McKenna byl nepochybně charismatický vypravěč. Dokázal své posluchače zaujmout, ať už mluvil o čemkoli. Největšímu věhlasu se však nepochybně těšily přednášky o lysohlávkách i o DMT, a když začala počátkem devadesátých let jeho popularita strmě růst, stal se ideálním kandidátem na pomyslné místo „psychedelického proroka“, které uvolnil Timothy Leary.
Ten ostatně označil McKennu za svého následníka. A neúnavný psychedelický bard se svého úkolu chopil opravdu s vervou – kouzelným houbičkám i N,N-DMT zajistil neutuchající popularitu i mimo psychedelickou komunitu.
„Je nemožné hovořit o DMT, aniž bychom ocenili práci Terence McKenny.“ – Dale Pendell, Pharmako/Gnosis
Jeho přednášky popisující výlety do jiných světů pod vlivem DMT a setkání s „mechanickými elfy“ kolují po internetu dodnes a vyrostlo na nich už několik generací undergroundových psychonautů. A přestože Terence již dávno není mezi námi, stále se těší velké úctě a pro mnohé následovníky plní funkci jakéhosi poloboha. A boží slovo není radno kritizovat, i když ho lze samozřejmě vykládat různě.
Destruktivní kritika
Největším kritikem Terence McKenny se stal Martin W. Ball, který býval paradoxně považován za jednoho z jeho pomyslných nástupců. Roku 2009 však tento spisovatel, psychedelik (jeho knížky o kouzelných houbičkách a šalvěji divotvorné pro začínající uživatele vyšly i v Česku), vydavatel, muzikant, skladatel, vizuální umělec a profesor religionistiky přišel se svou vlastní „teorií všeho“, které říká enteologické paradigma a která má dle něho potenciál stát se „rukovětí lidstva k realitě“.
Michael W. Ball přišel se svou vlastní „teorií všeho“, které říká enteologické paradigma a která má dle něho potenciál stát se „rukovětí lidstva k realitě“.
McKennovi příznivci v tu chvíli jistě zbystřili, protože ať už Terence byl či nebyl psychedelickým věrozvěstem, jedno se mu upřít nedá – kázal již přesvědčeným, nesnažil se přivádět ostatní na „pravou víru“ a nikdy se nepasoval do role psychedelického guru, i když mnozí posluchači ho tak vnímali.
Martin W. Ball se však rozhodl, že s mýtem o božském McKennovi zatočí důkladně a jednou provždy. Roku 2010 zveřejnil svou zdrcující kritiku ve webovém magazínu Reality Sandwitch a na McKennovi nenechal jedinou nit suchou. A už v úvodu svého článku Terence on DMT: An Entheological Analysis of McKenna’s Experiences in the Tryptamine Mirror of the Self dává jasně najevo, co si o jeho celoživotním díle myslí, když ho označuje za pouhé „přemítání“.
Nic než klam?
Ball trvá na tom, že McKenna vůbec nebyl neohroženým průzkumníkem nových a vzdálených psychedelických světů, ale pouhým uživatelem psychedelik, který nedokázal v zrcadle tryptaminového vědomí spatřit sám sebe. McKenna prý nebyl schopen rozpoznat projekce a výtvory svého vlastního ega, překonat ho a uvědomit si pravý potenciál „enteogenické medicíny“, kterou požil.
Ball se pokouší o jakousi psychologickou či spíše psychiatrickou diagnózu Terence McKenny na základě jeho přednášek či dokonce přímo jeho hlasu (který prý „nevychází od srdce“).
Podle Balla tedy McKenna vůbec nezkoumal jiné světy, ale jen zmatené projekce svého podvědomí. Ze svých výletů si nikdy nebyl schopen odnést jakýkoli poznatek a zůstával proto stát na místě. Zjednodušeně řečeno – všechno, co dělal, bylo úplně špatně. Slavní mechaničtí elfové nejsou než pouhou iluzí a součástí Terencovy osobní mytologie. Pro nás ostatní nemají žádný význam a neměli ho vlastně ani pro McKennu samotného. Byl to jen takový psychedelický cirkus.
Zbytek Ballova článku již jen opakuje a upřesňuje, co bylo řečeno výše, a pokouší se o jakousi psychologickou či spíše psychiatrickou diagnózu psychedelického vypravěče na základě jeho přednášek či dokonce přímo jeho hlasu (který prý „nevychází od srdce“).
Nepřekvapí ani, že před N,N-DMT on sám upřednostňuje 5-MeO-DMT, které Terence naopak neměl v lásce, což je prý – jak jinak – jen dalším důkazem o jeho pomýlenosti.
Způsob argumentace však působí velmi neuctivě – Ball postupuje tak, že si vybere nějaký McKennův výrok a podrobí ho zdrcující kritice, načež postup opakuje s dalším výrokem, který se zrovna k tomu účelu hodí. Jde o snadný, oblíbený a efektní postup, jak protivníka znemožnit, ale dobře funguje jen tehdy, když se protistrana nemůže bránit.
