Aktuální článek
Lakovna: Díl IV.

Lakovna: Díl IV.

Profilový obrázek
  • Ředitel lakovny Salve Kamil Otava přišel hned první den o svou pravou ruku, mistra Pavla Kalaše. Firma nesplnila, co slíbila, a tak si šel hledat práci jinam. Kamil zůstal. Sice mu nový zaměstnavatel vlastně taky vůbec nesplnil nic z toho, co slíbil, ale Kamil neměl kam jít a věřil, že až uspěje, vyjedná si lepší podmínky. Ale měl z toho všeho takový divný pocit…

Emil Guman

Vypnul jsem ten přišroubovanej krám, notebook, co mu Sýrová říká nejbuk, zamknul kancl a vydal se po kovovejch schodech do přízemí. Bylo už hodně po pátý. Dělníci končili v půl třetí, takže jsem tu byl už jistojistě poslední. Kapitán přeci opouští loď vždycky poslední. Já a kapitán týhle fabriky, uchechtl jsem se. Velký prosklený okna, několik dlouhejch komínů na střeše, neustávající hukot ventilátorů. Je to vlastně pořádně velká loď.

Nejprve jsem dostal chuť rychle vypadnout prosklenejma dveřma ven do tmy, ale pak jsem se rozhodnul, že využiju týhle situace a projdu si v klidu celou fabriku sám. Teda alespoň tu část, kam mám přístup a kam mě pustí můj polouniverzální klíč. Otevřel jsem plechový vrata a vešel do haly. Bylo tam ještě pořád vedro z obrovský vypalovací pece. Přestože bylo už přes dvě hodiny po směně, stále tiše hučela, prskala a sípala. Na dopravníku byla zavěšená nedodělaná práce, všude okolo se válely nalakovaný i nenalakovaný kusy různejch železnejch výrobků a vypadalo to, jako by jim to prostě jen všechno zrovna odpadlo od ruky. Pořádek na pracovišti, pomyslel jsem si. Moje starost, jak říkal pak Gruber. Zejtra na tom začnem pracovat. Ale nesmim je hned na začátku moc nasrat.

Na dopravníku byla zavěšená nedodělaná práce, všude okolo se válely nalakovaný i nenalakovaný kusy různejch železnejch výrobků a vypadalo to, jako by jim to prostě jen všechno zrovna odpadlo od ruky.

Obešel jsem celou halu dokola a jen mě to víc a víc utvrzovalo v přesvědčení, že zde vládne naprosto nezřízenej bordel a chaos. Vyšel jsem z výrobní haly zpět do haly vstupní. Na dveřích vpravo bylo napsáno „Laboratoř. Nepovolaným vstup zakázán!“ Zkusil jsem svůj polouniverzální klíč. Bohužel do těchle dveří nefungoval. Pro mě coby ředitele byl vstup zakázán.

Zkusil jsem dveře naproti. Nebyly zamčený. Vešel jsem tedy dovnitř. Okamžitě mě uzemnil hutnej pach lidskýho potu. Byla to šatna dělníků. Podél zdí stálo asi dvacet plechovejch skříněk. Některý byly zamčený, některý pootevřený, jako by majitel neměl co skrývat anebo prostě jen tak hrozně pospíchal domů, že ani neměl čas ji pořádně dovřít. Jednu jsem náhodou otevřel. Pach potu zesílil. Špinavý montérky, dvě koule z ponožek a nějaký starý noviny. Lehce jsem je nadzvedl a vypadnul na mě nějakej sežmoulanej pornočasopis.

„Čtení na polední pauzy!“ ozval se prudkej hlas za mnou. Trhnul jsem sebou leknutim a málem dostal infarkt. Jak nachytanej puberťák jsem bleskově hodil časopis zpátky do skříňky. Ve vchodu do šatny stála urostlá postava Emila Gumana. Pohrdlivě si mě přeměřoval pohledem a zvažoval, co si ke mně může dovolit. Ale byla z něj cítit lehká nejistota.

