Když jsem dorazil na své první a zároveň poslední setkání Anonymních alkoholiků (AA) do sklepení metodistického kostela kdesi v Severní Karolíně, čekalo mě překvapení v podobě jednoho jediného účastníka: paní v růžové mikině s medvídkem, která si mě okamžitě přivinula na své bujné poprsí.
Bylo mi akorát pětadvacet, neměl jsem práci ani peníze a toho dne jsem si definitivně uvědomil, že jsem alkoholik.
Kdo mi pomůže?
Na první pohled bylo vidět, že místní pobočka AA asi nebude moc vyhledávaná, ale to mi v tu chvíli nevadilo. Zabořen do cizích ňader jsem se při pohledu na obrýleného medvídka rozbrečel jako malý kluk.
Paní si za neustálého přikyvování vyslechla můj příběh, a když jsem skončil, podala mi bibli zřejmě všech anonymních alkoholiků, takzvanou Velkou knihu, se slovy: „Nepokoušej se všechny problémy vyřešit během jediného dne.“ Než jsem odešel, snažila se mě ještě přesvědčit, abych přišel i zítra, kdy by prý mělo dorazit více lidí.
Uvažoval jsem, jestli jsem v jádru takové hovado – anebo je to tím chlastem?
I když jsem se na podobném srazu už nikdy neukázal, nakonec jsem démona alkoholu přece jen přemohl a s pitím jsem dokázal seknout. Nepomohla mi přitom ani Velká kniha, ani různé formy psychoterapie, jako třeba ta pacientská, kde jsem se místo léčby akorát naučil pálit vězeňskou samohonku.
Nebylo to ani díky tomu, že bych se přestěhoval, našel si nové přátele, přítelkyni nebo práci. Kdepak, pomohl mi až lék, který mi žádný lékař, terapeut ani odborník na závislosti nedoporučil. Jedná se totiž o přírodní léčivo, za jehož užívání a držení bych mohl klidně skončit ve vězení. Tušíte správně – zachránilo mě konopí.
První láska nerezaví
Pro pití jsem měl slabost už od střední. Byla to láska na první pohled. Nevadilo mi lít do sebe zteplalé pivo, protože pod vlivem bylo všechno mnohem zábavnější a nikdy jsem se nenudil. Proč lézt po horách, sportovat nebo psát knihy, když si můžete skočit do nejbližší večerky a zabavit se na celý den s basou lahváčů? Jakmile jsem v sobě měl pár piv, víc mě bavilo učení, koukání na televizi i komunikace s jinými lidmi. A hlavně jsem se nemohl dočkat, až budu dospělý a budu moct pít, jak budu chtít.
Konopí pomáhá drogově závislým abstinovat od jiných substancí.
Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: v opilosti jsem si vyrazil přední zuby (oficiálně jsem uklouzl na ledu), zničil kolo (v nemocnici jsem místo sebe nahlásil jméno našeho učitele fyziky), podpálil terasu (hasiče jsem přesvědčil, že se muselo jednat o samovolné vznícení) a tak podobně. Na žádné brigádě jsem dlouho nevydržel, ze školy mě opakovaně vyhodili a v několika zaměstnáních jsem skončil jednoduše proto, že jsem měl kocovinu a ráno nepřišel na směnu.
Nehod postupně přibývalo, ale jinak jsem zabředával do klasického alkoholického stereotypu: od otvíračky jsem dennodenně posedával v baru a postupně se upíjel. Ve čtyřiadvaceti se mi klepaly ruce jak důchodci s Parkinsonem a bylo mi neustále zle.
Moment prozření
K Anonymním alkoholikům jsem se rozhodl zajít až poté, co se mi poprvé od rozchodu ozvala bývalá přítelkyně. Vydržela to se mnou celé čtyři roky, ale nakonec jí se mnou došla trpělivost (načež jsem se odstěhoval k sestře, abych se pokusil dát dohromady).
Zavolala mi, zrovna když jsem seděl v hospodě a opíjel se do němoty s nějakým úplně cizím člověkem. Křičela na mě, že právě zjistila, jak jsem ji opakovaně podváděl. Tak jsem radši zavěsil a objednal si další rundu.
Zejména v evropských zemích jsou mezi léčícími se alkoholiky velmi populární prášky na předpis, které v těle vyvolávají fyzický odpor vůči jakémukoli alkoholu.