To však bohužel není jediným kamenem úrazu. Martin W. Ball v rámci své kritiky čtenářům postupně odhaluje svou „správnou“ představu o psychedelické zkušenosti a povaze bytí, v jejímž světle následně McKennu hodnotí. Nepřekvapí ani, že před N,N-DMT on sám upřednostňuje 5-MeO-DMT, které Terence naopak neměl v lásce, což je prý – jak jinak – jen dalším důkazem o jeho pomýlenosti, neschopnosti rozpoznat správnou cestu a nahlédnout „pravou skutečnost“. Za zmínku přitom stojí fakt, že pod vlivem 5-MeO-DMT jsou barvité vize a setkání s entitami vzácností – zážitek bývá připodobňován spíše k „zasednutí slonem“.
Ego jako slon
Kritického zhodnocení života a díla Terence McKenny je jistě třeba, zvlášť přihlédneme-li k tomu, že McKennův vztah k psychedelikám byl mnohem složitější, než se obecně soudilo. V devadesátých letech se už prý DMT docela bál, protože mu ukázalo příliš mnoho, a znalci mu vyčítali, že „vycouval vždy, když entity začaly klást požadavky“.
Text Martina Balla však konstruktivní kritikou není, protože argumentačními fauly jakékoli sdělení naprosto pohřbil. Diskuze o tom, do jaké míry byly McKennovy zážitky projevem jeho ega a do jaké mají univerzální platnost, by byla jistě zajímavá i podnětná a je na ni už nejvyšší čas – jenže Ball místo toho jen názorně předvádí, jak snadné je pokazit hlavní chod nevábnou přílohou a nechutnou omáčkou.
V devadesátých letech se už prý DMT docela bál, protože mu ukázalo příliš mnoho, a znalci mu vyčítali, že „vycouval vždy, když entity začaly klást požadavky“.
Z textu samotného navíc přímo sálá autorovo ego, což působí až komicky ve chvílích, kdy McKennovi vyčítá neschopnost prohlédnout klamy, které právě ego vytváří. Ball se tak chytil do vlastní pasti. Kritizuje McKennovy poznatky, které si z výletů za mechanickými elfy přinesl, ale snaží se znemožnit i McKennu samotného, což v kombinaci s křečovitou snahou podělit se s čtenáři o svou vlastní konkurenční víru působí zoufale a trapně.
Místo oprávněné kritiky se autor pokusil nebohého Terence zasednout slonem a na tom místě pak vystavět nový chrám. Svůj. Zatímco McKenna před ideologiemi varoval, Martin W. Ball je vytváří.
Osvícené já
Není divu, že článek se nedočkal vřelého přijetí – Ball spíš než McKennu znemožnil sám sebe. Od té doby má v psychedelické komunitě pověst samozvaného bódhisattvy, který pořád dokola tvrdí, že dosáhl osvícení, zatímco McKenna nikoli, a snaží se šířit svou vlastní psychedelickou víru založenou na východní mystice. A přitom vůbec nepochopil, proč byl vlastně Terence tak oblíben.
Ball spíš než McKennu znemožnil sám sebe.
Ne, opravdu to nebylo kvůli jeho bláznivým teoriím. McKenna dokázal poutavě vyprávět o svých zážitcích, a když už občas předkládal něco, co teorií zavánělo, nebral to příliš vážně. Nezdráhal se přiznat, že ani on mnoho neví, dělával si sám ze sebe legraci a působil dojmem příjemného společníka.
Naopak Ball se projevil jako někdo, koho byste na večírku potkat nechtěli – jako náboženský fundamentalista, který zuby nehty lpí na své vlastní víře. Ta sice opravdu vypadá mnohem sofistikovaněji než cokoli z toho, co kdy předložil McKenna, ale ve srovnání s poutavým vyprávěním onoho barda působí poněkud sterilně a akademicky. McKenna tvrdil, že houbičky a rostlinky jsou našimi učiteli, zatímco Martin W. Ball se do role učitele pasoval sám. Už však neříká, proč bychom měli věřit zrovna jemu.
Odkud se vůbec bere ona nabubřelost a namyšlenost, kterou by mohli leckteří „psychedeličtí guruové“ rozdávat a která se právě McKennovi vyhnula obloukem? Mají snad pravdu zlé jazyky, které tvrdí, že jen dostatečně silné ego je připravené „zemřít“? Jestli ano, nezbývá než popřát Martinu Ballovi šťastnou cestu – je připraven.
P. S.: Nedualistická psychedelické mystika Martina W. Balla je kupodivu docela zajímavá. Jen je potřeba překousnout autorovo všudypřítomné ego.