„Taky vám můžu nějaký sehnat, jestli chcete.“

„Ne díky, tohle neni moje značka.“

„Co?“ Odpudivě si mě prohlídnul od hlavy až k patě, jako by skenoval každej záhyb obleku od Huga Bosse. „Vy máte snad radši nějaký teploušský?“

„Tyhle věci na pracovišti nechci vidět, pane Gumane.“
Mírně zacouval. „Vy jste se na mě ptal? Jsme se nepředstavovali.“
„Otava.“ Napřáhnul jsem ruku. Nejistě ji přijal.
„Emil. Emil Guman. Nechápu, co tady děláte. Tady chcípnul pes. A já tady taky asi brzo chcípnu.“
„Co děláte ještě v práci, myslel jsem, že jste dávno skončili?“
„Pane, jak vy můžete vědět, kdy jsme skončili, když celou dobu dřepíte s těma dvouma…“ polknul zřejmě nějakej ostřejší výraz, „dvouma dámama tam nahoře.“

Pro mě coby ředitele byl vstup zakázán.

„Máte pravdu, zítra budu víc ve výrobě. Ale s dámama nahoře nesedim, jsem v kanceláři sám.“
„Já sakra vim. Myslel jsem, jako že to s nima táhnete, že jste to tady všechno na nás upekli.“
„Upekli? A co jako proboha? Já jsem tu dneska první den, nevim ani, kde mám pořádně svoji židli.“
„Upekli jste to na nás. Procházka už nepříde a na moje místo se natlačil nějakej ten novej tlustej zmrd.“
„Jestli myslíte Pavla Kalaše, tak ten dneska skončil.“
„Skončil? Si děláte prdel? Po prvním dni? A to jsem mu ještě ani nestačil rozbít hubu.“

Zvednul jsem nechápavě obočí. „To nemyslíte vážně, domníval jsem se, že tady v tom regionu je o práci nouze. Letěl byste na minutu.“
„Dokud tady budou tyhle dvě,“ ukázal prstem nahoru, „tak končim stejně, takže by to bylo akorát o něco dřív a možná s větší parádou, he!“

Podíval jsem se na hodinky. Zatraceně! Šest hodin. Posadil jsem se na posteli a lapal po dechu. Do prdele! Zaspal jsem.

„Tak se mějte a moc nám tady ty skříňky neprolejzejte, ať nedostanete svrab.“ Zazubil se a odkráčel do haly. Jeho definitivní odchod potvrdilo vzdálený bouchnutí hlavních plechovejch vrat. Od těch jsem já klíče neměl. Guman ale zřejmě ano.

Pozavíral jsem skříňky, který jsem před tím otevřel, a chtěl vyjít ven do vchodový haly, když tu můj pohled sjel k odpadkovýmu koši. Byl doslova zasypanej použitejma, papírovejma utěrkama na ruce. Dole z nich ale trčelo něco lesklýho. Sehnul jsem se a rozhrnul papíry. Byla tam injekční stříkačka s použitou jehlou. Na hrotu bylo trochu zaschlý krve. Touhle stříkačkou se nevpravoval inzulín. Otřásl jsem se odporem a odhodil stříkačku zpátky do koše. Někdo si to tu střílí v pracovní době. Dobrá sebranka…

Podíval jsem se na hodinky. Zatraceně! Šest hodin. Posadil jsem se na posteli a lapal po dechu. Do prdele! Zaspal jsem. Rychle jsem na sebe hodil džíny a čistou košili. Oblek můžu už zase na dlouhou dobu nechat ve skříni, to mi bylo jasný.

