I po více než pětadvaceti letech je nezaměstnanost stále vysoká a veřejnou správou prorůstá korupce, takže o nějakém veleúspěšném přechodu na tržní hospodářství nemůže být řeč.
Ideální podhoubí
Celková zaostalost, ekonomická i politická nestabilita a nedostupnost některých odlehlejších a podhorských oblastí vytvořily ideální prostředí pro rozvoj ilegální produkce konopí. Již v roce 1991 začaly organizované zločinecké skupiny ze sousedního Řecka zakládat v horách u jižních hranic plantáže a pobízet místní chudé farmáře k tomu, aby tuto plodinu vysadili i na svých políčkách.
Během pár let se pěstování konopí rychle rozšířilo a začalo docházet k prvním ozbrojeným střetům mezi policií a starousedlíky, kteří se svého nového živobytí nehodlali vzdát.
Bylo jasné, že tento vývoj nelze ignorovat, na druhou stranu nepřekvapí, že albánské vládě se do logisticky náročných, finančně nákladných a mezi místními občany nepopulárních razií v odlehlých podhorských oblastech nikdy moc nechtělo.
Kromě „trávy“ se z Albánie pašuje i heroin a další drogy (dříve například i hašiš z Maroka), nicméně v tomto ohledu je pouze tranzitní zemí ležící na jedné z nejvíce vytížených pašeráckých tras na světě – takzvané balkánské cestě.
Pěstitelem na plný úvazek
Vraťme se ale k místní produkci konopí – jak přesně funguje a proč ani po zintenzivnění snah tamější policie pěstitelů neubývá, spíše naopak? Jako ukázkový příklad může posloužit vesnice pár desítek kilometrů severně od hlavního města Tirany.
Na návsi zde trochu stranou od ostatních stojí rozestavěný cihlový dům. Na první pohled vypadá opuštěně, zdání však klame. Z místností se line nasládlá vůně vypovídající o specifické funkci neobydlené budovy – na podlaze se suší květy konopí, a není jich zrovna málo.
„Tady toho mám něco kolem dvaceti kil,“ ukazuje asi třicetiletý majitel. Na sobě má džíny, upnuté triko a tenisky. Je jedním z mnoha místních, kteří se přiživují na tom, že konopí je v Evropě ilegální a tím pádem vysoce ceněnou komoditou.
Kilo usušených samičích květů připravených ke konzumaci se v Albánii prodává za 100 až 200 eur (zhruba 2 700 až 5 400 korun), v Itálii je stejné množství k mání za 1 500 eur. Naprostá většina vypěstované drogy je určena pro export, místní trh v Albánii prakticky neexistuje. Objem nelegálního obchodu se odhaduje na pět miliard eur ročně, což je polovina (!) hrubého domácího produktu celé země.
Na sklizeň a zpracování rostlin zaměstnal mladík patnáct lidí, přičemž pole mu navíc nepřetržitě hlídá ozbrojená stráž. Podle svých slov všechno řídí on sám, s největší pravděpodobností je však součástí nějaké větší a poměrně dobře organizované sítě.
Pokud se nelegálnímu hospodaření věnují všichni, co dělá policie? „Asi dvacet procent zisku odevzdávám na úplatky. Dělá to každej. Kdo neplatí, toho zavřou,“ vysvětluje poměrně sdílný pěstitel a začíná si stěžovat: „Je to tady jako zakletý. Není práce, nejsou prachy. Nic jinýho tady ani nemá smysl pěstovat. Nelíbí se mi, co dělám, ale nemám jinou možnost.“
Razie nabírají na obrátkách i v odlehlejších částech země. V obrovském skladišti ve městě Rrëshen pod horami severně od Tirany našli policisté stovky balíků se zeleným obsahem. Hromady palic rozložených na betonové podlaze sahají až po pás, okolo se povalují plné pytle celých rostlin a další se sypou ze zadních dveří dodávky. Uprostřed záplavy zeleně stojí policejní důstojník Agron Cullhaj ve vlněné čepici a s brýlemi na špičce nose a prohlíží si největší úlovek své dosavadní kariéry.
V jediném objektu byly nalezeny čtyři tuny konopí, jehož hodnota by na italském trhu překročila šest milionů eur (kolem 160 milionů korun).
