
Václavka se na mě usmál, pokynul mi rukou a spustil.
„Hele, Manky, potřeboval bych píchnout.“
Neměl jsem sice náladu něco poslouchat, ale zastavil jsem se.
„Mám prima kšeft.“
„Jo?“
„Přesně. Vymalovat dvě cimry. Zejtra. Prachy na ruku. Prakticky za hovno.“
I tak mám obzory rozšířené víc, než občas dokážu unést.
Zavrtěl jsem hlavou. Na nějaký malování fakt seru. Tak blbě na tom nejsem, abych za pár kaček lezl po štaflích se štětkou.
„Hele, Manky, neblbni. Sám to nedám. A Kalous bude uznalej. Uvidíš.“
Zarazil jsem se. To jméno se mi líbilo. Usmál jsem se.
„Počítej se mnou, Václavka. Píchnu ti.“
Václavka se potěšeně usmál.
„Jsem věděl, Manky, že budeš rád. Nikomu jinýmu bych to nenabíd, vole. Víš, kde Kalous bydlí?“
Přikývl jsem.
„Fajn. Tak zítra ve čtyři se tam srazíme. A večer si to užijem.“
Určitě. Užijem si to. Hlavně, aby si to užil Kalous.
Nuselská, směrem do Michle, přechází v ulici U Plynárny. Ulice U Plynárny je dvojí. Jmenuje se tak prvák hlavní, po které jezdí jedenáctka. Pak se tak taky jmenuje ulička vedle ní. Jsou tam malý domky ve svahu. V jednom z nich bydlel Kalous. Kalous, co se vysral na Moniku. Mluvil jsem s ní před tím, než jsem k němu vyrazil. Byla uslzená a zklamaná. A smutná z toho, že budou s malou o Vánocích bez stromku.
Byl jsem nasranej. Hodně. Nasranej na toho skrblickýho debila. Co měl plnou hubu keců o lásce a milosrdenství a milosti Boží. Co se třikrát denně modlil a přitom dokázal osrat každého, kdo se s ním zapletl.
„Miluju bližního svýho. Dejchal bych za něj. Cedil krev. Čím trnitější cestou projde, tím líp se bude mít. Až jednou zhebne.“
Fakt svině. Vychcanej kretén. V srdci hořící pochodeň. Za zádama spáleniště.
Už na nás čekal. Pustil nás do domku. Dva pokoje.
„Chlapci, to dáte jako nic. A nebudete škodný. To si můžete zapsat, kam chcete.“
Jistě. To, že nebudeme škodný, o to se postarám osobně.
Jo. Ale do prdele, o co jde. Tak to utřu.
Srali jsme se s první cimrou druhou hodinu. Nebyla velká, ale Kalous si naporoučel děsný debility. Mimo jiné jsme nesměli s ničím pohnout.
„Chlapci. Všechno musí zůstat na svým místě. Bůh to tak chce.“
S tím Bohem mě točil. Nekonečně dlouho jsme oblepovali každou píčovinu.
Pak jsme hodinu kvedlali barvu.
„Chlapci. Na barvě jsem nešetřil. Akorát trochu žmolkovatí. Pořádně ji rozmíchejte. Je to pak vidět. A to by mne opravdu mrzelo.“
Půl hodiny jsme malovali. Další půlhodinu jsme se drhli. Ta dojebaná barva držela jak vteřinové lepidlo. Na všem. Normálně bych se na to už dávno vysral, ale Moničiny smutný oči mě nenechaly odejít.
„To snad není pravda. Bože, ty to vidíš.“
Kalous ukazoval prstem na jednu dojebanou kapičku. Panna Marie na obrázku nad komodou ji měla uprostřed čela. Vypadala trochu jako Indka s ledkama kolem hlavy. Jo. Ale do prdele, o co jde. Tak to utřu.
„Nešahej na ni, Manky. Bůh ti buď milostiv, jestli na ni hrábneš tím špinavým hadrem.“ Držel se za srdce. Trochu se kymácel. Divadlo jak kráva. „Hoši, za tohle byste měli platit spíš vy mně.“
Už je to tady. Ten zmrd to začal zkoušet. Příprava před bitvou. Akorát že dnes narazí.
„Mám vás rád, chlapci. Zkusíme ještě druhou místnost. Třeba se zlepšíte. Fakt vám to přeju.“
Přešli jsme vedle. Děsná ratejna. Naštěstí tam skoro nebyl nábytek. Zato tam byly čtyři okna. Vitráže. Náboženské motivy. U protější stěny cosi jako oltář.