Následující ráno jsem měl něco jako střízlivou chvilku a znovu si s ní zatelefonoval. Bylo to naposledy, kdy jsme spolu mluvili, a já si během toho rozhovoru uvědomil, že ji stále miluju. A že jsem o ni přišel jen kvůli vlastní blbosti. Co to se mnou sakra bylo? Najednou mi došlo, že pokaždé, když jsem ji podvedl, jsem o sobě ani pořádně nevěděl. S půlkou holek jsem byl dokonce tak pod parou, že už si je ani nedokážu vybavit. Uvažoval jsem, jestli jsem v jádru takové hovado – anebo je to tím chlastem? První možnost jsem si nechtěl moc připouštět, a tak jsem se rozhodl zkusit nějak řešit alespoň ten alkoholismus.
Ačkoli vám AA doporučí spousta doktorů, psychologů, sociálních poradců i soudců, model totální abstinence prosazovaný touto organizací nemá nijak závratnou úspěšnost (kolem 5 až 8 procent) a podle autorky bestselleru o ženském alkoholismu Gabrielle Glaserové „nenachází oporu ani v odborném výzkumu“.
Kromě této formy léčby jsou zejména v evropských zemích mezi léčícími se alkoholiky velmi populární prášky na předpis, které v těle vyvolávají fyzický odpor vůči jakémukoli alkoholu. „Takový naltrexon vám zablokuje vstřebávání endorfinů, díky čemuž bude druhá nebo třetí sklenka vína chutnat jako kapky proti kašli,“ vysvětluje Glaserová.
Být čistý – o to tu prý běží
Z příběhů abstinujících alkoholiků se může zdát, že tou nejvyšší metou a často nedosažitelným cílem je zůstat absolutně čistý. Dozvídáme se o hrdinech, kteří přemohli trýznivé absťáky, překročili pověstný Rubikon a už nepotřebují být nikdy pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. Zkrátka si uvědomili, že život je lepší za střízliva.
Tento přístup ale zcela ignoruje známou skutečnost, že změněné vnímání reality může být přínosné a že člověk tyto stavy vyhledává odnepaměti. Důsledky pití mi samozřejmě vadily, ale na druhou stranu jsem si nepřál být už navždy střízlivý. Stále jsem pociťoval potřebu měnit si vědomí, bavit se, seznamovat se s novými lidmi a vůbec mít možnost vybočit na chvíli ze všední reality.
Alkohol jsem ostatně nikdy nebral jako něco extra nemorálního, a i přesto všechno, co jsem v opilosti provedl a pokazil, jsem flašku stále považoval za nejlepší možnost, jak se rychle uvolnit a přestat alespoň na chvíli řešit každodenní problémy.
Setkání s huličem
Jednoho večera se ale stala nečekaná věc – byl jsem zrovna s kamarádkou Shannon, o které jsem věděl, že před pivem dává přednost bongu, a místo toho, abych se jako vždycky opil, dal jsem si s ní pár prásků.
A tak jsem udělal něco, co jsem nikdy předtím nedokázal – odešel jsem domů.
Rozhodně netvrdím, že by se všechno hned změnilo. Nejdřív jsem hulil, jenom když jsem byl s Shannon, ale potom, co se odstěhovala do Filadelfie, jsem si začal trávu kupovat sám. Můj první dealer byl učitel jógy, který chodil naboso a sám si pěstoval.
Pár měsíců nato jsem se přistihl, jak sedím v hospodě a zase vedu nekonečnou debatu o nějaké přitroublé kapele – a najednou si v duchu říkám, že bych radši seděl doma na gauči s jointem v ruce. Přitom jedním z hlavních důvodů, proč jsem trávil naprostou většinu času po hospodách, proč jsem neustále pil, bylo to, že jsem nechtěl o nic přijít, protože v hospodě se přece neustále něco děje. Začalo mi docházet, že ve skutečnosti je to přesně naopak. A tak jsem udělal něco, co jsem nikdy předtím nedokázal – odešel jsem domů.
Výjimka, nebo pravidlo?
Ze svědectví v médiích i z odborných kruhů přibývá zpráv o lidech, kteří vyměnili jednu látku měnící vědomí za jinou, méně škodlivou, díky čemuž u nich došlo k výraznému zlepšení kvality života.
„Nejspíš bych to nikdy nedokázala, kdybych neměla možnost nahradit alkohol něčím jiným,“ vysvětluje Eva a já přesně vím, jak se cítí.
Nedávno jsem se například na jednom z diskusních fór pro uživatele konopí seznámil s jistou Evou, která si v životě prošla opravdovým peklem. Vyrůstala v neutěšených poměrech a odmala byla pohlavně zneužívána, což vedlo k tomu, že z ní už ve čtrnácti letech byla alkoholička – každý večer po dobu dalších deseti let se musela opít, aby vůbec mohla usnout.