„Když jsem v roce 2013 nastoupil do úřadu, začali jsme plánovat velký zátah na pěstitele konopí,“ popisuje albánský ministr vnitra Saimir Tahiri. V boji s drogami se vládě dostává podpory zejména ze strany Itálie. Tamější policie financuje letecký průzkum zaměřený na vyhledávání plantáží.
„Mezi lety 2013 a 2016 se plocha zemědělské půdy oseté konopím zmenšila o 30 procent. Jsme tedy na správné cestě,“ chlubí se ministr. Hlavní podíl na poklesu měla zmiňovaná mamutí ozbrojená akce z roku 2014, během níž byly rozprášeny pěstitelské skupiny v Lazaratu. Během razie, na které se podílela policie i armáda, byly zabaveny desítky tun sušeného materiálu a tisíce rostlin.
Dokud bude v bohatých evropských státech poptávka, budou se ji albánští (a další) pěstitelé snažit uspokojovat. To, že při nelegálním obchodování s drogami je nedílnou součástí každodenní reality korupce, uznává i ministr vnitra.
„O uplácení víme,“ nevymlouvá se Tahiri. „Za poslední tři roky jsme zahájili disciplinární řízení s třemi tisícovkami policistů, což je téměř pětina všech příslušníků bezpečnostních sborů.“ Ne všichni jsou ale stíháni za přečiny spojené s konopím. Korupce je v Albánii všudypřítomná a prorůstá celou společností.
V zemi, kde si dělníci vydělávají kolem 500 korun denně (což je na albánské poměry stále velmi slušná částka), se nemůžeme divit, že spoustu obyvatel láká možnost vydělat si jednoduchým pěstováním nenáročné rostlinky. „Když jsem pracoval jako číšník, vydělal jsem si sotva deset euro za den,“ krčí rameny asi dvacetiletý mladík. Bydlí na předměstí Tirany, kam se tisíce rodin z venkova přestěhovalo po pádu komunismu na začátku devadesátých let s vidinou lepší budoucnosti.
„Ve čtyři ráno tudy za ‚prací‘ proudí davy lidí. Muži, ženy i děti,“ popisuje bývalý číšník. Kolony dodávek odvážejí pracanty na venkov – během zemědělské sezóny pracují přímo na polích, po sklizni se věnují zpracovávání, sušení a balení konopí na vývoz.
Podle kritiků jsou nejčastější obětí vládou vychvalovaných policejních zátahů řadoví pracovníci, zatímco velké ryby vytrvale unikají. I když se policii podaří některého z ilegálních podnikatelů zadržet, většinou je obviněn pouze ze zlomku toho, co provedl.
Ministr Tahiri se ale takovým nařčením brání. „Nesoustředíme se cíleně na venkovany, kteří pěstují na malých plochách jen proto, aby se vůbec uživili. Zajímají nás velcí hráči. V současné době probíhá na 1 600 trestních vyšetřování a provedli jsme na 400 zatčení. Jdeme po lidech, kteří konopný byznys organizují, financují a profitují z něj.“
Farář Meta je také autorem dopisu adresovaného imaginárnímu teenagerovi, který se rozšířil po albánském internetu. „Možná si tento dopis nepřečteš,“ začíná text. „Možná zrovna hlídáš konopné pole, sklízíš nebo pašuješ. Možná už jsi ve vězení.“
Autor v něm vzletným básnickým jazykem popisuje, jaký má tragické stigma komunistické historie a organizovaného zločinu neblahý dopad na osud současné generace.
Dopis končí výzvou, aby se mladí obrátili ke konopným polím zády. Vzhledem k nedostatku alternativních způsobů obživy a neutuchajícímu konopnému apetitu obyvatel EU se ovšem nedá moc očekávat, že by jeho slova měla zrovna v Albánii padnout na úrodnou půdu – snad jedině kdyby se evropské země rozhodly konopí legalizovat.
Zdroje:
Jana Arsovska: Decoding Albanian Organized Crime: Culture, Politics and Globalization, 2015.
Marko Lopustina: Balkan Death: The Albanian Narco-Mafia, 2000.
Balkaninsight.com
Economist.com