„Máme to vymalovat kolem dokola. Do metru a půl. Touhle dojebanou starorůžovou.“
Václavkovi to začalo docházet.
„Chlapci, tady medituju. Musíte se vytáhnout.“
Vyslechli jsme si dvacetiminutový monolog. Pak se zdekoval.
Václavka se na mě podíval.
„Pobrals to?“
Pobral jsem to. Hlavně jsem pobral to, že nám nedá ani kačku. Přesně jak jsem si myslel.
„Myslíš, že nám fakt nic nedá?“
Václavků hlas zněl vyděšeně.
„Jasně, že nám nedá ani kačku. Ale dal nám docela přesný pokyny.“
Zapálil jsem si cigáro.
„Máme to vymalovat kolem dokola. Do metru a půl. Touhle dojebanou starorůžovou.“
Václavkovi to začalo docházet.
„Neříkal, že máme něco vynechat.“
Václavka se usmál.
Zmákli jsme to za dvacet minut. Měli jsme strach, aby Kalous nepřišel dřív, než budeme hotoví.
Do metru a půl starorůžová. Která vypadala jako zkažený jahodový pyré. Kolem dokola. Včetně dveří. Včetně oken s vitrážema.
Na jedné vitráži byl Ježíš. Po krk zapasovaný v pyré. Vedle tonoucí andělíčci. V pyré. Poslední soud. V pyré. Poslední večeře páně. Komplet v pyré. V nesmyvatelném, na věky držícím pyré. Otevřely se dveře. Vešel Kalous.
Ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo tak hezky a přirozeně omdlel.
Nechali jsme ho tam ležet. Ten nahoře ho určitě probere.
Vzali jsme si sebou pár věcí. Měl tam těch náboženských sraček nějak moc. Po cestě jsme se stavili ve vetešnictví. Dostali jsme bez pár korun litr. Rozdělil jsem se s Václavkou napůl. Byl spokojený. Já taky.
Pokrčil jsem rameny.
„Ber to tak, že je. Je to z jeho peněz.“
Druhý den odpoledne jsem zazvonil u Moniky. Bydlela ve starém domě kousek od Kloboučnické. Kdysi jsem u ní byl. Z okna se dívala do Botiče. Jedna místnost. Kuchyně, obývák, ložnice i dětský pokoj v jednom. Záchod. Malá koupelna se sprchovým koutem. To bylo vše. I tak to ale bylo s nájmem na hraně. Neustálé balancování a přepočítávání každé koruny. A neustálý strach, aby něco neodešlo. Lednice, pračka. Nečekaný výdaj ji dokázal položit.
Chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšel kroky. Zastavily se. Otočení klíčem v zámku. Dveře se pootevřely. Vykoukla Monika. O půl metru níž její dcera. Jeden pohled nejistý. Druhý zvědavý.
„Potkal jsem se dnes s Kalousem.“
Monika nic neřekla.
„Ze se omlouvá. Že se spletl.“
Stále ticho.
„Něco vám posílá.“
Ukázal jsem za sebe. Dveře se pootevřely víc. Monika vyšla na chodbu. Její dcera si stoupla vedle ní. Uhnul jsem, aby viděly. O protější zeď byl opřený stromek. Ne moc velký. Ale pravidelný. Žádné koště. Vybíral jsem ho půl hodiny.
Přišlo mi, že řečí už bylo dost. Vylezl jsem před barák. Zapálil si jointa. Začínalo chumelit.
„To je…“
Přikývl jsem.
„Přesně. To je stromek. Kalous ho posílá a omlouvá se.“
„Manky, ten hajzl se mi včera vysmál. Tohle není od něj.“
Pokrčil jsem rameny.
„Ber to tak, že je. Je to z jeho peněz.“
„Ale jak jsi to…“
„Nevrtej se v tom. Užijte si Vánoce. Když ne ty, tak aspoň ta malá.“
Podívali jsme se na její dceru. Dívala se na stromek a spokojeně se usmívala
„Manky, já…“
„Ser na to. Neděkuj. Není za co.“
Otočil jsem se a šel. Přišlo mi, že řečí už bylo dost. Vylezl jsem před barák. Zapálil si jointa. Začínalo chumelit.
Vánoční čas.
Pro někoho na píču.
Pro někoho ne.
Takhle to funguje. Akorát že vždycky není poznat, kdo je kterej.