Schody jsem seběhnul po třech a řítil se na tramvaj. Ujela mi před nosem. Před nosem mi ujel i vlak v sedm. Koupil jsem si kafe a dva loupáky a nervózně čekal na další. Do lakovny jsem dorazil už za světla. Mohlo bejt tak půl devátý. Jsem ředitel, včera jsem tu tvrdnul do pěti, snad se svět nezboří, že jsem dorazil o trochu dýl. Však tu zase dneska budu sedět do večera, to je jasný. Zaklepal jsem na dveře kanceláře paní Sýrové. „Tak hlásím, že už jsem tu. Ujel mi vlak.“

Rozverně se na mě zazubila. „No já už jsem si řikala, jestli jste si to taky nerozmyslel.“
„Nebojte, jdu se dát hned do práce,“ usmál jsem se co nejvíc přátelsky, jak to v daný situaci šlo, a vydal se přes chodbu do svojí kanceláře. Dneska jsem se měl seznámit s lidma z výroby, jak jsem včera sliboval Gumanovi. Ale moc se mi tam nechtělo. Vytvořil jsem si v hlavě takovou nepříjemnou, utkvělou myšlenku, že je to banda kriminálníků z Valdic…

Rozverně se na mě zazubila. „No já už jsem si řikala, jestli jste si to taky nerozmyslel.“

Zapnul jsem nejbuk a přemejšlel, co budu vlastně dělat. Sepnul jsem si ruce za hlavou, zabořil se do svýho ředitelskýho křesla, zíral na protější žlutou stěnu a v tu ránu se rozletěly dveře a do nich vtrhla paní Sýrová. Trochu vyčítavě se dívala na moje nicnedělání a pak přede mě na stůl položila nějaký papíry.

„Došla nám devět tisíc šestka v lesku. Jo a taky devadesát desítka. Tak udělejte objednávky, ať nám kvůli tomu nestojí výroba.“
„A ta čísla. to je jako co?“ zeptal jsem se zaskočeně a vlastně se vůbec nestíhal ničemu bránit.

„No přece barvy! Tady jste v lakovně, a ne v nějaký mototechně, ale to asi víte, ne?!“ zasyčela s pohrdavym despektem a přitom se přihrbila, jako by se chystala zaútočit. Pak se narovnala a již trochu smířlivěji pokračovala: „Jo a každou objednávku dávejte v kopii do fochu v mojí kanceláři. Jako hlavní ekonomka společnosti musím mít přehled o všech finančních tocích.“ Pak se jakože elegantně otočila na podpatku svých trapných fialových pantoflí a vykráčela na chodbu.

Ve skladu vedle kanclu byl sice stoh balíků s perlivou, ale ta byla prý pro návštěvy. Netroufnul jsem si ji brát. 

Tak já jsem ředitel továrny a budu tady objednávat nějakou zasranou barvu?! A ještě dávat ke kontrole každej svůj administrativní krok tady tý ženský? Chvíli jsem zuřil jako blázen, ale pak si otevřel outlook a napsal pokorně mailem objednávku na jednoho dodavatele barev z Počernic. Svůj útrpnej ústupek jsem si pro sebe musel hodně důrazně omlouvat. Za prvý – Sýrová je tady služebně dýl, a za druhý – jako nováček aspoň poznám běžnej provozní chod fabriky. Ale rozdejchával jsem to dlouho, to teda jo.

Odbouchnul jsem ty dvě podělaný objednávky a dospěl k rozhodnutí, že se mrknu dolu na ty svoje zločince. Ale vůbec se mi tam nechtělo. Oddaloval jsem to, co to šlo. Skočil jsem si ještě na chodbu a na záchodě natočil vodu do pet lahve. Můj standardní úspornej režim. Ve skladu vedle kanclu byl sice stoh balíků s perlivou, ale ta byla prý pro návštěvy. Netroufnul jsem si ji brát. Co když to má Sýrová spočítaný.

Do minuty jsem se vrátil do kanclu – ale do prdele! Bylo zamčeno. Chvíli jsem nechápal, jak se to stalo. Neměl jsem u sebe ani klíče, ani mobil. Svíral jsem bezmocně jen tu pomuchlanou pet lahev, zpola naplněnou vodou páchnoucí chlórem. Zalomcoval jsem pro jistotu ještě jednou dveřmi a pak mi to došlo. Vztekle jsem rozrazil dveře protější kanceláře.