Po střední se jí podařilo najít práci v laboratoři a vdát se, do práce ale chodila s těžkými kocovinami a manžel ji málem opustil kvůli tomu, jak vyváděla v opilosti. Věděla, že musí přestat, ale terapie jako v AA jí také nepomáhaly.
S pitím dokázala seknout, až když začala kouřit konopí a našla si terapeuta, který pro to měl pochopení. „Nejspíš bych to nikdy nedokázala, kdybych neměla možnost nahradit alkohol něčím jiným,“ vysvětluje Eva a já přesně vím, jak se cítí.
Těžká rána opilcova
Když jsem pil, neřešil jsem následky – prostě jsem zašel do baru na jedno, dal si čtyři a cestou domů si koupil dalších šest, takže ráno jsem měl takovou kocovinu, že jsem sotva došel do práce.
Teď, když užívám konopí, nemám takovou tu potřebu „dát si ještě jedno nebo dvě“, jako tomu bylo s pivem. Před prací ani jinou fyzickou činností nekouřím vůbec a v týdnu si dávám až odpoledne. O víkendu někdy přijde první bong už ráno, ale nemůžu říct, že by to na mě působilo jako alkohol – stále se dokážu soustředit a dělat nějakou smysluplnou činnost. Cítím, že mě konopí víc obohacuje, než omezuje. Jasně, občas se zaseknu pohledem na obláčky na obloze, ale na tom nevidím nic špatného.
Dumám nad tím, proč si stále tolik lidí myslí, že tráva je škodlivá droga, co vám zničí život. Můj příklad totiž ukazuje, že opak je pravdou.
Navíc se začíná ukazovat, že lidé jako Eva a já nepředstavují takovou výjimku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zakladatel internetové podpůrné skupiny pro problémové uživatele alkoholu a dalších drog Kenneth Anderson tvrdí, že lidí substituujících konopím alkohol je mnohem více, ovšem většina z nich to tají.
„Zhruba čtvrtina účastníků mých průzkumů tvrdí, že konopí jim pomáhá bojovat se závislostí na alkoholu a dalších drogách, ale veřejně se k tomu nepřiznají zejména proto, že by jim za to mohla hrozit pokuta nebo dokonce vězení,“ vysvětluje.
Být pod vlivem konopí zkrátka není ani v těch progresivnějších státech považováno za něco prospěšného nebo dokonce zdravého – obzvláště pro jedince, kteří mají problémy s alkoholem anebo nelegálními drogami.
I když vím, že odmítnout druhou sklenku pro mě bude vždycky složité, a tak většinou raději odmítám už tu první.
Někteří odborníci na duševní zdraví nicméně začínají veřejně poukazovat na terapeutický potenciál konopí při léčbě různých závislostí. „Sociální pracovníci a terapeuti, kteří pracují s drogově závislými, vědí, že konopí nebývá oním klíčovým problémem, ale že naopak v mnoha případech pomáhá abstinovat od jiných substancí,“ vysvětluje Amanda Reimanová z americké proreformní organizace Drug Policy Alliance, která bojuje za ukončení války proti drogám.
„Na druhou stranu existuje stále mnoho subjektů jako rehabilitační kliniky a soukromá léčebná centra, jež profitují ze současného stavu, kdy je konopí vnímáno jako škodlivá droga, nikoli jako prostředek ke snižování rizik spojených s užíváním těch opravdu nebezpečných látek,“ popisuje Reimanová současnou situaci nejen ve Spojených státech.
Vystoupit ze začarovaného kruhu
Díky konopí jsem se dokázal zbavit zlozvyku, který mě trápil dlouhá léta, a nyní mohu s potěšením konstatovat, že žiju vcelku spokojeným životem a nemusím se za sebe stydět.
Jak asi víte, za vyléčeného alkoholika je považován pouze ten, kdo se dokáže zcela vyhýbat jakémukoli alkoholu, protože i jedna jediná sklenička může mít katastrofální následky a může znamenat pád zpět do propasti – já si ale tu a tam jednu dám. I když vím, že odmítnout druhou sklenku pro mě bude vždycky složité, a tak většinou raději odmítám už tu první.
Místo toho si radši dám pár šluků a dumám nad tím, proč si stále tolik lidí myslí, že tráva je škodlivá droga, co vám zničí život. Můj příklad totiž ukazuje, že opak je pravdou.
Zdroj: cannasos.com