„Toho blba jsem taky musela naučit zamykat!“ odsekla rázně. „Příležitost dělá zloděje, to je známá věc, pane Otavo.“

„Vy jste mi zamknula?!“

Usmívala se zase tim svým rozvernym úsměvem, ale teď v tom bylo už i trochu rošťácké káravosti. „No pane Otavo, vy asi nebudete chtít platit desetitisíce za ukradený nejbuk a mobilní telefon, že? Vy si myslíte, že všem těm lidem tady můžete věřit? Vy si myslíte, že si někdo nevyčíhne zrovna tuhle chvíli a nevykrade vám kancelář?“

„A kolikrát se to už stalo? Třeba mýmu předchůdci, hm?“
„Toho blba jsem taky musela naučit zamykat!“ odsekla rázně. „Příležitost dělá zloděje, to je známá věc, pane Otavo.“ S těmi slovy se zvedla ze židle a milostivě mi šla odemknout. Ani se na mě nepodívala.

Vztekle jsem za sebou prásknul dveřma, až se málem vysypalo sklo. Sebral jsem si zápisník a tužku a vyrazil dolů do haly. Ovanul mě teplý, chemikáliemi lehce nasládlý vzduch. Ze všech stran to opět hučelo, skřípalo a chrčelo. Uprostřed pracovního placu stál Guman s rukama v bok a se smíchem něco vyprávěl tmavýmu mužíkovi s dlouhejma černejma vlasama. Vypadal trochu jako vypitej Indián. Když mě zmerčili, rychle se rozešli každej do opačnýho kouta haly.

„Pane Gumane, počkejte na mě!“ zahalekal jsem ve snaze přehlušit všechnu tu rozjetou mašinérii.
„Nemohl byste na deset minut svolat všechny pracovníky, že bychom se navzájem představili?“
„Jó, pane, to nepude. Nemáme čas se vykecávat jako vy tam nahoře. To musíte přijít o polední pauze.“
„No tak já přijdu o polední pauze, v kolik začíná?“
„Začíná v deset, takže to jste minul. Pane, to musíte chodit včas, když s náma chcete diskutovat. Tady se jede od šesti, a ne jak dneska, že jste si sem přišel procházkou na půl devátou.“

Přimhouřil jsem na něj nasupeně oči. „Kdo vám tohle zase vykládal?“

„Sandra Bíbrová, dejte si na ni pozor, je to Sýrový druhá ruka. Donašečka, jestli mi rozumíte. Klidně se otočte, že nekecám.“ Mrknul při tom nahoru, kde ústily do haly okna z chodby od našich kanceláří. Nikdo tam nestál.

„Tady novej ředitel s váma chce mluvit.“ 

„Teď nás tam pozorovala, to si buďte jistej, pane!“
„Ženský jsou zvědavý. To neni moje starost. Tak zastavíte na chvíli tu výrobu nebo ne?“
„Ale jo, ale musíte pak přesvědčit lidi, že kvůli vám tu budou muset trčet o deset minut dýl, a to nebude jednoduchý! Oni nemůžou chodit na půl devátou jako vy, to by je vyhodili.“ Významně při tom na mě mrknul pravým okem. Bylo v tom poselství něco ve smyslu – pochop límečku, tady jsou určitý pravidla, který budeš dodržovat i ty.

Guman stiskl frajerským gestem hlavní vypínač a dopravník se se skřípotem zastavil. Pec dál hučela a barvou obalený lakýrníci se trochu tázavě a trochu rozčileně vykláněli z lakovací kabiny.

„Všichni nástup na plac!“ zaburácel Guman, aby tak přehlušil nekončící rachot linky. Zvednul při tom svoji tetovanou pařátu do vzduchu, aby tomu dodal patřičnej důraz.

„Tady novej ředitel s váma chce mluvit.“ Tohle ale řekl zvlášť pohrdlivě a s takovym despektem, že mi v tu chvíli bezvadně připravil půdu pod nohama, jen co je pravda. Jasně jsem cejtil, jak se podlaha rozhoupala. Stál jsem sám uprostřed paluby a ze všech stran se pozvolným krokem blížila posádka. Posádka, která byla ještě před samotným vyplutím očividně vzbouřená, takže jsem před sebou neměl zrovna vyhlídky na klidnou plavbu.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!